CHYBA - NAPSALA BARBORA PERNICOVÁ

Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal moje jméno. Otočil jsem se a uviděl muže v černém obleku, jak se řítí ke mně. Zastavil jsem se a počkal na něj. Když mě doběhl, celý zpocený a udýchaný, uctivě si sundal klobouk.
,,Pane, děkuji vám. To víte, klouby už mi neslouží, už neuběhnu to, co dřív."
,,V pořádku, v pořádku, stejně nikam nespěchám," řekl jsem a pozorněji si ho prohlédl. 

Jeho oblek byl starý a ošuntělý, nohavice dole u kotníku měly dírky, asi od molů, manžety u rukávů dávno ztracené. Přesto bylo vidět, že se pán snažil vypadat zdvořile, kalhoty se pokusil si vyžehlit, ač sám a puky byly křivé. V náprsní kapse měl malou bílou kytičku a na klobouku staré vypelichané sojčí pírko.
,,Jestli Vám to nevadí, pojďte, prosím, se mnou. Je to hrozně důležité."
,,Aha, no dobře, půjdu, ale kam? Co se děje?" podivil jsem se. Ranní slunce mě pálilo do očí a v nose mě štípal smrad kolem jedoucích aut.
,,Tudy, tudy, děkuji pane," ukázal muž za roh. 

Vydali jsme se spolu na místo jím určené. Celou dobu něco rychle mluvil, já jsem ho ale nedokázal vnímat. Ranní slunce pálilo nějak moc, skoro jsem neviděl na cestu a nohy se mi pletly. 

,,Už jenom kousek už jenom kousek," blekotal muž, ale jakoby z velké dálky. Blížili jsme se k monumentální budově obklopené malým parkem, pod stromy ležely zvláštní kameny. 

Vstoupili jsme do budovy, ve stínu se mi konečně ulevilo od pálícího slunce a uvítal jsem chladný stín. Pořád jsem skoro nic neviděl, mluvícího může neslyšel a nohy už mě sotva nesly dál. 

,,Tady tady je tvoje místo, asi se něco popletlo, no vidíš, už je líp, to se nemělo stát, abys takhle utekl." Neměl jsem energii se zamyslet, pokusil jsem se podívat na muže, ale ve stínu to nemělo cenu. 

Lehl jsem si do rakve a měl jsem klid.



Zadání: 

Napište příběh, který začíná větou: Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno.