Nový přírůstek do světového přírodního dědictví Brazilský národní park Lençóis Maranhenses je největší oblastí písečných dun v jižní Americe. Od července letošního roku jsou jeho dunová pole, tyrkysové laguny, divoká zvířata a rostliny součástí světového dědictví UNESCO.
Projíždíme kolem pláže bílou krajinou, jejíž konec nelze tušit, natož dohlédnout. Drobná semínka písku se mi zařezávají do kůže pokaždé, když zavane vítr od oceánu. Žene před sebou duny tvaru půlměsíce daleko do vnitrozemí. Vyjedeme na nejvyšší z nich.
„Žana, are you ready?“ podává mi ruku průvodce Raimundão. Indián z kmene Tupí Guaraní se narodil a vyrostl právě tady v brazilském národním parku Lençóis Maranhenses. Následující tři dny s ním budu poznávat tuto jedinečnou krajinu, která si zahrála i ve filmu Avengers: Infinity War.
Kde se bere voda?
V Lencois Maranhenses, na rozdíl od Sahary, která se rozkládá na druhém břehu Atlantského oceánu, od prosince do června pravidelně prší.
„Jak je možné, že se ta voda nevsákne?“ ptám se Raimunda.
„Pod námi je skála,“ odpoví a začne sestupovat k laguně. Při každém kroku mi sklouzává jemný písek podél bosých kotníků jako hedvábný šátek.
Voda v laguně je příjemně teplá. Zelené rostliny a kmeny stromů se schovávají pod hladinou. Existuje tu život. Po chvíli ke mně připlavou malé rybky. Mohou tu být, protože skála, která se nachází několik metrů pod námi, zadržuje vodu na povrchu. Na území o rozloze 1.566 m², což odpovídá zhruba velikosti Šumavy, tu vznikla přírodní krajina, kterou nenajdeme nikde jinde na světě.
„Dívej se na ty barvy,“ říká Raimundão, jako by to neviděl každý den.
Hlavu uložím na písek a tělo mám ponořené ve vodě.
Sleduji slunce, vodu a poslouchám ticho.
„Jau,“ cuknu nohou.
„To jsou trahiry malé. Říká se jim vlčí ryby. Dokážou přežít v blátě, když laguny vyschnou,“ vysvětluje mi, aniž by se pohnul.
Nejlepší doba pro návštěvu tohoto parku je od července do září. Období dešťů skončí a údolí mezi dunami se naplní vodou. Řeky protékající parkem se pak občas propojí s většími lagunami, a tak do nich připlave život.
Na návštěvě u rodiny
Pokračujeme v cestě. Zapadající slunko mění písek ve zlato.
Dětství prožil Raimundão ve vesnici na okraji parku. Později vláda povolila původním obyvatelům, aby se vrátili na jeho území.
„Proč kouříš?“ ptám se Raimunda, když si ubaluje dalšího jointa.
„Je to součást naší kultury. Dříve to byl jediný dostupný lék. Moji rodiče také kouřili marihuanu.“ Vyptávám se dál: „Čím se tu lidé živí?“
„V období sucha farmaří a v období dešťů rybaří. V posledních letech si přivydělávají ubytováváním turistů.“
Procházíme brankou svázanou ze suchých větví. Nápis Volte Sempre na dřevěné tabuli pobízí, abychom se sem často vraceli.
Přichází nás uvítat Raimundův otec. Nerozumím, co si říkají, ale zní to jako univerzální rozhovor mezi rodiči a dětmi.
Dům, ve kterém bydlí rodina, je z cihel. Příbytek pro turisty postavili z větví a palmových listů. Spím v hamace – česky bychom řekli v látkové houpací síti – zavěšené na trámu pod střechou. Na dřevěné poličce mám k dispozici i přípojku na elektriku.
Ke snídani dostanu džus z ovoce kešu. Má trpkou sladkokyselou chuť a pro mě neodolatelnou vůni. Roste na stromu zvaném ledvinovník západní, a právě severovýchodní Brazílie je jeho původním domovem. Žluto-oranžové až červené ovoce tvarem připomínající papriku je ve skutečnosti zdužnatělý květ. Na jeho konci roste plod, v kterém se ukrývá semínko známé jako kešu oříšek. Mají velkou cenu, a tak si místní můžou ještě trochu přivydělat. Zralý květ se rychle kazí a zájem o něj není. Vyrábí z něj pálenku nebo ho prostě jen zamrazí a použijí později na výrobu džusu.
