Záhadná spolužačka - napsala Marie Rysová

Nikdy jsem nebyla studijní typ. Algebra mě děsila, přírodopis nudil a kdykoliv jsem do ruky vzala knížku, písmenka se na stránkách začala pohybovat a prát se mi s nimi nikdy nechtělo. Proto asi nikoho nepřekvapilo, když jsem se rozhodla přejít z gymnázia na učiliště ve vedlejším městě.
V Hodoníně totiž měli jednu školu se zaměřením na kosmetiku, což mi přišlo celkem sympatický a to, že budu přes týden na koleji a nebudu pod neustálým dohledem rodičů, byl velmi příjemný bonus. Jediná nepříjemnost byla to, že jsem v Hodoníně nikoho neznala, ale věřila jsem tomu, že ve třídě s takovým zaměřením určitě najdu nějaké problémisty, kteří mi padnou do oka.
První školní den jsem strategicky zaujala místo v poslední lavici a čekala, kdo nabyde odvahy a usadí se vedle mě. 

K mému zklamání se mě spolužáci vždy asi zalekli a odklonili od prázdné židle svou trasu. Pak se ozvalo zvonění a jelikož dávat pozor na úvod hodiny nebylo mým záměrem, opřela jsem lokty o dřevo a zabořila do nich hlavu. 

„Je toto místo volné, smím-li se zeptat?“ ozvalo se nade mnou a z tónu toho hlasu mi naskočila husí kůže. 

„Ehm, asi jo,“ odpověděla jsem a pohlédla na onu neznámou osobu. Bodavým pohledem na mě hleděla výstředně oblečená dívka s ulíznutými tmavými vlasy a její porcelánově bělistvou pleť podtrhávala nebezpečně rudá rtěnka. 

„Tyjo, ty se o kosmetickou péči musíš už zajímat nějakou dobu, co?“ vydechla jsem obdivně .„Tvůj obličej je úplně bez vady, jako sklo.“ 

„Děkuji ti převelice, zrovna včera jsem se omévala,“ odpověděla.
Od té doby jsme zůstaly spolusedícími a občas při hodinách prohodily pár slov. Snažila jsem se s ní sice navázat bližší vztah, ale ona vždy mé pozvání odmítala, a tak jsem to po nějaké době vzdala a našla si kamarádky mezi ostatními spolužačkami.

Jednoho dne, asi o měsíc později, přišla má spolusedící do třídy a už zdálky mi přišlo, že je s ní něco v nepořádku. Vypadala hrozně vyčerpaně a její pleť pozbývala ten omračující lesk. Při pauze jsse nervózně kontrolovala v zrcátku a najednou se otočila a špitla. 

„Hele ehm, Lucie, už jsi někdy.. ehm no, víš, strávila noc s mužem?“ 

Ta otázka mě zaskočila natolik, že jsem si nedokázala vymyslet žádnou uvěřitelnou lež a přiznala se, že tak daleko jsem se s nikým ještě nedostala. Zdálo se, že jí má odpověď potěšila a pak se mě s úsměvem zeptala, jestli po škole nemám čas. 

„Mohu ti ukázat mou sbírku starých vín,“ navrhla a mě nezbylo nic jiného, než souhlasit.

Když jsme dorazili k jejímu domu, překvapilo mě, že bydlí sama. 

„Kolik že ti je vlastně let, že bydlíš bez rodičů?“ houkla jsem na ni, když si v koupelně myla ruce.

„Neslyším tě zřetelně, musím tě požádat, abys přišla za mnou,“ zaznělo shora. 

Došla jsem po točitých schodech až do koupelny, ale má spolužačka nikde. Rozhlížela jsem se kolem sebe a zaujala mě místnost samotná. Všude byly svíčky, květiny, krystaly a uprostřed podél zdi honosně stála veliká stříbrná vana. Najednou se za mnou zaklaply dveře a tam stála ona, měla rozpuštěné vlasy a její rty se nebezpečně usmívaly. Když vyšla ze stínu, všimla jsem si, že je nahá a v její bílé ruce se leskne nůž. Neměla jsem slov. 

„Lucie, teď se svlékni a lehni si do té vany,“ poručila mi. 

„Tyjo, no ehm,“ nenacházela jsem slov a má spolužačka se ke mně pomalu blížila, „víš no, ehm, mně to lichotí, ale já nejsem na, no prostě jsem na kluky a ani s nima mě nože takhle takhle neberou, ne teda, žeje špatně, že tebe jo,“ vykoktala jsem a nedokázala jsem přijít na jediný důstojný způsob vybruslení z této trapné situace. 

A tak jsem zvolila úprk. 

Doteď ani nevím, jak jsem se z té koupelny a celého domu dostala ven, ale bylo mi tak trapně, že jsem se do konce týdne neukázala ve škole. Ale asi vám bude jasné, že jsem se vedle Alžběty ve třídě už nikdy neposadila.

Zadání: 

Vyberte nějakou známou historickou literární postavu a dosaďte ji do přítomnosti.