 |
| Foto: Enaldo Valadares |
Argentinský Národní park Iguazú
Bydlím v Pousada Chris Garden ve městě Foz hned vedle státního přechodu do Iguacu. Bytná Chris mi připravila nejlepší Pao du Quijo, sýrový bochánek z tapiokové mouky, co jsem doposud jedla, a poslala mě na hranice zkratkou. Procházím zarostlou širší struhou a dle odpadků soudím, že tu občas i někdo bydlí. Na hranicích, tedy spíš za hranicemi nebo mezi hranicemi, jsem hned. Poučená si vyřizuji výstupní razítko a místním autobusem projíždím pasovou kontrolou.
Argentinský Národní park Iguazú je rozlohou menší než jeho brazilská část, nachází se tu ale dvě třetiny všech vodopádů. Vstupné je 35 000 argentinských pesos, tedy zhruba 890 kč. Nejedu vlakem jako většina lidí, ale vyrážím na cestu pěšky. Procházím se po železných lávkách přímo nad vodopády.
Od doby, kdy tudy projížděli Zikmund s Hanzelkou, zmizelo víc jak 95 % Atlantského pralesa. Stal se tak oblastí, kterou vědci nazývají hotspots neboli horká místa biodeverzity. Zbytky přírody chrání národní park zařazený v roce 1984 na seznam světového dědictví UNESCO.
Další část horního okruhu mě vede nad řekou a pralesem. Zaslechla jsem průvodce, jak říká, že tu bývali aligátoři, ale už tu nejsou.
Přírodní chrám
Vracím se zpět ke stanici a podél kolejí vlaku vyrážím na cestu k Ďáblovu chřtánu.
Od výstupní zastávky už musí pěšky i ti, kterým se při chůzi po železné lávce nad řekou podlamují kolena. Tady člověk vidí, odkud se bere všechna ta voda. Síla, s jakou padá do hlubin, je ohromující. Tříštící se voda vytváří tajemnou až démonickou mlhu. Zároveň je to jasná a čistá připomínka toho, k čemu bychom se měli modlit. Přírodní chrám.
Podle legendy kmene Guaraní se hadí bůh řeky jednoho dne zamiloval do mladé dívky. Ona ale měla jiného kluka, a tak spolu prchali před bohem na kánoi po proudu. Bůh je pronásledoval, ale kánoe mu stále unikala. To ho rozběsnilo, tak řízl do země právě tady, kde teď stojím a zírám do hloubky 80 metrů. Chlapec spadl na bahnitý břeh řeky na brazilské straně. Bůh ho proměnil ve strom a dívku ve skálu na argentinské straně. Takto chlapec nikdy nemohl dosáhnout na svou nevěstu.
Cestou zpět se mi podaří zahlédnout říční želvy a velké ryby. Tady na horním toku žijí jiné druhy než v řece pod vodopády.
Kolem záchodků lítá spousta motýlů. Je tam hodně soli, jak jsem si přečetla na jedné z cedulek. Údajně vyhledávají i místa, kterých se dotýká lidská ruka.
I přesto, že je lístek na vlak v ceně vstupenky do parku, vydávám se zpět zase pěšky. Znavená si v občerstvení koupím tři kusy empanadas za zhruba 160 Kč. Vegetariánská verze je taková marná. Chutná jako tráva.
Vydávám se na téměř dva kilometry dlouhý spodní okruh. Po lávkách a schodech procházím džunglí. Tu a tam se mi otevře výhled na vodopády.
První výlet pro turisty zorganizoval na konci 19. století spolu se svými kolegy italský průzkumník Carlos Bosetti. Po něm pojmenovaný vodopád je téměř na dosah. Cítím, jakou má sílu.
Tady člověk nesmí mít depku. Voda jako by říkala: máš problém, tak skoč, umřeš dřív, než se dostaneš dolů, každý kámen si nechá kus tebe. Hřmící nádhera. Chřtán. Řinčení vody.
Vodopády z brazilské strany
Plná dojmů usínám a těším se na objevování vodopádů z Brazilské strany. Národní park Iguacu, nyní psáno portugalsky s C, byl zapsán do seznamu UNESCO v roce 1986. Bytná Chris mi poradila, ať se jdu nejdříve podívat do parku zvaného Parque das Aves, protože ptáci jsou po ránu živější. Odpoledne už je na ně moc teplo, a tak spí. Vejdu dovnitř a nechávám se inspirovat. Vším. Květinami, ptáky, hmyzem. Papoušci Ara vypadají jako fénix z Harryho Pottera a sovy - navzdory své pověsti - přinášejí štěstí do života.
Vstup do národního parku je hned naproti přes silnici. Lístek je možné si koupit v automatu nebo i přes internetové stránky parku. Platím 91 brazilských reálů, což je zhruba 390 Kč. Brazilci opravdu nejsou outdoorovými typy, takže je autobus doveze prakticky až hlavní vyhlídce. Já proto vystupuji o něco dříve, abych si mohla prohlédnout celou soustavu vodopádů Iguazú.
Hned pod zastávkou vidím zdálky vodopád, u kterého jsem stála včera. V závislosti na roční době tu mají až 270 samostatných vodopádů. Přepadový lem, jak se správně nazývá hrana, přes kterou letí voda, je široký 2,7 km. V září je vody dostatek, ale ne tolik jako od listopadu do února.
Jdu pomalu a kochám se. Nejsou to největší ani nejvyšší vodopády na světě, přesto jsem ráda, že jsem si je mohla vychutnat z obou stran.
Na konci trasy přejdu po železné lávce podél vodopádu úplně zmáčená k hlavní vyhlídce. Pode mnou se řítí voda do Ďáblova chřtánu. Vidím duhu, která spojuje strom a skálu, mladého chlapce a jeho nevěstu. Jsem vděčná, že jsem mohla vidět vodopády Iguazú na vlastní oči.
Zdroje:
https://whc.unesco.org/en/list/303/
https://www.journeylatinamerica.com/travel-inspiration/other/legend-behind-the-falls/
https://www.casopis.ochranaprirody.cz/mezinarodni-ochrana-prirody/iguazu-velke-vody/
https://geoexpro.com/i-guazu-great-water-great-volcanism/
https://theses.cz/id/mioepw/downloadPraceContent_adipIdno_7674
https://whc.unesco.org/en/list/355/
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Iguaz%C3%BA
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Igua%C3%A7u
https://www.iguazu.gob.ar/historia/