Dnes míříme k posvátnému jezírku. Doprovází nás vůně kešu.
Místo jemného písku mě nyní škrábe do chodidel suché listí a klacíky a brodím se bahýnkem, jako u nás v létě rybníce. Drobná bílá kvítka tečkují traviny kolem úzké cesty plné vody.
„Zkoumám, jak by se rostliny, které tu rostou, mohly využít v kuchyni,“ zastaví se najednou Raimundão. Utrhne z keře oranžový plod velikosti třesně a podá mi ho.
Úvahy o tom, zda to chutná víc jako meruňka, angrešt nebo višeň přeruší probíhající prasátka připomínající divočáky.
Raimundão mi v bahně ukazuje stopy koz. Stáda se tu procházejí stejně klidně jako lidé. Míří od laguny k laguně a pak zpět do oázy, domů. Probíhají po poušti jako srnky po poli, ale nejsou divocí, jsou obživou místních. Podobně jako osli. Ty sem také přivedli lidé pro svoji potřebu, nyní je ale nahradili čtyřkolkami a terénními automobily. Už je nepotřebují. Osli nemají kam jít, a tak tu zdivočeli.
Podél Rio Negro se blížíme k posvátnému jezírku. Řeka protíná park od západu k východu. Její vody doplňují modř lagun o taninem zabarvenou vodu. Odstíny černé a hnědě zjemňuje písek občas do oranžovo červené. Když je v parku hodně vody, je možné z letadla vidět obrazce podobné krevnímu řečišti čerta.
„Jsme tu,“ shodí Raimundão batoh. Se svými černými vlnitými vlasy a vousy vypadá jako čert. Nepřekvapuje mě tedy, že i jejich posvátné místo je takové.
Když tmavou vodu naberu do dlaní, je čirá.
„Proč je tohle místo posvátné?“
„Věříme, že tu žije naše bohyně vod Iará.“
Legenda o Iará, napůl ženě a napůl rybě, je známá i v Amazonii. Její příběh má více verzí, obvykle se nepohodne s nějakými muži a pak je vraždí, anebo je naopak má ráda. Místní ji uctívají, ale v jejich podání je napůl žábou.
„Podle nás byly žáby ve vodě dříve než ryby,“ vypráví Raimundão.
Kolem desáté hodiny hází sluníčko jen nenápadné stíny, takže duny vypadají jako zvlněný samet. Od června do ledna tu během období sucha jezera postupně vysychají.
Teď je půlka září, takže se můžeme osvěžit u dalšího blankytného jezera a zároveň pozorovat, jak se laguny barví do hněda. Je tu bezvětří, což je nezvyklé, protože pro tuto oblast je typický celoroční silný vítr.
V dálce v jedné z malých lagun pijí vodu ptáci. Je mezi nimi i zářivý ohrožený ibis rudý. Narodí se šedivý, ale tak dlouho požírá červené kraby, až jeho peří získá barvu čerstvé krve.
Obědváme v další oáze.
K domku z palmových listů procházím po PET lahvích naplněných vodou. Důmyslně vyrobený chodník, říkám si, když dál procházím kolem malého obchůdku pro turisty až do místnosti, kde si odkládáme věci. Na stěnách visí brazilská vlajka, mapa a fotky rodiny.
Oceňuju brazilskou lásku ke sprše a využívám příležitosti se alespoň na chvilku zbavit písku.
Sedím na lavici vedle kuchyně.
K obědu se ke mně přidá Brazilka Isabel. Je strojní inženýrka, pracuje na velkých ocelových stavbách a žije v São Paulu tak, jako většina Brazilců, kteří se se mnou dávají během mé cesty do řeči.
I Raimundão strávil v São Paulu měsíc a půl: „Největší šok pro mě byl, že se tam mezi sebou baví i cizí lidi. Lidé z oblasti Lencois by v takovém případě jen seděli a mlčeli,“ přiznává. „Naučil jsem se tam komunikovat. Teď, když jsem tady a bavím se s místními ženami, ptám se jich, jestli jsou šťastné. Jsem mezi nimi oblíbený,“ směje se.
Míjíme oázu Queimada dos Britos. Žije tu asi 30 rodin. Osada na mě působí jako skanzen. Trvale tu ale stát nebude. Písek se pohybuje a s ním i lidé, kteří tu žijí.
Rodiny, které mají povolenu tu bydlet, nevlastní žádnou půdu, ale můžou si postavit dům na území parku. Tato vesnice uprostřed dun patří do takzvané primitivní zóny, kde například můžou motorová vozidla používat pouze místní. Vegetaci, která tady roste, se odborně říká restinga. Vyznačuje se tím, že rostliny dokážou růst v půdě chudé na živiny. Tak trochu jako místní obyvatelé.
Teď už se brodím řekou po pás ve vodě k naší poslední zastávce ve vesničce Betania.
„Dáš si k večeři krevety?“ ptá se Raimundão.
Zdejší krevety jsou sladkovodní a během období sucha, kdy v lagunách není voda, přežívají v klidovém stavu v písku a čekají, až zase zaprší. Raimundão je připraví v kuchyni podle rodinného receptu. Krájí papriky, rajčata, cibuli a česnek. Omáčku vytvoří tak, že vše potluče dohromady s kořením a se solí.
Raimundão mi představuje ženy, které postávají kolem a chichotají se. Nejstarší, paní domu, má jedenáct dětí, sedm holek a čtyři kluky. Její muž zemřel, ale ona stále vypadá svěže.
Většina žen i se svými rodinami bydlí tady. Dům s velkou restaurací a zázemím pro turisty postavili na příhodném místě. Právě tady končí většina výletů.
Být jedenáct let těhotná v těchto podmínkách, je pro mě nepředstavitelné. Podle Raimunda to tak už v dnešní době není. To ale hned vzápětí popře jedna z dcer, která už má dětí šest.
V kastrolu na plotně na ohřátém másle smaží Raimundão vyloupané krevety. Omáčku přidá jen na minutu, zaleje ji pár lžicemi kokosového mléka a jídlo je hotové.
Vychutnáváme si večeři, zapíjíme ji caipirinhou z kešu ovoce a pozorujeme řeku. Ještě před dvěma lety ji nebylo možné přebrodit. Postupně ji zanáší písek. Za nějaký čas tady bude písek všude a celá rodina se přestěhuje dál.
Přichází noc a bílá měsíční krajina začíná splývat s nekonečností vesmíru.
Staré verze:
 |
| Autor: Mayra Pavanello Munerato |
Brazilský národní park Lençóis Maranhenses je největší oblastí písečných dun v jižní Americe. Jeho 1 550 m² je od roku 1981 zapsáno v seznamu UNESCO.
Projíždíme kolem pláže bílou krajinou, jejíž konec nelze tušit, natož dohlédnout. Drobná semínka písku se mi zařezávají do kůže pokaždé, když zavane vítr od oceánu. Žene před sebou duny tvaru půlměsíce daleko do vnitrozemí. Vyjedeme na nejvyšší z nich.
Pokračujeme v cestě. Zapadající slunko mění písek ve zlato.
Ráno u snídaně mě překvapí cena pitné vody, kterou jsem doposud měla v celé Brazílii k dispozici zdarma.
Dnes míříme k posvátnému jezírku. Doprovází nás vůně kešu.
Podél Rio Negro se blížíme k posvátnému jezírku. Řeka protíná park od západu k východu. Její vody doplňují modř lagun o taninem zabarvenou vodu. Odstíny černé a hnědě zjemňuje písek občas do oranžovo červené. Když je v parku hodně vody, je možné z letadla vidět obrazce podobné krevnímu řečišti čerta.
Míjíme oázu Queimada dos Britos. Žije tu asi 30 rodin. Osada na mě působí jako skanzen. Trvale tu ale stát nebude. Písek se pohybuje a s ním i lidé, kteří tu žijí.
Teď už se brodím řekou po pás ve vodě k naší poslední zastávce ve vesničce Betania.
„Žana, are you ready?“ podává mi ruku průvodce Raimundão. Indián z kmene Tupí Guaraní se narodil a vyrostl právě tady v brazilském národním parku Lençóis Maranhenses.
V Lencois Maranhenses, na rozdíl od Sahary, která se rozkládá na druhém břehu Atlantského oceánu, od prosince do června pravidelně prší.
„Jak je možné, že se ta voda nevsákne?“ ptám se Raimunda.
„Pod námi je skála,“ odpoví a začne sestupovat k laguně. Při každém kroku mi sklouzává jemný písek podél bosých kotníků jako hedvábný šátek.
Voda v laguně je příjemně teplá. Zelené rostliny a kmeny stromů se schovávají pod hladinou. Existuje tu život. Po chvíli ke mně připlavou malé rybky. Mohou tu být, protože skála, která se nachází několik metrů pod námi, zadržuje vodu na povrchu. Na území velikosti Šumavy tu vznikla největší oblast písečných dun v jižní Americe.
„Dívej se na ty barvy,“ říká Raimundão, jako by to neviděl každý den.
Hlavu uložím na písek a tělo mám ponořené ve vodě.
Sleduji slunce, vodu a poslouchám ticho.
„Jau,“ cuknu nohou.
„To jsou trahiry malé. Říká se jim vlčí ryby. Dokážou přežít v blátě, když laguny vyschnou,“ vysvětluje mi, aniž by se pohnul.
Nejlepší doba pro návštěvu tohoto parku je od července do září. Období dešťů skončí a údolí mezi dunami se naplní vodou. Řeky protékající parkem se pak občas propojí s většími lagunami, a tak do nich připlave život.
Dětství prožil Raimundão ve vesnici na okraji parku. Později vláda povolila původním obyvatelům, aby se vrátili na jeho území.
„Proč kouříš?“ ptám se Raimunda, když si ubaluje dalšího jointa.
„Je to součást naší kultury. Dříve to byl jediný dostupný lék. Moji rodiče také kouřili marihuanu.“ Vyptávám se dál: „Čím se tu lidé živí?“
„V období sucha farmaří a v období dešťů rybaří. V posledních letech si přivydělávají ubytováváním turistů.“
Procházíme brankou svázanou ze suchých větví. Nápis Volte Sempre na dřevěné tabuli pobízí, abychom se sem často vraceli.
Přichází nás uvítat Raimundův otec. Nerozumím, co si říkají, ale zní to jako univerzální rozhovor mezi rodiči a dětmi.
Dům, ve kterém bydlí rodina, je z cihel. Příbytek pro turisty postavili z větví a palmových listů. Spíme v hamakách a na provizorních poličkách máme i přípojku na elektriku.
Ráno u snídaně mě překvapí cena pitné vody, kterou jsem doposud měla v celé Brazílii k dispozici zdarma.
Náladu mi ale zlepší džus z ovoce kešu. Má trpkou sladkokyselou chuť a pro mě neodolatelnou vůni. Roste na stromu zvaném ledvinovník západní, a právě severovýchodní Brazílie je jeho původním domovem.
Žluto-oranžové až červené ovoce tvarem připomínající papriku je ve skutečnosti zdužnatělý květ. Na jeho konci roste plod, v kterém se ukrývá semínko známé jako kešu oříšek. Mají velkou cenu, a tak si místní můžou ještě trochu přivydělat. Zralý květ se rychle kazí a zájem o něj není. Vyrábí z něj pálenku nebo ho prostě jen zamrazí a použijí později na výrobu džusu.
Dnes míříme k posvátnému jezírku. Doprovází nás vůně kešu. Místo jemného písknu mě nyní škrábe do chodidel suché listí a klacíky a brodím se bahýnkem, jako u nás v létě rybníce. Drobná bílá kvítka tečkují traviny kolem úzké cesty plné vody.
„Zkoumám, jak by se rostliny, které tu rostou, mohly využít v kuchyni,“ zastaví se najednou Raimundão. Utrhne z keře oranžový plod velikosti třesně a podá mi ho.
Úvahy o tom, zda to chutná víc jako meruňka, angrešt nebo višeň přeruší probíhající prasátka připomínající divočáky.
Raimundão mi v bahně ukazuje stopy koz. Stáda se tu procházejí stejně klidně jako lidé. Míří od laguny k laguně a pak zpět do oázy, domů. Probíhají po poušti jako srnky po poli, ale nejsou divocí, jsou obživou místních. Podobně jako osli. Ty sem také přivedli lidé pro svoji potřebu, nyní je ale nahradili čtyřkolkami a terénními automobily. Už je nepotřebují. Osli nemají kam jít, a tak tu zdivočeli.
Podél Rio Negro se blížíme k posvátnému jezírku. Řeka protíná park od západu k východu. Její vody doplňují modř lagun o taninem zabarvenou vodu. Odstíny černé a hnědě zjemňuje písek občas do oranžovo červené. Když je v parku hodně vody, je možné z letadla vidět obrazce podobné krevnímu řečišti čerta.
„Jsme tu,“ shodí Raimundão batoh. Se svými černými vlnitými vlasy a vousy vypadá jako čert. Nepřekvapuje mě tedy, že i jejich posvátné místo je takové.
