Na hranici s Rakouskem stojí opuštěná stará vilka. Objevila jsem ji před pěti lety se svými přáteli. Dnes jsem tu sama a chtěla bych se ujistit, zda to, co jsem tu zažila byl výplod mé fantasie nebo skutečnost.
Stalo se to v létě. S přáteli jsme jeli stanovat.
Ten večer jsem se rozhodla projít se sama.
„Koukejme, co tu máme.“
Netušila jsem, jak dlouho už jsem na cestě, když se přede mnou objevila vila.
Obešla jsem ji a vyrazila ke dveřím. Nebyly zamčené.
„To mám ale kliku!“
Vítězně jsem se usmála a dveře otevřela. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se. Představovala jsem si, jak je vila plná života. „Podle nábytku soudím, že ještě před rokem (19)39 tu musela žít bohatá rodina.“
Z představ mě vytrhly až křupavé zvuky přicházející z druhé místnosti. Protože jsem byla až moc zvědavá tak jsem se rozhodla to prozkoumat. Sáhla jsem na kliku, a ještě ve dveřích jsem spatřila portrét, visící na protější zdi.
„Co zíráš, vypadni!“ ozvalo se náhle.
To mě polekalo a já vyběhla ven.
Druhý den jsem o tom pověděla přátelům a rozhodlo se vydat se to omrknout společně. Někteří se dokonce odvážili i do horního patra. Událost se ale zcela zopakovala a my utíkali ven z vily.
„Tak jsem tady. Díky Bohu, vila ještě stojí,“ oddychla jsem si a vydala se směrem ke dveřím. Dveře byly na zámek.
„Tak jsem tady. Díky Bohu, vila ještě stojí,“ oddychla jsem si a vydala se směrem ke dveřím. Dveře byly na zámek.
„Sakra,“ zaklela jsem a hledala kudy jinudy se dostat dovnitř. Mám štěstí, vzadu byl druhý vchod. „Asi ho za tím keřem nenašli.“
Vešla jsem dovnitř a zjistila, že stojím v té místnosti, kde jsem slyšela, jak na mě někdo křičí. „Křup,“ ozve se zase.
Otočila jsem se za tím zvukem a „Co zíráš, vypadni!“ vychází ze zobáku velkého havrana.
