Při pohledu na stánky s průvodci a výbavou na šnorchlování tuším, že to bude spíše hromadně organizovaná akce, než spontánní podívaná v přírodě. Navleču si tedy plovací vestu, potápěčské brýle a šnorchl a kráčím se svým průvodcem Juanem přes místní plovárnu na palmovou pláž.
Naštěstí Juan je místa znalý a klestí mi cestu v moři mimo dav. Do tuby se mi neustále nabírají zmnožené řasy plovoucí po hladině a dusí mne to. Vytáhnu si naštvaně náustek a potápím se bez něj. Juan má bystré oko.
„Na dně v řasách leží rejnok!“ Našedivělý plochý tvor připomínající netopýra plácá křídly a rozvaluje se pod námi. A opodál se válí píchavá nazrzlá hvězdice.
Můj průvodce pak ukáže směrem ke skupince u bójí: „Vyhlížejí tam karety. Vodní želvy mají stejně jako suchozemské plíce a musí vynořovat svou hlavu nad hladinu. Pod vodou mohou dýchat pomocí análních vaků, hlavně při spánku, ale sem zamířily za stravou a tak potřebují víc vzduchu. Podívejte, zrovna jedna připlouvá!“
Nadechnu se a vklouznu pod vodu. Kareta zelenavá se se svým nedobytným šedo-olivovým krunýřem, svalnatými pádlovitými pažemi a nehybnou trojúhelníkovou hlavou blíží přímo k nám. Bojím se, abych ji nevylekala. Avšak je čilejší než já a podaří se mi uhnout o fous. Podpluje deset centimetrů pode mnou, že svůj prst lehce otřu o její karapax. Není krotká ani útočná. Nedívá se napravo ani nalevo a razí si svou cestu vpřed. Nemůžu uvěřit tomu, že jde o nejmenší druh mořské želvy. „Opravdu, váží většinou do 45 kilo a dlouhá je asi 70 centimetrů: Je velký nomád. Zvládne uplavat stovky mil, aby se vrátila tam, odkud pochází, spářila se tam a snesla vejce na souši do jam.“ vysvětluje mi Juan, když se brodíme přes vyplavené tlící rostliny z vody ven.
Najednou je mi líto, že jsem z karibských útesů příliš nespatřila. Vždycky jsem si představovala, že je v nich ukryté obrovské barevné akvárium.
Nasednu do auta a vydávám se na sever hledat na plážích pokrytých jemným bělostným pískem aspoň želví hnízda. Minu ovšem odbočku k nim a náhle se ocitnu ve slepé uličce u lesoparku. Cedule před vchodem láká do laguny Yal-Ku na padesátku pestrobarevných ryb a dalších vodních živočichů.
Místo je to poklidné. Recepční si dává na čas a tak pozoruji, jak v lesíku polehávají a popolézají vrásčití nazelenalí a načernalí leguáni rozličných velikostí s ozubením i bez něj. Za deset minut se objeví snědý dlouhovlasý potetovaný mladík a nese desítku šnorchlů a masek.
„Hola! Prohání se v laguně Yak-Ku skutečně hejna barevných ryb?“ a ukážu na tabuli u vjezdu.
Uhrábne si prsty rozevláté prameny vlasů a usměje se: „Jste poprvé v Mexiku?“
Přikývnu.
„Vítejte! Yal-Ku Cai znamená v mayštině rybí hnízdo. V zátoce se mísí sladká voda se slanou, a proto v ní může žít bohatší směsice ryb než ve vyloženě mořském prostředí. Navíc, laguna je propojena s oceánem jen úzkým kanálem a tak se tu netvoří vlny ani tu nepůsobí mořské proudy. Ryby se uvnitř cítí v bezpečí. Jen si to vyzkoušejte! Můžete se ponořit až do pěti metrů.“ a podává mi šnorchlovací výstroj.
Čapnu po ní a šinu si to po lávce přes cenot, který připomíná spíše rybník než zatopenou krasovou proláklinu, k prvnímu jezírku. Turistů je tu po málu, voda průzračně blankytná a dno skalnaté, poseté špičatými i kulatými balvany. No vida, z břehu zahlédnu první tři modré rybky s černými pruhy.
Vskočím do jezírka a vyrážím na obhlídku tropického akvária tuba netuba. Nejdřív se držím při hladině a spatřím pár ryb individualistek, které si klidně plují vedle mne a vůbec se nevzrušují. Jakmile se posunu dál, obeplouvám ostrůvky a skalní výběžky a pronikám do hlubších jezírek, začíná se to rybami hemžit. Samorostky, skupinky, sourodá či rozdrobená hejna. Kolik barev a tvarů asi mají? Modré, žluté, šedé, nahnědlé, zelené, červené, perleťové, jednobarevné, pruhované, strakaté, krátké, dlouhé, oválné, kulaté, špičaté, ploché... Které z nich jsou klipky, sapíni, klauni, pomci nebo pyskouni?