Když tmavou vodu naberu do dlaní, je čirá.
„Proč je tohle místo posvátné?“
„Věříme, že tu žije naše bohyně vod Iará.“
Legenda o Iará, napůl ženě a napůl rybě, je známá i v Amazonii. Její příběh má více verzí, obvykle se nepohodne s nějakými muži a pak je vraždí, anebo je naopak má ráda. Místní ji uctívají, ale v jejich podání je napůl žábou.
„Podle nás byly žáby ve vodě dříve než ryby,“ vypráví Raimundão.
Kolem desáté hodiny hází sluníčko jen nenápadné stíny, takže duny vypadají jako zvlněný samet. Od června do ledna tu během období sucha jezera postupně vysychají.
Kolem desáté hodiny hází sluníčko jen nenápadné stíny, takže duny vypadají jako zvlněný samet. Od června do ledna tu během období sucha jezera postupně vysychají.
Teď je půlka září, takže se můžeme osvěžit u dalšího blankytného jezera a zároveň pozorovat, jak se laguny barví do hněda. Je tu bezvětří, což je nezvyklé, protože pro tuto oblast je typický celoroční silný vítr.
V dálce v jedné z malých lagun pijí vodu ptáci. Je mezi nimi i zářivý ohrožený ibis rudý. Narodí se šedivý, ale tak dlouho požírá červené kraby, až jeho peří získá barvu čerstvé krve.
Obědváme v další oáze.
Obědváme v další oáze.
K domku z palmových listů procházím po PET lahvích naplněných vodou. Důmyslně vyrobený chodník, říkám si, když dál procházím kolem malého obchůdku pro turisty až do místnosti, kde si odkládáme věci. Na stěnách visí brazilská vlajka, mapa a fotky rodiny.
Oceňuju brazilskou lásku ke sprše a využívám příležitosti se alespoň na chvilku zbavit písku.
Sedím na lavici vedle kuchyně.
K obědu se ke mně přidá Brazilka Isabel. Je strojní inženýrka, pracuje na velkých ocelových stavbách a žije v São Paulu tak, jako většina Brazilců, kteří se se mnou dávají během mé cesty do řeči.
I Raimundão strávil v São Paulu měsíc a půl: „Největší šok pro mě byl, že se tam mezi sebou baví i cizí lidi. Lidé z oblasti Lencois by v takovém případě jen seděli a mlčeli,“ přiznává. „Naučil jsem se tam komunikovat. Teď, když jsem tady a bavím se s místními ženami, ptám se jich, jestli jsou šťastné. Jsem mezi nimi oblíbený,“ směje se.
Míjíme oázu Queimada dos Britos. Žije tu asi 30 rodin. Osada na mě působí jako skanzen. Trvale tu ale stát nebude. Písek se pohybuje a s ním i lidé, kteří tu žijí.
Rodiny, které mají povolenu tu bydlet, nevlastní žádnou půdu, ale můžou si postavit dům kdekoli na území parku. Tato vesnice uprostřed dun patří do takzvané primitivní zóny, kde například můžou motorová vozidla používat pouze místní. Vegetaci, která tady roste, se odborně říká restinga. Vyznačuje se tím, že rostliny dokážou růst v půdě chudé na živiny. Tak trochu jako místní obyvatelé.
Teď už se brodím řekou po pás ve vodě k naší poslední zastávce ve vesničce Betania.
„Dáš si k večeři krevety?“ ptá se Raimundão.
Zdejší krevety jsou sladkovodní a během období sucha, kdy v lagunách není voda, přežívají v klidovém stavu v písku a čekají, až zase zaprší. Raimundão je připraví v kuchyni podle rodinného receptu. Krájí papriky, rajčata, cibuli a česnek. Omáčku vytvoří tak, že vše potluče dohromady s kořením a se solí.
Raimundão mi představuje ženy, které postávají kolem a chichotají se. Nejstarší, paní domu, má jedenáct dětí, sedm holek a čtyři kluky. Její muž zemřel, ale ona stále vypadá svěže.
Většina žen i se svými rodinami bydlí tady.
Být jedenáct let těhotná v těchto podmínkách, je pro mě nepředstavitelné. Podle Raimunda to tak už v dnešní době není. To ale hned vzápětí popře jedna z dcer, která už má dětí šest.
V kastrolu na plotně na ohřátém másle smaží Raimundão vyloupané krevety. Omáčku přidá jen na minutu, zaleje ji pár lžicemi kokosového mléka a jídlo je hotové.
