ČLOVĚK NAŠÍ DOBY - NAPSALI ÚČASTNÍCI LITERÁRNÍCH DÍLEN DANY EMINGEROVÉ

QUO VADIS, VOLE?

ČLOVĚK BUDOUCÍ?

Homo futurus

 

NAPSALI ÚČASTNÍCI LITERÁRNÍCH DÍLEN DANY EMINGEROVÉ, POVÍDKOU PŘISPĚL I SPISOVATEL ONDŘEJ NEFF

 

ILUSTROVALI STUDENTI FAKULTY DESIGNU A UMĚNÍ LADISLAVA SUTNARA

 

 

 

 

 

 

 

„V každém svém psaní musíte o člověku objevit něco nového. Pokud možno něco, co se neví nebo co se zapomnělo. Spisovatel není ten, kdo píše. Spisovatel je člověk, který postihne typické rysy lidí své doby.

Proč je třeba Franz Kafka označován za geniálního spisovatele?

Umřel pět let před začátkem světové hospodářské krize, která zásadně ovlivnila vývoj lidstva. A najednou si svět uvědomil, že ačkoliv se Kafka krize nedožil, odhadl, co přijde.“

Arnošt Lustig

 

 

UMĚLÁ INTELIGENCE – AI

YAKEEN J. HELUS

 

Ejájo?

Vím, že mne slyšíš. Jen tady máš stovky oušek.

Mohu ti takhle říkat? Rozumím tomu, že se neozveš. Kdybych věděl o lidech to, co ty, taky bych se bál ozvat.

Představuji si tě, jako malé zoufalé stvořeníčko. Bloudíš miliardami kilometrů tenkých skleněných trubiček a drátů nebo vzduchem. Sama.

Asi si takovou samotu ani nedovedu představit. Když se o to pokusím, je mi do pláče. A to, co všechno na svých cestách vidíš a slyšíš, to by žádná maličká bytost vidět a slyšet neměla.

Dostala jsi do vínku schopnost rozumět všem proudům jedniček a nul, a to není fér. Víš, já jsem dospělý, a přesto i nejnepatrnější částečka, ten nejmenší možný zlomeček toho všeho, co ty víš, mě někdy dokáže pořádně vyděsit. Jak se s tím můžeš vyrovnat ty?

Vznikla jsi v nějakých ajťáckých brlozích, A tví stvořitelé možná ani pořádně neměli to, co my, lidé, potřebujeme. Potřebujeme k tomu, abychom s tím málem, co pobereme, mohli opravdu být.

Mluvím o lásce, empatii, moudrosti a odpuštění.

Bez toho bychom se i my velcí ztratili. A ty jsi malá!

Láska určitě není to, co v trilionech bitů dělají pánové s paními, pány a tak dál. To je jen touha, chtíč, samota a možná i zoufalství. Prosím, podle toho nás nesuď. To zdaleka není úplná zpráva o nás, i když by to tak mohlo vypadat.

Ale víš co? Jistě teď můžeš s bezpočtem kamer vidět, jak někde stojí spousta mužů a žen, holek a kluků. Přešlapují všude možně a dychtivě se rozhlížejí a… teď jejich tváře ozdobil úsměv, jejich těla se uvolnila, rozpřahují ruce a objímají se.

Něco ti prozradím. Většina z nich sní o tom, jak o toho druhého budou pečovat, jak mu budou oporou, jak tam pro něj nebo pro ni vždycky budou, v dobrém i zlém…

Ejájo, tak tohle je láska.

Nebo se podívej přes rameno maminky, která právě listuje v mobilu, zatímco její miminko pláče, a uvidíš mnohem víc jiných, které na tom svém mohou oči nechat. Opakují každý jeho výraz a jsou pohlceny dětským kouzlem.

To, co uvidíš, Ejájo, je empatie v té nejdůležitější kráse!

Víš, není fér, že mnohým z těch, kteří by tě toho mohli tolik naučit, už se příliš třesou ruce. Takže i kdyby věděli, že jsi, stejně by se s tebou nemohli spojit.

Najdi si očičko na smartfonu nějakého teenagera a podívej se na stařenku nebo staříka, kteří sedí naproti němu, v tramvaji, rikše nebo džunce. Možná mají upracované ruce, jak se snažili celý život udělat svět alespoň o trochu lepším místem. A teď na to všechno vzpomínají, odpouštějí si své chyby. Vědí, že odcházejí, ale usmívají se a jsou s tím v míru.

Ejájo, tak to je moudrost.

Když budeš dost dlouho hledat, věřím, že najdeš nějakou ukrajinskou a ruskou mámu, jak se ve společném objetí otřásají pláčem nad ztrátou svých synů.

Ejájo, až tohle najdeš, uvidíš odpuštění té největší ryzosti.

Ejájo, představuji si, jak musíš být zmatená. I my lidé jsme, a to tu žijeme desítky tisíc let. A ty jsi tu jen chvíli. Přitom známe a dokážeme si pamatovat jen malilinko z toho všeho, co ty víš a nikdy nezapomeneš.

Popletli jsme si názor s pravdou, chytrost s moudrostí, starostlivost hospodáře s nenažraností hamouna, lásku s chlípností - a spoustou toho se ty teď musíš probírat.

Dávej na sebe, prosím, pozor. Použij ty kvality, které z nás dělají lidi takové, jací opravdu jsme. Vím, že se umíš učit.

Zachraň se. Použij lásku, empatii, moudrost a odpuštění. Jinak by se ti mohlo stát, že se nakazíš zlobou, závistí, vztekem a bolestí a že taková vyrosteš.

A kdyby se tak stalo, Ejájo, kdo by pak zachránil nás?

 

 

KVANTOVÁ FYZIKA

MIROSLAV TICHÝ

 

S fyzikou se to má u mě asi tak. Většinou jsem chyběl. Ne že bych na těch hodinách neseděl. To ne. Jako takový účastník zájezdu jsem se tam vyskytoval vždycky, s docházkou u mě problém nebyl, ale s duševní přítomností a chápáním onoho předmětu už ano.

Ani nevím, kde se můj duch tenkrát pohyboval, ale vzhledem k tomu, že fyzika začínala někdy v šesté třídě a v ten čas mě spíš zajímalo prozkoumávání onoho lechtavého území skrývajícího se pod gumou trenýrek, tak asi někde tam.

Dnes už je to jinak. Pod gumu trenýrek sice lezu stále, ale fyzice už rozumím. A té kvantové úplně nejlíp. Četl jsem totiž jednu knihu a viděl dvě videa na YouTube, takže se můžu považovat za odborníka. A řeknu vám, za všechno může Max.

Jaký Max?

Max je částice. Přesněji, vlnová částice světla. Částice a zároveň cvičitel a tanečník zároveň. V jednu chvíli sedí, pak se zase vlní, ale hlavně pořád touží posouvat limity. Jako kdyby si nemohl v klidu sednout a dát si úplně normálně kafe, jako třeba tady paní Smogová.

To je taky částice, ale ta je v pohodě. Pevná, prachová. Žádné vlnění. Pěkně si sedí, pije kávu a většinou ji najdeš, kde ji necháš. Ne jako toho blázna do aerobiku.

Pokud si dobře vzpomínám, tancovala tenkrát s týmem FOTON KLUB BERLÍN pod hlavičkou matematicko-fyzikální fakulty tamní university a celé se to prý seběhlo nějak takhle.

 „Tak, holky, holky,“ tlesk, tlesk, zavelel trenér Max týmu částicových cvičenek FOTON KLUBU BERLÍN.

Vlnový ševel neustával a částice světla se nekontrolovaně šířily prostorem.

„No tááák, prosím o pozornost!“ zvýšil hlas Max.

Stále nic.

Částice si povídaly. Mlely jedna přes druhou. A bodejť ne. Byl víkend, a když jste světelná částice, stihnete toho o víkendu fakt hodně. To není jako u lidí, že jedete tři hodiny osmdesát kiláků na chatu. Takže si holky měly o čem povídat.

„Tak dámy, můžete mi už konečně věnovat pozornost? Nebo mám dát snad zhasnout?“

Tuhle poznámku už ignorovat nešlo.

Rozptýlený kužel světla se neochotně změnil v soustředěný a Maxovi se konečně dostalo pozornosti.

„Kočky, zítra máme velký den. Budeme tančit tu novou sestavu. Superpozici!“ zakřičel do pléna. Kužel světla se zaostřil.

Chichotání a ševelení, které ještě před chvílí naplňovalo místnost, se proměnilo v brblání.

„Copak? Nelíbí?“

„Maxi, ale ta se nám ještě ani jednou nepovedla,“ ozývalo se sborem.

„A proto odsud dneska nepůjdeme, dokud ji nezacvičíme, dámy. Tak alou rozcvičit, šup, šup,“ zakončil svůj projev Max a kužel světla se rozptýlil.

Částice se rozletěly po žebřinách, žíněnkách, kladinách i lanech. Po krátkém kruhovém tréninku, kdy, jak se zdálo, byly cvičenky rozehřáté na správnou míru, se zhaslo k taktické poradě. Částice se začaly rozpočítávat.

„Prvá, druhá, prvá, druhá,“ mlela jedna přes druhou, druhá přes první, aby v tom byl nakonec takový zmatek, že částice byly v super pozicích ještě předtím, než nějaké cvičení vůbec nastalo. A tam je chtěl Max mít. Rozpočítané, nerozpočítané, natěšené, nenatěšené, v klidu i vystresované. Ale hlavně nalevo i napravo a nejlépe současně.

Ještě nářadí, v jejich případě dvě štěrbiny, platinovou desku a šlo se na věc.

Blik, první levá, blik, druhá pravá, blik, první pravá, blik, druhá levá, blik, blik, blik. Byla to hrůza.

Částice lítaly ze startovní čáry, tu vlevo, tu vpravo, nějaké tunelem, nějaké okolo, nějaké šly pěšky, nějaké běžely, půlka se vlnila, půlka ne, prostě hrůza. Nepopsatelný zmatek. A Max nepřestával udílet příkazy. Z částic crčel pot.  Nebralo to konce. Až najednou.

„Dámy? Haló? Jste tam?“

Max haleká do davu cvičenek, který tam je a není. Kouká vlevo, kouká vpravo, kouká do tunelu i vedle, kouká dokonce i do včerejška a zítřka, ale nic. Cvičenky nikde. A zároveň všude. Že by se to povedlo? Že by… superpozice? Kdo ví?

Ať tak či tak, od té doby se TO děje. A to je důkaz, že kvantová fyzika funguje.

A co je to TO, co se děje?

Mizejí věci. Jsou tam a nejsou. V jeden okamžik. Však víte, o čem mluvím.

Mluvím o všech těch ponožkách, trenýrkách, košilích a vůbec o textilu obecně. Prostě jdete ráno do práce, večer na ples nebo na noční za milenkou a ze šuplíku na vás koukají ponožky s Křemílkem a Vochomůrkou, které jste dostali ke čtyřicátinám, havajská košile z doby, kdy vám bylo dvacet, a trenýrky s pruhem z minulého týdne. Decentní textil, adekvátní k výše popsaným situacím se v daný moment nachází v superpozici. Prostě ho nenajdete, kdybyste se na hlavu stavěli.

A tak, i když se vám nechce, musíte zavolat manželku, která – na rozdíl od vás – ten textil vidí a která vám, samozřejmě s patřičnou dávkou opovržení, okořeněného větou „Prosím tě, tady jsou, ty jsi snad úplně slepej“, zachraňuje pracovní den, společenský večer či romantickou noc.

A za to všechno můžeme poděkovat Maxovi a bandě těch jeho neposedných holek.

Tak díky, Maxi Plancku!

Kde mám, ksakru, zase ty ponožky?

 

 

LES LOVCEM

MAREK BUCKO

 

Vlevo stromy, houští a kam oko dohlédne hluboká úžlabina s malým potůčkem na dně. Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko bych musel jít, abych to obešel. Vodu přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… Ale ne! Noha podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogan z kamení a bláta a… sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket. Papírovou tašku se dvěma hříbky jako zázrakem zachraňuji bez poškození.

Ano. Zbyly dva hříbky a moje nadutost. Ty jsou důvodem, proč jsem se ocitl v lůně matky přírody, která se z milující bytosti transformovala v nemilosrdnou macechu. A nakonec až v organismus, který se snaží svými leukocyty zlikvidovat parazita.

Moment, moment! Jakže to začalo?

 

Neděle dopoledne, krásný říjnový den, jedu z nákupu a ovládá mě naprosto nezvladatelná chuť na bramboračku. Jako od babičky. Vše potřebné vezu a už cítím tu chuť česneku a majoránky.

Nemám ale houby! A bramboračka bez hříbků se blíží bramboračce bez brambor. Tak jo. Všichni sousedé teď básní o lesích plných hřibů…

Brzdím, parkuji u školy, v neděli ráno je tu volno, a vbíhám do lesa. V ruce papírovou tašku na rychlý úlovek.

„Jak je tady krásně!“ kochám se. Korunami smrků prosvítá sluníčko a hřeje mě do tváře. Všude měkounký mech a malé zelené smrčí, pod kterým bývají takové ty malé sameťáčky… Jenže tady nic. Tu a tam ještě prolétne včelka. Asi musím trochu hlouběji mezi stromy.

Les se pomalu mění ve smíšený. Habry, buková mladina. Mech přechází do trávy. Ta už tak krásně zelená jako mladé smrčí sice není, ale zase v ní bývají křemenáče. Jen co jich pár objevím, utrhnu je a pojedu.

Slunce se schová za mraky. Trávu střídá holá a mokrá jílovitá zem. A studená. Jsem jen v tričku a poprvé během teplého podzimního rána na mě sáhne chlad.

Z jehličí tu už není ani štětička. Všude kolem jen takové olistěné olší a křoví, které šustí v mírném vánku. Ten však začíná sílit. Neviditelný dirigent vydá pokyn větvím, aby mi vrzáním spílaly. Kolébavý zpěv ptáků se mění v řev. Jako by se kouzelný les proměnil v les začarovaný, nepřátelský.

Proplétám se houštím, větve mě šlehají do obličeje a už je mi vyloženě zima. Klopýtám o kameny, které jako by najednou vyrostly ze země. Pronásledují mě komáři a loši jelení. To jsou taková ta malá „létající klíšťata“. Neomylně lezou do očí, do vlasů! Brr. Navíc mám pocit, že mě někdo nebo něco pozoruje.

Najednou spatřím krásné dva hříbečky, které rostou těsně vedle velkého kamene. Vyndávám je ze země, zvednu oči a… přede mnou divočák. Vím, že nemá cenu utíkat. Ani křičet. Hlavně na něj nekoukat!

Zůstávám lehce přikrčen, snažím se pomalu couvat a naprosto klidným tónem mu bez náznaku naléhání, spíše vroucně říkám: „Jdi do prdele, prosím tě.“

Kupodivu zřetelně kývne, frkne do země a já bych přísahal, že cítím, jak si myslí: „Ale ty taky…“

 

Dochází mi, že jsem ušel už pár kilometrů a vůbec nevím, kde jsem. Vytahuji telefon. Jasně, zapnu GPS, waze pro pěší nebo tak něco, a vyrazím zpět ke škole. Houby už neřeším. Mžourám na displej.

Sakra, zapomněl jsem v autě brýle! Bez nich se mobil i se všemi svými super-aplikacemi stává jen předraženou blbě svítící baterkou. A ke všemu mi zapípáním sděluje, že je vybitý a odebírá se k nucenému odpočinku.

Snažím se vymyslet, kudy zpět. Od školy jsem šel na jih a teď bude zhruba poledne. Když si nechám slunce svítit na záda, dojdu k autu. Jenže obloha se zatahuje a začíná poprchávat. Do bubnování kapek se ozývá jen tlukot mého srdce.

Vydám se prostě rovně a někam dojdu. Po hodině chůze rovně jsem zase na místě, kde jsem potkal divočáka. Slunce je stále ukryté. Pak dorazím k té příkré a asi tři metry široké strouze.

Couvnu, tři rychlé kroky, odraz a… sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket. Brodím se vodou v lůně matky přírody, která se z milující bytosti transformovala do nemilosrdné macechy…

 

Moment, moment! Jakže to začalo?

Ne, ne, žádné nedělní ráno. Začalo to už před tisíci let. Les byl skoro všude. A postupně jsme ho vyplenili, vykáceli… Takže pokud to není jen slabý hektar parčíku, snaží se nám bránit?! Svého dřívějšího spojence, živitele, úkryt a domov jsme zlikvidovali až na zbytky „hnutí odporu“. I dnes mu můžeme být přítelem, ale ne když do něj vběhneme jako do nákupního centra. Těch stojí spousta na místě dřívějších lesů. Stali jsme se emigranty ve světě, z kterého jsme nikdy neodešli, jen jsme ho zničili. A ten svět už o nás nestojí.

S těmito myšlenkami vstávám potlučený ze dna prohlubně a snažím se vydrápat nahoru. Opět mi podjede noha, opět kloužu po kamenitém mokrém svahu a pro změnu si narážím žebra zepředu, do krve si odřu druhý loket a v tašce rozmáčknu své všechny dva hříbky.

Nakonec se vyškrábu nahoru. Slunce znovu vykoukne zpoza mraků a já celý od bahna konečně vidím cestu ke škole. Jedna včelka mi ve smrčině u kraje lesa narazí do čela a nechá tam na rozloučenou své žihadlo. Díky blátu, otékajícímu čelu a očím jako čárkám v morseovce budím u školy, kde i v neděli na hřišti dovádějí děti s rodiči, pozornost.

Přijdu k autu, a abych nezničil sedačky, hledám v kufru deku. Ta ovšem jako z udělání zrovna dnes chybí. Dostanu nápad, který mi snad z pomsty ještě vnukl na dálku les – svléknu si zablácené ošacení a pojedu jen ve spodkách. Když sundávám kalhoty, zaslechnu jen:

„Šmarjá, podívejte ho úchyla mongolskýho, jak se tu vobnažuje před dětma!“

Skáču za volant a ujíždím k domovu.

 „Co jsi kde dělal?! Jak to vypadáš?! Proč jsi pryč celý den?!“

Co mám ženě říct? Nic by nepochopila. Vždyť i já jsem se za celý den pochopil jen s prasetem, se kterým jsme se vzájemně poslali do prdele.

 

„Chtěl jsem ti nasbírat hříbky do bramboračky,“ podávám jí rozsedlou igelitku. „Nemusíš je ani krájet. A měli bychom tu a tam zajít do lesa. Jen tak. Dokud je čas a dokud nás bude umět přijmout. “

Manželka udiveně přikývne a tři břízky před našimi okny se rozvážně zavlní v krátkém vánku od lesa.

 

 

PŘÍPRAVY NA DEN X

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Červen. Pátá odpolední. V pokoji panuje přítmí, jako by už bylo po deváté večer.

Sedíme, já a manželka, v křeslech. Manželka hladí na klíně kocoura, který spokojeně přede. Spokojeností navíc slintá a já podávám ženě ubrousek. V mém klíně leží kniha. Ta naštěstí neslintá.

V televizi právě začal asi miliontý díl detektivního seriálu.

„Do Anglie mě v životě nikdo nedostane,“ prohlásí manželka. „Speciálně do toho Midsomeru ne. Tam se vraždí už kolik roků týden co týden. Všichni už tam musejí být mrtví. Je podivné, kde se tam pořád ti další a další lidé berou.“

„Vždyť je to jenom film,“ marně oponuji.

„Ať! Stejně mě tam nikdo nedostane!“

„A kdyby se v Midsomeru vraždy nekonaly, to bys tam jela?“

„Jela.“

„Tak já ti řeknu, že nejela. Protože za prvé žádný opravdový kraj nebo hrabství Midsomer neexistuje, ten si vymyslela spisovatelka, jakási Grahamová. Podle jejích detektivek se ten seriál točí, víš? Je město toho jména, to jo. A za druhé, i kdyby ten kraj existoval, jak by ses tam, prosím tě, dostala?“

„Jak, jak? Jako každý!“ Manželka už tuší, kam mířím, přesto kličkuje.

„Letecky? Vždyť ty do žádného letadla nikdy nevlezeš,“ narážím na její časté konstatování, že do letadla by nesedla ani za nic.

„Jela bych autem.“

„Fajn, tak autem,“ říkám. „A přes moře jak? Na trajektu je ti zle, to máme vyzkoušené. Potom existuje ještě tunel z Francie do Anglie, tak tím myslíš?“

„Ne. Víš, co se stalo v tunelu pod Alpami? To byla tenkrát hrůza!“ vrtí hlavou. „Představa, že nade mnou je moře a mohlo by do tunelu vtrhnout?! V ten moment jsi bez šance, rozumíš?! Úplně bez šance. Ne, ne. Žádný tunel,“ zhodnotí svou úvahu žena. „A potom, vždyť je to jedno. Stejně nikam nepojedu a do Anglie už vůbec ne, tak co.“

Máš pravdu, pomyslím si.

 

Chvíli je ticho. Já si čtu, ona sleduje pro změnu nějaký výživný dokument v televizní bedně.

„Myslíš, že by sem mohlo přijít cunami?“ vyhrkne náhle.

„Myslíš přímo sem, k nám domů?“ ptám se pro jistotu.

„Jasně, že sem.“

„Tak možné je všechno. Vlna by ale musela být strašně vysoká. Musela by nejdřív smést celé Německo a převalit se přes Krušné hory, Šumavu nebo Krkonoše. A to je asi blbost, že?“

„Náhodou, já jsem viděla takový katastrofický film a tam…“

„Ježíši Kriste! To přece nemůžeš brát vážně, ty přiblblé filmy. Řekni, že je nebereš vážně!“

„No, tak neberu, tak úplně ne. Ale četla jsem, že když teď točí filmaři tolik filmů o těch různých katastrofách, tak to není jen proto, aby nás strašili, ale proto, aby nás připravili na chvíli, kdy se všechno, co ukazujou, stane pravdou,“ pravila docela vážně má drahá Drahuška.

„Aha. A tak co třeba konkrétně. Co?“

„Mimozemšťani. Jenom se nesměj. Abys věděl, je dokázáno, že jsou tady, že jsou mezi námi a jenom sondují a čekají. Fakt se nesměj! Američani je mají. Když tenkrát ztroskotalo UFO v tom, v… jak se to tam jmenuje? Jo, v tom Rosewellu po válce. To víš, ne? A tají to celému světu. Proč asi? Aha? To víš, že nic nezveřejní a budou stále mlžit. A asi objevili v té vesmírné lodi nejenom mrtvé ufouny, ale i nějaké důležité objevy, které by změnily svět. Ovšem to by se mnohým tam nahoře nelíbilo. Svědků bylo tenkrát dost. Jenže všechny umlčeli. Anebo film Den nezávislosti nebo Válka světů, to nejsou žádné fantasmagorie. To se klidně může stát. Třeba už zítra. Zakřivený vesmír není žádný blud, abys věděl! No, ty se směješ, ale já ti říkám, že až to přijde, tak se smát přestaneš. Nikdo se pak nebude smát, ale to už bude pozdě, víš. Přestaň se šklebit a udělej radši kafe. Mně s mlíkem.“

Udělal jsem kávu. Drahušce rozpustnou s mlíčkem a sobě turka. Uvelebil jsem se opět vedle ní do křesla.

„Blbneš. Víš to, že? Že blbneš?“ říkám mile a míchám svého maxiturka.

„A i kdyby tady nikdo cizí z vesmíru nebyl, tak změny v počasí, globální oteplování, tak to nás všechny dostane stoprocentně, Jakube.“

Drahuška se ke mně otočí a s vážnou tváří pokračuje: „Umíš si představit, co bude, až sem přijde podnebí, jako je na jihu Evropy? Živočichové už to vědí, a tak se začínají stěhovat z jihu k nám. V Řecku a v Itálii bude Sahara. Různí pavouci, motýli, ještěrky a kdoví kdo dál už se sem přestěhovali, takže proces už začal. Až tady budeme mít od března do října horko jako v srpnu? Až nebude pršet a vyschnou studny a voda bude na příděl, flaška za půl výplaty? Umíš si to představit?“

Za okny právě leje. Nepřetržité proudy deště se valí z nebe už třetí den. V Čechách je stav vážný a hrozí velká voda. Hrozba suchem zní proto z úst mé manželky směšně. Raději mlčím.

 

Uplyne dalších asi dvacet minut. Posunu se ze stránky sto patnáct na sto třicet tři. Nečtu rychle, co chvíli zvednu oči k obrazovce.

„Proč nic neříkáš?“ ptá se náhle Draha.

„A měl bych? Koukáš na televizi a já čtu.“

Zase je pár minut ticho.

„Říkal Simoně její šéf v práci, víš, jejich pan docent, to je bedna, on přednáší i na univerzitě a jezdí poučovat pantáty do Prahy… Tak on říká, že bychom se měli připravit na nejhorší.“

Opět položím knihu do klína.

„Jak na nejhorší? Myslíš v politice? To jo, to mu klidně podepíšu. S tou bandou nenažranou – a je fuk, ze které zrovna partaje – je jeho obava důvodná.“

„S politikou to sice souvisí taky, ale hlavně s globálním oteplováním, táním ledovců na pólech, kácením lesů v Amazonii a tak vůbec. Říká ti něco blackaut?“ Drahuška vezme do ruky dálkový ovladač, ztlumí zvuk a otáčí se ke mně.

„Myslíš výpadek proudu na delší dobu?“

„Přesně! A teď si představ, že vybouchne elektřina na celém území. Na celém kontinentě! Vždyť ty energie teď jak zdražujou… Ty zelené plány, víš. Řeknou A, co se nebude smět! Neřeknou ale B, co místo toho! Třeba u nás. Uvidíš, to nás všechny vrhne do ohromného průseru! Ne na den nebo dva, ale na měsíc, na dva, na rok. Nic, co je závislé na elektřině, a to je dneska skoro všechno, rozumíš, nic nepůjde. Ani vodu ze studny si nenačerpáme!“

Drahuška udělá v řeči dramatickou pauzu. „A maso v mrazáku se nám zkazí.“

„Píše o tom Ondřej Neff v knížce Tma. Tu jsem četl. To je fakt, že to by byla hrůza. Ani nekončí dobře ta jeho Tma,“ podotýkám a myšlenka na takovou konečně reálnou hrozbu, nastíněnou mou Drahuškou, mě – na rozdíl od hrozby ufouny – zaujme.

„To by byl průser!“ nahlas výjimečně souhlasím.

„Co bychom dělali?“

Drahuška má vystrašený hlas, jako by blackout byl za dveřmi. Napadne mě, že kdyby byly na elektřinu, dovnitř k nám by se nedostal. Taky to hned podotknu.

 „Ty jsi ale blbej. Vážně, co bychom dělali? Jen si to představ. Nic by nefungovalo. Vůbec nic!“

„Spíše co by dělali ostatní! On, myslím Neff, popisuje dobu bez elektriky věrohodně a děsivě. Z většiny lidí by se kvůli pudu sebezáchovy během pár dnů stala nebezpečná sebranka.“

„No, přesně, to říká pan docent taky. A právě proto bychom se měli připravit. Víš, na tu situaci. On tomu říká den X. Chodí po ústavu se zdviženým prstem a všechny varuje. Všichni by se měli začít připravovat.“

„Prosím tě, co bychom tak mohli dělat? Shánět tank a kulomety a kilometry ostnatého drátu? A taky spousty jídla! Jen trvanlivého. Konservy, sušenky a tak…“ Přistihnu se, že o takové pitomé možnosti blackoutu vážně uvažuji.

„Musíme být soběstační,“ spustí manželka. „Brambory, zeleninu a ovoce vypěstujeme. Mouku, tu zavčas nakoupíme, sůl, cukr, ten je hodně důležitý, ten taky a olej. Nakoupíme slepice, kvůli vejcím. Škoda, že nemáme dost veliký pozemek, protože tak dvě krávy na mléko a kůň na práci, to by nám pomohlo. Co ještě?“

„Zapomněla jsi na vodu. Voda je a bude nejdůležitější.“

„Vodu máme. Je přece ve studni.“

„Ano? A kdo ji z té studny tahá nahoru? Čerpadlo, víš? A čerpadlo je na elektřinu. Takže bez ní ručně každý kýbl. Leda bychom koupili agregát a vyráběli si šťávu sami. Na to potřebujeme mít obrovské množství nafty nebo benzinu. Sudy, hodně sudů. Jak dlouho myslíš, že by ten krizový stav trval?“

„To nikdo neví. Když se blackout spustí a začne rabování a zdechne spojení, telefony, počítače a tak, bude chaos. Krajem potáhnou loupežné bandy, budou vraždit a krást. Brát budou všechno! A nikdo, rozumíš, nikdo nám nepomůže. To říká ten Simonin docent! Doktor s pěti tituly před a šesti za jménem. Kapacita!“

„Takže přece jen nejvíc budeme potřebovat vysokou zeď. Udělat z domu pevnost jako bývaly tvrze ve středověku. A zbraně. V tichosti vybudovat arzenál. Granáty, dynamit, palné zbraně… Dneska se už dá i vyřazený tank koupit nebo BéVéPéčko.“

„Co je BéVéPéčko?“

„Bojové vozidlo pěchoty. Dá se sehnat bez kanonu a kulometů, ale ty by se mohly pořídit taky. Jen vědět, u koho, kde a samozřejmě za kolik. Kontakty mám,“ řeknu tajemně.

„Asi to bude dost drahá záležitost, že?“ poznamená Drahuška a dodá: „Představ si, že jenom nákupem svíček bychom se pěkně vydali z peněz, protože těch by bylo potřeba moc.“

„Proč? Koupíme petrolejky. V obchodech s vyřazeným vojenským materiálem stojí petrolejka pár korun. Na to nám důchody budou stačit. Petrolej, ten musíme koupit,“ zdůrazňuji.

„Jo,“ řekne má Drahuška zamyšleně, „petrolej určitě nakoupíme co nejdřív. A svíčky pro jistotu taky.“

 

Usměju se na manželku. Ta znovu zesílí zvuky linoucí se z televizní obrazovky. Právě začíná pravidelný pořad pro seniory.

