“Stůjte!” zakřičel z druhé strany ulice kolemjdoucí. Ihned jsem vrthl do nejbližšího baráku.
Uvnitř byla vcelku tma, kterou probíjelo pouze pár fluorescentních světel, osvětlujících šedé zdi a o pár odstínů tmavější koberec. Nikde nestál žádný nábytek.
Neměl jsem ale čas přemýšlet nad prkotinama, ten cápek určitě zavolal fízly! Běžel jsem do další místnosti. Byla stejně šedá, jako předchozí.
Běžel jsem dál a po chvíli jsem uslyšel otevírání dveří a zaštěkání. Kurva, mají mně! Přesto, že jsem byl zadýchaný jak cyp, jsem běžel dál.
Když jsem se ohlédl, abych odhadl jejich vzdálenost, uviděl jsem pouze dlouhou řadu šedých místností, končících někde v dálce. To stejné jsem viděl před sebou. V obou směrech nekonečno a nikde únik.
Co mi vlastně můžou udělat? pomyslel jsem si. Může to být horší než všechny tyhle šedivé místnosti? Šedivé, jako všechny mé zkurvené dny na dně a bez peněz?
Sedl jsem si na zem a čekal. Zanedlouho ke mně přiběhl štěkající pes. Vlčák. Ihned zaútočil. Neměl jsem se jak bránit (přece nezastřelím další živou bytost!) a tak otevřel své čelisti a pohltil mně.
Najednou jsem se ocitl před soudem. “Hluboce mne mrzí že jsem dotyčnou zastřelil. Ale víte jak jsem byl hladový? I sto korun by změnilo celý můj život! A když mi je nedala dobrovolně, tak jsem spáchal ten ohavný čin. Doufám, že mi dáte šanci to napravit.”
Propadl jsem podlahou do jedoucího vozíku. Přede mnou bylo nekonečno místností té nejmonotónnější šedi.
[KONEC SIMULACE]
Někdo mi odebral headset z očí a já se rozkoukal.
Jsi Auxyl, je ti šestnáct, chodíš na gymnázium, řekl jsem si.
“A proto se nemá krást, Auxyle.”
[KONEC SIMULACE]
Tato práce získala 2. cenu literární soutěže PSAVCI organizované knihovnami v Třinci a v Havířově. Soutěž odstartovala v únoru ve dvou kategoriích (skupinu studentů od 15 let a dospělých od 20 let). Odbornými patrony byli lektoři Dana Emingerová a Šimon Pravda. Autor uspěl v dětské kategorii.