Vychutnáváme si večeři, zapíjíme ji caipirinhou z kešu ovoce a pozorujeme řeku. Ještě před dvěma lety ji nebylo možné přebrodit. Postupně ji zanáší písek. Za nějaký čas tady bude písek všude a celá rodina se přestěhuje dál.
Vychutnáváme si večeři, zapíjíme ji caipirinhou z kešu ovoce a pozorujeme řeku. Ještě před dvěma lety ji nebylo možné přebrodit. Postupně ji zanáší písek. Za nějaký čas tady bude písek všude a celá rodina se přestěhuje dál.
Přichází noc a bílá měsíční krajina začíná splývat s nekonečností vesmíru.
Původní verze:
Brazilský národní park Lençóis Maranhenses je největší oblastí písečných dun v jižní Americe. Jeho 1 550 m² je od roku 1981 zapsáno v seznamu UNESCO.
Projíždíme kolem pláže bílou krajinou, jejíž konec nelze tušit, natož dohlédnout. Drobná semínka písku se mi zařezávají do kůže pokaždé, když zavane vítr od oceánu. Žene před sebou duny tvaru půlměsíce daleko do vnitrozemí. Vyjedeme na nejvyšší z nich.
Pokračujeme v cestě. Zapadající slunko mění písek ve zlato.
Ráno u snídaně mě překvapí cena pitné vody, kterou jsem doposud měla v celé Brazílii k dispozici zdarma. VYSVĚTLIT!! ÚČTOVALA JI RODINA? MAJÍ MÁLO VODY?
Dnes míříme k posvátnému jezírku. Doprovází nás vůně kešu.
Podél Rio Negro se blížíme k posvátnému jezírku. Řeka protíná park od západu k východu. Její vody doplňují modř lagun o taninem zabarvenou vodu. Odstíny černé a hnědě zjemňuje písek občas do oranžovo červené. Když je v parku hodně vody, je možné z letadla vidět obrazce podobné krevnímu řečišti čerta.
Míjíme oázu Queimada dos Britos. Žije tu asi 30 indiánských rodin. JSOU TO INDIÁNI? Osada na mě působí jako skanzen. Trvale tu ale stát nebude. Písek se pohybuje a s ním i lidé, kteří tu žijí.
Teď už se brodím řekou po pás ve vodě k naší poslední zastávce ve vesničce Betania.
„Žana, are you ready?“ podává mi ruku průvodce Raimundão. Indián z kmene Tupí Guaraní se narodil a vyrostl právě tady v brazilském národním parku Lençóis Maranhenses.
V Lencois Maranhenses, na rozdíl od Sahary, která se rozkládá na druhém břehu Atlantského oceánu, od prosince do června pravidelně prší.
„Jak je možné, že se ta voda nevsákne?“ ptám se Raimunda.
„Pod námi je skála,“ odpoví a začne sestupovat k laguně. Při každém kroku mi sklouzává jemný písek podél bosých kotníků jako hedvábný šátek.
Voda v laguně je příjemně teplá. Zelené rostliny a kmeny stromů se schovávají pod hladinou. Existuje tu život. Po chvíli ke mně připlavou malé rybky. Mohou tu být, protože skála, která se nachází několik metrů pod námi, zadržuje vodu na povrchu. Na území velikosti Šumavy tu vznikla největší oblast písečných dun v jižní Americe.
„Dívej se na ty barvy,“ říká Raimundão, jako by to neviděl každý den.
Hlavu uložím na písek a tělo mám ponořené ve vodě.
Sleduji slunce, vodu a poslouchám ticho.
„Jau,“ cuknu nohou.
„To jsou trahiry malé. Říká se jim vlčí ryby. Dokážou přežít v blátě, když laguny vyschnou,“ vysvětluje mi, aniž by se pohnul.
Nejlepší doba pro návštěvu tohoto parku je od července do září. Období dešťů skončí a údolí mezi dunami se naplní vodou. Řeky protékající parkem se pak občas propojí s většími lagunami, a tak do nich připlave život.
Dětství prožil Raimundão ve vesnici na okraji parku. Později vláda povolila původním obyvatelům, aby se vrátili na jeho území.
„Proč kouříš?“ ptám se Raimunda, když si ubaluje dalšího jointa.