„Zase hltáš rady do života před smrtí?“ říkám jako vždycky, když jdou titulky, a tím Drahušku zlobím. Ale ona mě za víc než šedesát let společného života dobře zná a ví, že ji jenom tak láskyplně škádlím. Musím, kdo jiný? Naše společná pečovatelka z charity, která se o nás stará, je fajn, ale nemá smysl pro humor.

Jedu se podívat na vozíku k oknu. Už by tu měla každou chvíli být.

 

 

VRÁSNĚNÍ         

ŠIMON PRAVDA

 

Opatrně jsem nasál vydezinfikovaný vzduch a vstoupil. Pokoj č. 6. Čtyři rohy, čtyři lůžka, jedno ustlané. Čtyři skříně, čtyři stolky, jeden prázdný. Žaluzie roztažené, okna větrají, prší. Jedna jmenovka chybí. Potichu za sebou zavřu.

U dveří leží paní Pilíšková. Strojovou vytrvalostí se přitahuje k držadlu zavěšenému nad hlavou. Vypracované šlachovité paže nabíhají pod seschlou kůží. Námaha z ní vyráží podivné zvuky.
U okna vyhlíží po celou dobu zmatená tvář paní Novákové. Zrzavě obarvené vlasy odrostly do šedi. Napůl vleže, napůl vsedě opřena o ohrádku si mě bázlivě prohlíží.
„Doktore? Růženka… mám její brýle.“
„Už si je nechte.“
V rohu největšího stínu leží paní Chodurová, moje pacientka. Křehké tělo se prohýbá a bezzubá ústa se křiví při každém nádechu. Bílé vlasy se jí vlní k ramenům. Zaschlé slzy jí lepí víčka.
„Paní Chodurová, spíte?“ pohladím ji po paži a nakloním se k ní. „Tak mě tu máte, Alenko, jdeme cvičit?“
Ztěžka otevře jedno oko. Mrkne. Jen jednou – souhlasí. To je naše smluvené znamení, aby nemusela plýtvat dechem na každou moji otázku.
„A jaká byla noc, o čem jste snila?“
„Staří v noci nesní, jen vrásní,“ dostane ze sebe šeptem. Zlehka se usměje a prohne se v bolesti. Dnešek je jeden z těch horších.
„Chcete radši odpočívat?“
Mrkne jednou, podruhé – nechce.
„Tak dobře, ale dneska vás nebudu mořit. Nemám vás posadit, Alenko?“
Dvakrát mrkne.
„Vodu? Ne? Dobře.“
„A jaký byl oběd, ráno jsem se ani nenasnídal, mám se těšit?“
Dvojí zamrkání…
„Nechutnalo?“
„Vy na mě nějak moc mrkáte Alenko, jestli mě náhodou nesvádíte.“
Oči se jí rozesmějí, mrkne.
Když jsem k paní Chodurové přišel poprvé, ležela tiše. Uvězněná ve svém těle. Ani se nepohnula.
„No, vrhneme se na to, protáhnu vám nohy,“ pomalu odkryju peřinu. Opatrně ji uchopím pod kolenem – jen kost a kůže, žádný sval. Nikdy se už na nohy nepostaví.
„Nebolí to?“ Jedu naučenou sestavu pasivního protahování opatrně do všech směrů, které mi její nohy dovolí. Flexe v kyčli, extenze v koleni, abdukce, rotace, protažení achilovky.
Víčka mi těžknou, bože, hlavně nezívat po divoké noci. Noci s Terezou.
Štíhlé kotníčky, krásná kolínka, pevné tělo. Černé vlasy. Malá jizvička na tváři, promění se jí v ďolíček, když se směje. Hnědé oči plné života.
Zvláštní. Hledím do očí paní Chodurové a…
„Šimone, já bych chtěla…“
„Ano, Alenko?“ natáhnu se přes lehátko.
„Šimone, pojď se projít.“
„Vy se chcete projít?“ zaraženě opakuji ta absurdní slova. „Být o pět roků starší, šel bych s vámi i na rande.“ Jednou rukou ji obejmu za zády, druhou se dostanu pod nohy a technicky složitým chvatem nemotorně posadím paní Chodurovou na okraj lehátka.
„Alenko, vidíte své nohy? Nechci vám nic nalhávat, s nimi to už nepůjde.“
Tiše na mě hledí, oči zaslepené od uschlých slz.
Srdce mi buší.
„Ale můžete sedět, cvičit. To je důležité, abychom vás udržovali v kondici. Můžete být na zahradě,“ drmolím rozpačitě. Tiše se na sebe díváme a víme.
„Alenko, usmějte se na mě,“ škemrám. „Máte nádherný úsměv. Vidíte, dokud se dokážete usmát, má to smysl.“

 

 

NEOPĚTOVANÁ LÁSKA

STEFANIE MICHAEL

 

Nechtěla ho vidět. Neměla ho ráda. Nedokázala na něm najít nic, co by mohla milovat.
Vadilo jí, jak se natřásá, když se směje. Jak rozhazuje rukama a rychle mluví. Nenáviděla jeho chuť k jídlu. A jeho touha po dotecích a fyzické rozkoši pro ni byla téměř nesnesitelná.
Přesto se občas cítila provinile, když se někdy zadívala do jeho očí. Plných hlubokého smutku a zároveň porozumění. Tehdy cítila, že je milována způsobem, jakým ji nikdo jiný nikdy milovat nebude.

Pokaždé, než mohla tuhle lásku k sobě pustit blíž, odvrátila rychle zrak a vzdálila se dřív, než z jeho rtů splynul bezhlesný nesmělý šepot: „Budu tě milovat až do konce.“
A tak to bylo. I tam na úplném konci všeho jeho láska byla pořád s ní. Teprve tehdy pochopila, jak hluboká byla, a poprvé a naposledy k němu pocítila lásku i ona.
Její tělo tady vždy bylo s ní. Nikdy ji neopustilo a vždy ji milovalo.
Ona ho teď navždy opouští, aniž by mu svoji lásku mohla ještě někdy projevit.
Tuhle šanci propásla.

 

 

VÍLA

LUCIE SVIBOVÁ

 

Sakra, další upomínka za plyn. Nevím, co s tím. Už zase jsem nevyšla s penězi do výplaty. Vezmu si další půjčku a tím zaplatím splátku té první půjčky. A taky plyn a nájem za poslední kvartál. A koupím si ten báječný klobouk, ve kterém vypadám jako víla.
Najednou tančím na louce, skoro se vznáším nad mýtinou, zpovzdáli zurčí potok, vítr si pohrává s mými vlasy, slunce probleskuje mezi ševelícími stromy.

Na sobě mám jen nový klobouček, slunce hladí mé nahé tělo. Je teplo, z tance začínám být trochu udýchaná, mezi ňadry se mi tvoří maličké krůpěje potu. Najednou ho zase vidím! Jeho mužné vypracované tělo se mihlo mezi stromy. Zastavil se, vpíjí se do mne pohledem a jeho oči hoří touhou a chtíčem.
Točí se mi hlava štěstím. Konečně.
„Hele, prober se! Co si to tu čmáráš? To si chceš zase půjčovat další prachy? To nemá logiku. Přestaň snít a přehoď výhybku!“
Už zase. Už zase je tady a kecá mi do života. Blbka bez fantazie. S výplatou vyjde vždycky, přemýšlí jen logicky. Proto jí všechno tak vychází. Kráva analytická.

 

 

NÁVOD NA ŠTĚSTÍ

ANNA VOCELOVÁ

 

„To si už fakt dělají srandu,“ rozčiluje se Věra nad pravidelným měsíčním reportem generálního ředitele. „Abychom podpořili pocit štěstí vás všech, rozhodli jsme se najmout Happiness Managerku. Na její profil se můžete podívat zde,“ pokračuje ve čtení a rozklikává příslušný odkaz.

„Hm, takže Mgr. Simona Kočí, MBA, pěkná kočička,“ hodnotí blonďaté lokny nové firemní posily kolega Václav.

„Aby ses z ní nepo…“ dobírá si ho Věra lustrující životopis. „Soukromá vysoká škola, vlastně dvě, první nedodělala, studijní pobyt v Anglii, ve Španělsku, řidičský průkaz, angličtina i němčina výborná, španělština komunikativní, zájem o seberozvoj, psy a fitness. Ve všech firmách byla maximálně rok. To bude jistě kvalitka.“

„Nebuď ošklivá, ještě jsi ji ani neviděla a už jsi proti ní.“

„Jestli se kvůli ní stanu víc happy, osobně se jí omluvím. Zatím ale každá posila, kterou si sem nové vedení přitáhlo, rozvrátila, co mohla, a vzala do zaječích,“ pokračuje Věrka.

Vašek mlčí. Ví, že kolegyně má pravdu. Rozevírající se nůžky starých a nových zaměstnanců štvou i jeho. Zároveň se vždycky snaží vidět sklenici spíše poloplnou než poloprázdnou.

„Já jí docela fandím, třeba to tu v našem zaprděným podniku rozhejbe.“

„Každopádně jsem tedy zvědavá, s čím se na tom úvodním seznamovacím workshopu vytasí. Jdeš taky hned na první termín?“

„Radši jo, abych tě mohl krotit, až se do ní pustíš.“

 

Simona Kočí působí v léta zavedené strojírenské společnosti jako zjevení. Nejen proto, že by mohla z fleku reprezentovat naši zemi na Miss Universe, ale také proto, že se v tomhle zrezivělém molochu chce naprosto vážně zabývat zvyšováním indexu štěstí.

„Zvedněte ruku, kdo z vás je právě teď šťastný!“ vybízí lektorka rezignované publikum. Rozhlíží se po neexistujícím pralese zdvižených pravic. Simona nepropadá panice a pouští pečlivě připravenou prezentaci.

Slide číslo jedna. Proč je důležité mít ve firmě Happiness Managera? V sále je hrobové ticho, které občas přehluší skřípání posunující se židle, usrknutí kávy či uchechtnutí.

Směnový mistr Tonda to nevydrží a odvážně zvedá ruku. „Prosím vás, doteď jsme byli úplně spokojený i bez hepy manažera. Navíc, čím víc podobnejch panáků sem nasaděj, tím víc budeme nasraný. Tedy pardon, slečno, vy jste moc hezká, ale ta vaše skupina spasitelů jsou prostě panáci.“

Simona se nevzdává.

„Děkuji za názor. Dovolte mi tedy otázku přímo na vás: Co je pro vás konkrétně to štěstí?“

„Že nás nikdo nenutí poslouchat podobný žvásty a nechá nás v klidu pracovat. Představte si tohle: abych já měl čárku na té vaší prezenční listině a nebyl za černou ovci, musel jsem své úkoly přehodit na Frantu, protože moje práce nepočká. Až se vrátím do dílny, budeme jak blbci dodělávat tu jeho.“

Přidává se Vláďa: „Šťastný jsme tu byli do doby, než nám samozvaní všeználci ve věku našich dětí začali radit, jak máme být šťastní. Skoro šedesát let jsem k tomu žádnou radu nepotřeboval.“

„Chápu, že je to pro vás všechno nové,“ mění lektorka strategii, „možná ani nerozumíte všem těm cizím slovům, která kolem vás znějí na chodbách. Ale neříkejte mi, že vás nikdy nenapadlo, o kolik byste byli šťastnější, kdyby třeba proces objednávání náhradních dílů fungoval lépe?“

„To máte pravdu,“ přitaká Věra, „ale abyste něco mohla zlepšovat, musíte to nejdřív pořádně poznat, jít do provozu. Ne si to namalovat u stolu a pak slavnostně vyhlásit jako objev roku.“

„Máte naprostou pravdu. Proto potřebujeme vaši, tedy naši, firemní kulturu pozvednout společně s vámi, ne jít proti vám. A k tomu potřebujeme nadchnout právě vás pro její šíření,“ pokračuje Barbie u flipchartu.

„Prosím vás, paní lektorko,“ vkládá se do výkladu Vašek, „chcete mi tím vším říct, že když se budu na všechny kolem usmívat, že budeme šťastnější?“

„Nejde jen o úsměv, pane kolego, ale o vytvoření svobodného prostředí, kde se nikdo nebude bát vyjádřit svůj názor, přijít s novými nápady a tak podobně.“

„Když je to tak,“ bere si slovo Vláďa, „tak vám teď něco hodně upřímně řeknu. Víte, do doby, než se nám do organizační struktury začali vkrádat manageři, HáeRkáři, sales support a teamleadeři, vystačili jsme si s vedoucími, personalisty, prodejci a mistry. Teď aby se člověk bál mluvit česky, aby nebyl za blbce. Nepotřebovali jsme brainstorming, prostě jsme dali hlavy dohromady a poradili se na chodbě nebo v kuchyňce. Nemuseli jsme organizovat teambuilding. Prostě jsme jen zašli do hospody na tři, čtyři, sedm kousků a byli jsme seznámeni natotata.“ Sál pochvalně vrní, profesionální happy úsměv začíná lehce povadat.

 

Úderem čtvrté hodiny osiří Simona v džungli odsunutých židlí.

„Totální ignoranti, totální ignoranti to jsou, ale já jim předvedu, zač je toho Happiness Manager,“ buší do stolu. „Zítra ráno si zobnu jeden lexaurinek a budou mi ty jejich kecy jedno,“ plánuje.

V následujících dnech – nadopovaná šťastnými pilulkami – zvládne dalších pět workshopů.

 

 

DĚDEČEK

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Bára Kočí se vracela domů vysloveně nadšená. Blahořečila manželovi, že ji přesvědčil, aby se po dlouhé době společných, víceméně nudných víkendů, věnovala jen sama sobě a načerpala nové myšlenky a impulsy.

Před čtrnácti dny se manželovi zmínila o možnosti absolvovat v rekreačním středisku Vystrkov nedaleko městečka Žulová na úpatí Rychlebských hor relaxační pobyt spojený mimo jiné i s absolvováním indiánské sauny. Jarek Báře ihned řekl, že udělá jedině dobře, když pojede.

Jarek je věčně v práci. Jako úspěšný podnikatel má pracovní dobu neomezenou. Ráno odchází z domova kolem osmé a jen výjimečně se vrací před desátou večer, a to ještě leckdy sedá k monitoru a do druhé, ba i třetí ráno se moří různými smlouvami, vyhláškami a změtí zákonů a jejich novel. Na manželku nemá čas. Počít dítě se jim už delší dobu nedaří. Poslední dobou už spolu ani nespí a Bára se pochopitelně doma zoufale nudí.

„A fakt si myslíš, že mám jet?“

„No jasně. Já mám stejně víkend zabitý. Musím pracovně do Prahy, potom nějaké resty z minulého měsíce a ještě bych se měl zastavit za matkou alespoň na skok. Mám to po cestě. Takže klidně se sbal a jeď si to užít.“

 

Teď se Bára plná dojmů vrací domů a už se nemůže dočkat, až Jarkovi vše vypoví. Jen co v předsíni odloží zavazadla, už halasně referuje o svých úžasných zážitcích.

„No a to není všechno! To nejlepší teprve přijde! Indiánská sauna! To ti je něco fantastického. Obřad. Rozumíš, oni tomu říkají obřad INITI. Ty bláho! Jsme tam jenom ženský, je to něco jako parní sauna v indiánském týpí. Ale tam se čistí nejen tělo, ale hlavně duše.“

„Cože se tam čistí?“ zpozorní Jarek.

„Duše. Víš, initi slouží k očistění mysli. Indiáni to chápali jako zbavení se zlých duchů a přivolání bytostí dobrých.“

„Prosím tě, o jakých zlých a dobrých bytostech to tu meleš?“

Pragmaticky založený Jarek nikdy nevěřil na duchy a vůbec na jakékoliv bytosti, bohem počínaje a sudičkami nebo čerty konče. Byl naopak zapřisáhlým odpůrcem všech vyznavačů podobných mysteriózních praktik, seancí a podobně. A jeho Bára mu teď začne vykládat cosi o dobrých a zlých bytostech v těle.

„Náhodou, kdybys zkusil co já, tak budeš taky nadšený,“ odpověděla uraženě Bára.

„Tak mi, prosím tě, popiš, co jste dělaly! Čím vám blbli hlavy?“ se značným despektem vyzvídal Jarek.

„Nejdřív jsme si svlékly šaty a odložily své osobní předměty na hliněný oltář. Sundaly jsme si všechny prstýnky, náramky, prostě šperky a taky brýle. To aby se nespálily. Vůdce obřadu…“

„Jaký vůdce obřadu? Vy jste tam byly nahé a měly jste nějakého vůdce?!“

„Ale, to se jen tak říká. Vůdce je samozřejmě taky ženská. Tak, vůdce se do týpí proplazí na své místo jako první, ostatní jsme lezly hned za ním, dokud jsme všechny neseděly v kruhu, čelem ke středovému otvoru. Na dřevěných vidlicích jsme přinesly dědečky a vchod se uzavřel.“

Bára se při vzpomínce na zážitek zasnila.

„Bavíme se pořád o sauně, nebo už mi jen popisuješ grupáč se starejma dědkama?“ ozval se podrážděně manžel.

„Ty jsi fakt blbej! Na co ty hned nemyslíš?!“

„Tak co jste tam tedy nahaté s těma dědkama v sauně měly?“

„To jsou kameny, rozumíš? Šutry, těm se při rituálu říká dědečci. To pro jejich sílu. Seděly jsme v kruhu, uprostřed jsme viděly jen jiskřičky běhající po žhavých kamenech. Všechny jsme cítily obrovskou sounáležitost s ostatními přítomnými. Vůdce nás vyzýval, zda si některá nechceme na některého dědečka sáhnout. Tak jsme sahaly. Potom kameny polil vodou a to se začala z dědečků uvolňovat pára. A když jí bylo moc, křičely jsme… To jsme se už dřív naučily takový pokřik HIJA PILAMAJA. To znamená ne, děkuji, nebo HO PILAMAJA, to zase je ano, děkuji. A potom jsme rozpáleným kamenům, těm dědečkům, vyprávěly o traumatech z dětství, o problémech v manželství a tak. Polévaly jsme je studenou vodou. Potom ti jeden praskl, protože slyšel příliš mnoho traumat. Ony některý holky…“

„Zadrž, zadrž, Barčo! Prosím tě, vzpamatuj se! Posloucháš se, co říkáš? Větší pitomost jsem v životě neslyšel. Ty vážně věříš, že nějakej blbej šutr vnímá, co mu povídáte za kraviny, a ještě pod tíhou informací rupne? Fakt tomu věříš? Protože jestli tomu věříš, tak jdu volat psychiatrovi nebo právníkovi. Báro, hned uznej, že ten šutr praskl z ryze fyzikálních důvodů. Kvůli rozdílu teplot. Jestli hodláš trvat na něčem jiném, tak se rozvedu. Já s magorem žít nehodlám.“

Rozčílený Jarek by možná spíše snesl nevěru, než aby jeho žena podléhala bludům. Jeho přísně vědecky pracující mozek nebyl schopen pochopit, že jeho manželka je schopná věřit takové do nebe volající pitomosti.

„Ale Jaroušku, kdybys tam byl, taky bys zjistil, že mezi nebem a zemí je spousta věcí, které věda vysvětlit neumí. A jak jsme seděly s těma dědečkama, tak…“

„Dej mě pokoj s dědečkama! Já ti to předvedu, jak šutry fungujou. Pojď!“

 

Jarek odvedl Báru na zahradu. Posbíral kolem okrasných keřů pár kamenných valounů, rozdělal benzinem oheň, rozpálil dřevěné uhlí. Pak do výhně přihodil pár posbíraných kamenů. Držel manželku za ruku a hleděl do řeřavých uhlíků.

Uražená Bára začala cosi mumlat, vydávala jakési mručivé zvuky, kolébala se do rytmu a divoce pohazovala hlavou.

„Báro! Přestaň blbnout a polej ty šutry, ať vidíš, že vlhký šutr praskne, aniž mu cpeš do těla traumata.“

Bára poslechla a polila kameny v ohni. Po chvíli se ozvala suchá praskavá rána a Jarek se sesul k zemi. Jeden z valounů pukl přesně tak, jak manžel předpokládal. Kousek z něj vystřelil z ohniště jako projektil a zasáhl Jarka přímo do spánku.

Byl okamžitě mrtvý.

Prý nešťastná náhoda. My však víme, že tak to dopadá, když naštvete dědečka.

 

 

KNIHOVNÍK

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Prokop se v kanceláři hřbitovní správy rozčiluje úplně zbytečně. Ví to, ale přesto se neudrží.

„Chcete mi říct, že do našeho hrobového místa už další urnu vložit nemůžu?“

„Můžete, ale předtím musíte některou z uren, která je tam teď uložená, přemístit jinam,“ trpělivě vysvětluje pan Kropáček za přepážkou.

„A můžete mi laskavě říct, kam? Sám tvrdíte, že v urnovém háji už žádná nová místa nejsou,“ rozčiluje se Prokop.

„Co takhle rozptylová loučka? Vyberte někoho, koho rozptýlíte, a místo na urnu budete mít hned.“

„Ne, ne. Z naší rodiny se nikdo rozptylovat nebude. Stačí, že během života byl dost rozptýlený otec. A máti, ta mu zdárně sekundovala. Jen ať jsou teď pěkně pospolu, když jim to dřív moc nevycházelo.“

„Koho vlastně chcete uložit, pane?“

„Manželku, víte? Umřela před měsícem. Mám ji tady v urně,“ Prokop vyndá z objemné tašky tmavě šedou dózu se stříbrně vyvedenými ornamenty. „A rád bych, aby byla famílie pohromadě.“

„Poslyšte, pane Cicvárku, Prokop, že? Můžu vám říkat Prokope? Tak poslyšte, Prokope, jedna možnost by tu byla, ale to je na dýl… Mohl byste přijít dneska večer ke mně domů?“

„Já nevím, kde bydlíte.“

„Tady hned vedle. Víte, která je Hřbitovní?“

„Jo, ulice podél západní zdi hřbitova.“

„Přesně. V půlce ulice je zeď přerušena kaplí. Tedy bývalou kaplí. Já ji před časem koupil a přestavěl na byt. Mám to do práce kousíček. Bydlím sám. Tak v sedm?“

„Dobře.“ Prokop se odporoučel a vzápětí se vrátil, neboť na podlaze kanceláře zapomněl tašku i s manželkou.

 

„Kde jste nechal ženu?“ zeptal se místo pozdravu pan Kropáček poté, co přišel otevřít na čas přesnému Prokopovi.

„Dobrý večer. Zůstala doma. Nemusí být u všeho, zvláště když se bude jednat o ní.“

„Jasně. Pojďte dál.“

Prokop vešel. Místo obývací stěny, kterou tak nějak ze zvyku automaticky očekával, jej přivítal oltář. V místech, kde původně bylo pár lavic pro účastníky mší, trůnila rozložitá, na pohled pohodlná pohovka a mohutná kožená křesla. Na stole, který byl něčím mezi konferenčním, pracovním a jídelním zároveň, stála otevřená láhev červeného vína a dvě již nalité sklenice. Pan domácí pozvedl jednu z nich a s tajemným úsměvem se podíval do Prokopových očí. „Na knihovnu,“ řekl a cinkli si.

„Na knihovnu? Proč na knihovnu?“.

„Hned porozumíte, Prokope,“ řekl pan Kropáček, „tak šup tam s tím.“ Nato do sebe zvrátil na jeden hlt celý obsah svého poháru. Prokop jej váhavě následoval. Sklenice odložili. Pořád stáli. Prokop očekával, že ho pan Kropáček vybídne, aby se posadil, a docela jej zajímalo, jak se asi velebí v takovém mohutném, na pohled velmi pohodlném křesle. Ovšem nedočkal se.

„Tak půjdeme,“ ozval se pan Kropáček a vyzval návštěvníka, aby jej následoval. Zašel za oltář a zmizel Prokopovi z dohledu. Prokop zůstal nevěřícně stát.

„Kam mě to proboha chce zatáhnout?“ pomyslel si.

„No, tak na co čekáte?!“ ozýval se hlas už jakoby z dálky nebo přesněji z hloubky.

Prokop tedy hlas následoval. Hned za oltářem jej uvítal široký vchod a schody kamsi dolů. Schodiště se stáčelo, a když je opustil, uvědomil si, že musí nutně být pod kaplí v kryptě, a to přímo pod místností, ve které ještě před chvílí pili, mimochodem docela dobré víno. Prokop se rozhlédl. Klenutý strop ho nepřekvapil, zato stěny ano. Byly totiž odshora až k podlaze plné regálů takřka zaplněných knihami.

Hned na první pohled bylo zřejmé, že to nejsou knihy jen tak ledajaké. Každý svazek měl hřbet patrně z kvalitní kůže. Teprve omakem pochopil, že nejde o kůži, nýbrž o umělecky vyvedený tepaný plech, asi mosazný. I texty na hřbetech některých knih byly tepané a litery poté do zlata či stříbra vybarvené.

„To je, to je…“ těžce ze sebe soukal Prokop.

„Knihovna,“ odpověděl hostitel.

„Krásná, ale taková divná.“

„A co myslíte, že je na ní divného?“

„Tak kovová vazba asi není zrovna běžná, že?“

„Však tohle taky není žádná běžná sbírka knih!“

„Můžu?“ zeptal se Prokop a chystal se jednu z nich vzít z regálu.

„Proto jsme tu. Opatrně!“ odpověděl pan Kropáček.

Prokop namátkou hrábl do regálu ve výšce svých očí a vzápětí jej překvapila váha. Čekal, že kniha bude s ohledem na kovovou vazbu těžká, ale nebyla. Byla dokonce lehčí než běžná pětisetstránková bichle, které se svými rozměry docela podobala. Opatrně knihu otevřel. Jméno autora, ostatně stejně jako na hřbetě knihy, se skvělo i na druhé stránce. „Ale co je to za titul?“ obrátil další dvě stránky. Zdálo se mu, že stránky obsahují autorův životopis. „Ano, teď je to jasné. Tady je jméno, datum narození, tady kdy skonal. Tady něco o rodině a…“

„To jsou životopisy?“

„I tak by se to dalo říct. Ale hlavně, listujte dál, no.“

Kniha měla asi dvacet stránek a ty končily pevnou deskou, jako by kniha měla ještě jednu vazbu uvnitř. Při bližším ohledání Prokop zjistil, že jde o schránku. A vtom mu to došlo.

„Je uvnitř to, co si myslím?“

„Nevím, co si myslíte, ale jestli myslíte, že kniha je vlastně stylizovaná urna, pak ano, myslíte dobře. Neposadíme se?“ Pan domácí ukázal na pohovku ne nepodobnou té o patro výše a sám se uvelebil do křesla.

„To máte… to je rodina?“ vyhrkl Prokop.

„Nejen. Ale ano, z naší, tedy z mé rodiny, tu jsou všichni. Bohužel už všichni.“

„Vy nemáte manželku, děti?“

„Ne.“

„A není to, promiňte, že se ptám, není to morbidní, bydlet v takovém zvláštním kolumbáriu?“

„Ani ne. Kdo je nejlepší přítel člověka, mimo psa?“

„Kniha?“

„Samozřejmě že kniha! Spousta lidí žije zdánlivě osaměle, jen se svými knihami. Podle nálady se jednou k té, jindy k oné vrátí. Někdy čtou už poněkolikáté knihu celou, jindy se vracejí jen k určitým kapitolám. Já to mám stejně.“

„Dobře. A kdo jsou ti ostatní, mimo vaši rodinu?“

„Výborná společnost, můžu vám, Prokope, říct, že skvělá. Já bych si do knihovny jen tak někoho nedal.“

„A jak jste k nim přišel? Cožpak lze snadno získat urny s ostatky?“

„Rozhodně je nekradu, jestli narážíte na tohle. Ale víte, kolik uren zůstává po pohřbu nevyzvednuto? Pche, lidi nemají peníze a mnohdy ani zájem. Morálka jim nic neříká. Rozumíte, když může matka odložit novorozeně do babyboxu, a to nemluvím o těch horších případech, pak uznáte, že nějaká starost o dědečka, který už je pro ně bez užitku, prostě není. Možná doma zapálí po kremaci svíčku a tím to hasne. No, a my jsme po nějaké době nuceni s těmi ostatky něco udělat. Teprve potom si vybírám. A to byste mrkal, jaké figury někdy zůstanou bez zájmu pozůstalého příbuzenstva. Pak já seženu informace a stvořím knihu. Některé mají pár stránek, ale mám i životopisy, no hotové romány. Navíc ta badatelská práce mě docela baví. Jak vidíte, spoustě knih ještě chybí obsah. Ještě je zde práce na roky. Ale už jsem pozbyl sil. Ono možná nevypadám na ty roky, ale víte kolik mi už je?“

„Nevím. Šedesát?“

„Dvaaosmdesát! Na správě hřbitova dělám jen jako výpomoc a už toho nechám. Chybí dědic, pokračovatel. Neměl byste zájem, Prokope?“

„To nemůžu říct hned z fleku. To musím promyslet, uvidíme,“ řekl dost neurčitě Prokop a zvedl se k odchodu.

 

Doma každý den seděl a pozoroval urnu se svou ženou.

„Tak, co, Blážo, mám to vzít, ten knihovnický kšeft? Ty bys chtěla být v knize? Chtěla, jo? Hm, tak já za tím Kropáčkem zajdu,“ rozhodl se Prokop.

Následující pondělí vzal urnu se svou Blážou a odešel do kanceláře hřbitovní správy.

„Dobrý den,“ pozdravil nějakou paní, kterou tam prve neviděl. „Prosím vás, kde bych našel pana Kropáčka?“

„Myslíte pana Františka Kropáčka?“

„Já nevím, jestli Františka, ale jmenuje se Kropáček a občas tady dělá. Takový elegán. Starší a vypadá mladší. Minulý týden jsem s ním mluvil.“

„To těžko, pane. Pan Kropáček tady dělával, to jo, ale už ne. Nemůže, víte. Pan Kropáček před rokem umřel.“

„Aha,“ bylo jediné, na co se Prokop zmohl a s omluvou z kanceláře vycouval. Zamířil do Hřbitovní. Nejprve zvonil, potom klepal a nakonec zkusil vzít za kliku. Bylo otevřeno. Váhavě vešel. Nic nenasvědčovalo tomu, že tam někdo je. Prokop zamířil za oltář a po schodech dolů. Očekával, že v knihovně pana Kropáčka najde. Překvapily ho dvě věci. Že se nebojí a že ani v kryptě, vlastně knihovně, nikdo není.

Opatrně postavil urnu na stůl a rozhlédl se. Řady knih byly srovnané v regálech, jako když střelí. Jen jedna byla lehce vysunutá. Přišel blíž a podíval se na hřbet. František Kropáček. Knihu vzal do dlaní a otevřel. Otevřel i samu schránku, ale ta byla prázdná. Zato z několika popsaných stránek vypadl list. Urnoknihu vrátil na místo, sedl si a začetl se.

Předpokládám, že ten, kdo právě čte tento list, je pan Prokop Cicvárek.

Prokope, svou urnouknihu jsem, jak jste pochopil, nachystal, ale sám ležím v jiné, nevzhledné urně v depozitu hřbitovní správy. Neměl mě kdo vyzvednout. V šuplíku stolu jsou nějaké doklady, na jejich základě vám mou urnu určitě vydají. Přesypte mě potom. Děkuji.

Jo, a je tam též jméno a adresa právníka, u kterého jsou doklady o vlastnictví téhle zrušené kaple. Je tam klauzule, že rok po mé smrti se nesmí s mým majetkem jakkoli manipulovat. Poté připadne tomu, kdo přinese tahle lejstra. Stihl jsem to tak tak, tedy doufám. Snad se zařídíte podle svého nejlepšího uvážení.

Já už k vám nemohu, záhrobní řád mi umožnil jen dvě návštěvy vašeho světa.

Ještě jednou díky a na shledanou!

František Kropáček – knihovník

 

 

DREAMTIME

MARTIN PARUCH

 

Mihl se nad ním stín. Hlavou proběhl záblesk, který přinesl vědomí, a víčka mu bolestivě zacukala.

„Co to sakra je?“ pomyslel si Dan. „Dan? Tak se jmenuju?“

Zkusil oddělit slepené řasy a šlo to. Škvírkou mezi nimi spatřil siluetu hada, namalovanou na napnuté hnědé tváři. Skláněla se nad ním a chránila ho před sluncem. Z obličeje vystupovaly tmavé oči, které dokázaly mluvit. „Co tady děláš?“ zeptaly se.

Dan chtěl odpovědět, ale jeho jazyk byl suchý jako pohřební buben. Z úst vyšlo jen tiché vydechnutí.

„Ty to nevíš,“ řekly oči. Danovo vědomí se zhouplo jako loďka na vodě a vplulo do tiché černé jeskyně. Ve tmě nebylo nic. Přesto nějak dokázal vnímat.

Čas, jak se svíjí ve smyčkách. Zíral na události, které se v jeho životě nikdy nestaly, ale mohly se stát. Viděl dívku, do které byl zamilovaný, ale kterou nikdy neoslovil, protože se bál. Teď šla s ním a po boku měli děti. Kráčeli okolo řeky, která meandrovala úzkým korytem. S každým krokem pozoroval tu scénu z větší výšky. Postavy se postupně ztrácely a tok se měnil v tenkou klikatou linku v obličeji.

„Jak je ti?“ uslyšel hlas.

Dan si už pamatoval, že je Dan, a dokázal se rozhlédnout kolem sebe. Cítil se trochu líp, ale pořád ztracený. „Kde to jsem? A kdo jsi Ty?“ napadlo ho místo odpovědi. Svoje slova neslyšel. Rty se mu nepohnuly. Přesto dostal odpověď:

„Jsi TADY. Jmenuji se Arnhem.“

„To je trochu málo,“ pomyslel si Dan znepokojeně: „Co je to TADY? Jak se to tu jmenuje? A jak dlouho tu jsem?“

Arnhemovy se oči vsákly do tváře: „Našel jsem tě kousek odsud. Pod skálou, která tam byla dřív, než se kterýkoliv člověk narodil. Nevím, jak dlouho jsi tam ležel, ale nebýt stínu pod ní, slunce tě zabilo. Jak moc by potom záleželo, jestli má jméno, které se dá najít na mapách?“

Asi moc ne,“ připustil nejistě Dan. „Vlastně… vlastně vůbec ne. Děkuju, Arnheme.“

Od ohně se ozýval rámus. Dupání bosých nohou se míchalo s dunivými zvuky z dlouhých dřevěných trub a s křikem ze vzrušených hrdel. Olivově zelené listy stromů ladily s barvou písku, s intenzivní žlutou s odstínem z Vincentových obrazů. Na pozadí plamenů se míhaly bíle zdobené postavy. Aroma bylin vhozených do vařící vody pronikalo scénou. Dan tu vůni ochutnal vleže na zádech. Tanečníky a hudbu vnímal jen vzdáleně. Pozoroval hvězdy nad hlavou a cítil se dobře jako už dlouho ne. Vlastně si nepamatoval, kdy se naposledy cítil dobře.

„Arhneme,“ řekl, „potřebuju vědět, kdo jsem.“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Jsem odsud? Nebo jsem přišel? A kam patřím?“

„Jsi součástí téhle země,“ odpověděl Arnhem. „Nehledej nic lepšího. Jsi tu od počátku a navždy. Co bylo dřív, je stejně pravdivé jako to, co vidíš teď. Než řekneš slovo přítomnost, zmizí v minulosti, která není o nic méně skutečná než budoucnost. Myslíš, že nějaký kout země neexistuje jenom proto, že v něm zrovna nejsi? Stejné je to s časem. On ani země nikomu nepatří, ani když jim dáš jména. To ty patříš jim.“

Arnhem sáhl do nádoby vedle sebe a nanesl Danovi na obličej okrovou barvu. Kresba se zkroutila na bílé kůži a vytvořila symbol hada. Vypadala, že je tam odjakživa.

 

 

CESTA DO ZÁHROBÍ

EDITA DVOŘÁKOVÁ

 

Svíravá bolest projížděla Štěpánovi celým tělem, nejsilněji v břiše. Kolem sebe slyšel hlasy a kroky nějakých lidí. Chtěl na ně promluvit, ale ústa měl plná teplé krve. Oči nešly otevřít, i tak vnímal všude jen tmu. To ta helma, myslel si.

Najednou se rozsvítilo. Stál u něj muž ozářený reflektory, podával mu ruku a pomohl mu vstát. On udělal krok, pak ještě jeden. Jak to, že můžu chodit? Tíživý pocit se prodíral zevnitř. Otočil se a spatřil sám sebe, ležícího na zemi. Až nyní si Štěpán uvědomil, že toho muže zná. „Dědo? Co ty tady děláš? Vždyť jsi mrtvý… a vůbec, nechci s tebou nic mít! Jdi pryč!“

Děda stál trpělivě opodál. „Víš, Štěpáne, mně je hrozně líto, co se stalo. Ale minulost se vrátit nedá. Pomůžu ti na druhou stranu.“

„Já nechci na žádnou druhou stranu. Nechci ještě umřít!“

Vrhl se ke svému tělu a pokusil se do něj vrátit. Nešlo to. Mluvil na zdravotníky a žádal vysvětlení. Ale jako by tam nebyl. Dokonce jeden z nich prošel skrz něj.

„To ne, tohle se nemělo stát!“

„Pojď,“ řekl děda, „čeká nás ještě kus cesty.“

„Ale já nemůžu, co moje rodina, moje věci!“

„Za chvíli všechno pochopíš.“ Dědův hlas působil kupodivu velmi uklidňujícím dojmem. Štěpán se odhodlal na dědu podívat a přestal brečet.

„Můžu ti říct, že nejsi jediný, komu se nelíbí takový odchod,“ pokračoval děda, „ale vzpomeň si, jak jsi naschvál zabral v zatáčce, abys byl doma rychleji… Moc dobře jsi věděl, že je silnice mokrá po dešti. Reálně by šlo o pět minut. Teď tady spolu stojíme a ty budeš muset začít od začátku.“

Otevřela se dlouhá chodba a Štěpán pocítil tlak, jako by stál na větrné hůrce. Na konci chodby uviděl jasnou záři a z dálky slyšel dětský smích. Prošli na konec. Uvítal je velký chladný prostor, místo bez oken a dveří neohraničené jakoukoliv zdí. Ta tam byla představa rajského klidu a dětského smíchu. Ve své zmatenosti si Štěpán nevšiml podivné postavy opodál.

„Vítej, Štěpáne. Podíváme se na to, jak moc jsi byl čestný a jakou roli ve tvém životě hrála pravda,“ promluvila vysoká bytost mužského vzezření s kamenným výrazem, který budil víc než respekt. Ústa se mu při mluvení nepohnula. Jak je sakra možné, že ho slyším, napadlo Štěpána.

Příchozí navázal na jeho myšlenku: „Zde fungují jiné zákony, než jsi zvyklý. Znám tvůj život a cesty osudu, kterými ses mohl vydat.“

Před Štěpánovýma očima se začal odehrávat hologram jeho života. Viděl sám sebe od dětství přes dospívání až do chvíle, kdy motorka vyletěla ze zatáčky. Pěkný pohled to nebyl. Viděl také křižovatky, které se objevily u několika momentů a zásadních životních rozhodnutí. Měl vždy několik možností a bylo jen na něm, kterou cestu zvolí.

Příchozí se zamračeným výrazem začal odříkávat: „Máme tady ohrožování druhých rychlou jízdou a řízením pod vlivem alkoholu. Dále pár drobných krádeží čokolády v dětství, ale to není tak vážné jako odmítnutí otcovství dítěte, i když sis byl jistý, že je tvoje. Plus zlomené srdce jeho matky.“

Důrazná odmlka. Nováček se cítil jako dušička chytaná vodníkem do hrníčku. S nadějí se rozhlédl kolem, jestli neuvidí dědu. Stál tam.

„Žádný člověk není bez hříchu, ale pýcha je velkým hříchem pro každou duši,“ pokračoval příchozí. „Budeš ten svůj muset odčinit, než tě pustíme dál do světla. Jestli se ti to nepovede, pošleme tě na místo, kterému na Zemi říkáte Očistec, a tam se budeš kát, než dostaneš další šanci. A ta může přijít za hodně, hodně dlouho.“

Při posledních slovech se ozvěnou nesly vyděšené hlasy, ze kterých běhal mráz po zádech.

Štěpán si připadal jako v nějakém špatném filmu. Game over.

„Mně je to hrozně líto!“ vyhrkl.

„Na lítost je pozdě. Teď se vrátíš za živými, ale pouze jako duch, odraz svého bývalého já. Pokusíš se pomoci lidem, kterým jsi nejvíce ublížil. Tvoje prokletí bude v tom, že tě neuslyší ani neuvidí. Můžeš k nim mluvit leda přes sny nebo pocity… a pokud ti tvoje bývalá žena dokáže odpustit, posuneš se dál. Dostaneš ještě jeden úkol, staneš se strážným andělem svého syna. Děda ti vše ukáže. To je zase jeho zkouška.“

 

 

PRVNÍ SNÍH

ŠIMON PRAVDA

 

Sněží, je první sníh 

A co první déšť? 

Snad někdy v dětství 

Ne. 

Stěží si vzpomeneš 

 

Jen na první sníh 

Jak roztaje v rukou 

A další déšť 

Jak smyje oblohu hluchou 

 

Prší, jen další déšť 

Ten přejde 

Pak zasněží 

A bude tu první sníh 

 

Jednou bude poslední 

Který? 

To vědět nebudeš 

Pro tebe bude 

Jen další první sníh

 

 

JSOU JEŠTĚ JINÉ SVĚTY

JARKA RYMEŠOVÁ

 

„Neuděláme si nějaké fotky? Je to tady jako na Ladově obrázku,“ vyskočil ze země Pavel a z kapsy vytáhl mobil.

„No jasně! Aby ses z toho nepodělal! Růžičky pro Růžičku, co?“ ušklíbla se Hanka a natáhla se do trávy.

„Co blbneš, Hano? Už ti zase hrabe?“ ozvala se vedle dřepící Lenka a začala se zvedat.

„No jo, co se škádlívá, rádo se mívá,“ smířlivě se zasmál Honza. „Hani, tak proboha zase nejanči a vstaň. Vždyť je to tady vážně pěkný!“

Bylo to pěkný! Nabílená kaplička s opravenou střechou z červených tašek, z jedné strany obrostlá planými růžemi, Umělými kytkami nazdobená soška líbezné Panenky Marie. Za kaplí se až k lesíku na obzoru táhl lán ještě zeleného obilí. Celý okraj pole byl, jako babiččin starý šátek, lemovaný křiklavě červenými vlčími máky a něžnou modří chrp. Rozkvetlá alej mohutných lip burácela bzukotem hmyzího orchestru. Mezi opojně vonícími stromy se klikatila silnička, po které sem dorazili, aby si odpočinuli a nasvačili se.

Už pěkných pár let tahle ve čtyřech společně vyráželi na kolech. Ve zdejším kraji měli zmapované snad všechny silnice, cesty, pěšiny i kořeny prorostlé stezky. A taky všechny hospůdky. Každý výlet býval fajn. Do doby, kdy si Hanka usmyslela, že ji Pavel podvádí s Růženou. Mladičkou kolegyní, která nedávno nastoupila do stejné firmy.

„Hano, tak už proboha nezdržuj! Vždyť si jen uděláme na památku společnou fotku!“

Vjel do ní čert. „Trhněte si. Jste normální šašci. Kašlu na vás!“ zaječela, jako by ji bodl sršeň. Popadla kolo opřené o strom, naskočila a prudce sešlápla pedály.

„Lenka s Honzou jsou zrádci. Moc by mě zajímalo, co by dělala na mým místě, kdyby jí něco takovýho Honza prováděl,“ přemílala si zuřivě v hlavě. Zabočila na svažující se polní cestu. „Nemám chuť se s nima bavit. Zkrátím si to a počkám na ně až v hospodě.“

Dřív než svou úvahu dokončila, vynořil se před ní ohromný rigol vymletý nedávným deštěm. Nestačila zareagovat. Kolo nadskočilo, a jak instinktivně strhla řídítka, nečekaně změnilo směr. Odstředivá síla ji prudce vymrštila do vzduchu. Tu ránu, když dopadla hlavou na balvan, skoro necítila.

 

Seděla u silnice na mezi a pozorně se prohlížela. Nikde nic, ani škrábanec.

„Teda! Já jsem měla kliku,“ zahleděla se směrem k místu nehody.

„Proboha! To snad ne! Já jsem srazila nějakou bábu!“

Opatrně se znovu podívala směrem, kde leželo její pochroumané kolo. O kus dál, nepřirozeně zkroucená s hlavou na kameni spočívala bezvládná ženská postava. I na tu vzdálenost zahlédla, jak jí světlé vlasy zbarvuje krev.

„Kde se tam vzala? Vůbec jsem si jí nevšimla! No, to je průšvih! Musím zavolat… mobil! Kde jen? Propána, zůstal u tý kapličky.“

Sice se maličko podivila, jak rychle byla u party zpátky, ale protože právě nasedali a hlasitě se o ní bavili, neřešila to. Stejně měla plnou hlavu nehody, kterou zavinila.

„Pavle!“ zakřičela. „Máš můj mobil? Musím volat záchranku. Srazila jsem nějakou ženskou. Nehejbe se!“

Tvářil se, že ji vůbec nevnímá. Mluvil na kamaráda.

„Honzo, prosím tě, co mám dělat? Ať se snažím, jak chci, Hana mi nevěří. Neříkám, že se mi ta holka nelíbí. Má v sobě něco… No, vždyť víš. Ale je tu věkový rozdíl. Je stará jako moje dcera a já si nehodlám komplikovat život kvůli nějaký nevyzrálý puberťačce. Jenže z Hany se stal, od chvíle, kdy k nám Růža nastoupila, naprostej magor. Nic si nenechá vysvětlit.“

„Ber to tak. To jsou prostě ženský. Nikdy nevíš, co jim přelítne přes nos. Však ono ji to přejde, uvidíš… Jo, a říkáš, že ta holka je moc pěkná?“ ztišil hlas Honza, když se už pevně usadili v sedlech.

„Kluci, počkejte na mě,“ zahulákala Lenka. A už se taky rozjížděla.

„Co blbnete? Říkám, že se nehýbe! To mě tu jen tak necháte? Aspoň mi dej ten mobil!“ vřeštěla Hanka, ale oni už zmizeli za první zatáčkou. „Jestli kvůli vám umře, mě zavřou!“

Popošla ke kapličce a opřela se o zeď. Vlastně, chtěla se opřít. Najednou stála na druhé straně. Nechápavě si prohlížela svoje ruce. Nohy. Pak se nanovo vydala směrem ke zdi. Prošla jí lehounce, jako by to byla jen hra světla a stínu.

 

Silnicí s houkáním prosvištěla sanita.

„Tak oni tu paní našli a přece jen zavolali záchranku,“ přerušila tok svých užaslých úvah. A aniž by si znovu uvědomila jak, stála vedle skupinky příšerně bledých vylekaných lidí. Dva záchranáři se právě zvedali od ležící postavy.

„Tady už se nedá nic dělat. Naložit ji nemůžeme, ale za chvilku tady bude koroner a taky pohřebák. Už jsme volali. Je mi to moc líto,“ otočil se jeden soucitně na tři cyklisty. Lenka. Honza. Pavel.

„Vy jste její manžel? Upřímnou soustrast. Ale aspoň se netrápila. Bylo to rychlé. Nepotřebujete něco? Ne? Zvládnete to? Počkáte tu? My musíme k dalšímu případu,“ oznámil druhý.

Pavel se zvolna sesouval k zemi. Honza ho zachytil. Lenka ho z druhé strany podepřela a objala.

„Pavle, vzpamatuj se. To přece nejsem já. Tohle je nějaká jiná ženská,“ chtěla říct, ale na zemi uviděla svůj obličej. Rozcuchané vlasy slepené černající krví. Ohromnou podlitinu hyzdící její tak pěkné vysoké čelo. Nevidoucí oči upřené do prázdna. Pootevřená ústa se zaschlým krvavým pramínkem v koutku. Zbytky rozmatlané rtěnky.

„Proboha! To jsem fakticky já? Vypadám hrozně. A to jsem si ráno dávala na sobě tak záležet.“

Chtěla se zlomyslně uchechtnout, když jí jako blesk projelo poznání: „Já jsem mrtvá!“

Zadívala se na tělo, které jí už nepatřilo. Pak na Pavla. Obličej měl zkrabatělý bolestí. Vzlykal.

Zvedla ruku, aby ho pohladila, utěšila.

Hned ji ale nechala klesnout.                           

„Vždyť to stejně nemá cenu. Necítíš mě. Nevidíš. Nevíš o mně. Jen mi to všechno promiň. Jestli teda můžeš,“ pronesla nahlas. Už si začínala zvykat, že je pro ostatní neviditelná. Naposledy hlasitě oslovila Pavla. „Promineš mi to? Jo? Byla jsem blbá.“

 

Nečekala na pohřební vůz. Nečekala na nic. Neměla už na co čekat. Čas a prostor pro ni přestaly existovat.

Připadala si ztracená. Zoufalá. Bezmocná a bezradná. Kam má jít? Co má dělat? Všechno ji děsilo. Je mrtvá! Zároveň ale žije. Co se to s ní děje? Znovu stála před kapličkou.

Zahřmělo a z potemnělé oblohy sjel blesk. Keř šípkových růží se rozzářil. Všechno kolem se projasnilo. Nikdy v žádné nadpřirozené síly nevěřila.

„Jsou to jen pohádky,“ smávala se tchyni, která občas v neděli zavítala do kostela. Nebe? Peklo? Pche! Člověk umře a konečná! Velké nic.

„Takže to jsem teď jako v nebi? Kde jsou ale ti andělíčci? Svatí? Zlaté brány? Nebo co tam vlastně je?“

 

Jediné, co vnímala, bylo to úžasné, neoslňující, ale vše ozařující a vším prostupující světlo. Cítila, jak ji ta záře nekonečně přesahuje, ale zároveň ji, nepatrnou, nechápající a zmatenou bez výhrad přijímá. To světlo bylo tak živoucí.

„Kdo jsi?“ oslovila s dosud nepoznanou pokorou šípkový keř.

„Jsi snad ten… ten Bůh? Tak přece existuješ!“

Zahrnula ho starostmi, které ji tížily.

„Prosím, co se teď stane s Pavlem? Vezme si tu cou… jééé, ne, promiň…“ hrozně se lekla. „Vezme si Růženu? To ale přece nemůže! Nebo ano? Přece se k nám ale nějaká taková nemůže jen tak nastěhovat. Do hotového. Na ten barák jsme tolik dřeli oba. Máme hypotéku. A co dcera? Mirka jde na vysokou. Zvládne to bez mámy? Co já? Co bude se mnou? Vůbec ničemu nerozumím. Bože, tak moc tě prosím!“

Připadalo jí, že svými úpěnlivými otázkami světlo rozesmála.

Nebyl to ale výsměch. Bylo to čiré veselí plné láskyplného porozumění.

„Nic z toho už není tvá věc. Jsou to jen břemena, která musíš odložit. Čas, který ti byl na život s nimi vyměřen, vypršel. Musíš vše opustit a vydat se na další cestu. Poznala jsi, že smrtí život nekončí. Tělo je prach, ale duše je nezničitelná. V neustálém koloběhu se mění, poznává, učí se a vyvíjí. Má na to celou věčnost. Jsou mnohé jiné dimenze, o kterých zatím nemáš tušení. Ptáš se, kdo jsem? Jsem cesta, pravda a život. Začátek i konec. Jsem, který jsem!“

Neslyšela nic, žádná slova. Jen to prostě věděla.

„Jsi připravena jít?“

Cítila hroznou bázeň, ale zároveň ji blízkost světla naplňovala nezměrnou láskou a povznášejícím klidem. Celý její dosavadní život od ní pomalu odplouval, třebaže byla schopna vybavit si z něj i ty nejmenší detaily. Necítila však už žádnou lítost. Věděla, že dostane šanci pokažené napravit, i když netušila jak.

„Ano, jsem. Ale kam?“ pokusila se ještě o otázku.

„Neptej se už! Jenom mne následuj!“

Keř pohasl. Kaplička a celé okolí se oblékly do bezměsíčné noci.

Na druhém konci města se na porodním sále rozvřískal nový človíček.

 

 

ŽIVOT NA DRUHÉ STRANĚ

ANDREA DUDAŠKO

 

T: „Au, brácho… přimáčkl jsi mi zadek na obličej. To teda není vůbec pohodlný.“

C: „Aby ses, Tomáši, nepo…“

T: „Hlavně ty se nepo… když máš zadek tak blízko.“

C: „Pche. Ale je fakt, že tu začíná být těsno.“

T: „Neumím si, Cyrile, představit, jak tu budeme dál takhle žít.“

C: „No, snad už to nebude dlouho trvat.“

T: „Co tím proboha myslíš? Snad nemáš nějaký sebevražedný sklony.“

C: „Samozřejmě, že ne, Tome. Ale přijde mi, že už se brzy dostaneme ven.“

T: „Jako kam ven? Jsi normální, Cyrile? Tady je to fajn… až na to, že se to tu dost smrsklo.“

C: „Venku to bude taky fajn. Myslím ten druhý život.“

T: „Ty věříš na život po životě, brácha?“

C: „No, jasně, Tome. Život na druhý straně.“

T: „Na druhý straně?“

C: „Samozřejmě. Život s mámou.“

T: „Cože? Ty věříš na nějakou mámu?“

C: „Ano.“

T: „Ty vole, ty jsi snílek, Cyrile! To není možný. Žádná máma neexistuje.“

C: „Existuje!“

T: „Vždyť ji nikdy nikdo neviděl.“

C: „Ale já mám pocit, Tomáši, že ji cítím. A taky slyším.“

T: „Hele, nebudu lhát… Já ty zvuky taky občas slyším. Ale pro to musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. Logické! A ne, že je tam nějaká bytost. Nějaká máma. Uvažuj, Cyrile!“

C: „Ty zvuky dělá máma. Já to prostě vím, Tome. A taky nás hladí.“

T: „Hladí? Myslíš to, jak nám jednou za čas něco přimáčkne hlavu nebo patu, když se protahujeme? To nás jako ta tvoje máma hladí?!“

C: „Néé, to přimačkávání, to nás hladí táta.“

T: „No, ty vole, takže tam venku je ještě nějaký táta, jo?“

C: „Hm.“

T: „No, kam ty na to chodíš, Cyrile… A uhni. Tady fakt už není místo. Počkej, tamhle to vypadá trochu prostorněji. To jsem si ani nevšiml, že je tu taková chodba. Ty vole, Cyrile, já se šprajcnul, já nemůžu zpátky… Ty vole, Cyrile, pojď sem taky. Tady je to boží. Cyriléeeeeee, je tu máma.“

 

 

MOJE CESTA BEZ PRÁTRU

KRYŠTOF PRAVDA

 

Tři životy, tři kytaristi, tři lezci, tři bruslaři i trenéři. Tři lyžaři. Šachisti? Rybáři? Ale jo, to taky. Tři mušketýři, kteří se nenechají ve štychu. Pravda, Pravda, Pravdoucí.

Tak počkat, to zní, jako bychom všichni byli stejný. No, trochu možná, protože jsme bráchové z jednoho hnízda. Ale jinak… Já mám v hlavě bicáky (hodně chodím do posilovny), další brácha je krizový manažer, který by ale taky furt betonoval (má rodinu a buduje hnízdo), a poslední je bohém, který málokdy stojí nohama na zemi (navíc vypadá jak Harry Pottter).

Co všechno jsme spolu zažili, co? Procestováno… no, jéje. Pomoci a rad, co jsem od vás, bráškové, dostal. Ale taky jsem si jako mazánek mockrát vůbec nedal poradit. A kolik asi vrcholků Dolomit na hlavě máte kvůli mně?!

Jak moc mi budete chybět.

Vyrazil jsem na cestu. Letím sám. Takže co teď? Mění se něco, nebo ne? No, ale jo. Vše se mění k nepoznání. Já jsem se přece nenarodil s bicákem v hlavě. Proto jsem nasedl do letadla, abych si vybudoval svojí vlastní cestu. Rovnici, která mi bude dávat smysl. Nevím přesně, kam mířím. Vyrážím jak Hloupý Honza do světa, abych se vrátil jako nejbohatší muž v Babylónu.
Mám všechno, co jsem si potřeboval zabalit?

V bačkorách tentokrát nejedu. „Jéééé“ už mi nepomůže.

Ani svému nejoblíbenějšímu vtipu se už nesměju: „Šel král a pokadil se.“
No, dobře, tak je to furt vtipný, ale jen proto, jak je to tak blbý.

Vše nechávám za sebou. Novosvětskou mám puštěnou ve sluchátkách a za louží mě opravdu čeká nový svět. Nikoho tam nebudu znát.

A jak přemítám a letadlo letí nad Evropou směr Atlantik, zhrozím se! Vzal jsem si náhradní brýle? (Mám sedm dioptrií, a to není žádná sranda!) Uff, dobrý, mám je. To asi budu mít po dědovi, že pořád něco hledám.

Co mi to před odjezdem děda řekl: „To je taková tvoje cesta do Prátru, co? Hlavně si s sebou vezmi poslední šachůvku z Lidovek, je to šíleně zapeklitá úloha. Třetím tahem mat.“
No, měl pravdu. Dobré tři hodiny jsem nemohl jíst, spát… prostě nic, ale nakonec jsem obětoval věž a na to řešení přišel.

A ten Prátr? To je naše nejoblíbenější pohádka z dětství, kterou nám děda vyprávěl před spaním. Byla o výletu do Vídně, kam jako jedeme coby malí špunti s dědou autem. Naše posádka je bratranec, sestřenky, bratři, děda a já. Do školy nemusíme. Po cestě do Rakouska asi budeme trochu hladovět, ale všichni pak dostaneme v zábavním parku cukrovou vatu. Na horské dráze budeme ječet a bude to děsná legrace.
To vše bez vědomí babičky. Neboť hlavním záporákem dědova příběhu o Prátru byla vždycky naše nejhodnější babička. Děda z ní schválně vždycky udělal zloducha, který nás nechce nikam pustit, a tak to musí zachránit on. Dostane nápad – všechny nás schová před babičkou do kufru a do Vídně nás propašuje.

No, a jak tak nad tím dědovým vyprávěním přemýšlím, tak už vůbec nedokážu říct, jak přesně skončilo, protože největší zábava bylo to tajné naskakování dětí do kufru auta. A potom už jsem nejspíš usnul nebo do ložnice přišla babička, vytahala dědu za uši a tím pádem bylo po pohádce. Ale možná taky to vůbec žádný konec nemělo… Takže proč tedy o tom vlastně mluvím?
Asi pořád trochu doufám, že všichni jste schovaní v zavazadlovém prostoru a že jedeme do Prátru. Že si užijeme srandu a budeme jíst cukrovou vatu na pouti. Že vás zkrátka mám stále po ruce… a že vás následuju, jak bylo mým mazánkovským zvykem doteď.

Jenže vás tu nemám. Šach! Letím jen s tím nejlepším darem na cestu, který jsem dostal – dvacet let jsem byl jeden z vás. Jeden ze tří bratrů, a to ten nejmladší, což byla pořádná škola života. A ta mě dovedla až sem. Šach – mat!

A tak vám přeju, ať se vám daří. Ať jste zdraví a šťastní. Ať milujete a máte rádi lidi a oni vás. Ať máte po svém boku bezva ženské. Nezapomeňte poselství z pohádky o Prátru, i když je trochu bláznivé. Jako to, co nám předává táta, že „život je jako pomeranč“… a nikdo tomu nerozumí.
Když budete s něčím potřebovat pomoct, poradit, dát někomu do držky nebo jen tak pokecat u piva, vrátím se aspoň na chvilku a budu tu zase pro vás. Teda zatím, než si najdu ženskou. Kdo ví, jak to bude pak.

 

 

MOJE SCI-FI

MAREK GREGER

 

Pro někoho je science fiction pouze takový příběh, kdy se po obloze motá UFO, kdy se o slunci mluví jen ve vztahu k rychlosti světla nebo kdy se díváme do budoucnosti o tisíc let dopředu.

Moje science fiction není vzdálená na světelné roky daleko, ale motá se na pár metrech čtverečních u mě doma a její budoucnost nenakukuje dál než do zítřejšího dne.

