Mokrej čokl
Ester Vargová
Aby bylo jasno, nebavíme se tady o vůni. Řeč je o typickém smradu našich milých, možná těch skoro nejmilejších. Já jsem psový dítě. Od doby, co si pamatuju, tak jsem se válela po některém z našich psů. Sdílela jsem s nimi misky na vodu a když se poštěstilo tak jsem se dostala i ke granulím. Nejlepší kámoši, na mazlení i běhání. Pláč i smích. Věrnej uslintanej humusák, tahač a ochránce. To je pro mě pes. Je to ale už pár měsíců, co jsem se odstěhovala od rodičů z naší společné domácnosti. Bylo v klidu říct „čau“ rodičům a sestře. Bylo ale srdceryvné loučit se se psi. Jednou jsem se takhle procházela po parku ve městě kde krátce žiji, když jsem uslyšela tlumený křik. Křik jsem se tedy rozhodla následovat. Došla jsem k jezírku ze kterého se na mě vyřítil nadsvětelnou rychlostí vodou nasosaný chomáč chlupů.
Než jsem stihla uskočit, byla jsem ohozená lehce páchnoucí vodou z jezírka. „Slečno, já se hrozně vomlouvám, on je jak hrom do police a vůbec neposlouchá... čokl jeden mokrej smradlavej.“ Rozčiloval se starší pán.
„Mě to nevadí,“ usmála jsem se na něj a vzpomněla si na ty naše smradlavý čokly.
Zadání:
Napište vzpomínku spojenou s nějakou vůní.
Než jsem stihla uskočit, byla jsem ohozená lehce páchnoucí vodou z jezírka. „Slečno, já se hrozně vomlouvám, on je jak hrom do police a vůbec neposlouchá... čokl jeden mokrej smradlavej.“ Rozčiloval se starší pán.
„Mě to nevadí,“ usmála jsem se na něj a vzpomněla si na ty naše smradlavý čokly.
Zadání:
Napište vzpomínku spojenou s nějakou vůní.
