Než jsem se však stačil rozhoupat, oba společně zamířili pryč. Svižným krokem jsem je následoval. Dalo to fušku – oba měli delší krok, a já s těma jejíma krátkýma nohama, jsem sebou musel extra hejbnout. Nešlo se však dlouho. Oba brzo zapadli do jakési šeredné boudy, které by se asi dalo říkat i barák a já na chvíli proklínal všechny bohy, co na světě jsou. Nakoukl jsem do okna v zoufalé naději, že je tam uvidím a snad i uslyším. Tohle musí dneska skončit.
Byla to malá tmavá místnost. V rohu měla něco by se snad dalo označit za kuchyň, uprostřed rozviklaný dřevěný stolek s dvěma židlemi, všechno to přes sebe mělo decentní květinový přehoz s dírami a spálenými místy. Odpřisáhl bych, že jsem viděl aspoň jednu krysu.
Oba inkriminovaní vešli dovnitř a pokračujíce v předešlém hovoru se posadili ke stolu.
„...Už se stalo, a já neprovádím reklamace,“ řekl stařík, odložil si pláštík a poklepal prsty po krabičce, kterou zrovna položil na stůl. Byla ozdobená nějakými rytinami, ale z mé skrýše-neskrýše šlo těžko poznat jakými. „Platba. Sto zlatých.“
„Cože?“
„Sto zlatých. To byla předem smluvená cena hochu.“
„No jo ale... jak jako zlatých? Já myslel- teda- jakože peníze. Normální. Mám stovku v peněžence. Nemám žádný zlato.“ Takhle určitě normálně nezním.
Chlapík se zachechtal pod vousy. „Že nemáš? To je mi šlamastika.“
Muselo ji dojít, že je to celý nějakej trik. Celá zbledla a nervózně na židli poposedla. „Takže… takže co? Mám jít někam do dolů a tam-“
„Místo zlata by se mohla hodit řekněme protislužba,“ přerušil ji stařík. „Potřeboval bych něco obstarat. Na starý kolena už moc daleko nedojdu, víš…“
Párkrát kývnula. „Jo. Jo tak dobře. To zní dobře. Rád pomůžu. Asi. Co by to mělo být?“
V tuhle chvíli i mě bylo jasný, že ať ten chlápek bude chtít cokoliv, z jeho výrazu je zjevný, že to bude něco extra pošahanýho. Jak se dostat dovnitř sakra?
Stařík posunul krabičku blíž k ní. „Všechny informace jsou uvnitř.“
Koukla na krabičku a pak na něj. „Tohle není nějakej trik, že ne?“ Jasně že je ty pitomá-
„Ovšem, že ne,“ řekl a usmál se. Šáhlej prevít. Začal jsem kontrolovat jestli by se dalo dovnitř dostat oknem, třeba ho nějak zvenku otevřít nebo…
Přikývla a otevřela krabičku. Byl v ní nějakej kus papíru, skoro jako svitek, což už samo o sobě bylo nepřirozený, ale co hůř – žlutě zářil.
Ne ne ne ne, chtělo se mi křičet. A proč by ne, došlo mi. „Opovaž se ty nestydatá mrcho!“ Zařval jsem.
Oba se zmateně ohlédli na okno za kterým jsem stál. Několikrát jsem bouchl do už tak popraskané okenní tabule. „Nešahej na to! Je to nějakej podlej trik! Zabiju tě, doprdele.“
Vypadala absolutně ztraceně. Pak se ale hluboce nadechla, zamračila se na mě, a popadla svitek do rukou.
„Ne kurva!“ zařval jsem a okno se pod mým posledním úderem celé vyvrátilo. Ups.
Uskočila ze židle nazpět, ale to už se záře pramenící ze svitku přenesla na ni. Najednou jí docházela její chyba.
Nepřemýšlel jsem dvakrát, vlastně ani jednou. Skočil jsem dovnitř a pak po ní. Nikdy jsem se nesnažil složit sám sebe a byla to fakticky zvláštní zkušenost, ale sotva jsem se jí – sebe – dotkl, kolem nás se všechno začalo točit a oba jsme dopadli ne na zaplivanou podlahu starcova domu, ale do mechu rozlehlého lesa. Svitek v její ruce přestal zářit.
Zadání
Začněte příběh větou: Tuhle jsem takhle šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno.