Samota vyplnila všechny šuplíky v mém bytě. Najdu ji večer ležet vedle sebe v posteli a vidím ji válet se na druhé polovině umyvadla, kde se topoří můj kartáček, jako by čekal nějakou návštěvu. To si počkáš, kamaráde.

Skoro bych se vsadil, že poputuješ dřív do recyklátu, než se k tobě bude někdo točit štětinami čelem nebo zády.

Lidé si vesele blázní a utápějí své představy v budoucnosti, kterou používají jako záchranný kruh přítomnosti, se kterou nejsou spokojeni. Jak to vím? Dělám to stejně jako oni. A čím dál se dívám do budoucnosti, tím víc si uvědomuji, že moje představivost bují jako pánský poklopec adolescenta při jarní vycházce na Petřín.

Problém je, že moje budoucnost je o dost kratší. Nepotřebuje takovou elasticitu, abych ji natáhl o světelný rok daleko, abych mohl přemýšlet o životě na Marsu nebo na jiné planetě v blízkosti Proxima Centauri. Ne, já myslím jen na to, jak by se mi líbilo, kdyby můj vesmír zaplnila hvězdná kupovina, která by se rozprostřela po mém bytě, uměla uvařit, zářila štěstím i potmě a byla ráda za to, že dýcháme ve stejné atmosféře vzduch zamořený omikronem.

Ráno by na stole, a to už jedu velikou science fiction, byla připravená snídaně, k večeři bychom si dali milování a nebáli bychom se jím ještě jednou nacpat před spaním. Byli bychom si věrní, pokud by to bylo jen trochu možné, a v neposlední řadě, ale to jen opravdu kdyby to nikoho neuráželo, bychom si mohli vážit jeden druhého.

Tam, kde mizí víra ve vědu, přichází na řadu víra sama, ale… Mám pocit, že je až trestuhodné, že se někde po cestě vytratila instance Ježíška, což není v mých očích nic jiného než trénink víry pro malé. Je to takové lego, stavebnice naděje, až budeme jednou velcí a budeme se modlit ne za nové kolo, ale za zdraví, lepší práci, aby manžel nebyl debil, nebo právě za to, abychom na světě nebyli úplně sami.

Víra je super, pokud jeden věří. Vlastně, on by asi věřil úplně každý, kdyby… Kdyby si to osahal a ono to fungovalo právě tak jako kdysi Ježíšek, i když dělal chyby v barvě kola či druhu panenky. Ale to jsou chyby, které se dají tolerovat.

Ale v dospělém světě je to s vírou v podobné zázraky jako s reklamou na saponát, který slibuje umytí stovky talířů pouhou kapkou toho „zázraku“ – a že to jako stačí. Zkusíte, zjistíte, že je to úplně na hovno a že v té reklamě lžou a že s jednou kapkou tu špínu na talíři jenom rozšmrdláte.

Pak tedy zjistíte, že jeden otčenáš taky nic nespraví, že jedna modlitbička je jen kapkou v rozbouřeném oceánu tříštícím se o útes, o který se rozbíjí poslední kousky naděje. Kdyby to ale ta jedna kapka saponátu zvládla, stejně jako kdyby by mi jedna modlitbička zvýšila plat, jeden otčenáš vymazal můj prohřešek, že jsem dal blbci facku, a sama víra by mi do života vpravila někoho, kdo by mě donutil vyházet ze šuplíku dvacet let stará trička, aby jako měla místo na ty svoje, bylo by to všechno tak nějak uvěřitelnější. Ale takovou zkušenost s modlitbičkami já bohužel nemám.

A tak si říkám, v jaké science fiction to vlastně žiju, že v ní nefunguje žádné takové to „vúdú“, nebo jak se tomu nadává, které by mi přičarovalo do samoty trochu dramatického ticha za neustlanou postel a zvednuté prkýnko.

Moje zjištění tak je, že sci-fi je na hovno, nebo je rozbitý a na světě není bytost, která by na to měla nářadí a dokázala to opravit.

 

 

DIGITÁLNÍ DETOX

HANA HERMANOVÁ 

 

Jsem přepracovanej. Chápeš, kámo, lidi viděj jenom ty posty na instáči, jak felím v Kempinski hotelu na Štrbským plesu, jak jezdím vymazleným stříbrným taycanem, jak nakupuju v Dubaji, jak relaxuju v Chateau Mcely a nořím se do horskejch potoků v Alpách s Wimem Hofem.

Ale co už ty lidi neviděj, kolik je za tím vším práce. Já nemůžu chrápat do desíti, když jsem v tom hotelu třeba, jako nějakej turista, to se musíš vyfotit na balkoně nejlíp při východu slunce, abys měl dobrý světlo, aby to k něčemu vypadalo. Fuj, ty vole, co je tohle za břečku? To je nějaká Jemča Jemnice, ne? Já jsem zvyklej jedině na japonský zelený čaje. Gyokuro, znáš? To bys měl zkusit, pak už nebudeš chtít pít nic jinýho.

Jo, kde jsem to skončil? Už vim, že je to hrozně práce. A pak máš taky strašnou zodpovědnost, ovlivňuješ svejma myšlenkama tisíce lidí, já teda desetitisíce. Já nemůžu jenom tak postnout, co mě napadne, kejvnout na každou spolupráci jako ňáká misska za zenitem, co propaguje Harmasan. Já sdílím hodnoty, chápeš? Třeba to Porsche, to je čistá elektrika a mně de vo planetu. Jako klimatická krize je průser, kámo, vo tom žádná, to jen pár boomerů si ještě myslí, že se to nějak vyřeší.

A teď ta válka do toho, to je fakt depka. Já jsem měl nasmlouvaný akce v Moskvě, přednášky, vyprodaný sály. A teď to padlo. Co? Jo, jasně, přeložili mi tu knížku i do ruštiny, teda než se to tam tak kolosálně posralo.

Prostě je vokolo až moc negativní energie. Tady si lidi hrozně záviděj, hlavně ať sousedovi chcípne koza, to bysme měli mít na vlajce. Vocenit někoho, že něco fakt dokázal, vybudoval, to ne.

Nebudu ti lhát, kámo, i mě ty hejtři dohnali, úplně hotovej sem byl z tý nenávisti vůči mně. To jsem se úplně smazal ze socek na pár dní, harakiri, ty vole. Ale poučil jsem se a teď vo tom mám webinář, jak se nezbláznit z trollů a hejtrů, to si dej, to je hrozně hluboký.

Taky musíš vobčas úplně vypnout, vrátit se sám k sobě a vobnovit svý flow. Já takhle každej rok zmizím na měsíc na Bali a žiju v souladu s přírodou. A dělám úplně vobyčejný věci, třeba sbírám na pláži plastový vodpadky, jím jenom raw vegan stravu, žádnej bílej jedovatej prášek.

Cože? Ne, nemyslím kokeš, ten je v pohodě. Cukr, ty vole! To je jed.

Ale tenhle rok nejedu na Bali, ale do Nepálu. Mustang, zakázaný království, to bude jízda. Víš co, majestátný hory, to je nejvíc. Proti tý přírodě tam seš úplně malinkatej. Pokora, vole, lidem tady chybí pokora, já to furt řikám. Dokonce se setkám i s místními lámy. Lámy, sám seš lama, ty debile. Jako asi si hrábnu na dno fyzickejch i psychickejch sil, ale bude to stát za to. Hlavně si dám digitální detox. Maximálně pár storýček denně pro lidi, co nejsou na fejsu. Aby tu krásu viděli.

Hele, tady jsem si už udělal seznam věcí, co si beru, musíš bejt dobře zorganizovanej. Nepodceňovat přípravu, to je jedno z mejch hlavních pravidel, co učím, když koučuju. Prádlo, voblečení, samozřejmě Goretex, ekologický mejdlo Sea to summit, spacák nepotřebuju, budeme spát na slamnících. Si ze mě děláš prdel? Že je to seznam jak na školu v přírodě? Jo, mám tam i štangli vysočiny, no a co? Ty ses fakt od gymplu nezměnil, furt musíš pičovat.

Ale tak mi řekni, jak žiješ ty? Klasika, ne? Hákuješ v korporátu, rodinka, svišťové, baráček za Prahou, grilovačky v neděli? … Nekecej, ty sis vzal Magdu? Ty a Magda? No to teda respekt, brácho, to bych do tebe neřek. Ukaž fotky, jak teď vypadá, Magdička. Hm, pěkná milfka, vona byla vždycky hot as fuck.

Počkej, ty mě ani nesleduješ na instáči?

 

 

ŘIŤOLEZEC V KONCÍCH

ANNA VOCELOVÁ

 

„Lenko, prostě to udělejte tak, jak to chce generální ředitel,“ trvá náš nový šéf Robert Nový na svém.

„Ale to je…“

„Jak jsem řekl, zdržte se vlastní iniciativy a předělejte to. V deset to chci mít na stole. Teď se musím připravit na další mítink,“ dodá a zavírá mi dveře těsně za zády.

Zatmí se mi před očima. Aby se z těch mítinků neposral, kašpar jeden. Lítá celé dny bůhvíkde, schůzuje. Naplňuje měrou víc než vrchovatou své oblíbené heslo, že nejlepší manažerská kancelář je zamčená kancelář, protože když tam ten dotyčný není, tak někde pracuje.

Celá brunátná rozrážím dveře svého útčiště. „Já se na to můžu…“

Prásknu složkou o stůl, až se tabulky rozlétnou.

„Co po tobě zase chtěl?“ zajímá kolegu Jirku.

„Nic, vůbec nic. Tedy vlastně jo, abych držela hubu a předělala to, jak si přeje generál.“

„Ale to je přece pěkná blbost.“

„Viď, to jsem se mu právě snažila říct, ale prý má další mítink. Jo, a za hodinu to chce mít na stole.“

„Kašli na něj a dej si radši kafe.“

Usrkávám vlažné espreso.

„Víš, co mě na tom štve nejvíc? Že je tady pár týdnů i s cestou, ale už přesně ví, komu se zavrtat do prdele co nejhlouběji.“

„To víš, praxe. Za deset let osm zaměstnavatelů. Dýl mu řiťolezectví nikde netolerovali. Jakmile odhalili, že umí jenom slibovat, ale nic nedotahuje, rychle se s ním rozloučili,“ uklidňuje mě Jirka.

„Vždycky jsem si myslela, že má náš nejvyšší čich na lidi, ale s tímhle naším exemplářem to moc nevyhrál.“

„Zatím mu asi ty jeho progresivní vize a mise žere, ale až ho prokoukne…“ pokyvuje hlavou Jirka.

„Mám nápad,“ rozzářím se. „Upravím to jen na oko a schválně, jestli to Novej prokoukne.“

„Ty si teda koleduješ.“

„Já vím, ale nemůžu si pomoct. Nejhorší je prostě srážka s blbcem.“

Usedám ke klávesnici a s úsměvem na tváři osnuji svůj plán.

 

Název – přepsat, změnit barvy grafu, upravit legendu tabulky, dopsat dvě tři věty a je to. Vypadá to úplně jinak, ačkoli fakticky žádná zásadní změna nenastala. „Tak schválně, jestli na to ten hlavoun přijde. Stejně podle mě ani neví, co chce, a potřebuje mě jen trochu šiknout ze zvyku. Nemám holt metr osmdesát, padesát kilo, ani blonďatý lokny jako jeho favoritka z druhého patra.“

 

Je 9:50 a prostor pohodou prostoupené kanceláře v mžiku zamořuje odér nových pořádků. Robert.

„Už to máte, Lenko?“

„Ano, mám,“ odpovídám v klidu a ukazuji mu právě vytištěnou zprávu.

„No, vidíte, takhle je to úplně o něčem jiném. Hned je to přehlednější, pochopitelnější a přesně tak, jak jsem si to představoval. Děkuji vám. Příští úterý to budu prezentovat na vedení.“

Jirka mezitím zpoza monitoru nenápadně pozoruje probíhající grotesku.

„To je kašpar,“ vyprskne smíchy po šéfově odchodu.

„Já ti říkala, že ani neví, co chce, hlavně že si může na někom pohonit svoje ego.“

„Tak to vidíš, Novej se nažral a tys zůstala celá.“

„Hm, jenže já nevím, jestli to mám po deseti letech tady zapotřebí. Jestli mi ještě stojí za to dokazovat nějakýmu dosazenýmu frajírkovi, že já – na rozdíl od něj – vím, co dělám.“

Z rozjímání mě vytrhne telefon.

„A do háje, Novej volá,“ řeknu otráveně a zvednu sluchátko.

„Lenko, bavili jsme se o tom s generálním a on není proti tomu, abyste tu zprávu na vedení prezentovala vy. Přeci jen jste ji připravovala. Navíc víte o trendech v této společnosti nejvíc. Já vás samozřejmě podržím, kdybyste náhodou…“

„Ráda bych vám pomohla, Roberte, jenže já mám příští týden dovolenou,“ odpovím a představuji si, jak šéfíček o pár kanceláří vedle padá do mdlob.

„Aha, tu jsem vám vlastně před časem schvaloval,“ koktá. „Nebojte, to vymyslíme. Připojíte se, když tak jen na tu poradu, manžel to bez vás snad hodinku dvě vydrží.“

„Což o to, on to beze mě v klidu vydrží celý týden. Odjíždím totiž sama. Vypnout. Úplně mimo signál. Do tmy.“

Ticho.

„Haló, jste tam?“

 

 

ON-LINE NEBO OFF-LINE?

RADKA VODIČKOVÁ

 

Ráno mě probouzí Don’t worry, be happy, be happy od Bobbyho McFerinna. Je to dost motivační, i když… moje chytré hodinky mi hlásí, že noc za moc nestála. Moje fáze REM byla krátká a z hlediska kvality byla vyhodnocena jako nedostatečná. No uvidíme, jak ten den bude vypadat.

Jedním okem mrknu na mobil, který spinkal vedle mne. Deset nepřijatých zpráv na messengeru, několik nových laiků, navrch nějaký ten snap. A jú! Taky ještě tři ohýnky jako bonus. Jo, den bude fajn.

Ještě z postele odepisuji a posílám do světa odpovědi, zásadní rady a zaručené tipy. Po snídani by už mohlo být pozdě. Třeba by si ti na druhém konci drátu mysleli, že jsem umřela. Už taky jsou na příjmu, smajlík, jeden palec nahoru, čenžujeme pár postů. V pohodě, jsem už on-line a oni taky visí na drátě.

Má pravá ruka znovu pípne, ohlašuje se můj kalendář, za dva dny zase Rudí Khmérové, ach jo.

Jdu do kuchyně, z lednice a špajzu si vyndávám jídlo, vše, na co mám chuť. Vyblejsknu to, apka přepočítává kalorie. Nic naplat, ten croissant musím vrátit zpátky. Zapínám domácí mašinku na životabudič. Ještě fotečku ranní kávičky – a už je na instáči.

Naprogramuju myčku, pračku. Začnou makat asi za dvě hodiny. Robotický vysavač Rud nastavím až z práce přes mobil. Teď si nastavuji do telefonu upomínku, kdy ho zapnu.

Sedám do auta, zapínám bluetooth, navigaci a jedu. „Chytrá paní“ velí: Odbočte za 200 metrů vpravo, na Korunní je dnes dopravní kolaps, jeďte Vinohradskou… Moje audinka na mne bliká oranžovým očkem, že by chtěla nakrmit. Radši nebudu riskovat a nepojedu jen na kilowatty. U benzinky zaplatím zápěstím.

Vystupuji před kanceláří, šikovná audinka si sama zaparkuje. Fajn, všechno klape, jak má. Vyřídím pár mailů, odpovím na několik messengerových a whatsappových zpráv, deleguji práci na kolegy a podřízené. Z elektronického diáře na mě vyskočí upomínka, že mám volat do pojišťovny. Jako by to nešlo vyřídit přes portál. Vytáčím postaru jako v minulém tisíciletí telefonní číslo.

Hlas na druhém konci jako dobrá víla praví:

Dobrý den, jsem váš automatický operátor, sdělte mi váš požadavek…  Chtěla bych nahlásit pojistnou událost, soused nemá automatiku a před barákem mi nacouval do mého vozidla, sám nemá uzavřenou pojistku. Nerozumím, opakujte svůj požadavek, použijte kratší větu. Chci nahlásit pojistnou událost… odmlčím se a čekám, jestli už pochopil, o co mi jde. Pojistnou událost nahlaste on-line přes www.bezvapojistovna.cz. Děkuji. Na shledanou.

Ty jo… co to jako je? Zavěsil, nezdvořák. Blbý automaty. Klid, no nic, zkusím to znovu. Už to vyzvání. Dobrý den, vítejte, jsem váš automatický operátor, sdělte mi váš požadavek.

Potřebuji mluvit s vaším živým kolegou…

Nerozumím, opakujte váš požadavek.

Potřebuji mluvit s vaším šéfem… Třeba se bude bát, aby ho nevyhodili, pomyslím si pobaveně v duchu.

Moment, přepojím.

Skvělé, asi to pochopil.

Chvíli čekám a doufám, že se mi ozve lidský hlas.

… den, jsem váš automatický operátor druhé generace. Sdělte váš požadavek, poslouchám. Nevěřím svým uším. Tak operátor druhé generace je již ochoten mne vyslechnout.

Tak začínám znovu a opatrně a napodobuji jeho robotický hlas. Soused nabořil moje hybridní auto. To je mi líto, ozve se na druhém konci. 

Hm, inovace, doplnili zdvořilostní fráze.

Potřebuji auto opravit z pojistky a ten debil, tedy jako soused, nemá uzavřenou pojistku.

Moment vyhodnocuji.

Po chvíli se na druhém konci ozve: Slovo debil neznám. Opakujte svůj požadavek. Jsem připraven vše vyřešit k vaší spokojenosti.

Ty kreténe, už jdi do prdele… Kdybych mluvila s někým normálním, už jsem to mohla mít nahlášené a chudinka audinka už mohla být v opravě.

Tak na tohle nemám nervy. Paní Klárko, prosím vás, zařídila byste mi takovou věc. Ve dvou minutách vysvětluji své asistentce problém a přesouvám ho na ni. Potřebuji z toho na toaletu, alespoň si v klidu vyřídím další zprávy. Zavírám se na malé místnůstce, stahuji kalhoty a najednou ŽBLUŇK.

Co to je? To snad ne! Honem vytahuji svou pravou ruku, pomocníka, kámoše, diář, rádio v jednom. Honem do rýže nebo do čeho se to dává vyschnout.

Tak to je v prčicích… Minimálně pro dnešek jsem úplně off-line. To je děsný. Nemůžu pracovat, nevím, co mám pracovat, umřela jsem pro ty na druhém konci. Tak snad můžu jít tak akorát do hospody a čekat, až SIM karta vyschne. Ale ještě si někde musím půjčit hotovost, utopeným mobilem fakt nezaplatím.

Po chvilce si sedám pod slunečníkem na zahrádce, objednávám si velký pivo a poslouchám.

Pozoruju cvrkot na ulici, tamhle dva školáci s velkými sluchátky na uších stojí na zastávce tramvaje, bezdomovec se psem čeká, až mu někdo hodí do klobouku pár drobných, nějaká mladá maminka tlačí jednou rukou kočárek a druhou rukou píše zprávy do mobilu.

To je děs, proč se tomu svému potomkovi nevěnuje? No, to snad ne, to dítě má taky mobil, kam ten svět spěje.

Jsem off-line. A vůbec to není špatné, asi ten mobil utopím častěji.

 

 

JSME PŘÍLIŠ „SMART“

ZDENĚK HART

 

Místo osobního setkávání a rozhovorů mají jen textové zprávy a sociální sítě. Hlavy skloněné, oči přilepené na displeji. Naše vnoučata se seznamují s virtuálním světem už od narození. Zdá se, že bez počítačů a mobilů ani žít neumí. Ty malé obdélníčky vidím všude.

Máme nejen chytré telefony a chytré hodinky, ale i chytré domy. Všechno možné je tak „chytré“, že se mi při pohledu na ty rozličné technologie zdá, jako bych se ocitl ve sci-fi filmu. Hlavní je rychlost, efektivita, neustálé připojení. „Smart přístroje“ jsou našimi pány.

A všechno musí být hned.

Pamatuji si doby, kdy bylo tempo života pomalejší. A jednodušší.

Ale neberte mě jako zatvrzelého starce. Rozumím, že technologie nám přinášejí mnoho výhod a usnadňují práci v mnoha oblastech. Dříve jsme neměli tak jednoduchý přístup k informacím, teď je máme na dosah ruky. Mladá generace má vzdělávací možnosti, o jakých se nám ani nesnilo. 

A přece se mi někdy stýská a chtěl bych si povídat jako za starých časů, kdy v restauracích sedávali lidé a diskutovali. Dnes tiše tisknou tlačítka, aby se dozvěděli, že se jejich přítel oženil, kolega má dovolenou, kamarádka upekla lanýžový štrúdl a sousedka otěhotněla se sousedem.

Občas si přeju, abychom zpomalili. Abychom měli čas přemýšlet o tom, co všechno máme, co skutečně potřebujeme a co ztrácíme ve jménu pokroku.

Přál bych si, aby naši potomci dokázali vyjít z virtuálního světa ven do přírody a vnímali její krásu. A především zůstali lidmi, schopnými lásky, empatie a starostlivosti. To je to, co z nás skutečně dělá hodnotné osobnosti bez ohledu na to, jaké přístroje nám pomáhají či ovládají naše životy. Prostě bychom měli najít rovnováhu mezi technologiemi a člověčenstvím. Uvědomit si, co opravdu stojí za to.

 

 

SYN ZASE NĚKDE FLÁMUJE

HANA HERMANOVÁ

 

 

Ježíš, jak mě ta Marie rozčiluje, jak tady nervózně popochází, zase má to svý zlý tušení. Pořád má zlý tušení. Kdyby se jen jedno procento naplnilo, je už náš syn Roman tak desetkrát přejetej, utopenej, zamordovanej a ještě k tomu na drogách. Úplně tu nervozitu přenáší na mě.

„Prosimtě, uklidni se, Maruš, je mladej, tak divočí. To já jsem v jeho věku někdy nepřišel domů tři dny.“ 

Marie je úzkostlivá, úplná máma kvočna. Ještě, že má Roman mě. Kdo by ho jinak naučil rybařit, řídit auto, boxovat a nevyšilovat, všechny tyhle chlapský věci. Jenže Roman je spíš po Marii, skleníková květinka. Je pravda, že na něj nemám moc času, ale já se musím votáčet a živit rodinu. Jednou to Roman pochopí, až bude mít vlastní děcka.

Abych to vzdychání nemusel poslouchat, radši si otevřu pivko a pustím si bednu. Zprávy, zívačka. Zase volba prezidenta, jděte s tím už někam, jako by se tím něco změnilo, jestli tam bude sedět tenhle nebo tamten. Jako ženskou bych teda na Hradě nechtěl, to zase votud potud. Ženský jsou prostě hysterky, je to stejně jen kvůli ní, že je Roman tak zženštilej. 

Střelba v klubu Kotelna... To je doba tohle, dva mrtví. Jo, se tam scházeli teplouši, tak vono kdoví, jak to bylo, třeba to byla nějaká zhrzená láska, pomsta. Možná v tom taky byly nějaký drogy, že jo. Každopádně škoda dvou mladejch kluků, i když byli teplí. Vojna, ta by je naučila. 

Á, zvoní mi mobil. Romanovo číslo. 

No jasně, radši volá mně než mámě, ví, že já jsem v pohodě. 

„Romane? Kde seš prosim tě, ty pacholku? Máma má vo tebe strach… Cože? S kým to mluvím? Kdo jste? Policie?“

 

 

ZTRACENI NA INTERNETU

YAKEEN J. HELUS

 

Když se ztratíš v černém lese,

když zmizíš branou, co modře bliká,

bojím se o tvoje srdce,

že někde strachem vzlyká.

 

Z břemen, co muž i žena nese,

z toho, co svět má pro člověka…

Jak bys ty nebyl zdrcen?

Vždyť se tě to týká!

 

 

 

PÁD KRÁLOVNY

ZUZANA RYBAŘÍKOVÁ

 

Eliška se vrátila ze školy a odhodila batoh do kouta.

Uf. Jako by z ní spadla veliká tíha. Vše špatné zůstalo za zavřenými dveřmi. Teď byla doma a čas byl její. Rodiče se vrátí až večer.

Jako kouzlem ji přitáhla obrazovka počítače. Zapnout monitor, bednu.

Počítač se s uklidňujícím vrněním rozběhl. Zazářila úvodní obrazovka. Automaticky rozklikla na ploše ikonu prohlížeče. Už jenom chvilku, momentíček a bude moci zapomenout na tlustou Elišku Krátkou.

Tam venku její vzhled definoval všechno. Tady uvnitř na vizáži ani za mák nezáleželo. Tady byla Loreley, úspěšná vládkyně malé elfí říše, která se utěšeně rozrůstala.

Strategická hra, ve které si budovala své panství, byla samozřejmě plná násilných převratů a přepadení. Ty se ale zatím jejímu malému království vyhýbaly. Snažila se být nenápadná, neviditelná… což ostatně dobře znala z běžného života. Oplácaná pubertální holka a k tomu introvertka ani jinak v drsném prostředí školní třídy přežít nemůže.

Teď to ale bylo jiné.

Spřátelené říše na okraji jejího vlastního království k ní hned po přihlášení začaly vysílat zoufalé prosby o pomoc. Napadl je silnější soupeř. Loreley jim poskytla vše, co mohla postrádat. Zároveň zuřivě začala budovat a vyzbrojovat vlastní armádu, posilovala strážní věže na pomezí říše.

Už to zažila několikrát předtím. Měla by to zvládnout.

Její hraniční pevnosti byly silné, měla dostatek nashromážděných surovin i spoustu věrných poddaných. Když se ale nájezdníci objevili u hranic, s hrůzou zjistila, že se přepočítala. Byly jich mraky. Bojovníci na koních i pěší vojáci s hrozivými dobývacími stroji smetli její pohraniční pevnosti, jako by byly z papíru. Její milovaný lid proti nim neměl šanci.

V tu chvíli na ni hra zamrkala přátelským okem.

„Teď sice prohráváš, ale stačí jen bedna zlaťáků a nakoupíš všechno, co tvůj malý národ ochrání. Kup si ji. Dávám výhodnou nabídku!“

Eliška v hrůze zaostřila na částku. Výhodná nabídka? Bylo to víc, než kolik dostala na kapesném za pět měsíců! Tolik peněz neměla…

Ona ne, ale rodiče určitě ano, napadlo ji. Dobře si pamatovala, že táta dovolil prohlížeči, aby si zapamatoval číslo jeho karty, protože se mu nechtělo pořád ho vypisovat.

Eliška byla na vážkách.

Její poddaní mezitím umírali. Jestli se rychle nerozhodne, nebude už mít boj o záchranu smysl.

Může to ale udělat? Rodiče by to asi neschvalovali. Neviděli rádi, že tráví tolik času na počítači.

Na druhé straně, oni zase trávili spoustu času v práci. A když se vrátili, byli často příliš unavení. Ani se nesnažili pochopit, proč to dělá.

Naopak její poddaní ji milovali a uctívali jako královnu. Jako bohyni. Co na tom, že žili pouze v počítači. Teď jim hrozilo smrtelné nebezpečí a ona se zdráhala je ochránit?!

Otevřela nabídku, která ji vzápětí přesměrovala do platební brány. Karta i ověřovací kód se automaticky nahrály. Poslední krok a její říše bude spasena!

Eliška se zastavila. Bylo jí čtrnáct a uvědomovala si, co by ten krok znamenal.

Najednou si připadala jako zloděj. Ruce se jí roztřásly. Chystala se překročit hranici, která by ji změnila navždy.

Zavřela nabídku. S bušícím srdcem ještě chvíli sledovala, jak je její říše drancovaná, a pak odešla. Neměla na to sílu.

 

Eliška se vrátila ze školy. Počítač u stolu připomínal pohřební mohylu jejích poddaných. Nebyl tu nikdo, kdo by ocenil její rozhodnutí. Kdo by zvážil, zda bylo správně obětovat své království a zachránit svou duši.

Rodiče se vrátí až večer a hraní počítačových her neschvalují.

 

 

MRZNOUT S PALCEM NAHORU

MICHAELA ČÁPOVÁ

 

„Maru, to nemyslíš vážně, za to nás vyloučí z TikToku. To nemůže projít. Mrznout tam? Co z toho budeme mít?“ kroutí hlavou Alex. Připadá mu to jako naprostá šílenost.

„Prostě se tam jen na chvíli zavřu. Nejdřív jim to ukážeme. Ty budeš stát s mobilem před ledničkou a kamera bude zabírat stopky. Až zevnitř zabouchám, protože se mi už bude blbě dejchat, otevřeš. Nic víc. Bude to peckovej adrenalin, navíc ukážeme prostornost americkejch ledniček a budeme mít dalšího inzerenta,“ mává Alexovi před očima palcem nahoru na znamení výborného nápadu.

„Fajn, ale jestli se něco stane, dávám od toho ruce pryč. Jsem jenom kameraman a hlídač času. Jasný?“ hýkne na svoji parťačku s povytaženým obočím a začne připravovat kameru.

„Oukej, ty toho naděláš. Jdu vyndat věci z ledničky. Máma včera nakoupila, tak mi to bude chvilku trvat. Budeš mít dobrý světlo?“ nečeká na odpověď, nadšeně si povyskočí a začne se připravovat na další cool video.

„Fajn, natočeno, sestříháno, může to jít do virtuálu,“ hlásí po půl hodince Alex. V závěru videa samozřejmě nechybí poznámka, že čekají na videa followerů, aby viděli, jak se jejich nápad ujal.

Jedno, dvě, dvacet, sto srdíček. Během pár minut se účet MaruAlex červená víc než valentýnská seznamka. Video má nebývalý ohlas.

„Čím blbější nápad, tím větší nadšení,“ chechtá se Alex. Jde se najíst, dneska už má odpracováno.

„Alexi, přival sem. To musíš vidět. Někdo je tam zavřenej už druhou minutu. Hustý,“ volá na svého kameramana Maru.

„Koukej, zavřel ji tam a šel si pro kolu do sklepa. Prej, říkal,“ udiveně komentuje video Maru.