Zaujme mne hejno šedých podlouhlých ryb, co se prohání v zátoce a podobají se makrelám. Jejich oči svítí zlatě a šupiny se stříbrně lesknou. Vysadím si náustek a nasaji zhluboka vzduch, abych mohla vplout za nimi pod skalní převisy. Nořím se do nejzazších končin, voda se čeří, ztrácím přehled a hejno mizí ve skulinách. Najednou zalapám po dechu a musím nahoru. Mé plíce na jejich žábry nestačí. Neodradí mne to. Znovu si nasadím tubu a pouštím se tentokrát za menší modro-žlutou skupinkou směřující k zarostlému ostrůvku.
Brázdila bych záliv hodiny, kdyby mne z vody nevyhnal chlad.
U východu na mě mrkne mladý vlasatec: „Jak jste si zašnorchlovala?“
„Měl jste pravdu! Mayové nelhali, je to neuvěřitelné rybí hnízdo!“ směji se. „Ale neptejte se, jaké druhy ryb jsem viděla!“
„Ale to se dá napravit!“ vytahuje pohotově atlas tropických ryb.
A mně je jasné, jaký suvenýr si odvezu domů.
Najednou je mi líto, že jsem z karibských útesů příliš nespatřila. Vždycky jsem si představovala, že je v nich ukryté obrovské barevné akvárium.
Nasednu do auta a vydávám se na sever hledat na plážích pokrytých jemným bělostným pískem aspoň želví hnízda. Minu ovšem odbočku k nim a náhle se ocitnu ve slepé uličce u lesoparku. Cedule před vchodem láká do laguny Yal-Ku na padesátku pestrobarevných ryb a dalších vodních živočichů. Místo je to poklidné. Recepční si dává na čas a tak pozoruji, jak v lesíku polehávají a popolézají vrásčití nazelenalí a načernalí leguáni rozličných velikostí s ozubením i bez něj. Za deset minut se objeví snědý dlouhovlasý potetovaný mladík a nese desítku šnorchlů a masek.
„Hola! Prohání se v laguně Yak-Ku skutečně hejna barevných ryb?“ a ukážu na tabuli u vjezdu.
Uhrábne si prsty rozevláté prameny vlasů a usměje se: „Jste poprvé v Mexiku?“
Přikývnu.
„Vítejte! Yal-Ku Cai znamená v mayštině rybí hnízdo. V zátoce se mísí sladká voda se slanou, a proto v ní může žít bohatší směsice ryb než ve vyloženě mořském prostředí. Navíc, laguna je propojena s oceánem jen úzkým kanálem a tak se tu netvoří vlny ani tu nepůsobí mořské proudy. Ryby se uvnitř cítí v bezpečí. Jen si to vyzkoušejte! Můžete se ponořit až do pěti metrů.“ a podává mi šnorchlovací výstroj.
Čapnu po ní a šinu si to po lávce přes cenot, který připomíná spíše rybník než zatopenou krasovou proláklinu, k prvnímu jezírku. Turistů je tu po málu, voda průzračně blankytná a dno skalnaté, poseté špičatými i kulatými balvany. No vida, z břehu zahlédnu první tři modré rybky s černými pruhy.
Vskočím do jezírka a vyrážím na obhlídku tropického akvária tuba netuba. Nejdřív se držím při hladině a spatřím pár ryb individualistek, které si klidně plují vedle mne a vůbec se nevzrušují. Jakmile se posunu dál, obeplouvám ostrůvky a skalní výběžky a pronikám do hlubších jezírek, začíná se to rybami hemžit. Samorostky, skupinky, sourodá či rozdrobená hejna. Kolik barev a tvarů asi mají? Modré, žluté, šedé, nahnědlé, zelené, červené, perleťové, jednobarevné, pruhované, strakaté, krátké, dlouhé, oválné, kulaté, špičaté, ploché... Které z nich jsou klipky, sapíni, klauni, pomci nebo pyskouni?
Zaujme mne hejno šedých podlouhlých ryb, co se prohání v zátoce a podobají se makrelám. Jejich oči svítí zlatě a šupiny se stříbrně lesknou. Vysadím si náustek a nasaji zhluboka vzduch, abych mohla vplout za nimi pod skalní převisy. Nořím se do nejzazších končin, voda se čeří, ztrácím přehled a hejno mizí ve skulinách. Najednou zalapám po dechu a musím nahoru. Mé plíce na jejich žábry nestačí. Neodradí mne to. Znovu si nasadím tubu a pouštím se tentokrát za menší modro-žlutou skupinkou směřující k zarostlému ostrůvku.
Brázdila bych záliv hodiny, kdyby mne z vody nevyhnal chlad.
U východu na mě mrkne mladý vlasatec: „Jak jste si zašnorchlovala?“
„Měl jste pravdu! Mayové nelhali, je to neuvěřitelné rybí hnízdo!“ směji se. „Ale neptejte se, jaké druhy ryb jsem viděla!“
„Ale to se dá napravit!“ vytahuje pohotově atlas tropických ryb.
A mně je jasné, jaký suvenýr si odvezu domů.
