Potkali jsme se před budovou divadla. Skupinka pár lidí. Neno jako průvodce.
„Vezmu vás na všechna důležitá místa ve městě,“ oznámil na začátek.
„Ale hlavně půjdeme po stopách války,“ dodal s důrazem v hlase a očima si vyžádal náš souhlas. Tak začal náš průlet minulostí, která byla mladší než my a kterou on sám zažil.
Když popisoval rozpad Jugoslávie, ze kterého válka v Bosně vyplynula, zmínil rozvod mezi Čechy a Slováky. „To byl jediný případ, o kterém vím, kdy rozdělení země proběhlo pokojně,“ řekl.
Usmál jsem se a Neno si toho všiml.
„Odkud jsi?“ zeptal se.
„Jo, jsem z Československa,“ přikývl jsem.
Často to takhle v cizině říkám. Protože je to prostě pravda. Narodil jsem se tam. Navíc je to praktické. Když řeknu „Czech republic“, dostanu ve spoustě případů zpátky jen nejistý úsměv. „Prague,“ dodávám obvykle. Většinou to pomáhá. „Aaaa….Prague! Czechoslovakia!!“ Nejistota se rozplývá v chápavém porozumění.
Neno naši historii znal. A tak trochu mu bylo líto, že jeho země, nádherná Bosna, kterou milujete, ať patříte k jakémukoliv etniku nebo náboženství, musela na cestě k samostatnosti projít krutou a zničující válkou.
Zavedl nás na tržiště Markale, kam chodí skoro všichni návštěvníci. V roce 1994 sem dopadl srbský granát. Zabil desítky lidí a spoustu dalších zranil. Historický fakt, o kterém si přečtete v každé knížce o Sarajevu.
„Zemřel tady můj strejda,“ řekl Neno. Historický fakt změnil perspektivu a vytvořil příběh, jehož součástí jsme se mimoděk stali.
Šli jsme uličkami, kde bývaly cedule „Pozor snajpr!“ Odstřelovači drželi své pozice na vyvýšených místech. Z nich kontrolovali důležité ulice a křižovatky a bránili pohybu obyvatel.
„Jít ven pro vodu, která doma netekla, bylo riziko,“ vyprávěl Neno, „jenže vodu jsme potřebovali každý den.“
Symbolem teroru a utrpení obyvatel bylo zastřelení smíšeného srbsko bosenského páru, který se pokusil uniknout z města.
„Můžeme být šťastní, že jsme se narodili jinde,“ řekla mi k tomu potichu postarší Američanka a já s ní souhlasil.
Tři národy. Bosňáci, Chorvati, Srbové. A tři náboženství, která se s národností kryjí. Když jste Srb, tak jste pravoslavný. Když Bosňák, tak muslim.
Neno tuhle logiku odmítal. Chtěl a cítil se jako občan svého státu. Bez ohledu na etnicky původ a k němu natvrdo přivařenou víru.
Přišlo mi to hrozně sympatické. Ale zároveň velmi idealistické.
Realita Bosny je bohužel úplně jiná. Politické reprezentace etnik se mezi sebou nedomluví skoro na ničem, i když hovoří prakticky stejným jazykem. I proto odsud odchází spousta mladých lidí do zahraničí. Na vině není konkrétní národ, ale nacionalismus. Má tu hluboké historické kořeny a je vytrvalý. Komplikovaná země s pouhým tři a půl milionem obyvatel.
Neno nosí tohle všechno v hlavě. Má obavy o budoucnost své milované Bosny. Ale odejít nechce. Každý den vodí turisty z celého světa. Snaží se jim zprostředkovat atmosféru obléhaného města. Příčiny a krutou absurditu celého konfliktu. Ale jen on sám vidí tváře a slyší hlasy, které už nejsou. Zvuk vybuchujících granátů. Pamatuje si strach rodičů o děti, které si šly ven hrát. Nedostatek jídla i malé obyčejné radosti, které pomáhaly přežít.
Znovu a znovu prožívá svoje dětství ve válečném Sarajevu.
Když popisoval rozpad Jugoslávie, ze kterého válka v Bosně vyplynula, zmínil rozvod mezi Čechy a Slováky. „To byl jediný případ, o kterém vím, kdy rozdělení země proběhlo pokojně,“ řekl.
Usmál jsem se a Neno si toho všiml.
„Odkud jsi?“ zeptal se.
„Jo, jsem z Československa,“ přikývl jsem.
Často to takhle v cizině říkám. Protože je to prostě pravda. Narodil jsem se tam. Navíc je to praktické. Když řeknu „Czech republic“, dostanu ve spoustě případů zpátky jen nejistý úsměv. „Prague,“ dodávám obvykle. Většinou to pomáhá. „Aaaa….Prague! Czechoslovakia!!“ Nejistota se rozplývá v chápavém porozumění.
Neno naši historii znal. A tak trochu mu bylo líto, že jeho země, nádherná Bosna, kterou milujete, ať patříte k jakémukoliv etniku nebo náboženství, musela na cestě k samostatnosti projít krutou a zničující válkou.
Zavedl nás na tržiště Markale, kam chodí skoro všichni návštěvníci. V roce 1994 sem dopadl srbský granát. Zabil desítky lidí a spoustu dalších zranil. Historický fakt, o kterém si přečtete v každé knížce o Sarajevu.
„Zemřel tady můj strejda,“ řekl Neno. Historický fakt změnil perspektivu a vytvořil příběh, jehož součástí jsme se mimoděk stali.
Šli jsme uličkami, kde bývaly cedule „Pozor snajpr!“ Odstřelovači drželi své pozice na vyvýšených místech. Z nich kontrolovali důležité ulice a křižovatky a bránili pohybu obyvatel.
„Jít ven pro vodu, která doma netekla, bylo riziko,“ vyprávěl Neno, „jenže vodu jsme potřebovali každý den.“
Symbolem teroru a utrpení obyvatel bylo zastřelení smíšeného srbsko bosenského páru, který se pokusil uniknout z města.
„Můžeme být šťastní, že jsme se narodili jinde,“ řekla mi k tomu potichu postarší Američanka a já s ní souhlasil.
Tři národy. Bosňáci, Chorvati, Srbové. A tři náboženství, která se s národností kryjí. Když jste Srb, tak jste pravoslavný. Když Bosňák, tak muslim.
Neno tuhle logiku odmítal. Chtěl a cítil se jako občan svého státu. Bez ohledu na etnicky původ a k němu natvrdo přivařenou víru.
Přišlo mi to hrozně sympatické. Ale zároveň velmi idealistické.
Realita Bosny je bohužel úplně jiná. Politické reprezentace etnik se mezi sebou nedomluví skoro na ničem, i když hovoří prakticky stejným jazykem. I proto odsud odchází spousta mladých lidí do zahraničí. Na vině není konkrétní národ, ale nacionalismus. Má tu hluboké historické kořeny a je vytrvalý. Komplikovaná země s pouhým tři a půl milionem obyvatel.
Neno nosí tohle všechno v hlavě. Má obavy o budoucnost své milované Bosny. Ale odejít nechce. Každý den vodí turisty z celého světa. Snaží se jim zprostředkovat atmosféru obléhaného města. Příčiny a krutou absurditu celého konfliktu. Ale jen on sám vidí tváře a slyší hlasy, které už nejsou. Zvuk vybuchujících granátů. Pamatuje si strach rodičů o děti, které si šly ven hrát. Nedostatek jídla i malé obyčejné radosti, které pomáhaly přežít.
Znovu a znovu prožívá svoje dětství ve válečném Sarajevu.