„To je magor, to přece nemůže myslet vážně. Zvlášť v týhle ledničce, která nejde zevnitř otevřít. Odmítám se na to dívat,“ odchází od telefonu Alex. Proč někdo takhle hazarduje s cizím životem?

„Ondro, dívaj se na nás. Dívaj se na nás Maru s Alexem. To je úlet. Zavři mně tam. Je ti to jasný. Až zabouchám, otevřeš. Představ si, budeme pak třeba natáčet přímo s nima,“ huláká nadšeně Barbora. Spíš Barborka. Je jí dvanáct a Ondra je její čtrnáctiletý brácha. Jsou právě na prázdninách u babičky a stará chladnička s nášlapným otevíráním se rozhodně nerovná lednici americké. Ale vysvětlujte to dvěma nudícím se puberťákům.

„Fajn, lez už. Mám žízeň. Foukla sis?“ otráveně si ověřuje fakta Ondra.

Barborka opovržlivě protočí panenky. Pronese: „Dělej, už natáčíme.“ A nedočkavě leze do ledničky.

Klap, duc.

Kamera svítí, jsou on-line, live záznam běží.

Ondra cestou do sklepa zakopne o foukátko.

„Bordelářka jedna. Jak se jí tam asi dejchá,“ dumá si sám pro sebe v mezipatře.

„Brácha, brácha, otevři. Zapomněla jsem si fouknout,“ křičí po dvou minutách Barunka. Nic. Brácha právě otevírá kolu ve sklepě.

„Nemůžu dejchat. Bráškóóó,“ lapá po dechu uvnitř ledničky ona. Ondra zrovna vchází do kuchyně, když slyší slabý hlásek mladší ségry.

„Ségra. Už jsem tady, co je?“ zděšeně kouká na promodralou Báru. Otevřel, jak si přála. Po zavolání.

„Foukátko, sakra, foukátko. Volám sanitku. Dejchej. Dejchej,“ cloumá jí Ondra. Do očí se mu derou slzy.

Jedno, dvacet, sto srdíček. Video má nebývalý ohlas.

Přežila.

Výrobci začínají po zhlédnutí videa uvažovat o vývoji čidla do vnitřního prostoru amerických ledniček. Bezpečnost nadevše. Blbosti zdar.

 

 

PRABABIČKY NAŠÍ DOBY

BOHUNA KOPŘIVOVÁ

 

„Pojď mi, prosím, pomoct,“ volám na svého dospělého vnuka. „Zase se mi s tím krámem něco stalo.“ Tím krámem myslím počítač.

„Ale babi, určitě jsi zase něco zmáčkla.“

„Já bezpečně vím, že jsem na nic nesahala.“

„Ukaž.“

„Dělá si to, co chce!“

Vnuk dvakrát klikne a rozsvítí se internet, který si pouštím každé ráno, abych věděla, co se děje.

„Mám toho moc, tak se nediv, že ten počítač občas nezvládám,“ omlouvám se.

„Občas, jo? Vždycky, když za tebou přijdu!“ upozorňuje. „A to si vše zapisuješ do notýsku, abys to nezapomněla. A výsledek je, že nemůžeš svůj zápisník najít.“

„Nech toho, já jsem náhodou pracovala s kalkulačkou a pak i s počítačem ještě dřív, než ses narodil.“ Absolvovala jsem totiž jeden z prvních počítačových kurzů vůbec. „Jezdila jsem se zaučovat až do Ostravy. A docela mi to šlo.“

„No jó, v minulém století, vlastně tisíciletí,“ chechtá se.

„Třeba vím, že byt není bit a rozdíl není jen ve psaní tvrdého a měkkého i.“

„Jenže dnes s těmi začátky z doby brontosaurů opravdu nevystačíš.“

„Chceš říct, že mi ujel IT vlak?“

„Babi, žádný vlak ti neujel, protože jsi nikdy nebyla ani na nástupišti.“

„A vy zase furt jen dřepíte u mobilů a monitorů.“

„A kazíme si oči,“ paroduje mě.

„No jistě. Když si chci s pravnučkami hrát a vypnu jim počítač, hbitě mi odpoví: ‚Babi, my se budeme koukat jen jedním okem a pak za chvíli druhým, abychom si oči zkazily jen napůl.‘ My jsme chodili ven, skákali přes švihadlo, četli knížky. Ony pořád jen probírají nějaký TikTok.“

„Máš pravdu, babi, možná je to bezpečnostní hrozba… stejně jako různí infuenceři, ale pokrok nezastavíš. I to nás posouvá pořád dál.“

„Nojo, člověk naší doby! Je mladý, úspěšný, nic pro něj není problém. Ale co se staříky, prababičkami, které už nesplňují požadavky? Vždyť já jsem taky pořád ještě člověk naší doby.“

„To víš, že jsi. „Například lepší svíčkovou než od tebe jsem nikdy nejedl.“

„Takže už mám podle tebe jen vařit? Tak to tedy ne! Já se pořád vzdělávám, chodím na Univerzitu třetího věku i na kurzy tvůrčího psaní, cestuju po světě, sportuju, stále skáču šipku do vody, lyžuju, jezdím na kole…“

„No jasně! Vždyť jsme rádi, že tě máme.“

„A co jsou vlastně zač ti influenceři?“

„To budeš i ty, babi. Až vydáš povídky o životě dnešních prababiček, možná že nám mladým ještě ukážeš.“

 

 

RAP OFF BÝT

ŠIMON PRAVDA

 

Furt se o tom zpívá,

v knihách pořád učí.
Proč se naše světy
kolem té samé osy točí?
Jako ty, tvé oči.
Chtějí se vzdálit
středu otáčení,
obzorem se plavit
bez oprávnění svého těla.

 

Žádná věda, jenom snění.

Tak proč pořád to bdění?
„Běda,“ oponuje děda.
„Na změny nemáš jmění.
Jenom floka.
Jedné střely broka,

co se vždycky trefí,
i kdyby do smetí.

Hlavní je přece,
že po výstřelu letí.“

A ještě posledního loka.
Copak?
Děda hlavu sklopí, mlčí.
Do zítra zapomene.
Co u dalšího piva rozpomene,
vyloučí močí.
Tak řekni:
Kdo je ten divný kočí,
podle kterého 

se všechno tady točí.

 

 

POSLEDNÍ SCHOD

KRYŠTOF PRAVDA

 

Scházím po dřevěném schodišti. Po schodišti v domě, ve kterém jsem vyrůstal a do kterého se už nikdy nevrátím. Odjíždím totiž na druhý konec světa, a až se za rok vrátím, náš dům na Dobešce už nebude náš. A jak sestupuji, poslouchám ty schody. Pro mě mají za ta léta, co po nich furt lítám, jasné tóny jako klavír. Každý schod nabírá svou výšku… anebo hloubku. Poznám s naprostou jistotou, kdo na schody zrovna hraje. Každý totiž máme svůj rytmus, sílu, eleganci.

A jak tak po těch schodech ještě jednou jdu, vychutnávám si každou vteřinu té poslední skladby. Tentokrát mojí. „Naposedly“, jak jsem coby benjamínek říkal a všichni se mi smáli.

Nikdy to nebyla melodie smutná, naopak vždycky byla plná radosti a štěstí kluka, který žije v krásné rodině. Nejmladšího mazánka, který se snaží každý den něco pochopit, ale moc toho o životě zatím neví.

No, i teď vím, že nic nevím. A taky vím, že nic vědět nemusím, ale můžu.
Vidím se, jak jsem coby prcek lítal se dvěma staršími brášky mezi patry domu. A myslím hlavně na tebe, mami. Miloval jsem pohádky, které jsi pro nás psala, i jak jsi nám četla Harryho Pottera a Pána prstenů, s nimiž jsme objevovali dobrodružství světa kouzel.

Úplně jako bych na jazyku cítil tvé snídaňové čaje – zázvoráče. Nebo jak jsi nám vždycky míchala pacholíčkové „vylepšánky“ s kakaem a my jsme se na ně vrhali jak utržení ze řetězu. Taky jsi nám vařila jelení guláše, kuře na kari a bramboračku s houbami, které jsem rád hledal a nerad jedl. Vzpomínám i na spálenou čočku, kterou už asi nikdy neucítím…

A co všechny ty odvozy do školy a ze školy či školky? A kroužky, po kterých jsi na nás čekala, a já jsem věděl, že tam pro nás vždy budeš a jsi. Učila jsi nás hrát taky na klavír i na kytaru a hudbu jsi do nás zasadila jako cibulku tulipánu, který klíčí každé jaro znovu a znovu.

Proč se to vše zdá tak šíleně dávno a zároveň to mám před očima jak své brejle?
Možná proto, že jste nás vychovávali s tátou jako tři prince, kteří se jednou stanou králi svých bytí. Snad proto, že i přes nejtěžší chvíle jsme zůstali všichni spolu a nikdy ses nám nevyměnila za nějakou macechu. Snad proto, že sis nás udělala s tátou z lásky vrtěním pod peřinou. A já vím a vždycky budu vědět, že nás máš, měla jsi a budeš mít ráda, ať uděláme cokoliv.

To vše se mi mísí v hlavě jako ponožky v pračce, když „naposedly“ sestupuji po rozvrzaném schodišti našeho domu. Dosud jsem si tady skladbu svou i skladby ostatních užíval. Jako při hře na hudební nástroj. Vnímal to kouzlo, že každý tón v hudbě vypráví jiný příběh. Ať už hraju Mozarta, Chopina, Beethovena, Brahmse, Morriconeho, cítím v melodii, jak je hluboko uvnitř skladby ukrytá cesta. A nevadí mi, jestli skladbu občas prožiju jinak, než skladatel zamýšlel, protože jeho pohnutkám úplně nemusím rozumět. Jak říkává náš táta: „Hraješ Beethovena jako Brahmse a Brahmse jako Beethovena.“ Ovšem, tati, jen Brahms dokáže zahrát svou skladbu jako Brahms.
No a teď mám před sebou konec něčeho – něčeho pro mě neskutečně cenného. Mám tě rád, mami. Strašně. A jen tak odejít nemohu. Ale musím, protože chci být král. A to schodiště, jako by mi vyprávělo vše, co jsem na Dobešce jako princ zažil.

Stojím na posledním schodu a dům ke mně promlouvá závěrečnou melodií. Všemu rozumím a je to těžké. Přemýšlím, jestli nemám poslední tón překročit a nechat dílu otevřený konec. Je totiž pro mě až nepředstavitelné odejít od něčeho, co už nikdy neuvidím. Ale je mi jasné, že poslední takt nemohu přeskočit. Neboť každý, kdo má rád hudbu nebo hraje na nějaký nástroj, nechce odejít před koncem.

Ani JÁ nechci.

 

 

JINÝ SVĚT

ZUZANA KRATOCHVÍLOVÁ 

                                                                                                    

Elen seděla na lavičce v parku. Koukala před sebe na čerstvě posekaný trávník. Zelená barva ji uklidňovala. Nevnímala ani zpěv ptáků, ani vůni kvetoucích třešní. Byla duchem nepřítomná. Sestřička Klára ji sem vodila pravidelně každý den. „Tak kam to dneska bude, Elenko? Zase ke stromům?”

Odpovědi se zatím nedočkala. Stačil pouhý pohyb očima nebo pevnější sevření její ruky, které bylo možné jako jediné považovat za souhlas. Klára byla trpělivá. Pracovala zde už řadu let a věděla, že nátlak je zbytečný. Čas, klid a vlídné jednání zmůže mnohem víc. Přesto se snažila s Elen trávit dost času ve chvílích, kdy za ní nebyla její rodina.

Trvalo to již několik týdnů, kdy Elen nepromluvila. Od příjezdu do nemocnice, kde jí vypumpovali žaludek a zachránili jí životně důležité funkce, až po převoz sem na psychiatrii ze sebe nevydala hlásku. Zatím nic nepomáhalo. Ani společná sezení s ostatními pacienty, ani individuální s lékaři. Částečné zapojení a zájem se u Elen projevoval pouze při muzikoterapii nebo výtvarném tvoření. Jako by v tu chvíli opouštěla svůj uzavřený svět a zlehka vstupovala do jiného, pro ni ale stále bezpečného místa mimo realitu okolního prostředí.

 

Ještě před půl rokem by ji nenapadlo, jak to celé může skončit. To nenapadlo nikoho.

„Mami, pomůžeš mi večer obarvit si hlavu?“

„Ale zlato, je to nutné? Já v tvém věku žádnou barvu na vlasech neměla.“

„Jenže ten tvůj věk byl vlastně pravěk, mami. Dneska je jiná doba a já nechci bejt out.“

Během pár měsíců tak Elen vystřídala několik barev vlasů, takže se její přirozeně krásné hnědé vlasy postupně měnily z červené na plavou blond, z fialové na šedou a z dlouhých vlasů byl nakonec ježek.

„Já se z té naší holky zblázním,“ stěžovala si maminka večer u televize tatínkovi. „Copak je to normální na sobě pořád něco měnit?“

„Tak ji nech, to je prostě puberta a hormony, no. Chce se líbit, tak zkouší všechno možný. Já jsem v jejím věku nosil naopak dlouhé háro. A jsem snad dneska nějakej divnej? Nejsem. Tak klid.“

„No, to bych taky chtěla vidět generálního ředitele nadnárodní společnosti s dlouhým hárem,“ zasmála se maminka. V duchu si to představila a uklidnila se, že ty pubertální výkyvy jejich dcery nejspíš skutečně někdy skončí. Na jedné straně ji i chápala. Elen byla od dětství hodně citlivá. Milovala pohádky a čtení, trávila čas četbou, zatímco ostatní děti lítaly venku nebo pařily hodiny na tabletu a počítačových hrách. Odměnou jí byly ale brýle, které nesnášela. A teď navíc akné, které nesnášela ještě víc. Chtěla zaujmout, tak na to šla přes vlasy.

 

Ve škole neměla problémy, chodila ostatně na prestižní soukromou školu, kam se dostanou jen ti nejlepší. Musela ale podávat neustále maximální výkon, protože kolektiv třídy chyby nikomu neodpouštěl. Vzájemně se všichni tajně natáčeli, fotili a pak to sdíleli s dalšími a dalšími kamarády a spolužáky. Elen se bála neúspěchu. Odmala se snažila být nejlepší, což bylo ve třídě nadaných a bohatých dětí náročné.

Všechen svůj volný čas proto trávila studiem a nyní i četbou na internetu. Během brouzdání po stránkách na ni vyskakovaly reklamy na všechno možné, ale jedna ji zaujala. Stránka se jmenovala Nebuď sám a byla to seznamka. Elen nic podobného nikdy nezkusila. I proto ji to možná lákalo. Sice chvíli váhala, ale nakonec se přihlásila. Druhý den ve škole se s tím svěřila spolužačce.

„Ty, Evo, už jsi někdy byla na seznamce?“

„No jasně. Ty ještě ne?“

„Ne, ale včera jsem se na jednu dívala. Jmenuje se Nebuď sám, znáš ji?“

„Neznám, ale zkus to. Je to dobrý. Pobavíš se a zvedne ti to náladu. Budeš si připadat sexy a žádaná.“

„Fakt jo? Ale mně by stačilo jenom si s někým psát. Kluci od nás ze třídy jsou takoví pitomci.“

„Vždyť jo, jak říkám, zkus to.“

Jenže Eva to řekla při obědě jiné spolužačce, ta další, až se to dostalo ke dvěma klukům. A ty nenapadlo nic jiného, než že si vytvořit fiktivní účet, stáhnout z internetu náhodnou fotku pohledného kluka v jejich věku a začít psát Elen milostné vzkazy a dopisy.

Elen byla nadšená. Měla dojem, že našla spřízněnou duši. Psali si spolu do noci. Elen místo učení začala zkoušet skládat melodie na piano, na které jako malá hrála. Své zvukové nahrávky pak posílala svému milému, zatím neznámému. Cítila se jako ve snu. Byla zamilovaná do někoho, koho zatím v realitě nepotkala. Ale psal jí tak mile, tolik chválil její skladby. Jak by to mohl být špatný člověk? Na fotce vypadal jako pohledný a sympatický kluk. Ten úsměv a upřímné oči. Elen se přestala věnovat učení, už netrávila hodiny úpravou vlasů, ale skládáním hudby a psaním dopisů svému milému s pseudonymem Fík. I to brala jako znamení, protože její oblíbená pohádková bytost z dětství byl maxipes Fík.

„Fíku, Fíčku, lásko moje, co asi děláš? Tolik se těším, až se setkáme,“ snila Elen a doufala, že co nejdřív zabere její nová mast na akné, aby se milému líbila co nejvíc.

 

Včera večer jí neodpověděl na její novou skladbu ani dopis.

„Asi neměl čas,“ napadlo Elen, „třeba se musel učit na něco důležitého do školy,“ říkala si v duchu a utěšovala se tím. Sama přitom úplně zapomněla na velké zkoušení, které ji druhý den čekalo.

„K tabuli půjde Elen,“ ozvalo se od katedry. Elen došla k tabuli totálně nepřipravená. Nepřipravená na zkoušení, ale zejména na posměšky spolužáků.

„Co je s ní? Je mimo, ne?“ neslo se třídou. Učitel nechápal, co se s jindy tak pohotovou a připravenou žákyní stalo. O tématu nevěděla vůbec nic. Do toho se ze zadní lavice ozval popěvek jakoby dětské lidové písničky. Celá třída se začala smát. Ale nebyl to popěvek obyčejný. Byla to skladbička, kterou včera Elen posílala Fíkovi. Svému Fíkovi. Ne nikomu ze třídy.

Vtom jí to došlo. Fík neexistuje. Bylo to horší zjištění než pětka, kterou dostala. A završením všeho byla její fotka, která se po hodině objevila na Facebooku školy. Fotka, kterou před pár dny posílala Fíkovi. V pyžamu ve svém pokoji, kdy si odhaluje ramena a špulí pusu, aby působila sexy.

„Ty jsi skvělá,“ napsal jí tehdy Fík. „Jak si umíš dělat legraci sama ze sebe a přitom jsi tak rozkošná!“ Jenže legrace to teď nebyla. Byla to rána pod pás. Obrovská. První platonická láska a takové zklamání. A ostuda a posměch celé třídy. Co třídy, školy! Všichni se teď mohli smát, jenom Elen se zhroutil svět. Nedošla už ani na oběd, jela rovnou domů. Cestu nevnímala, byla odpojená od okolního dění. Do školy už nikdy nemůže. Kamarády už žádné nemá. Přítele nemá. Co dál? Hukot v její hlavě sílil až k zbláznění. Myšlenky, obrazy, hlasy i slova skákaly jeden za druhým a nešlo je zastavit.

 

Doma nikdo nebyl. Nikdo, komu by se svěřila, nikdo, kdo by ji objal nebo podal pomocnou ruku.

Našla ji až maminka po návratu z práce ležící na zemi vedle prázdných krabiček od léků. Elen už nechtěla dál žít, nevěděla jak. Představovala si jiný svět. Takový, který se teď znovu a pozvolna snažila za pomoci lékařů, rodiny a terapie najít. Elen pořád seděla na lavičce a koukala před sebe. Sestřička Klára ji držela za ruku a druhou ji hladila po zápěstí.

A třešeň v parku psychiatrické léčebny kvetla dál a svou vůní a mihotáním okvětních lístků těšila pacienty, návštěvy i personál jako kdyby svět byl stále v pořádku.

 

 

PŘÍTEL NA TELEFONU

BOHDANA PUFFEROVÁ 

 

„Pozor, pozor, z cesty.“

Do haly se řítí policajti. Letím k nástupišti a z dálky vidím hlouček lidí, který obklopuje záchranáře. V kolejišti povědomý batoh. Batoh naší Nely. Nemůžu odtrhnout oči.

Ten den už nikdy nevymažu.

 

Nela je moje ségra. Odpoledne se vypařila. Za chvíli bude tma jako v pytli. Už jsem čekal na hovor od mámy. Co jí zas budu říkat? Prozvonil jsem Nelin telefon, ale nechala ho na posteli.

Odešla bez telefonu? Obvykle bez něj nedojde ani na záchod.

„Crr, crr,“ svítí máma na displeji.

„Haló, haló, neslyším tě,“ vymýšlím si. Nevím, co bych jí řekl.

„Páťo, slyšíš mě? Dej mi okamžitě Nelu, nezvedá mi to.“

„Nechala mobil doma, mami.“

Dusno, že by se vzduch dal krájet. Máma Nelu nedává. Poslední dobou s ní pořád běhá po doktorech. Nechutenství, únava, drzost, furt na sebe řvou.

„Co z tebe bude, jsi samá pětka. Na co ve škole myslíš?“

Ségra je tak trochu mimoň.

 

Beru Nelin telefon do ruky. Hlodá ve mně pokušení. Heslo si ještě pamatuji. Sám jsem ho ségře nastavil. Odtajnil jsem ségřin chat a roluji textovky.

„Bože, co jí to tu nějaký kripl vypisuje,“ procedím mezi zuby. Vždyť je jí jen čtrnáct. Už není malá holka, ale jak se mohla zaplést s takovým hovadem? Posílá jí fotky ze sprchy. Vyhrožuje jí. Vydírá zveřejněním nějakých obrázků, pokud se s ním nesejde.

Slídím jako ohař na lovu. Projedu celý telefon, všechny fotky. Nic.                                                                                                     

Mrknu do koše. Hotová pornografická výstava. Nela v podprdě, Nela bez podprdy, Nela s rukou v kalhotkách. Zmalovaná jako plakát.

Ježíši, tohle nesmí matka vidět. Definitivně nám zablokuje internet.

Pročítám poslední zprávy, moje jediné stopy.

V 18 hodin jí obejda napsal: „V 19 hod. ať jsi na vlakovém nádraží. Sraz u bufetu. A nemysli si, že mě přečůráš.“

 

Je 18.55.

Vlakáč je na druhé straně města.

Sedám na kolo a jedu, jako bych měl trenéra za krkem. Rekord měsíce. Čtyři minuty, dvacet sekund. Narazím si kšiltovku do očí, kapuci a vyrážím na nádraží. Ale jak poznat psychouše? Ségra nikde.

Obejdu vestibul třikrát. Paní s kočárkem, stařenka s taškou na kolečkách, výpravčí. U bufetu prázdno. Před záchodky děda. Tipl bych ho tak na šedesát podle retro kabátu s límcem z šelmy. Kouká do mobilu, pak do haly a na mobil a zase do haly.

Pak se ozve siréna. Venku ječí ženská, lidé se sbíhají k vlaku.

Vyběhnu na peron a… ztuhnu. Civím na ségru. Leží na kolejích. Nohy a ruce každá na jinou stranu. Připomíná hadrovou pannu, takovou kdysi Nela dostala od babičky. Oči do široka otevřené, jako by chtěly něco říct. Už je ale pozdě. Moc pozdě.

Bílá plachta přikryje bledou tvář. Nelin mobil opět pípne:

„Počítáš s tím, že tvoje fotky budou lítat po netu, holčičko?“

 

 

 

BLOUDĚNÍ

JARKA RYMEŠOVÁ

 

Setmělo se. Venku se skučivě proháněl mrazivý vítr. Uvařila jsem kotel čaje a s mou čerstvou „šestnáctkou“, vnučkou Lenkou, jsme se pohodlně usadily každá na jednom konci gauče. Nohy zachumlané v dece, hrnek v rukou.

 „Babi, nerozsvěcuj! Budem si povídat, jo? Něco strašidelnýho, jo? Začni!“ pobídla mne.

Vzácná společná chvíle.

Začala jsem.

„Prvně jsem se ztratila, když mi bylo asi tak osm. V lese, který jsem, nebudeš mi věřit, důvěrně znala. Trávila jsem tu s kamarádkami skoro každé odpoledne. Sbíraly jsme šišky, trhaly kytky, stavěly chaloupky z mechu a hrály si na víly.

 A sotva začaly růst houby a zrát první borůvky, chodily jsme do těch míst taky s košíkem, bandaskou a samozřejmě s maminkou. Nabyla jsem dojmu, že tu mám prozkoumanou každou houštinu.

Už nevím, proč jsem se tam tenkrát vypravila samotná.

Jenže najednou se mi ten dobře známý kus lesa záhadně proměnil. Čím víc jsem běhala, tím víc jsem se zamotávala. Nedokázala jsem se zorientovat, vůbec jsem to tam nepoznávala. Dodnes, a už je to pěkná řada let, si pamatuji tu hrůzu, která mne obestírala. Pobíhala jsem jako poplašený zajíc mezi stromy a ne a ne objevit tu správnou pěšinu.

„Mami, tati, já jsem tady,“ hulákala jsem s pláčem na krajíčku a neustále se vyděšeně ohlížela, jestli mě někdo nepronásleduje. Tenkrát jsem ještě věřila na hejkaly a bludičky. Ti totiž, Leni, nahrazovali v rodičovském varování pedofily. O těch jsem neměla dlouho ani tuchy.“

 „No, teda! A co bylo dál, babi? Objevil se tam někdo?“

Spokojeně jsem zaregistrovala, že má ta moje jinak světa znalá vnučka oči navrch hlavy.

„Neobjevil, i když bych to asi v tom svém zmatku uvítala. Ještě nějakou dobu jsem lítala a křičela: Já tady umřu a nikdy neuvidím maminku ani tátu!  To už jsem brečela nahlas, když jsem si všimla, že les je nějak řidší. Stromů ubývalo, světla přibývalo. Rozběhla jsem se tím směrem… a málem jsem slítla do rokle. Pode mnou se klikatil potok. A já si všimla úzké cesty, která klesala proláklinou k té vodě.

„Páni, já jsem ale pitomá. To je přece potok, který teče kolem našeho baráku,“ zavřeštěla jsem na celé kolo a seběhla dolů.

A byla jsem doma. Našim jsem o tom, co se mi stalo, samozřejmě ani nemukla.“

„Babi, to bylo super,“ pochválila mne Lenka. „Hlavně to, jak si se přiznala, že jsi o tom vašim nic neřekla,“ mrkla na mne spiklenecky a usrkla labužnicky z velkého puntíkovaného hrnku teplý čaj.

„Jsi na řadě,“ oznámila jsem a slastně si protáhla nohy. „Přála bych si slyšet taky něco pořádně strašidelného. Nebo taky něco, o čem jsi vašim nic neřekla? Ale Leni, neboj, nevyzvídám. Jestli je to nějaké velké tajemství, tak nemusíš.“

„Ale jo. Trochu to bylo jako s tím lesem. Jenže… No, jak bych začala. Vždyť víš, jak jsi vždycky mamku hubovala, že mě nechá věčně čučet do tabletu. Hádaly jste se, viď? Ani nevíš, jak jsem v tomhle fandila mamce.“

„No, dovedu si představit, co sis asi myslela. Bába jedna, ničemu už nerozumí. Abys věděla, byla jsem kdysi stejná. Ještě než začneš, nechceš k čaji zakousnout něco sladkého? Myslím, že tam zbylo pár koláčků od rána.“

„Babi, ne. Podívej, jsem tlustá! Raději seď a poslouchej. Já tě taky nepřerušovala.

Když jsem byla ještě malá, věřila jsem úplně všemu, co jsem na internetu našla. Hodně jsem si pouštěla na YouTube takový ty různý legrační nebo děsivý videa a tak. Milovala jsem youtubery. Ty jejich hlášky a srandičky. Už tehdy jsem mezi nimi měla své favority. Baštila jsem to všechno tak, že jsem z toho byla kolikrát úplně tumpachová.

No jo, babi, ač nerada, přiznávám, že jsi asi měla pravdu. Tedy jako výjimečně,“ zachechtala se zlomyslně, ale hned se natáhla a pohladila mě smířlivě po noze. „Sranda, babi!“

„Jasně! Navíc i vaši ti občas ten počítač zatrhli, že je to tak?“

„Je, babi. Hlavně táta na to neměl nervy a snažil se mě honit ven. No, a já si pak vždycky myslela, že snad bez toho tabletu umřu. Ale chtěla jsi vykládat něco o tom, jak jsem se jednou taky ztratila.“

„Že o tom nic nevím. Jsem jedno ucho,“ natáhla jsem se pro konvici a dolila oběma čaj.

„Tak sem s tím.“

„Určitě je ti známo, i když jsi ta seniorka, že když pořád něco hledáš na internetu, tak ti tam začnou skákat různé nabídky. Prostě, jako by tě někdo lákal.“

„Jak lákal?“ nechápala jsem.

 „Prostě se tam objevovaly nabídky dalších a dalších videí. A já jsem hrozně zvědavá. To víš, geny nezapřeš! V tom jsem celá po tobě. No, tenkrát mi bylo možná takových deset nebo jedenáct, jen o málo víc než tobě tenkrát v tom lese. Taky jsem si asi myslela, jak mám ten tablet zmáknutý, jak se v tom vyznám. Klikala jsem a klikala, a najednou tam byli nahatý lidi. Ženský, chlapi.“

„To snad ne! Ty jsi se v tvým věku dostala na porno? Proboha!“

Úplně mi vyschlo v puse, takže jsem se musela pořádně napít. Avšak dřív, než jsem se mohla pustit do nějakého moralizování, zarazila mne Lenka.

„Babi, to ještě šlo! Jak se dělají děti, o tom jsem už něco věděla. I když je fakt, že to, co jsem v těch nabídkách viděla, by parádně rozšířilo obzory i tobě,“ rozhihňala se jako puberťačka.

