21. srpna 2024

Slané hrušky - napsala Drahomíra Stínilová

Srpnové ráno se drze dere škvírami rolet a dopadá na mou postel. Slastně se protahuju. I po měsíci voní povlak polštáře škrobově tuhým bezpečím. Ale mně to nevadí. Jsem šťastná, že zbývá ještě pár dnů do konce prázdnin a že jsem doma.
Doma, kam včera v noci dorazil vysílený Moskvič po třech upocených dnech, a v infarktovém stavu zajel do garáže. Všichni, včetně foxteriéra Bobíka, jsme si oddechli. Náš dům na okraji Prahy stál jako vždy na svém místě. Nevyhořel, střecha nespadla a zahrada dřímala ve vůni překvapivě zarostlé květeny.
Do Bulharska, do zapadlé vesničky kousek od tureckých hranic, jsme začali jezdit už dávno před tím, než se to stalo národním folklórem. Tehdy mi doktoři našli něco na plicích. A moře mě zázračně vyléčilo.
Ale letos jsem tam byla naposled. Příští rok jedu do vysněné Paříže. A sama, hned po maturitě. Bude mně už osmnáct a budu plnoletá.
„Už jsi vzhůru?“ sonduje matčin hlas z vedlejšího pokoje. „Mohla bys skočit do obchodu pro chleba. Ten bulharskej se už nedá jíst.“
„Jak by taky mohl. Má svoje nejčerstvější chvíle za sebou.“ pomyslím si. Ale zrovna teď se mně nechce vyrazit do ušmudlaný sámošky. Ještě těch pár dnů volna si musím přece vychutnat... Jó vlastně, na něco jsem si vzpomněla. Hrábnu do odhozené tašky pod postelí a vylovím pomačkaný notes.
Bořím hlavu do polštáře a zápisník zvedám proti očím. Přejíždím několikrát obtažený nadpis: Bulharsko - šedesátý osmý. Odjezd dvacátý červenec, jistý - příjezd dvacátý srpen, předpokládaný. Přepokládaný škrtám a píšu: jistý. Pak nalistuju poslední popsanou stránku a začínám si pobrukovat svůj nový song. Zplodila jsem ho na zadním sedadle auta po banální hádce rodičů, která se jako vždy týkala špatného určení směru a dlouhé, zbytečné zajížďky po prašné cestě v Rumunsku. Mezitím Bobík ofukuje spodek druhé strany dveří a kňourá.
„No kdepak máš paničku? Kdepak je?“
„Mami, nemusíš hrát na toho ubohýho psa divadýlko. Už vstávám,“ reaguju a nerada vpouštím foxteriéra do pokoje. Chová se spontánně, až hystericky. Jako bychom spolu nestrávili téměř měsíc.
„No tak dobře, vezmu tě s sebou. Aspoň si po cestě přečteš psí noviny.“
Bobík nedočkavě vyráží po chodníku. Ale já si nenechávám ukrást svou pohodovou náladu do té doby, než se před námi vynoří paneláková krabice s ušmudlanou výlohou. Uvazuju naštvaného psa ke kandelábru a otevírám ochmatané dveře povadlé samoobsluhy. Místnost zeje prázdnotou. Jak fyzickou, tak materiální. Pouze v rohu oprýskaného regálu se krčí jedna konzerva rajského protlaku. Nevěřím. Na nedostatek zboží jsem sice zvyklá, ale tohle? Vchodové dveře vrznou. Konečně někdo. A zrovna Jitka z Béčka. Je nějaká zaražená.
„Čáu,“ protahuju pozdrav, „vidíš to, co já? A proč ses vydala takovou dálku až sem?“
„Čau, asi ze stejnýho důvodu jako ty. Sháním něco k snědku. Dneska brali lidi obchody útokem,“ mhouří Jitka začervenalé oči a rozhlíží se po nevábných policích.
„Něco se ti stalo?“ opatrně se ptám.
Jitka na mě udiveně civí: „Copak ty nevíš, co se stalo?“
Vybíhám z prodejny a mířim rovnou domů. 

„Mami, mami!“ řvu od dveří.„Stalo se něco strašnýho!“
„Proboha, Bobíček se ztratil! A kde máš jídlo? Tátovi teď něco volali z práce, že musí přerušit dovolenou. Potřebuje se rychle najíst.“
Teprve teď si uvědomuju, že mně něco, či někdo, chybí.
„Ne, Bobek se neztratil. Je uvázanej u kandelábru. Ale asi jsme ve válce, nebo co. U nádraží jsou prý tanky. Já tomu vůbec nerozumim. Chyťte Svobodnou Evropu. Náš rozhlas nevysílá!“
„Prosím tě, co to meleš. Ty ses zbláznila! A utíkej pro psa, nebo nám ho někdo ukradne!“
„Ne, maminko, nezbláznila se,“ vynoří se táta z pokoje s očima smutnýma, jako opuštěná labuť. „Teď mi volali z práce. Napadli nás Rusáci. Ve válce zatím nejsme, ale je to okupace. Nikdo neví, co bude dál. Ty ihned dojdi pro Bobíčka a zamkněte se tady s mámou. Nikam nechoďte, prý se u rozhlasu střílí.“
„Okupace, boj o rozhlas? To už tady jednou bylo! A ty jsi to přeci zažila, v devětatřicátym. Ty jsi v něm tenkrát pracovala. Mami! Vyprávělas mi o tom! Já myslela, že už nic takovýho nikdy nebude. Že to bude u nás jen lepší!“
Sedám na podlahu v chodbě a se skloněnou hlavou pozoruju zblízka vzorek koberce. Vyvolávám vzpomínky na poslední školní měsíce. Jak jsem začala hltat děják kvůli Masarykovi, jak jsme stávkovali přes noc ve škole. Jak nám bylo všem najednou fantasticky a vůbec jsme se ničeho nebáli.
„Jedu do Prahy. Musím tam bejt!“ hrnu se ke dveřím.
„To tě nesmí ani napadnout. Neslyšela jsi, že se tam střílí? Máme přece jen tebe a toho psa!“ oba hlasy rodičů zní nesmlouvavě a přísně.
„Jdu pro Bobíka,“ rozhodne otec, „a ty, mámo, ji tady hlídej!“
Ve chvíli je nazpátek s pěkně naštvaným psem.
„Bobe, promiiň. Měla jsem moc starostí. Pojď se mnou veen! – Mami, můžu aspoň na zahradu? - Pojď se mnou. Je mi moc smutno. Dám ti piškůtek a zazpívám písničku,“ lákám nekomunikujícího foxteriéra. Ovšem zachrastění pytlíku od piškotů zvítězí nad ponížením, které pan pes zažil před ostatními podvraťáky.
Ploužím se do zahrady pod hrušeň. Dívám se do koruny stromu. Nikdy mě to nenapadlo, že je obloha tak daleko.
Ale foxteriéra už čekání otravuje. Vehementně se domáhá slíbeného pamlsku.
„Tak chytej!“ vyhazuju jeden piškot do vzduchu. Pes po něm obratně chňapne. „No, dobrý, šikovnej pejsek. Ještě jeden a teď poslouchej můj nový song! Víš, hlupáčku, jak se to řekne francouzsky? - La chanson. To zní krásně, dálkama, viď."
Bobkovi to je úplně fuk. Toho zajímá jen šustivý sáček s piškoty.
„Neponižuj se loudile a radši poslouchej: 
Já čichám vůni spadlých hrušek
a přidám do deníku stesk 
když sčítám poslední dny prázdnin
a stírám z dojmů matný lesk.“
Vybírám si pěkně vyzrálý plod. Schroustnu ho téměř celý. Jen šťopka zůstává. Pak začínám refrén, a hodně nahlas. 
Najednou potřebuju strašně křičet: 
„Jenom mi nevykládej
že tahle tenká nit 
pomůže velké přání
každému vyplnit
Prý pavučina zlatá 
snad štěstím oplývá
ještě pár dnů volna
už víc mi nezbývá.“
Chodím po cestičce, křičím slova, cpu se sladkou dužinou a brečím. Brečím tak, že slzy stékají po zlatorůžové slupce hrušek, které držím v dlaních. A když pak do nich koušu, chutnají slaně.