„Je to součást naší kultury. Dříve to byl jediný dostupný lék. Moji rodiče také kouřili marihuanu.“ Vyptávám se dál: „Čím se tu lidé živí?“
„V období sucha farmaří a v období dešťů rybaří. V posledních letech si přivydělávají ubytováváním turistů.“
Procházíme brankou svázanou ze suchých větví. Nápis Volte Sempre na dřevěné tabuli pobízí, abychom se sem často vraceli.
Přichází nás uvítat Raimundův otec. Nerozumím, co si říkají, ale zní to jako univerzální rozhovor mezi rodiči a dětmi.
Raimundão mi ho však později vysvětlí se zadržovaným vztekem a hlubokým nádechem. Prý má něco vyřešit. CO ŘEŠIL? jE TO DŮLEŽITÉ, POKUD NE, VYHODIT...
Dům, ve kterém bydlí rodina, je z cihel. Příbytek pro turisty postavili z větví a palmových listů. Spíme v hamakách a na provizorních poličkách máme i přípojku na elektriku.
Ráno u snídaně mě překvapí cena pitné vody, kterou jsem doposud měla v celé Brazílii k dispozici zdarma. VYSVĚTLIT!! ÚČTOVALA JI RODINA? MAJÍ MÁLO VODY?
Náladu mi ale zlepší džus z ovoce kešu. Má trpkou sladkokyselou chuť a pro mě neodolatelnou vůni. Roste na stromu zvaném ledvinovník západní, a právě severovýchodní Brazílie je jeho původním domovem.
Žluto-oranžové až červené ovoce tvarem připomínající papriku je ve skutečnosti zdužnatělý květ. Na jeho konci roste plod, v kterém se ukrývá semínko známé jako kešu oříšek. Mají velkou cenu, a tak si místní můžou ještě trochu přivydělat. Zralý květ se rychle kazí a zájem o něj není. Vyrábí z něj pálenku nebo ho prostě jen zamrazí a použijí později na výrobu džusu.
Dnes míříme k posvátnému jezírku. Doprovází nás vůně kešu. Místo jemného písknu mě nyní škrábe do chodidel suché listí a klacíky a brodím se bahýnkem, jako u nás v létě rybníce. Drobná bílá kvítka tečkují traviny kolem úzké cesty plné vody.
„Zkoumám, jak by se rostliny, které tu rostou, mohly využít v kuchyni,“ zastaví se najednou Raimundão. Utrhne z keře oranžový plod velikosti třesně a podá mi ho.
Úvahy o tom, zda to chutná víc jako meruňka, angrešt nebo višeň přeruší probíhající prasátka připomínající divočáky.
Raimundão mi v bahně ukazuje stopy koz. Stáda se tu procházejí stejně klidně jako lidé. Míří od laguny k laguně a pak zpět do oázy, domů. Probíhají po poušti jako srnky po poli, ale nejsou divocí, jsou obživou místních. Podobně jako osli. Ty sem také přivedli lidé pro svoji potřebu, nyní je ale nahradili čtyřkolkami a terénními automobily. Už je nepotřebují. Osli nemají kam jít, a tak tu zdivočeli. MŮŽE TO BÝT TAKHLE?
Podél Rio Negro se blížíme k posvátnému jezírku. Řeka protíná park od západu k východu. Její vody doplňují modř lagun o taninem zabarvenou vodu. Odstíny černé a hnědě zjemňuje písek občas do oranžovo červené. Když je v parku hodně vody, je možné z letadla vidět obrazce podobné krevnímu řečišti čerta.
„Jsme tu,“ shodí Raimundão batoh. Se svými černými vlnitými vlasy a vousy vypadá jako čert. Nepřekvapuje mě tedy, že i jejich posvátné místo je takové.
Když tmavou vodu naberu do dlaní, je čirá.
„Proč je tohle místo posvátné?“
„Věříme, že tu žije naše bohyně vod Iará.“
Legenda o Iará, napůl ženě a napůl rybě, je známá i v Amazonii. Její příběh má více verzí, obvykle se nepohodne s nějakými muži a pak je vraždí, anebo je naopak má ráda. Místní ji uctívají, ale v jejich podání je napůl žábou.
„Podle nás byly žáby ve vodě dříve než ryby,“ vypráví Raimundão.
Kolem desáté hodiny hází sluníčko jen nenápadné stíny, takže duny vypadají jako zvlněný samet. Od června do ledna tu během období sucha jezera postupně vysychají.
Kolem desáté hodiny hází sluníčko jen nenápadné stíny, takže duny vypadají jako zvlněný samet. Od června do ledna tu během období sucha jezera postupně vysychají.
Teď je půlka září, takže se můžeme osvěžit u dalšího blankytného jezera a zároveň pozorovat, jak se laguny barví do hněda. Je tu bezvětří, což je nezvyklé, protože pro tuto oblast je typický celoroční silný vítr.
V dálce v jedné z malých lagun pijí vodu ptáci. Je mezi nimi i zářivý ohrožený ibis rudý. Narodí se šedivý, ale tak dlouho požírá červené kraby, až jeho peří získá barvu čerstvé krve.
Obědváme v další oáze.
Obědváme v další oáze.
K domku z palmových listů procházím po PET lahvích naplněných vodou. Důmyslně vyrobený chodník, říkám si, když dál procházím kolem malého obchůdku pro turisty až do místnosti, kde si odkládáme věci. Na stěnách visí brazilská vlajka, mapa a fotky rodiny.
Oceňuju brazilskou lásku ke sprše a využívám příležitosti se alespoň na chvilku zbavit písku.
Sedím na lavici vedle kuchyně.
K obědu se ke mně přidá Brazilka Isabel. Je strojní inženýrka, pracuje na velkých ocelových stavbách a žije v São Paulu tak, jako většina Brazilců, kteří se se mnou dávají během mé cesty do řeči.
I Raimundão strávil v São Paulu měsíc a půl: „Největší šok pro mě byl, že se tam mezi sebou baví i cizí lidi. Lidé z oblasti Lencois by v takovém případě jen seděli a mlčeli,“ přiznává. „Naučil jsem se tam komunikovat. Teď, když jsem tady a bavím se s místními ženami, ptám se jich, jestli jsou šťastné. Jsem mezi nimi oblíbený,“ směje se.
Míjíme oázu Queimada dos Britos. Žije tu asi 30 indiánských rodin. JSOU TO INDIÁNI? Osada na mě působí jako skanzen. Trvale tu ale stát nebude. Písek se pohybuje a s ním i lidé, kteří tu žijí.
Rodiny, které mají povolenu tu bydlet, nevlastní žádnou půdu, ale můžou si postavit dům kdekoli na území parku. Tato vesnice uprostřed dun patří do takzvané primitivní zóny, kde například můžou motorová vozidla používat pouze místní. Vegetaci, která tady roste, se odborně říká restinga. Vyznačuje se tím, že rostliny dokážou růst v půdě chudé na živiny. Tak trochu jako místní obyvatelé.
Teď už se brodím řekou po pás ve vodě k naší poslední zastávce ve vesničce Betania.
„Dáš si k večeři krevety?“ ptá se Raimundão.
Zdejší krevety jsou sladkovodní a během období sucha, kdy v lagunách není voda, přežívají v klidovém stavu v písku a čekají, až zase zaprší. Raimundão je připraví v kuchyni podle rodinného receptu. Krájí papriky, rajčata, cibuli a česnek. Omáčku vytvoří tak, že vše potluče dohromady s kořením a se solí.
Raimundão mi představuje indiánské ženy, které postávají kolem a chichotají se. Nejstarší, paní domu, má jedenáct dětí, sedm holek a čtyři kluky. Její muž zemřel, ale ona stále vypadá svěže.
Většina žen i se svými rodinami bydlí tady.
Být jedenáct let těhotná v těchto podmínkách, je pro mě nepředstavitelné. Podle Raimunda to tak už v dnešní době není. To ale hned vzápětí popře jedna z dcer, která už má dětí šest.
V kastrolu na plotně na ohřátém másle smaží Raimundão vyloupané krevety. Omáčku přidá jen na minutu, zaleje ji pár lžicemi kokosového mléka a jídlo je hotové.
Vychutnáváme si večeři, zapíjíme ji caipirinhou z kešu ovoce a pozorujeme řeku. Ještě před dvěma lety ji nebylo možné přebrodit. Postupně ji zanáší písek. Za nějaký čas tady bude písek všude a celá rodina se přestěhuje dál.
Vychutnáváme si večeři, zapíjíme ji caipirinhou z kešu ovoce a pozorujeme řeku. Ještě před dvěma lety ji nebylo možné přebrodit. Postupně ji zanáší písek. Za nějaký čas tady bude písek všude a celá rodina se přestěhuje dál.
Přichází noc a bílá měsíční krajina začíná splývat s nekonečností vesmíru.
,
,
