Ztracen - napsala Alena Zouvalová

Doleva. Doprava. Doprava. Jebediah se udýchaně schoval za roh a hrůzný ještěr se prohnal kolem. Jebediah se zas rozběhl kudy přiběhl a běžel jak dlouho mohl. Následně se zhroutil na zem, a zhluboka rozdýchával tu trochu adrenalinu.
Bloudil v labyrintu už celé dny, voda mu docházela a nikdy dřív nebyl tak hladový. Za celou dobu živou duši nepotkal, jen plazy. Malé ještěrky, co šplhali po zdech a po suchých větvích, a pak samozřejmě ti větší. Jebediah nikdy draka neviděl, ale předpokládal že tenhle gigantický zubatý reptilián od toho nebyl daleko. Nerozuměl, čím se zrovna tady živí a co tady vůbec dělají, ale stejnou otázku by si mohli pokládat oni o něm. Možná v tom je ten trik – živí se váhajícími idioty co si to ztraceni štrádujou labyrintama.
Když si byl jistý, že ho nic nebude pronásledovat, vydal se pomalu dál. Došel na další rozcestí a namísto rozmýšlení se jakým směrem jít, jak tomu činil dřív, se jednoduše vydal doleva. Vážně doufal, že pořád udržuje směr na sever. Jednou se ven dostat musí. Zdi se zdáli vlhčí než předešlý den, to znamenalo, že by mohl být blíž východu. Nebo je naopak více ztracen?
Nechvalme dne před večerem, říkal si. Ať je teda jakákoliv denní či noční doba.
Jeho neopatrnost ho zase dohnala. Zastavil se když za dalším ohybem narazil na další plazí rodinku. Ani nezaváhal a znovu bez rozmýšlení prchal pryč.
Běžel alespoň deset minut, načež se rozbrečel. "Já tady umřu. Proč já? Proč sem nemohl zabřednout třeba Damián, ten parchant?"
Jebediah se schoulený na kamenné podlaze smiřoval se svým osudem, když k němu přistoupil mladý trpaslík. 

„Eheh,“ odkašlal si. Jebediah vyděšeně vzhlédl a znovu se rozplakal nad tím, že konečně vidí jinou živou duši. Pevně trpaslíka objal. „Bože, bože, neopouštějte mě, prosím.“
Trpaslík z toho vypadal trochu nesvůj a poplácal plačícího muže po zádech. „Uhhh, tak, tak. Hm no. Hledáte tady něco?“
Jebediah mu pohlédl do očí a z jeho vlastních čišelo šílenství. „Cestu ven. Jakoukoliv. Kamkoliv.“
„Aha, no,“ ošil se trpaslík nervózně. „Tak jo. Tak- chcete s tím nějak pomoct?“
Jebediah odpověděl dalším pláčem.
Trpaslík ho popadl do náručí a za pět minut už Jebediah líbal úrodnou půdu lesa.