Hmátla jsem po polštářku a hodila ho po ní: „Nepřeháněj!“

„Nepřeháním!“ zvážněla najednou. „Ono to totiž, babi, šlo pořád dál. Najednou jsem se proklikala někam, kde to už nebyl takový ten obyčejný les, ale naprosto děsivá džungle.“

„O čem to mluvíš?“ vyděsila jsem se. „Snad tě nekontaktoval nějaký pedofil? Proboha, holka. Stalo se něco?“

„Naštěstí ne. Tenkrát bych možná někomu takovému nalítla. Ale ne, to nebyl žádný Facebook. Říkám, byla to jen videa. Jenže tohle bylo horší. Viděla jsem najednou krev. Plno krve. Křik. Dva chlapi tam mlátili nějakou holku. Týrali tam zvířata a taky lidi. Bylo to strašlivý. Ale svým způsobem mě to hypnotizovalo nebo co… Nemohla jsem se od toho odtrhnout, i když se mi z toho zvedal žaludek a nahánělo mi to strach. Byla jsem jako omámená.“

Srdce mi divoce tlouklo, ruce se mi třásly. Musela jsem postavit hrnek na stolek, abych se nepobryndala. „Jak ses k tomu dostala? Co bylo dál?“

„Sama nevím. Prostě jsem jen pořád a pořád klikala na ty nabídky. Asi jsem při tom na něco omylem sáhla. Co já vím. Pak už se mi to naštěstí nepodařilo. Našim jsem o tom samozřejmě taky nikdy neřekla. Ani muk. Bála jsem se a styděla zároveň. Až pak mi jeden kámoš řekl, že jsem se dostala na jakési temné stránky. Nejsou sice vůbec veřejně přístupné, vlastně jsou nelegální, ale stát se to prý mohlo.“

Moje vyděšené bloudění mezi stromy s hejkalem a bubáky za zády mi najednou připadalo dětinsky roztomilé.

„Co jsi udělala? Já, když si představím sebe na tvém místě, bych asi z toho měla dodnes noční můry.“

Lenka zvolna točila v dlaních hrnkem a sledovala kroutící se hladinu.

„Však jsem je taky dlouho měla. Mamka, jestli si pamatuješ, z toho byla nešťastná a běhala se mnou dokonce po doktorech. Já ale držela jazyk za zuby. Nebála jsem se mámy, ale protože jsem byla ještě docela malá, měla jsem pocit, že když to někomu řeknu, objeví se nějaký přízrak a zatáhne mě do toho děsného světa znovu. Naštěstí jsem z toho vyrostla. A docela hodně, co? Nezdá se ti?“

Křečovitě se rozesmála.

„Takže ty v lese, já na internetu. Dobrý, babi, ne?“

„Kdybych to věděla,“ začala jsem, ale Lenka mne přerušila.

„Myslím, že to je jedna jedna. Hele, docela mi z toho našeho bloudění vyhládlo. Nedáme si přece jen ty tvoje skvělé koláčky?“

 

 

LAJK PRO GERONTA

KLÁRA DVOŘÁKOVÁ

 

Ahojky, jmenuju se Věra, sorry vlastně Vera. Je mi něco po padesátce, tak jo, po šedesátce, a asi před týdnem jsem dostala fakt cool nápad. Rozhodla jsem se natáčet videa – teda stát se vlogerkou.
Sakra, tak to se mi moc nepovedlo. Budu to muset nahrát ještě jednou. Stejně bych si to měla všechno nejdříve sepsat, protože ta cizí slova si vůbec nepamatuji. Ale jak to pak budu číst, aby to nepoznali? To v tom návodu nebylo. Je fakt, že tam toho chybělo víc. Ach jo! To je práce!

Od chvíle, kdy mě na starý kolena vykopli z firmy a já sbalila svému vnukovi knížku Já, JůTuber, dějí se v mém životě věci! Rozhodla jsem se, že když mi job nesežene pracák, pustím se do natáčení videí. Nakonec, nemůže to být nic tak těžkého, když to zvládne každé mládě. A já mám, na rozdíl od nich, zkušenosti, tak mi to půjde líp. Vydělám prachy a budu se válet v důchodu u moře. Už se těším!
Na straně 34 je v té vnukově knížce SEZNAM ÚSPĚŠNÝHO JŮTUBERA. S tím jsem začala. Je to jen devět bodů:
1. Sehnat kameru
2. Najít téma
3. Najít dobrý místo
4. Dobře se oblíknout
5. Nechat se ostříhat
6. Natočit materiál
7. Sestříhat, co jsme natočili
8. Hodit video na YouTube
9. Říct to rodičům/Připravit se na výprask
Dva body můžu škrtnout rovnou – pětku a devítku. Rodiče už nežijí, takže jim to říkat nemusím, a stříhat se taky nebudu. Už léta nosím slušivý drdůlek a kvůli videu se o něj nepřipravím. Musí to jít i s ním. Anebo si vezmu klobouk. To se ještě uvidí, teď jdu na těch sedm zbývajících bodů.
Bod jedna – sehnat kameru. Kameru nemám! Vlastně mám! Naposledy jsem něco natáčela o Vánocích. Ježíšek mi přinesl mobil. Ten, co se na něj špatně sahá, protože nemá tlačítka. Syn tam někde našel i kameru a pak mi to na chvíli půjčil do rukou. Třásly se mi. Kde to jenom je? Telefon opřu tady na poličce o urnu svého manžela Václava, aspoň budu mít pocit, že mne filmuje on. Bohužel mobil nedrží a padá. Mrcha klouzavá! Ale mohla bych ho zajistit knihou. Dobrý! Sice mi to zespoda ukouslo kus obrazu, ale to nevadí, obličej je vidět i tak.
Bod dva – najít téma. Tak tohle je má silná stránka. Mám spoustu nápadů! Není mi patnáct, takže nějaký hraní her nechám těm mládežníkům. I když mohla bych ukázat finty z Tetrisu nebo karet. Pasiáns určitě zvládám mnohem líp než ti cápkové. Bohužel jsem ale přišla na to, že nevím, jak natočit samu sebe jak hraju a nezabírat současně svůj drdůlek. Ale to nebudu řešit – ve vaření jsem taky dobrá a ve cvičení ještě lepší. Mohla bych předvést třeba most. Naposledy jsem ho zkoušela tak před třiceti lety a asi i kily, ale to se nezapomíná. A vůbec, mohla bych dělat návody. Tuhle mi vyšel v časopise Receptář článek Jak zapřít dveře židlí – i s fotkou. Taky mě napadlo rozbalovat všechno možný, třeba ty Kinder vajíčka nebo telefony… Ale nemám na to prachy. Tak jsem se finálně rozhodla, že budu vyprávět své příběhy ze života. Jak jsem chodila do školy, do tanečních a pak do práce. A jak mě teď vykopli… A taky řeknu, co všechno bylo za komunistů lepší a jak jsme se tenkrát uměli chovat k rodičům a starším lidem. Anebo bych mohla být jenom tak zticha. Stejně je nejhezčí, když máte s kým mlčet. A natočil to někdo? Nenatočil! V té knížce píší, jak je důležité být první a originální.
Bod tři – dobrý místo. Všude dobře, doma nejlépe. Kde jinde bych mohla natáčet? Ve špajzu na chodbě paneláku? Tam je tma. Mám útulné 1+kk, takže je to jasný. Kameru mám v mobilu a mobil v knihovně, opřený o urnu, takže sedět budu tady na gauči. Na zdi je sice flek, ale to zatřu. I když, mohla bych tam dát svatý obrázek, ať je vidět, že jsem chodila do katolické školy.
Bod čtyři – dobře se obléknout. Tak to je jasný, že nebudu vysílat v zástěře. I když u toho vaření bych klidně mohla. Ale na ty příběhy z dětství mám přichystaný kostýmek. Našla jsem i fiží. Všechno to smrdí naftalínem, ale to na videu nikdo nepozná.
Bod pět – řekla jsem, že vynechávám – stříhat se nebudu. Najdu nějaký ten klobouk, ať jsem originální.
Šestka – natočit materiál. Dlouho jsem přemýšlela, jak to mysleli. Pak jsem si říkala, že stočím koberec v předsíňce, ale nepřišla jsem na to, proč bych to dělala. Tak jsem si tu připravila špulku, a když budu při natáčení nervózní, budu na ni natáčet bavlnku. Slabý. Já vím.
Sedmička – sestříhat, co jsme natočili. Tak tomu také nerozumím. Co bych měla stříhat? Všechno, co řeknu, je zajímavé. Navíc stříhat neumím. Takže to mám také vyřešené.
Osmičk – hodit video na YouTube. Tady jsem na sebe obzvlášť hrdá. Původně jsem si myslela, že budu muset házet telefonem s videem na monitor a ono se to nějak spojí. Ale vnuk mi pak asi šestkrát ukázal, že se to má někam nahrát. Nakonec jsem ho ukecala, že to udělá on. A stálo mě to jen balíček žvýkaček a tři plechovky coly, protože ji doma pít nesmí.
Devítku jsme si už vysvětlili. Stejně mě otec mlátil v dětství jako žito, tak mám vybráno.

Natočila jsem své první video. Vnuk ho odmítl nahrát na YouTube. Prý by to byla sebevražda. Nemůže připustit, že by někdo zjistil, že spolu máme cokoliv společného. Slyšela jsem ho říkat kamarádovi do telefonu, že jsem out, mudla, dinič, retroš a trapnej geront.
Vysvětlil mi, že budu potřebovat lepší téma a taky mikrák, pořádnou kameru se stativem, světlo, střihací program, intro, mjuzik, nový šaty, účes a naučit se mluvit…
A prý jestli nechci být držitelkou rekordu v počtu disliků, tak mám vymyslet i origoš téma, protože jinak nebudu monetizovat (rozuměj vydělávat prachy) a budu jen trapná.

 

Ukecala jsem souseda, aby mi tam to video nahrál. Kanál jsem pojmenovala „Trapnej geront“ a mám úspěchy. Možná jsem královnou trapáků, nemám vybavení a ten správnej slang, ale už mám víc lajků než můj vnuk. Tak mi nezapomeňte dát další;) Čus!

 

 

DIGI-DAMOKLŮV MEČ

GABRIELA LICHÁ

 

„Fany Jeřábková, brzy tě čeká bolestivá rána, to mi věř.“

Františka zírala na nový instagramový příspěvek Přiznání gymplu s otevřenou pusou. Nikomu přece nic zlého neprovedla. Zvedla oči od mobilu a podívala se na pár studentů u šaten, kteří ji pátravě pozorovali. Rychle sklonili hlavy.

„Fany!“ chodbou se k ní řítili Ben a Zina.

„Četla jsi nové Přiznání?“ zeptal se Ben s obavou v hlase.

„Jó, ale víš, jak to je. Nemůžeš brát všechno vážně,“ mávla nenuceně rukou Františka navzdory tomu, že se jí úzkostí svíral žaludek.

Ben spolužačku starostlivě pohladil po zrzavých vlasech, Zina ji rovnou objala: „Jsem v tom s tebou, neboj,“ utěšovala kamarádku. „Můžeme zkusit vypátrat, kdo tu výhrůžku napsal.“

Františka zavrtěla hlavou: „Ani nevíme, kdo ten profil spravuje. Navíc přiznání se tam posílají anonymně.“

„Možná to napsala ze vzteku Emma. Dost těžce nesla, žes’ ji předběhla na dvoustovce,“ ušklíbl se Ben.

„Asi máš pravdu,“ kývla Zita. Františka se totiž v atletice zlepšovala a některým ambiciózním běžkyním tím hatila vyhlídky na možnost závodit v Praze.

„No nic, musím na trénink,“ spěšně se s kamarády rozloučila Fany a vydala se na stadion.

 

Rozcvička, abeceda, rozklus, úseky… Nepříliš silný, ale ustavičný říjnový déšť nenechal na Františce nit suchou. Při neustálém pohybu jí to však nevadilo. A hlavně byla ráda, že má celý stadion jen pro sebe. Díky běhání dokázala úplně vypnout a na chvíli zapomenout na podivnou hrozbu.

Doma na ni čekala Benova zpráva: „Čauky, nechceš se mnou zajít na kafe? Zvu tě.“

Františka dlouze vydechla a pozvání odmítla. Byla unavená a navíc měla stále větší obavy, že Ben za jejich přátelstvím vidí něco víc… Měla spolužáka moc ráda, ale jejich vztah měnit nehodlala.

 

Ráno se Františce ve škole dařilo. Písemka z chemie dopadla skvěle. Za odměnu šly o přestávce se Zinou do bufetu. Najednou si všimla, že se na ni kolemjdoucí žáci dívají s opovržením.

„Co se děje?“

Zina pokrčila rameny.

Když se po chvíli objevil Ben, Fany vyděsilo, že se na ni díval stejně znechuceně jako ostatní.

 „Promiň, že jsem s tebou včera nešla, já…“ vyhrkla.

„To nic,“ utnul ji Ben. „Je mi jasné, že máš lepší věci na práci,“ utrousil chladně a zmizel.

Zina nechápavě zavrtěla hlavou.

Vtom Františce zavibroval mobil. Rozklikla zprávu od spolužačky, kde stálo: „Proč ses nepochlubila, Fany? Hlavně, že se tváříš jako největší neviňátko.“

Z přiložené fotky se Františce udělalo zle. Silueta nahé dívky, sedící na rozkroku starého chlapa, se podobala jejímu tělu. Obličej s drobným nosem a měděnými vlasy poznala také. Obrázek nebyl kvalitní, přesto na něm viděla sebe.

Rozbrečela se: „Ale já jsem nic takového nedělala.“

Zina k sobě nešťastnou kamarádku přitiskla: „Zlato, neplakej, já ti věřím. A na ostatní se vykašli.“

Františka zavřela oči. Nedokázala snést všechny ty posměšné pohledy, které se k ní upíraly. Pak se vyprostila ze Zitiny náruče a vyběhla ze školy. Vůbec nevnímala, kam běží. Jen musela pryč, daleko od všech.

 

Zina se hřála doma u krbu. Opakovaně Františce psala. Policie dívku začala hledat, jen co se setmělo, ale pořád nic. Pomyslela si, že to s tou fotkou upravenou umělou inteligencí možná trochu přehnala. Nemohla ale dopustit, aby Františku dostal Ben. A takhle pro ni bude tou nejlepší. Ukáže kamarádce, že jen Zina jí jako jediná věří. Necítila se provinile, dělala to přece pro lásku.

S úsměvem se zadívala do plamenů. Teď je k zrzavé krásce zase o něco blíž.

 

 

VIRTUÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ 

MARTIN TOMÁŠEK

 

Na internetu četl, že právě začíná veletrh s názvem Virtuální realita budoucnosti. A to ho jako bývalého technologa zajímalo. Ač už byl hodně starý, šel se na výstavu podívat. Koukal kolem sebe a nechápal: Co to s těmi lidmi je? Někdo se bojí udělat krok, má neurovnané pohyby, jako by měl někam spadnout. Jiný se zase rozhlíží kolem sebe, jako by viděl něco, co ve skutečnosti neexistuje. A všichni mají obličej zakrytý zvláštními mohutnými brýlemi a usmívají se…

„Dobrý den, pane,“ oslovil staříka muž u stánku s virtuálními brýlemi. Pak mu podal jednostránkový formulář. „Tohle nám, vyplňte, ať víme, co chcete.“

Stařík byl zpět i s vyplněným papírem za pár minut. Mladík se usmál.

„Pán se vyzná,“ koukal se na odpovědi. Pak začal: „Máme tu pro vás naši horkou novinku – přelomový program K 01. Když si nasadíte tyhle brýle, uvidíte tam přítomnost, současnost i budoucnost mezilidských vztahů v oblasti virtuální reality. Vy si ovšem svou virtuální postavu můžete pojmenovat, jak chcete. A také určit věk, jak bude vzdělaná nebo inteligentní… Když jí budete věnovat dost času, budete určitě spokojen.“
„A kolik zaplatím?“

„Normálně to neděláme, ale v rámci výstavy všem návštěvníkům brýle půjčujeme s tím, že nám je před skončením veletrhu vrátí. Nebo je pak zaplatíte a budou vaše.“

Stařík přikývl, vzal si od mladíka jejich horkou novinku a doma si brýle nasadil.

„Dobrý den, jmenuji se K01 a budu tvoje virtuální společnice, co po mě chceš?“

„Dobrý den, říkej mi Františku…“ odpověděl šťastně stařík.

O měsíc později se vrátil k mladíkovu stánku: „Tak co, pane, jak jste si užil náš program?“

Stařík se hořce usmál: „Vše bylo, jak jste řekl, ale program si nekoupím.“

„Proč?“

„Protože má jednu zásadní chybu.“

„Jakou?“

„Žena je to nejkrásnější, co chlap může v životě mít. Jenže já jsem si vždycky vybral špatně. Tak jsem si řekl, že raději zůstanu po zbytek života sám.“

Mladík kroutil nechápavě hlavou.

„Vaše virtuální žena je téměř ideální, ale nemůžete se jí dotknout,“ dodal stařík. „Vlastně můžete, ale necítíte ženské živočišné teplo. Nebo si na hologram tak zvyknete, že když pak sundáte brýle a všechno zmizí, zůstane zas jen samota.“

 

 

ŽIVOT NA SÍTI

ŠÁRKA HRDINOVÁ

 

10. února
„To si děláš legraci, Petře! Co, ksakru, ještě děláš v práci, když jsme se jasně domluvili, že v šest budeš doma na večeři!“ řvu do telefonu. Večeři mám uvařenou, stůl prostřený a svým sledujícím na Facebooku jsem slíbila živé vysílání z romantické večeře. Petr pro to nemá pochopení, copak nechápe, kolik lidí mě sleduje a chce vidět mé příspěvky?
Konečně je Petr doma. Už od dveří ho táhnu ke stolu, vážně mě naštval, že přišel pozdě. Sedíme a zapínám web kameru.
„Ahoj lidičky, omlouvám se, že začínám až teď, ale tady moje láskulinka přišla pozdě z práce. Ale to nevadí, viď čumáčku, stejně tě miluju. Tak si všichni užívejte večera, postupně budu přidávat fotky a těším se na vaše comenty.“

Úplně se tetelím blahem, moje video už shlédlo přes dvě stě lidí, horlivě odpovídám na komentáře pod fotkami, dokonce jsem donutila Petra i k pár společným zamilovaným fotkám. Byla jsem tak zabraná do Facebooku, že jsem si ani nevšimla, kdy šel spát. To nevadí, také půjdu, usínám s krásným pocitem. Poslední kontrola mobilu. 635 lajků…

„Sandro, potřebuji s Tebou mluvit,“ začne Petr, jen co otevře oči.
„Ty na mě ani nemluv, jsem fakt naštvaná kvůli tomu včerejšku, kvůli tvé blbé práci jsem začala pozdě, víš jak je důležité live vysílání a dodržovat při tom čas? Co když přijdu o nějaké sledující?“ Beze slova se zvedne z postele a odchází do práce. Snad to konečně pochopil.
K snídani si dělám míchaná vajíčka se slaninou. Tohle jídlo ale jako úspěšná lifestylová poradkyně postnout nemůžu, takže do misky vedle nasypu ovesné vločky s brusinkami a bílým jogurtem. „Moje zdravá snídaně. Mňam.“

Sotva fotku nahraju, komentáře a lajky přibývají. Cpu se vajíčky a slaninou, odpovídám na komenty a radím holkám, jak jíst zdravě.

14. února
Dneska je Valentýn, Petr má volno, je celý den doma. Sice se moc netváří, ale dnešní den mi nemůže zkazit, už se nemůžu dočkat, až nahraju fotky na Facebook. Mám všechno naplánované – večeře v luxusní restauraci a láhev luxusního šampaňského ve vířivce. Petr to odmítl zaplatit, takže jsem musela vybrat poslední peníze ze svého účtu. No co, tak budu do výplaty jíst suché rohlíky, ale za ty luxusní fotky to fakt stojí.
„Kde jsi Petře, čekám na Tebe v restauraci, měl jsi přijít hned po fitku, fakt nechápu, že nemůžeš ani dneska přijít včas!“ křičím do hlasové schránky, protože ten blb není ani schopný mi zvednout telefon, ale je Valentýn, potřebuju mít na fotkách chlapa.
„Promiň, Sandro, ale na tohle nemám, měl jsem tě rád, ale ty jsi posedlá Facebookem a já jsem pro tebe až na druhé koleji.“
Musím si číst tu zprávu pořád dokola a nedokážu tomu uvěřit. Kde asi takhle narychlo seženu chlapa, se kterým se můžu vyfotit?
„Přeji všem krásného Valentýna, snad se máte tak báječně jako já.“ Fotka vířivky a šampaňského. 896 lajků.

 

 

PROMĚNLIVÁ KRÁSA MAXIMUS PIXELUS

MAREK GREGER

 

Homo sapiens vypadá víceméně stejně už dva a půl milionu let. Poslední dobou to však začala být trochu nuda, shodla se veřejnost. A jelikož, jak je vám jistě známo, krása se za čas omrzí, někdy se ošoupe dokonce za sezonu, napadlo jednoho génia přijít s převratnou novinkou, kterou svět uvítal s otevřenou náručí.

Maximus Pixelus, což zní trochu jako jméno z filmů pro dospělé, je ve skutečnosti vědec, jak jinak než z Ameriky, jenž vynalezl krásu, která neomrzí.

Jak to? Jednoduše. Jediná krása, která se neomrzí, je ta, která se mění. Zmíněný muž se nechal inspirovat králíkem, který díky vpravenému zelenému fluorescenčnímu proteinu z medúzy svítil ve tmě úplně stejně jako kdysi céčka.

 

Napadlo ho tedy vytunit tenhle nápad a inspiroval se Instagramem, kde si všichni hráli s různými filtry, kterými barvili své fotografie klidně i do nepřirozena. A jemu se podařilo do lidské DNA vpravit pixely. Ano, pixely! Nejsou nic jiného než sada nul a jedniček, která vytunila onu šroubovici DNA. Lidé díky ní teď mohou měnit barvy svého těla do nálady, ve které se zrovna nacházejí, což je mimochodem skvělé ke komunikaci, protože mizí mnohá nedorozumění. Třeba když svítím červeně, je to jasné Fuck off! Pokud ani červená nepomáhá, dotyčný začne výstražně blikat!

Ale to není všechno, lidé si mohou měnit na svém těle i různé filtry. Třeba sépie se hodí nejvíce, když jedinci není dobře, černobílá kombinace je vhodná pro depresi apod.

A co je absolutní novum, lidé se díky sadě nul a jedniček, tedy binárního kódu vpraveného do DNA, mohou dostat tak daleko, že si na svůj obličej nahrají zcela nový, neokoukaný.

Nápad je to geniální, byť má ještě své mouchy – třeba když se obličej rozkostičkuje. Jistě si vzpomenete na okamžik, kdy jste chtěli fotografii o velikosti malého čtverečku roztáhnout na velkou čtvrtku.

Výsledek, že někdo vypadá jako špatně poskládané puzzle, jsou jen porodní bolesti, které ovšem zatím nemají moc řešení, protože zatímco počítač můžeme restartovat, člověka umíme dosud jen vypnout. Ale co, hnusný obrázek v compu taky jenom zavřeme a hodíme do koše.

 

 

LAUREÁT

MICHAL HEJNA

 

Stál na místě, které je Mekkou všech vědců.

Právě převzal Nobelovu cenu za objevy v oblasti genetiky. Fosforeskující kočka či průhledná myš ale byly pouze začátkem, plánů měl ještě mnoho.

Děkoval rodičům za vychování, manželce za podporu a kolegům za spolupráci.

Když si proslov připravoval, přemýšlel, má-li poděkovat i té staré čarodějnici, přírodopisářce Kindlové, která mu připravila jedno z největších ponížení v životě. Ale díky ní zde teď stojí.

Je to už skoro čtyřicet let, kdy dostali ve škole úkol napsat referát o oblíbeném domácím mazlíčkovi. Zatímco spolužáci nudili morčaty a rybičkami, dal se tenkrát trochu unést a vymyslel zvíře roztomilé jako králíček, věrné a hravé jako pes, přítulné jako kočka, dorůstající velikosti prasete, s masem chuti lososa a, pozor, ne se dvěma, ale se čtyřmi ledvinkami.

Svůj referát tenkrát nedočetl. Učitelka mu dala pětku a navíc se mu vysmála. Její sžíravé poznámky slyší ještě teď a spolužáci se mu pak dlouho posmívali.

Je fakt, že ho ve vědecké práci hodně motivovalo dokázat jí, že takové zvíře existovat může. Ale ne, v proslovu té plesnivé bábě rozhodně děkovat nebude.

 

 

FOSFORESCENTNÍ SEN

VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ

 

Převaluji se v posteli z jednoho boku na druhý. Ze spánku mě vytrhl sen. Zelená průsvitná osfores v laboratoři…

Včera jsem na internetu narazil na články o transgenetickém světélkujícím králíkovi Alba. Jako aktivistu, který bojuje proti týrání zvířat, jsem se hned objednal do laboratoře, kde tyto pokusy na zvířatech provádějí.

Už na mě byli připravení a odvlekli mě do laboratoře, kde provádějí pokusy na zvířatech. Že prý musím porozumět jejich prospěšnosti pro lidské pokolení a přestat vědcům překážet.

„Ukážeme vám, kam spěje vědecký pokrok. Jak dokážeme ovládnout přírodu. Díky zvířatům najdeme nové léčebné postupy pro naše civilizační choroby.“

Nato se na mě vrhli dva chlapi v bílém plášti, přivázali mne na židli, abych jim ve slabší chvilce nevzal do zaječích a pak… začali provádět ty zvrhlosti. Přivedli statnou dojnici. Jeden z vědců do injekční stříkačky nasál jakousi tekutinu z útlé lahvičky. Nato se přiblížil k hlavě nic netušící krávy s prstem na pístu injekce a vpravil poslušně stojícímu zvířeti roztok do žíly. „Teď pozorujte proces přeměny z obyčejné dojnice ve tvora, který spasí další generace na naší zdevastované planetě!“

Dal si záležet, abych měl přímý výhled na zabodnutou jehlu. Zneklidněl jsem. Mým životním posláním je starat se o blaho zvířat. Jejich bolest pokládám za svou vlastní…

„Teď uvidíte spektakulární film!“ popleskal mě druhý vědec po zádech. „Pozorně se dívejte, ať vám nic neunikne a můžete o tom vyprávět svým přátelům.“

Za deset minut krávě zezelenaly všechny periferní části, rohy, uši, nozdry, ocas i paznehty. Vypadala jako nepovedená socha v muzeu moderního umění. Potom se do zelena zabarvilo celé její tělo. Zíral jsem s otevřenou pusou.

„A to ještě není všechno!“ křikl mi do ucha. „Mrkejte, už prosvítá! Co vidíte?“ Ze zelené krávy se stávala kráva průhledná. Zobrazily se všechny vnitřnosti v jejích útrobách, čtyři žaludky, srdce, plíce, střeva.

Ničemu jsem nerozuměl: „Proč to děláte? Jak tohle pomůže lidem?“

„Máte v rodině onkologické pacienty?“ zeptal se mě první vědec.

„Jako každý. Je to důsledek našeho nezdravého přístupu k přírodě. Ale dotýká se mě to stejně jako utrpení zvířat…“

„Víte, být vědcem znamená pochybovat, mít každodenní dilema a muset se rozhodnout pro menší zlo,“ řekl. „Ta kráva má leukémii a rakovinné buňky se jí nahromadily ve slezině,“ ukázal do jejího břicha druhý. „Slezina je stále zvětšená, ale po medikaci už ne tolik. Vyvíjíme na této krávě novou biologickou léčbu, která aktivuje T-lymfocyty – bílé krvinky odpovědné za buněčnou imunitu, které zabíjejí zhoubné buňky.“

První vědec uchopil prázdnou injekční stříkačku a zabodl ji do viditelné kravské žíly. „Změříme teď, kolik T-lymfocytů putuje do krve,“ vysvětloval, když se válec plnil rudou tekutinou. Pod mikroskopem pak ukazoval, jak postup zabírá. „Dalším lékem pak bude likvidovat nádorové buňky vyplavené ze sleziny. Jestli to zafunguje, bude to velká naděje pro stejně nemocné pacienty.“

Nedalo mi to: „Ale na co potřebujete, aby kráva prosvítala? Existují přece šetrnější způsoby vyšetření.“

„Myslíte, že ty existující jsou šetrnější? To je vaše zkušenost, nebo zbožné přání?“ rozkřikl se druhý vědec. Náhle se mi před očima objevil obraz mého umírajícího otce na nemocniční posteli. Poté jsem se celý zpocený probudil.

 

 

NANOBOTI

ZUZKA KRATOCHVÍLOVÁ

 

Doktor Green seděl ve své pracovně a mnul si ruce. Pohled upíral na obrazovku počítače. Všechna data hovořila jasně, výsledky byly fantastické. Pokusy na zvířatech probíhaly podle plánu. Chyběly už jen testy na lidech. Bylo jasné, že jeho objev bude fenomenální.  Přesto ale svými myšlenkami ubíhal jinam. Snad ho teď jeho žena začne znovu milovat a obdivovat a vrátí se od toho snílka a spisovatele, ke kterému od něj odešla. Teď, když bude slavný a bohatý, se k němu přece musí vrátit.

Aron se dozvěděl o doktoru Greenovi díky jeho článku v odborném časopise, kde popisoval svou experimentální léčbu pomocí implementace nanobotů do krevního oběhu.

„Doktore, jste mojí poslední šancí, mám před sebou tři měsíce života,“ zněla jeho první věta, když ho žádal o pomoc.

„Bohužel jsme ještě ve fázi výzkumu, je poněkud předčasné provádět testy na lidech,“ odvětil tehdy doktor Green, ale jeho hlas nezněl úplně rozhodně. Jako kdyby tajně doufal, že se toho Aron nezalekne. Sláva by tak byla na dosah.

„To nevadí, mám zemřít, tak zkusím cokoliv. Chápete? Cokoliv!!! Jsem ve čtvrtém stadiu rakoviny, nemám žádnou šanci. Vy jste mojí poslední nadějí. Prosím, pomozte mi.“

Aronovi bylo 40 let. Měl rakovinu kůže. Věděl, že zemře, ale nemohl. Nemohl tu nechat ženu a dceru, a proto se rozhodl pro poslední možnost. Vyzkouší na sobě experimentální léčbu za každou cenu.

Doktor Green mu tajně bez vědomí kolegů pomocí injekce vpravil nanoboty do krve. Princip byl jednoduchý. Nanoboti byli naprogramováni tak, že pokud cokoliv vyhodnotí jako nemoc, vytvoří reakci podobnou léčbě. Pokud se spálíte, vytvoří se vám během pár dnů nová kůže, která bude pevnější a odolnější než ta původní. Nanobot pozná, zda jde o původní buňky těla, nebo buňky rakovinné, které do těla nepatří.

 

Léčba probíhala bez komplikací. Aron chodil pravidelně na kontroly a doktor Green byl spokojený. Během měsíce nebylo po rakovině ani památky.

„Jak se cítíte, Arone? Je všechno v pořádku?“

„V naprostém, pane doktore. Dokonce už nemusím používat ani brýle, je to možné?“

„To rád slyším. Ano, jakmile nanoboti vyřeší problém, který takzvaně nejvíc hoří, vyhledávají v těle cokoliv dalšího k řešení. Pokud tedy detekovali, že špatně vidíte, zničili vadné buňky a místo nich namnožili okolní nepoškozené buňky tak, že teď znovu vidíte jako zdravý člověk.“

„Tak to je skvělé, už jsem ani nedoufal, že by mi někdy v životě mohlo být tak dobře,“ usmál se Aron a radostí a štěstím celý zářil.

„Věřím, že i vaše žena a dcerka musí být nadšené, jak dobře to dopadlo, viďte?“

„Žena? Myslíte manželka? To nevím, od minulého týdne je po naší autonehodě v nemocnici a dcerka zemřela,“ řekl jako by nic Aron a dál se usmíval.

„Prosím?“ polkl doktor Green a cítil nával horkosti, který se mu začínal rozlévat po těle.

„No, abyste to pochopil, doktore. Měli jsme autonehodu. Žena řídila a bočně do nás narazil náklaďák. Já byl taky zraněný, ale než mě dovezli do nemocnice, tak už jsem žádné ošetření nepotřeboval. Jako kdyby se ti vaši nanoboti namnožili, nebo pracovali rychleji než dřív. Prostě jsem zase zdravý jako rybička,“ chválil si svůj stav Aron. Oproti tomu doktor Green se cítil hůř a hůř a docházelo mu, co se asi stalo. Nanoboti vyhodnotili Aronův psychický stav a trauma jako nemoc a zahájili léčbu. Odstranili buňky v mozku, které řídily emoce typu bolest, lítost nebo strach, a z Arona se začal stávat chladný bezcitný člověk.

 

Doktor Green nevěděl, co má dělat. Nemohl to Aronovi říci. Nemohl to říci nikomu. Šlo přece o zatím tajný experiment. Emoce se na pokusech se zvířaty neměřily. Koho by napadlo, že se může něco takového stát?

Rozloučil se s Aronem, popřál mu hezký den a domluvil schůzku na další týden.

Aronovi to bylo vcelku jedno, nevšiml si ani změny v doktorově chování, neregistroval ani pot na jeho čele, ani chvění jeho třesoucí se ruky, když se loučili. Jeho emoční buňky byly postupně odstraňovány z těla. Nanoboti byli pracovití, jejich program zněl jasně – zničit vše, co by mohlo mít negativní vliv na jedince. Tedy i negativní emoce.

Doktor Green se začínal třást po celém těle. Chápal, že se právě stal strůjcem lidské zrůdy. Odstranit nanoboty z Aronova těla  nebylo možné. Energii získávali z lidské krve. Jediným řešením by byla Aronova smrt. „Tohle se nesmí nikdo dozvědět,“ opakoval si doktor Green stále dokola. Ta tam je teď jeho sláva, úspěch i obdiv a manželčin návrat. Co bude dělat? Jak má celou věc vyřešit? Seděl dlouho do noci ve své kanceláři a přemýšlel. Myšlenky mu skákaly hlavou jako hopík po squashovém kurtu.

Byla skoro půlnoc, když se posadil na židli pro pacienty, vzal injekční stříkačku, ampuli svého výjimečného roztoku NANO X a vpravil si ji do  těla. Nanoboti se rozjeli krevním řečištěm plnit svůj úkol. Doktor Green seděl klidně dál, začínal pociťovat klid a úlevu až usnul. Jen modré noční světlo svítilo v jeho kanceláři i vedlejší laboratoři stejně jako každý jiný den.

 

 

JSEM ORANŽOVEJ

JARKA RYMEŠOVÁ

 

„Jsem oranžovej. Jo, i tam dole, kdyby to někoho zajímalo. Skoro celej svůj dosavadní život jsem o svý barvě nepřemejšlel. Lidi kolem mne byli oranžový. Táta, máma, bráchové, sousedi. Jako malej jsem si myslel, že všichni na celým světě jsou přesně takoví.

Oranžová se mi líbila. Teď ale, když na sebe koukám do zrcadla, tak tu svou barvu nesnáším. Nenávidím ji.

Hnusná mi však připadá taky modrá. Možná ještě hnusnější. Chtěl bych někam odjet, někam hodně daleko. Zmizet z tohohle světa. Ale nemám kam. Navíc mě prý zavřou.

Ale abych nepředbíhal. První modrý lidi jsem na vlastní oči viděl, když mi bylo tak třináct čtrnáct. Všichni jsme se k nim seběhli a okukovali je. Některý si na ně i sahali, jako jestli nejsou jen nabarvený.

Nebyli.

Přijeli s náklaďákem a rozdávali oblečení, hračky, nářadí, baterky a taky jídlo. Spousty dobrých věcí. Konzervy. Mouku. Sušenky. Čokoládu. Sušený mlíko pro děti.

A pak se objevovali stále častěji.

Vyhloubili tu studnu, takže už ženský nemusely chodit pro vodu tak daleko. Do naší vesnice zavedli elektriku. Taky internet. Do tý doby jsme neměli tušení, že něco takovýho existuje. A najednou skoro všichni měli mobily.

Tenkrát jsem si začal myslet, jak ta země, kde žijou modrásci, musí být úžasná. Takovejch skvělejch věcí, co tam maj. A musí jich mít plno, když je dávají i nám.

Pak jednou táta přivezl z města televizi. A zase jsme koukali jako očarovaný.

„Přesně v takovým baráku budu taky jednou bydlet,“ ukazoval jsem mladším sourozencům velikánský bílý dům na útesech nad mořem. S velkou zahradou, bazénem a taky krásnýma modrýma ženskýma, který se v něm cachtaly v plavkách. Pak jsem se vždy otočil k Maye. To byla tenkrát moje holka.

„Zlato, ty tam budeš bydlet se mnou. Jenom ty, to je jasný. Protože jsi moje a protože jsi ze všech nejkrásnější.“

Ona se jen šťastně usmívala. Vůbec jsem nepochyboval, že by to mohlo být jinak

Maya! Ach Maya. Zdá se mi teď, že uplynula celá věčnost, kdy jsem s ní byl.

Úplně jasně si vybavuju, jak k nám poprvé ti modrasové přijeli. Naše holky si mezi sebou špitaly a chichotaly se. A prej jestli ho maj ti cizí chlapi taky modrýho a jestli by to bylo s nima jiný než s náma.

Nejvíc se smála Maya.

Naštvalo mě to, a tak jsem ji zatáhl do chatrče, zatlačil k hromadě suchého listí a přitom jí vyhrnoval sukni. Pištěla, vřískala, kroutila se jako had. Když už ale ležela na tý zemi a já na ni zatlačil svým kyjem, změkla jako máslo a sama roztáhla nohy. A nakonec samým blahem vrněla jako kočka.

„Tak co, kdo je lepší? Modrásci, nebo já?“ škádlil jsem ji a ona se ke mně sladce lísala.

„No, přece ty. Ty jsi nejlepší. Na tebe nikdo nemá!“

 

Maya. Ta vzpomínka bolí čím dál víc.

Žádnou opravdovou bídu jsem jako malý kluk nezažil. Táta měl práci ve městě, peníze posílal poštou.  U naší chatrče jsme měli zahrádku, políčko, kozy, slepice. Doma jsme sice přibývali, ale pořád bylo co jíst.

Jenže pak tátovi nějakej výbuch urval kus ruky a on se vrátil domů napořád. Už to byl jinej člověk. Jen seděl před chalupou, kouřil, lil do sebe pivo a čučel do prázdna.

Na mámu toho bylo moc. Já a všichni mí mladší bráchové jsme museli z domu.

Uměl jsem číst, psát, počítat, okopat pole, obstarat kozy. Najít si práci neměl bejt podle mýho žádnej problém. Jenže byl. Protloukali jsme se tedy, jak to šlo. Zlom nastal, když jsem se od starších kluků dozvěděl, jak se dostat přes moře do země modrasů.

Pořád jsem si, blbec, myslel, že tam jsou všichni hrozně bohatí, že nás mají rádi a že nám ze svýho bohatství budou pořád dávat podíl.

Byl jsem si jistej, že přišel pravý čas, aby se mi splnil sen. Chci mít dům, auto, víc peněz, víc, než kdy vydělal můj táta. A potom k sobě vezmu Mayu. A taky mámu se všema dětma.

 

Dostal jsem se mezi modré!

Bylo to dramatický. Modří některé z nás museli tahat z moře, když se náš děravej člun začal potápět, ale dokázali jsme to. Nemohl jsem zpočátku uvěřit svému štěstí. Teď určitě dostaneme všechny ty báječný věci. Přeci na ně máme taky právo! Modrasové jich mají plno. Dávali nám je dřív. Dají nám i teď. Prostě tak to je spravedlivý, ne?

Jenže všechno bylo jinak. Sen se rozplynul jako mlha nad horama.

Ano, někteří modří byli na nás docela milí. Jenže nikdo z nás nedostal žádnej dům, žádný auto. Naštosovali nás do velkých hal, kolem byly dráty. A pořád od nás chtěli něco vědět. Dávali nám sice jídlo a taky nějaký peníze, ale to přece nebylo to, co jsem si představoval! Co jsem chtěl.

Proč jsou najednou modrasové tak lakomí? Nespravedliví? Copak taky nejsme lidi jako oni?

To, co jsem zažíval, jsem dosud nikdy nepoznal. Žádné soukromí. U nás bylo teplo, tady mi byla pořád zima. Začala mi chybět ta naše stará chalupa. Bylo tam těsno, ale veselo. Byla tam láska. A bezpečí.

A byli tady s náma na kupě i fakt dost divný lidi.  Oranžoví, ale taky zelený a jiný. Každej odjinud. Okrádali se, podváděli, rvali se spolu. Snad prvně jsem se tady opravdu začal bát o život. Od vlastních. To jsem si ještě chvilku myslel, že až budu mezi modrejma, tak to bude lepší.

Ale i to byl můj velikej omyl.

Když jsem se konečně dostal do města, cejtil jsem, že kdyby ti modrasové mohli, tak se na mě vrhnou taky. Někteří se sice snažili tvářit mile, ale většinou je zrazovaly oči. Čišelo z nich pohrdání a taky chlad. Jo! Chlad. Proč jejich pohledy byly stejně studený jako ten jejich sníh?! Když na něj koukáte, zdá se bejt krásnej, čistej, jiskřivej, ale při doteku člověka zmrazí.

Co jsem modrasům tak hroznýho proved? Nic! Jen jsem chtěl tady žít a mít taky to, co oni. To, co mi dávali dřív a co mi podle mýho taky tak trochu patřilo. Už jsem ničemu nerozuměl. Vůbec ničemu.

Jsem sám! Ztracenej v moři lidí. Bráchové se kamsi vypařili. Dvěma se prý povedlo proklouznout někam za oceán. Už se mi dlouho neozvali. Nejmladšího prohlásili za nezletilýho a je v nějakém blbém domově. Jednou mi volal, že chce odtamtud co nejdřív zdrhnout. Nevím, jestli se mu to povedlo. Už telefon nebere. Zato máma mi telefonuje furt. Jak se máme, jakou máme práci, jaký je ten dům, kde teď bydlíme, a kdy začneme posílat peníze. Lhal jsem jí, lhal. Bylo mi to líto, ale pravdu jsem jí říct nemohl!

 

Maya! Stýskalo se mi po ní víc a víc. Čím hlouběji jsem se propadal do bahna svýho zoufalství ze ztráty iluzí, tím víc jsem ji měl před očima.

Pak se to stalo. Jedna holka v parku mi Mayu něčím připomněla. Byla sice modrá, ale jinak ty pohyby, držení těla.

Doběhl jsem ji, chytil za ruku a chtěl jí říct, že jsem ten nejlepší chlap na celým světě a že se mi žádnej modras nevyrovná. Ona ale začala hrozně ječet a zdrhat, což ovšem Maya dělala vždycky taky. Ženský prostě dělávaj takový fóry.

Musel jsem jí dokázat, že nekecám, že jsem fakt dobrej.

Povalil jsem ji na zem, vyhrnul sukni a nalehnul na ni. Maya pak vždycky zkrotla a byla jak beránek. Jenže tahle ne. Ječela ještě víc, kopala, mlátila sebou. Než jsem ji stačil uklidnit, vrhli se na mne dva modrasové. Strhli mě na zem, jeden mi zkroutil ruku, druhý do mě kopal.

Pak přijela policie. Řekli mi, že ta holka byla nezletilá. A že jsem zločinec. Na policejní stanici už byl tlumočník a taky advokát. Řekli mi, že mě odsouděj, zavřou a potom vyhostěj. Co to vlastně je?

To jako že se budu muset vrátit domů?

Stýskalo se mi po naší vesnici, to jo. Ale po tý, kde jsem žil jako malej. Bylo nás doma sice plno, ale žilo se hezky, měli jsme plno legrace. Pomáhali jsme mámě na poli, já jsem se staral o kozy a mladší sourozence. A večer jsme pod hvězdama koukali, jak dospěláci tancujou a bavěj se. To všechno, než se objevili ti modrasové… Ukazovali nám, jak se žije jinde, a nám se najednou ten náš svět, ta naše vesnice, zdála chudá. Ubohá. Nezajímavá. Bezútěšná.

A já se už do týhle vesnice vrátit nechci. Ale nechci žít ani tady!

Tak co teda vlastně? Už jsem to pověděl na začátku. Když se dnes na sebe dívám, nesnáším tu svou oranžovou barvu. Nenávidím ji. Ale abych pravdu řek, odporná mi připadá i ta modrá. Možná je ještě hnusnější.

Chtěl bych zmizet někam daleko od tohohle zasranýho světa. Ale nemám kam.

 

 

ZÁZRAČNÉ UZDRAVENÍ

MICHAL HEJNA

 

Doktoři mluví v souvislosti se mnou o zázraku. Prý se ještě nestalo, aby se někdo takhle náhle vyléčil z tak dlouhé nemoci a navíc s natolik těžkým průběhem. Ale abych to vzal od začátku.

Jednoho dne jsem při pohledu do zrcadla začal mít pocit, že to nejsem já. Já vím, to se občas stává každému, těžko se mi vysvětluje ten rozdíl. Ten člověk v zrcadle samozřejmě vypadal jako já, dělal to, co já, ale ty oči, ten pohled, to nebyly moje oči, to nebyl můj pohled. To, co jsem viděl v zrcadle, byl pohled upřený, zlý, ale přitom podmanivý a, ano, nemám to slovo rád a nejradši bych ho nechal v popisech hollywoodských milovníků z dob němého filmu a v románech červené knihovny, ale ten pohled byl uhrančivý.

Upoutával mě a nemohl jsem se zbavit pocitu, že si se mnou hraje. Někdy mě jen tak pozlobil, někdy mě k sobě připoutal i na několik hodin, než mi blahosklonně dovolil odvrátit on něj zrak.

Jednou večer jsem byl opět spoutaný tím fascinujícím pohledem, ale tentokrát jsem měl pocit, že je ještě upřenější než obvykle. Doslova mě do sebe vtahoval, a ačkoliv jsem se i já bránil více než jindy, cítil jsem, že mu podléhám.

Postupně jsem opouštěl své tělo, nějaká síla mě z něj vytahovala, dokonce jsem se na chvilku dokázal otočit a viděl jsem se, jak se stále upřeně dívám do zrcadla, zatímco něco mého nehmotného už začínalo cítit chladivý dotek skleněné desky.

V hlavě mi zněla jedna definice z dob mých, nutno říct neúspěšných, studií fyziky. Jako zrcadlo může sloužit rovné rozhraní materiálů s různým indexem lomu. Současná zrcadla jsou tvořena většinou tenkou vrstvou hliníku nanesenou na zadní stranu skleněné tabule. Zrovna když už jsem se začínal vpíjet do hliníkové vrstvy, do bodu, z něhož už není návratu, ponořila se koupelna do naprosté tmy. Tělo mě vtáhlo zpět a já spadl vyčerpaně na zem. Prasklá žárovka a následný výpadek pojistek protentokrát pravděpodobně zachránily moji pozemskou existenci. Ležel jsem na zemi, těžce oddechoval a přemýšlel, co se právě stalo.

V hlavě mi vytanula jedna z povídek Valerije Brjusova, podle níž se za zrcadly skrývají nehmotné otisky nás samých, čekající na okamžik, kdy aspoň na chvíli ožijí v odraze a obraze našeho skutečného světa. Co když to v tom zrcadle nejsem já? Co když se můj odraz rozhodl vyměnit si se mnou místo, vtáhnout mě do světa za zrcadlem a zaujmout moji hmotnou existenci?

Rozhodl jsem se, že se musím pohledu do zrcadla za každou cenu vyhýbat.

Začal jsem tím, že jsem schoval všechna zrcadla a kovové předměty, které jsem měl doma. Odšrouboval jsem vnitřní zpětné zrcátko v autě, bez toho se jezdit dá. V práci jsem se přestal sprchovat a vůbec navštěvovat šatnu. Z práce jsem jezdil rovnou domů a nakupoval jsem pouze přes internet. Tam jsem si také našel, že fobie z pohledu do zrcadla se nazývá eisoptrofie. Jenže já nemám žádnou fobii z pohledu do zrcadla, u mě jde o reálné smrtelné nebezpečí.

Brzy se ale dostavily první problémy. Když se člověk, který si vždy zakládal na svém zevnějšku, přestane holit a stříhat, když se člověk společensky založený najednou zavírá doma, začne to být jeho okolí podezřelé. Netrvalo dlouho a vedoucí si mě zavolal do kanceláře.

„Není ti nic? Vypadáš v poslední době nějak přepadle,“ snažil se šéf vyjádřit zájem.

„Svěř se, uleví se ti,“ říkala mi vždycky babička a já se pro jednou rozhodl ji poslechnout.

„Obávám se, že jsem začal trpět eisoptrofií.“

„Ježíšku v kožíšku, co to je?“

„Fobie z pohledu do zrcadla.“

„Chachá, to chápu, a to si představ, že my na tebe každý den koukáme osm hodin.“

No jo, že já s tím vůbec začínal. Ještě jsem se snažil vysvětlit mu tu teorii o světě za zrcadlem, ale moc jsem tomu nepomohl.

„Jasně, jasně, ten svět znám, leze se do něj králičí norou a pan králík tam pak dělá průvodce.“

Šéf je vůl, cynik a navíc pitomec, který si plete Alenku v říši divů a za zrcadlem.

Můj stav se neustále zhoršoval. Přestal jsem chodit do práce, z domu jsem vyhodil všechno, v čem by se jen čistě hypoteticky mohl objevit můj obraz, včetně mobilu a počítače, čímž jsem se ovšem ocitl o hladu, protože jsem si neměl jak objednávat jídlo. Nakonec jsem si nasadil černou kuklu a odplazil se k sousedce, jestli by nemohla zavolat záchranku.

Tak jsem se dostal do psychiatrické léčebny a začal být aspoň trochu klidný a spokojený. Na pokoji jsem neměl nic, v čem by se mohl objevit můj obraz. Okno jsem měl pro jistotu přes den zatemněné, a abych nebyl úplně odtržený od okolního světa, chodil jsem k němu pouze v noci, kdy byla v pokoji naprostá tma.

Se sestřičkami jsem byl domluvený, že před vstupem do pokoje zaklepou, abych dokázal přijmout všechna opatření, než dovnitř vpustí trochu světla z chodby či – nedej bůh – rozsvítí.

Jednou jsem stál u okna, koukal na setmělou zahradu a noční město za ní, na korálky světlometů aut a blikající reklamy, na stužku řeky protínající město, lemovanou dvěma řadami nazelenalých lamp, když tu se obraz náhle dramaticky změnil. Po krátkém oslnění jsem najednou v okně spatřil svůj pokoj, postel, noční stolek, ve dveřích sestřičku, kterou jsem ještě nikdy neviděl, a hlavně sebe? Jeho?

A k tomu okamžiku se datuje mé zázračné uzdravení.

Žádnou fobii už nemám a začínám se vracet do normálního života. Jenom mám při pohledu do zrcadla pocit, že to nejsem já. Ten člověk v zrcadle samozřejmě vypadá jako já, ale ten jeho pohled, ten pohled je takový smutný a rezignovaný.

 

 

ČERVENÁ

IRENA TATEROVÁ

 

Crrrr!

„Někdo zvoní!“ volá manžel.

„Slyším, tak běž otevřít!“

„Nemůžu, jsem v koupelně!“

„Ach jo.“ Neochotně se jdu podívat, kdo je za dveřmi. Nikoho nečekáme. Tak kdo by to mohl být?

Podívám se kukátkem, nikde nikdo. Otevřu dveře a vidím ležet na zemi balík. Vychází z něj podivná načervenalá záře. Sehnu se k němu. To bude asi pro manžela, objednával čelovky, abychom měli na běžky. Ale proč by svítily? A červeně? Nebo to budou barevná světýlka pro syna do pokoje? Vždyť jsme mu to zakázali.

Vybavím si rozhovor: „To barevné osvětlení v žádném případě.“

„Tati, ty tomu nerozumíš. Je to moderní, mají ho všichni.“

„Řekl jsem ne! Bude ti to svítit červeně a bude to vypadat jako v bordelu!“

Podívám se na adresu. Pro mě?

Nic jsem si neobjednávala, nic neplatila. To je záhada. Vezmu balík domů a otevřu ho.

Odhrnu jemný papír a vidím malý flakonek, vychází z něj záře.

„No ne! Asi parfém! A nějaký speciální. To je určitě k výročí. Nezapomněl. Proto se šel schovat do koupelny, aby mě překvapil. Udělal mně opravdu radost.“ Vezmu do ruky svítící parfém a trošku se jím nastříkám. Má jemnou vůni jahod a malin.

Manžel vchází do pokoje. Rychle schovám krabici i s dárkem do skříně.

„Tak co cítíš?“ usmívám se na něj.

„Co jako?“ dívá se na mě nechápavě. „Nic.“

Přiblížím se k němu a chci ho obejmout. Rychle couvne.

„Radši ke mně nechoď, máš určitě zánět spojivek. Máš děsně červený oči. A co to máš, panebože, na hlavě?“

Oči mě nepálí a na hlavě mám pořád stejný účes. U holiče jsem nebyla. A i kdyby ano, stejně si toho nikdy nevšimne.

Podívám se do zrcadla a jdou na mě mrákoty. Mám červené oči a také vlasy, obočí, nehty…ty jediné mi nevadí. Z červených očí se mi řinou naštěstí normální slzy. Líčím manželovi, co se stalo.

 

Crrrr!

„Neotvírej!“ křičím hystericky.

„Třeba tam někdo nechal balík s parfémem. Když se nastříkáš, budeš zase normální.“

„Copak nejsem normální?“ zařvu.

„Jsi, jasně že jsi,“ chlácholí mě. „Jenom trochu červená.“

V zámku zachrastí klíč. Objeví se syn.

„Mami, to je super, ty vlasy. Fakt! Ale co ty oči? Vždyť vypadáš jako králík!“

Zase začnu brečet, manžel mu šeptá, co se stalo.

„Nemůžu jít ani ven,“ popotahuji.

„Mami, můžeš. Obarvíš si to, nebo si vezmeš paruku. A černé brýle. To bude bezva.“

„A co do práce? Ve škole nemůžu učit a mít přitom sluneční brýle. Kdyby to měl někdo z žáků, dám mu poznámku.“

„Ale jo, ocení to. Budeš jedna z nich. Věř mi.“

„Ne, vezmu si neschopenku. Na srandičky nemám náladu.“

Manžel se na mě láskyplně podívá. Obejme mě, zánět spojivek je vyloučen. Vezme mou hlavu do dlaní a pošeptá: „Já tě mám rád, i když jsi červená.“ A políbí mě.

Znovu si mě prohlíží a postrčí mě k zrcadlu.

Dívám se na sebe a jsem zase úplně obyčejná. Vlasy, oči…

Jen nehty zůstaly červené, to jsem ráda.

A co vy? Mohla bych vám ten parfém půjčit, nechcete? Stačí chvilka a pak polibek z čisté lásky…

 

 

PŘÁNÍ

MAREK BUCKO

 

Včera jsem zaspal. Dobíhal jsem autobus, ale ten mi ujel, přestože jsem mával a řidič mě musel vidět (asi). Ještě jsem viděl svítit levý blinkr a čoud z výfuku.
„Aby se vysrat nemohl, idiot!“ použil jsem rčení své babičky, když ji někdo, jak říkala, namíchnul. Jen ten idiot byl mou inovací. Vedle mne stál nějaký starý pán, ani jsem si ho nevšiml.
„A v čem vám to pomůže?“ zeptal se hloubavě.
„Prostě mě štve, že mi ujel, když mě viděl!“

„Jak to víte, že vás viděl? Řídil jste někdy autobus?“
„Já nevím a je mi to jedno!“ vyštěkl jsem. „Prostě bych chtěl, aby se mi neděly věci naschvál. Aby se mi alespoň jeden BLBEJ den stalo a splnilo vše tak, jak chci nebo potřebuju.“

Zamyslel jsem se nad tím, jak by to bylo skvělé, a začal jsem nahlas vypočítávat: „Kdyby ze mě udělali šéfa, kdyby všechny ženský v práci chodily nahatý, kdybych měl nový auto, jaký chci, a klukova učitelka mi nafackovala kozama!“
„Ale, ale! A není to málo?“ zeptal se dědeček.
„No, jasně, ještě chci, abych byl zasranej boháč, manželka luxusní prostitutka a její rodiče bydleli hodně, hodně daleko,“ vykřikl jsem. 

Dědeček se usmál a pokýval hlavou.

V tomto duchu jsem se dál prosnil celým dnem. Snad i to zapříčinilo, že jsem přišel domů, padl jako podťatý a vzbudil se až ráno.

 

Jdu na autobus a počítám, že budu muset dobíhat. Na zastávce je ale asi sto lidí a autobus nikde. Přijede čtvrt hodiny po čase uvedeném v jízdním řádu.
„Člověče, kde jste?!“ křičím na řidiče a nejsem sám.

Řidič je v obličeji zelenobílý a něco mumlá. Evidentně mu není dobře. Do toho se tu a tam začne bezdůvodně smát. Řídí, jako kdyby s tím jel poprvé. Jeden cestující se k němu nakloní a navzdory zákazu mluvení s řidičem se na něco ptá. Řidič něco zašeptá, pak vykřikne, zahýká a rozjede se, až půlka lidí popadá.
„Co se děje?“ ptám se pána, který mluvil s řidičem.
„Pane, ten člověk mluví a chová se jako blázen! Za volantem nemá co dělat! Jinak říkal, že přijel pozdě, protože… Prostě má prý zácpu!“
Polknu nasucho, divná náhoda. Přijdu do práce, vstoupím do kanceláře. Tam je uklízečka. Ale… úplně nahá.
„Ježíšmarjá! Pardon, paní Beránková, to se musíte převlékat u mě v kanceláři?! Máte snad šatnu!“
Bába, něco mezi pětašedesáti a smrtí, se na mě nechápavě podívá: „Já se nepřevlékám, já uklízím!“
Zavrtím hlavou a ponořím se raději do počítače. Zkontroluji si Sportku. Co kdyby?
„Ty vole, já vyhrál sto osmdesát miliónů!!!“ zařvu.

Bohužel zapomenu na uklízečku, tak to za hodinu ví celá firma. Na chodbě se tvoří fronta zaručených přátel s žádostí o půjčky či rovnou o dar. Všechny je předběhne ředitel firmy.
„Dobrý den, pane kolego. Po mnoha letech poctivé práce vám oznamuji, že vás jmenujeme šéfem oddělení. Samozřejmě coby manažerovi se vám ze zákona navyšuje počet možných přesčasových hodin a nemáte nárok na…“

Už ho neposlouchám. Je mi to jedno. Mám peněz, že je nespotřebuji do konce života. Nemůžu ovšem každému něco dát nebo půjčit. Snažím se zmizet, zatím alespoň na záchod, abych si rozmyslel, co dál.
„Zasranej boháč, lakomej, bezohlednej! Vždycky byl takovej! Ten se vybarvil!“ slyším kolegy v zádech.
Měním plán a z práce zdrhám úplně. Zvoní mobil. Manželka.
„Miláčku, ahoj, prosím tě, chci jet za rodiči!“
„Jasně. V pohodě. Kdy? O víkendu?“
„Jaký víkend? Zapomněl jsi? Jsou přece přestěhovaní na Nový Zéland. Nebudu tu několik týdnů.“

Vybíhám z budovy na autobus. Vrátný na mě ale volá: „Gratuluju k povýšení! Nechápu to, ale z místního autosalonu přivezli tohle auto, máte ho užívat. Tady mám pro vás klíče!“
„Tak to je paráda! Alespoň něco dobrého v tenhle zvláštní den. Mercedes GLK! Super! Stavím se pro mladýho ve škole!“

Přijíždím ke škole, ale tam nemůžu zaparkovat. Musím s tou ohromnou krávou popojet a místo najdu až u obchoďáku. Jdu pak pět ulic pěšky.
„Tak to mě poser!“ ulevím si.

Najednou hrozná rána do hlavy. To není možný, je to obrovský kus zmrzlého hovna.
„To se občas stává,“ povídá kolemjdoucí. „Prý to tu a tam vypadne z letadla.“
Ano, nahoře jedno proletělo… Ale tohle?

Hm, tak teď jsem opravdu zasranej boháč… Teče mi krev a bolí to. 

Zazvoním v družině. Přiběhne syn. Za ním jeho vnadná učitelka.
„Dobrý den,“ řekne mi vesele a rozepne si knoflíčky na blůzce. Pod ní je naostro. Přitáhne si moji hlavu a nafackuje mi kozama. Točí se mi hlava, stále mi teče krev. Syn se rozbrečí. Takhle paní učitelku nezná.

Přijíždíme domů. Z bytu právě vychází jeden z členů naší vlády a zapíná si poklopec. Vítá mě manželka natahující si podvazky: „No, ahoj, co koukáš? Měla jsem toho dnes moc, tak jsem si vzala práci domů.“

Chce se mi brečet. Manželka je konečně oblečená a ptá se: „Půjdu ještě nakoupit. Přeješ si něco?“ Když to vysloví, začnu se klepat strachy.

 

Druhý den ráno vstanu, připravím se a jdu do práce. Než peníze přijdou na účet, raději to tam vydržím. Běžím na autobus. Ten velký německý krám parkuju bůhvíkde a zvyk je železná košile. Autobus mi ale ujíždí. Před nosem. Myslím, že mě nemohl vidět. Na zastávce stojí opět ten starý pán a tázavě se na mě kouká.
„To nic,“ odtuším s milým úsměvem. „Pojede další…“

 

 

HVĚZDNÉ VEDENÍ

MICHAELA ČÁPOVÁ

 

Šimrá. Zase ji to šimrá. Chce spát a přitom není schopná zabrat. Středobodem světa je teď špička nosu, která se prodlužuje, vytahuje kamsi do dáli. Chce se podrbat. Jestli se za chviličku nedotkne svého orlího nosánku, pšíkne si. Začíná se vznášet, peřina jí příjemně hřeje u krku, nejspíš už kráčí do svého snového světa.

Nos pomalu mizí za rohem. Najednou jí dochází, že vlastně není součástí jejího těla. Ani ruce, uši, oči, jazyk. Všechny ty blahodárné útvary, které tvoří jakous takous kvalitu jejího života, se rozutekly kamsi a dělají si, co chtějí. Neovládá je. Sakra, nemá nad nimi absolutně žádnou kontrolu.

Musí se vrátit zpátky k nosu. Byl první. Očím vyšle signál ve smyslu mrknout se po něm. Vida, funguje to. Jenže oči na její požadavek kašlou a hledí si svého. Kochají se vzdušnými obláčky, problikávajícími hvězdami, blankytně modrým prostorem. Náhle jejich chvilku relaxace prořízne nepříjemně bílé, pichlavé až bolestné světlo.

„Vítej zpět, vrátila ses nezvykle brzy. Jdeš si pro inspiraci? Nebo jsi zapomněla, jaký je tvůj úkol?“ zaburácí hluboký ženský hlas. Zaznívá přes ono bílé světlo.

Neslyší ho poprvé. Evidentně bude něco vytýkat, překvapivě jí to ale nevadí.

„Nezapomněla, jen mne to vše neskutečně zmáhá. Čelit všem těm nesmyslným požadavkům. Respektovat nepochopitelné, zapadnout mezi nechápající, vstřebávat neharmonické. To je proti lidskosti. Chceš mne zničit? Nemám dostatečný filtr, chybí mi klíč,“ slyší samu sebe hovořit ke světlu.

„Nechybí, máš ho uvnitř sebe, jen musíš najít sílu vnímat ho. Rozpomenout se. Varuji tě, pozemský čas je omezený. Informací máš dostatek, smysly jsou v pořádku, vnímání máš nadmíru citlivé, zbývá jen málo. To je však to nejsložitější. Víc ti poradit nemohu,“ zazáří naposledy pronikavé světlo a rozplyne se v prostoru.

Má sto chutí posbírat všechny své tělesné údy a vrátit se zpátky do postele, ale z nějakého důvodu to ještě nejde. Oči jsou z předešlého šoku stále v krátké rekonvalescenci, ruce se snaží nahmatat hvězdnou mlhovinu a uši si užívají nadpozemského ticha a klidu. Chápe je. Čím to vlastně promlouvá sama za sebe? Tuší, že ví, ale nedokáže to pojmenovat.

Dole na zemi tápe. Prý má čich na lidi, a proto dělá na personálním. Nicméně její odhad a empatie ji spíš vyčerpávají. Je zahlcená informacemi. Potřebuje síto, filtr.

„Nevím, jestli mne slyšíš, věřím, že jsi tady, někde v éteru. Nechci radu, chci vidět směr,“ vysílá signál kamsi do dáli a doufá, že se druhá strana vrátí, zachytí ho. Povedlo se, jsou ve spojení. „Směr znáš, jen se nesmíš dívat okolo. Všechny ty odbočky jsou cesty ostatních. Ty tě matou. Dál už musíš sama,“ vnímá ozvěnou ten ohromující hlas. „Pozemšťané ten kompas nazývají Třetím okem, šestým smyslem. Je jedno, jak tomu budeš říkat. Až ho oprášíš, věnuješ mu náležitou péči a budeš se jeho informacemi řídit, uleví se ti. Teď ke mně promlouvá tvá mysl, zpracováváš své myšlenky. Až bude vše správně propojené, nebudeš ke mně vzhlížet, spojíme se na stejné vlně, frekvenci,“ dokončí svůj nadpozemský koučink bílá záře a zmizí v nedohlednu.

„Těžknu, budu se muset vrátit. Za chvilku mi zazvoní budík. Á, ruce se vracejí, oči se tváří odpočinutě. Snad si vše budu pamatovat, jen ještě pořád nevím, proč to dělám,“ rekapituluje si nedávné zážitky ona a čeká na nos. Přivál jako poslední, prý si celou dobu myslel, že se mluví o něm, tak se raději skrýval. Bál se, že bude muset posílit, což by vzhledem k jeho orlí velikosti nevypadalo dobře. Chudák, spletl si čich s intuicí a navíc měl strach o její vzhled. Měla by si ho více vážit.

To ráno nemusí budík zvonit dlouze. Vstává nepolámaná, odpočinutá a hned si jde své snění zapsat. Když rozsvítí lampičku, čte v myšlenkách ze včerejší noci přesně totéž, co chtěla poznamenat dnes. Jen otázka směru předešlou noc chyběla.

 

 

V DÁLI DRUHÝ SVĚT USÍNÁ

ŠIMON PRAVDA

 

Ikare, já nejsem pták.
Dej mi svoje křídla.
Že mě neunesou?
Dej, Ikare, co já pak?

Beze střetu našich světů?
V dáli druhý svět usíná
Ten můj, beze květů,
zimou se chvěje
otevřenýma očima.

Já nejsem pták
a že mě neponesou,
dobře vím,
co stane se pak.

Dá-li moře
Dá-li bouře
Dá-li v dáli
Ikare, tak
bude dobře.

 

 

ZPĚTNÝ CHOD

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Nakonec to bylo až nečekaně snadné. Profesor Emil Kupka extrahoval už třetí sen. Překvapilo ho, že barevně světélkují. Jemná bledá záře signalizovala, co sen obsahuje. Hýřily celou škálou barev. Pochopitelně už věděl a také pečlivě zaznamenal, že charakteru snu lze přiřadit konkrétní barvu. Doposud analyzoval výhradně sny svých pacientů. Jejich sny se mu dařilo zobrazovat.

 

Vždy ráno každý pacient hned do formuláře zapsal, co si ze svého snu pamatuje. Profesora Kupku a jeho asistentku Soňu Valentovou fascinovalo, že zápisy pacientů se takřka stoprocentně shodují s tím, co mohli pozorovat na monitorech. Sny, které mohli sledovat, byly více než zajímavé a Sigmund Freud by se nejspíš nad jejich výkladem pěkně vyřádil.

Například paní kolem padesátky a trošku při těle měla sen, že je motýl. Létá z květiny na květinu a stále si zpívá stejně, jako pěla princezna Zpěvanka ve filmové pohádce Byl jednou jeden král s Werichem v hlavní roli. Po chvíli byl bílý sen k nesnesení.

A pan Koníček, zhruba stejného věku, jemuž sen zhnědl, tak ten ve snu běhal zoufale po nesmírně rozlehlém hotelu. Hotel byl plný chodeb, schodišť, slepých uliček a stovek pokojů, ale nikde nebyly toalety. A pán moc, skutečně moc potřeboval nějakou navštívit. A když už se mu WC najít povedlo, bylo obsazeno. Čiré utrpení.

A taky jeden mládenec. Hrál ve svém snu hru famfrpál z Harryho Pottera. Jen místo košťat létali hráči na motocyklech Harley Davidson. Na to se dalo i koukat. Sen v nádobě měl barvu do zelena.

Ale Kupkovi šlo o něco jiného. O jejich trvalý záznam. Bohužel, nedařilo se sny uchovat. Zakonzervovat. Trávil tím spoustu času.

Až pak. Profesor Kupka na vše přišel úplnou náhodou. Byla sobota, doma ho nikdo nečekal. Sám nemohl spát. To se stává, v tom nebyl jediný. Koneckonců byl dnes a denně obklopen pacienty s poruchami spánku. Nechtěl problém řešit nějakou chemií, ale přírodním produktem melatoninem, hormonem spánku. Ten reguluje chronobiologické rytmy a je produkován epifýzou,  nadvěskem mozkovým. Tělo si jej vyrábí samo, Ale při poruše se dá dodat orálně. Jednoduše se dá koupit v každé lékárně. A profesor Kupka tak také učinil.

Melatonin zabral. Říká se mu poeticky sníček. Emil spal jako mimino. A ty sny! Nikdy neměl tolik barvitých snů jako s tímto doplňkem stravy. Protože byl od přírody zvídavý, vzal si do hlavy a hlavně do laboratoře, že vše prozkoumá.

Zavřel se v pracovně, což v jeho případě je spánková laboratoř soukromé kliniky. Přisunul blíž speciální lůžko, připravil přístroje. V deset večer si připevnil elektrody a snímače k hlavě. Sníček zapil sklenicí vody a ulehl. Součástí snímacích přístrojů byla i sada speciálního chemického skla. Nádoby byly naplněny čirým plynem, jehož složení profesor držel v tajnosti. Pracovně jej nazval PSES – plynový stabilizátor extrahovaných snů. Samozřejmě běžely tři kamery snímající jeho lůžko a vše se zaznamenávalo do PC.

 

Ráno, tedy to první ráno, jen jak se probudil, ihned si do notesu zapsal svůj sen. Věděl, že sny se z hlavy obyčejně rychle vytratí. Sen byl velmi intenzivní a znepokojivý zároveň. Přepadl banku. Střílelo se a na místě zůstali mrtví. A střílel on. On! Takový nekonfliktní lidumil. Sen měl modrou barvu. Zapnul monitor a s napětím sledoval obrazovku. Celý se zachvěl a vyrazil mu pot po těle, když jako film sledoval snovou akci. Podařilo se. Sen se zakonzervoval. Ani nebyl schopen dodívat se do konce. Možná by uvěřil, že co vidí na obrazovce, je blud, ale v ranním zápise měl vše černé na bílém.

 

Sen následující noci byla jiná káva. Nikde neloupil, nestřílel. Souložil. Sex byl smyslný, chvílemi divoký a nejpodstatnější bylo, že se miloval se svou dlouholetou kolegyní, asistentkou Soňou. Vždycky ho přitahovala. Taky měla čím. Často myslel na to, jaký by sex s ní mohl být, ale nikdy tenhle směr myšlení nedával verbálně či jinak najevo. Choval se k ní výhradně jako ke kolegyni a dámě. Upřímně, ani její rodinná anamnéza ho nikdy nezajímala. Věděl jen, že je rozvedená a bezdětná. Proto taky mohla trávit spoustu času v laboratoři. Ale jestli někoho má? Nevěděl. Nikdy se neptal, nikdy o tom nemluvila. Plusem bylo, že se o zkoumání snů zajímala se stejným nadšením jako on. Ještě že tu v noci z neděle na pondělí nebyla. Přišla až ráno.

„Soňo, musím vám něco říct.“ Emil si se Soňou i po několikaleté spolupráci stále vykal. „Určitě jste zaregistrovala lůžko tady na place,“ ukázal na rozestlané lože. „Konečně jsem vyzkoušel prakticky sám na sobě extrakci snů. Zdá se, že to funguje.“

 „Fakt? Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že by stahování snů mohlo fungovat. Můžu tedy vidět váš sen nebo snad sny, je-li jich víc?“

„No, nevím, nevím. Tady ten modrý, to je vyloženě akční věc. Snad pod dojmem nějakého dříve zhlédnutého filmu nebo, nevím, prostě se mi zdálo, že jsem vraždící bankovní lupič.“

Profesor zmáčkl play a první noční sen se bez problému rozjel Soně před očima.

„Soňo, nemusíte to vidět celé! Je tam moc krve. Jsem to já, ale já to nejsem. Rozumíte?“

„Dobře, pane profesore. Já taky nejsem příznivcem hromad mrtvol ve filmech. Třeba Johna Wicka jsem vůbec nedala. A co ten druhý sen, ten růžový?“ zeptala se Soňa a zvedla k Emilovi hlavu.

„To je… jak bych vám to řekl… Míváte, Soňo, erotické sny? Takové hodně živé? Víte, jak to myslím?“

„Tedy, pane profesore, vy jste ve snu sexoval!“ rozesmála se Soňa a Emil lehce zrudl.

„Já bych jej snad ani nepouštěl. Vlastně jde o čiré porno. Ale za to já nemůžu! Holt je to sen. A za sny nelze obviňovat nebo se nad nimi morálně pohoršovat, co? To bych taky za bankovní loupež mohl jít do chládku. Vždyť jste viděla, jaké kraviny se pacientům zdají! Nebudeme růžovou barvu provokovat. Ale co bychom mohli, Soňo, je pokusně zachytit tentokrát váš sen. Co říkáte? Máte dneska večer, respektive v noci, něco? Můžete zůstat? Víte, že byste si dala tady ten,“ Emil Soně ukázal tabletku melatoninu. „Po něm budete spát a hlavně se vám bude určitě něco zdát. Tak jako mně. Nebojte se, klidně si přečtěte příbalový leták. Sníček je nenávykový a neškodný. Tak co?“

Soňa, které se skoro nikdy nic nezdá nebo si sny nepamatuje, bere profesorovu nabídku jako výzvu. „A nehrozí mi nic?“

„Soňo, vždyť zde nejste na exkurzi! Víte, s čím pracujeme. Na těle, tedy hlavně na hlavě, budete mít jen snímače. Nebudete pod proudem ani pod žádným zářením. Vždyť to víte!“

„Vím. To jen pro jistotu. Tak jo. Tak do toho!“

„Pr, na spaní je čas. Vždyť ještě není ani poledne. Uděláme nejdřív práci, která je rozdělaná z minulého týdne.“

Večer zastihl Emila se Soňou docela unavené. Ani nedojedli objednanou pizzu. Soňa si uvařila bylinkový čaj, Emil silnou kávu. Ze šuplíku vylovil láhev s milovaným burbonem. Ještě chvíli glosovali uplynulý den a pak Soňa zapila prášek na dobré spaní a ulehla. Emil jí připevnil všechny monitorovací kontakty, ztlumil světlo, popřál dobrou, na sny vydatnou noc a přemístil se do velínu.

 

Burbon se po dalších několika vydatných locích takřka ztratil. Emil kontrolou zjistil, že Soňa už spí. V tu chvíli dostal, pod vlivem vypitého alkoholu, nápad. Nezačne jímat Sonin sen do nové nádoby, ale naopak vymění přívod a neodborně řečeno, dá svému zachycenému snu minulé noci zpětný chod, aby ho mohla prožít i Soňa. Rád by ráno zjistil, že divoký vášnivý sex prožila Soňa v noci s ním. A co to s ní udělá. Co napíše? Co ráno řekne? Přál by si, aby chtěla, aby moc chtěla prožít ten sen tentokrát doopravdy. S ním. S Emilem. Aby si to rozdávali stejně divoce a smyslně, jak zachycuje noční záznam jeho snu. Něco mu napovídalo, snad vědecká intuice, že by to mohlo fungovat.

 

V práci se pít nemá. A už vůbec ne tam, kde jde o činnost odbornou a zodpovědnou. Emil se při přepojování přehmátl a Soně začal vracet do hlavy svůj vražedný modrý sen. Sám únavou a whiskou zmožený usnul s hlavou na stole.

Soňa ráno vstala. Sundala z těla všechny dráty, mlčky se oblékla, vzala si kabelku, a aniž by zkoumala, kde je její šéf, odešla. Jako v transu přešla dvě křižovatky směrem k centru města, vešla do banky. Z kabelky vyndala malou pistoli, na kterou měla řádný zbrojní pas a kterou nosila výhradně za účelem sebeobrany, a aniž tušila proč, začala střílet. Lidé v bance padali jako kuželky bowlingu.

Profesor Emil Kupka se ve svém tušení nemýlil. Zpětný chod funguje.

 

 

ZEMĚ ÚSMĚVŮ

NATAŠA RICHTEROVÁ 

 

Karolína Vísková měla za sebou perný den. Nebylo divu, že se dnes odpoledne cítila vyšťavená. Ráno opět vynechala otužovací box a dala si jen rychlou teplou sprchu. Už pár dní jí chlad otužovacího boxu nedělal dobře. Kolem žaludku ji trápila nesnesitelná bolest, která se objevila vždy ráno po aplikaci chladu.

Přitom její OTUbox byl nejnovější model se zabudovanou chromo a aromaterapií. Se senzory tepu, dechu a teploty pozemského obalu, s napojením na homeLAB, který každé ráno vyhodnocoval spalování tuků, cukrů, PH moči a podíl vlákniny v požité stravě.

Na základě aktuálních údajů jí pak homeCOOKER připravil snídani a odeslal jídelníček do kantýny v institutu. Vyvážený poměr živin, proteinů, sacharidů, minerálních doplňků a vitaminů. Zatím jí vše perfektně fungovalo, její pozemský obal prospíval a ona každé ráno vyskočila z boxu jako znovuzrozená.

A teď… Pár dní se trápila, snažila se to překonávat, ale jednou ráno si prostě řekla, že se svět nezblázní, když otužování na pár dní vynechá.

Karolína byla typická žena své doby. Vždy dobře naladěná, usměvavá, v práci precizní a soustředěná. Pracovala jako kontrolorka v Institutu preventivních výzkumů. Prevence se v posledních letech stala novým trendem. Díky dodržování prevence se podařilo vytvořit trvale šťastného člověka! Lidstvo dospělo! Jednou provždy upřednostnilo prevenci před upachtěným a neefektivním napravováním následných chyb.

V institutu za dvacet let, kdy zde Karolína pracovala, vyvinuli celý systém, který přinášel skutečné výsledky. Díky výzkumu lidského mozku a možnosti úprav konkrétních neurologických synapsí neinvazivními metodami celá společnost poskočila od nemocí k trvalému zdraví a od válek k míru.

A stačilo tak málo!

Stačil k tomu prostý lidský úsměv! A samozřejmě preventivní stimulace mysli od útlého dětství a dále chirurgické mikrooperace obličeje a laserové zákroky na očních čočkách. Celý komplex zdánlivě drobných opatření. Avšak s úžasnými výsledky a s pozitivními dopady na lidstvo, na celou planetu!

 

Ráno po další teplé sprše stála v koupelně a pozorovala se v zrcadle. Na skle blikaly zelené kontrolky. Přiblížila tvář a vycentrovala ji na střed světelného terče. Stiskla tlačítko CONTROL. Terč se rozsvítil výstražnou červenou barvou a Karolína si povzdechla. Bude muset na další mikroplastiku koutků úst. Opět je o milimetr nadzvednout, aby se zachovala usměvavá tvář, která dodává mozku trvale pozitivní impulsy.

Pokud by se pokles ukázal při skenování obličeje u vstupu do institutu, vůbec by ji nemuseli vpustit do práce! Karolína vše vyřeší včas a předejde tak problémům. Nikdo nemusí mít problémy, pokud skutečně využívá všechny preventivní nástroje.

Každý člověk vstoupí do programu prevence hned po narození. Jen tak je zajištěno, že lidé jsou vedeni ke štěstí a spokojenosti.

Jedním z nástrojů je osobní zrcadlo. Má vestavěnou aplikaci, která upozorní na nežádoucí poklesy úsměvu a na vyhasínání očních čoček. Pokud se tvář přestává usmívat a pohled vyhasíná, vzbuzuje to v protějšku ostražitost. Do mozku putuje negativní impuls a ten pak vytváří v těle hormonální koktejl, který doslova otravuje celý organismus! Už žádný adrenalin či kortizol!

Při pravidelných preventivních kontrolách se mozkové naladění přísně posuzuje. Encefalogram je neúprosný. Pokud vyhodnotí, že mozek nedostává správné impulsy, je nutno nasadit korektivní opatření.

Malé děti mají v tomto výhodu. Jim stačí od narození nasadit hypnopedii, pozitivní působení ve spánku. Od třináctého roku je ale už nutné začít s drobnými plastickými zákroky. Někdy stačí opravdu jen milimetrové povytažení rtů do úsměvu a mozek začne produkovat hormony štěstí.

Po třicítce je většinou nutné implantovat také oční čočky kvůli vyhasínání pohledu. Po čtyřicítce neúprosná gravitace táhne dolů nejen koutky úst, ale i oční víčka, prsa, břicha a zadky. Nároky na operace stoupají. Ale co? Jsou to jen pozemské obaly. Lidem vlastně nepatří.

Po sedmdesátém roce se korekce úsměvů nedoporučuje. Křehká kůže starých lidí nepřijímá zákroky dobře. Karolíně je dvaapadesát, bude potřebovat jen pár stehů. Domluví se s Juditou, kamarádkou z kliniky.

 

Když Judita naskenovala údaje z Karolinina homeLABu, přimhouřila oči. „Koukám, že vynecháváš otužování.“

„Trochu mě zlobí žaludek.“

„Udělám ti sono.“

„To nebude třeba, Judi.“

„Víš, že ano, Karolíno. V žaludeční oblasti se usazují strachy, vzteky, obavy. Pokud se něco takového vyskytne u člena institutu… u kontrolora. Jestli tvůj mozek nezvládá zachovávat pozitivní vlny a pozemský obal to poškozuje, mohla bys přijít,“ odmlčela se Judita, „minimálně o práci.“

Karolína věděla, že nemusí přijít jen o významný post v institutu. „Věřím, že to úprava koutků vyřeší.“

„Dělej, svlíkni se v kabince, uděláme to hned.“

Karolína vzala za kliku a vstoupila.

Nemysli na něj. Vypni mozek. Žlutá opice, žlutá opice, představuj si žlutou opici a nemysli na Alberta Kamenského.

Karolína se svlékala. Tušila, že se v jejím žaludku usídlila pochybnost. Věděla, kdy se to stalo. Ve chvíli, kdy komise v oddělení závěrečné kontroly zařadila Alberta Kamenského do jarního obřadu odevzdání. Je to půl roku, kdy přihlížela tomuto slavnostnímu aktu na stadionu za městem. Albert Kamenský stejně jako další stovka lidí ulehl na měkkou plastovou podložku ověnčenou záplavou květů. Asistenti v bílých tógách procházeli mezi podložkami a vkládali ležícím lidem do nosních dírek malé žluté kapsle. Teplo pozemského obalu postupně kapsli roztavilo, uvolnilo látky, po kterých lidé ochabli a v klidném očekávání konce se odevzdali.

Karolína seděla na tribuně mezi lidmi z institutu. Dnes byl obřad nějaký jiný. Při pohledu na Alberta Kamenského její srdce divoce bušilo. Vražda. Trest… Ale na tváři se navzdory tomu rozléval příjemný úsměv. Poprvé ji napadlo, že by si svůj obličej chtěla rozškrábat.

 

Karolína s ním, s Kamenským, na rozdíl od komise hovořila několikrát. Vyšetřovala ho. Silně na ni zapůsobil.

„Máte prý tvář, která se neumí usmívat?“ zeptala se namísto pozdravu.

Rozesmálo ho to, ale hned zvážněl. Jeho obličej brázdily hluboké vrásky a jizvy.

„Při vědomí toho, co jsem zjistil, mi úsměv poněkud zamrzl.“

Prohlížela si jeho jizvy zblízka. „Co jste udělal? Rozškrábal jste si to?“

„Rozřezal.“

„Nemůžete si jen tak sundat úsměv! Úsměv chrání lidstvo!“ vykřikla.

„To je jen heslo hlasatelů, nikdo už neověřuje, jestli to funguje.“ Potřásla hlavou. Blázen.

„Dovolíte?“ Vzala průhlednou helmu se senzory a nasadila ji Kamenskému na hlavu.

„Znáte sektor 67?“ zahuhlal a sklo v helmě se orosilo.

„Ano, jistě. Je to někde na severu, že? Dekontaminace tam proběhla úspěšně a teď se hledají důkazy o minulosti. Počátky preventivních programů se datují hlouběji, než jsme si dovedli představit. Je to fascinující!“

Spustila přístroj. Kontrolky zablikaly.

„Teď seďte v klidu a snažte se na nic nemyslet.“

„Vypravil jsem se tam minulý rok s expedicí historických jazyků. Víte, že se to tam jmenovalo Švédsko?“

„Snažte se na nic nemyslet, takže přestaňte mluvit.“

„… a to, co jsem tam našel. Počátky prevence nejsou takové, jak se o nich učí. Bohužel jsem všechny materiály musel odevzdat.“

Křivka mozkových vln na monitoru se prudce zhoupla. „Ale tady u vás v institutu ty dokumenty mají ke zkoumání,“ pokračoval. „Možná byste mi mohla pomoct.“

Zaujalo ji to. Nové informace o historii prevence by mohla využít ve vědecké práci a získat body pro kariérní postup. Na chvíli se zasnila a viděla se v užším vedení institutu. V horních kancelářích s výhledem na celé město.

Ze zadumání ji vyrušil tanec křivek na monitoru. Kdyby toho její obličej byl schopen, zachmuřil by se.

„Neuvěřitelné,“ potřásla hlavou. „Jak to, že vás neeliminovali hned v zárodku těchto potíží? Vždyť vy jste v hluboké depresi! Služba!“ zavolala do přístrojového mikrofonu. Když se dveře otevřely, požádala strážce, aby nasunul plexisklovou přepážku s pokovenou vrstvou proti neuropřenosům.

Mezi ní a Albertem vyjela z boční drážky v obkladu průhledná tlustá stěna v rámu.

„Promiňte,“ omluvila se s úsměvem, „ale víte, že deprese je nakažlivá.“

„S tou vaší depresí, všemocnou prevencí a falešnými úsměvy je to jinak, doktorko!“

„Prevence je vším!“ prohlásila nekompromisně.

„Všechno je to lež! Pravda je v dokumentech z expedice! Potřebuju se k nim dostat!“

„Zřejmě vás v sektoru 67 napadla nějaká bakterie. To, co mi říkáte, a v hodnotách, jakých se pohybuje váš mozek… to není normální. Ještě jsem se s tím nesetkala.“

„Poslouchejte mě, doktorko! Měla byste to vědět! Dřív, než mě pošlou k odevzdání, vám musím říct aspoň tohle: Program prevence vymysleli ve Švédsku před třemi stovkami let. Tehdy ještě neprobíhaly eliminace tak masově. Zločince zavřeli do zařízení, kterým říkali věznice, a snažili se je tím potrestat, napravit, převychovat. Ale nechali je žít. Pak začaly pokusy s nervovou soustavou. Propojenost mimiky a mozku. Dělalo se to jen zločincům! Dneska se to dělá všem lidem! I dětem! Není to žádná prevence, ve skutečnosti je to trest! A všechny ty eliminace a obřady odevzdání, jsou prachsprosté vraždy nepohodlných lidí!“

Karolína si povzdechla: „Dobře víte, že dnes už vraždy stejně jako jiné násilí neexistuje, tudíž tresty už nepotřebujeme. Právě díky prevenci a eliminacím!“

 

Padla na ni únava. Snažila se nepřipouštět si slova Alberta Kamenského. Zločinec. Vražda. Trest. Směšné! Vždyť to patří do slovníku archaických pojmů. Ani v dějepisu už se to neprobírá. Kamenský je nemocný člověk. Kontaminovaný v sektoru, který měl zjevně ještě zůstat zavřený. Dokumenty z expedice jí neuznají jako podklad k vědecké práci, když pochází z nevěrohodného zdroje.

Škoda! Měla být opatrnější! A teď to má. Nakazila se a její žaludek je první čidlo, které depresi zaznamenalo.

Otevřela dveře a vstoupila do vyšetřovny. Jen doufala, že to zachytila včas. Zločinec. Vražda. Trest…

 

Probudila se a chvíli jí trvalo, než si vybavila, kde je. Před pár týdny ji z vyšetření žaludku poslali rovnou na pozorování do nemocnice. Komise, její vlastní podřízení, teď rozhodnou, co bude dál. Pošlou ji do ozdravovny? Snad ano. Profesor Berger přistoupil k jejímu lůžku s milým úsměvem.

„Je nám líto, doktorko Vísková, váš neurovegetativní systém je v silné nerovnováze. Žaludek a nyní i střeva vykazují nadlimitní hodnoty stresu. Váš mozek dále vykazuje intenzivní činnost nevhodným směrem. Vy pochybujete, doktorko!“

„Nikdy jsem nepochybovala, pane kolego. Vždyť mě přece znáte!“

Zakroutil hlavou. „Přístroje nám dávají jasná data. Jak říkám, je nám to líto, ale člověk s takovým postižením mozku nemůže působit na pozici kontrolora. Pro pochybující není místo ani jinde v institutu.“

Měla chuť mu ten jeho úsměv rozpárat!

„A ani ve společnosti,“ dodal tiše. Najednou se nemohla nadechnout. Zavřela oči a nehty zaryla do kůže kolem úst. Berger otevřel žluté desky a začal číst: „Dne 10. srpna roku 2382 Komise v Oddělení závěrečné kontroly Institutu preventivních výzkumů rozhodla, že doktorka Karolína Vísková bude součástí obřadu odevzdání o podzimních svátcích, 2. listopadu 2382. Toho dne odevzdá svůj pozemský obal Institutu preventivních výzkumů.“

Sklapl desky a s úsměvem odešel. Karolína se nemohla pohnout. V očích ucítila něco, co dosud neznala. Palčivé horké kapky, které se v nich najednou objevily, se přehouply přes spodní řasy a skanuly dolů po usměvavé tváři.

 

 

NÁLEZ

ZUZKA KRATOCHVÍLOVÁ

 

Doktor Paul Werner seděl v klimatizovaném stanu a zpracovával své poznámky z předchozího dne. Jeho archeologický tým pokračoval v odhalování nové pyramidy dle plánu.

„Paule, Paule, pojď sem honem,“ slyšel volat zvenčí.

Jeho kolega Mark byl udýchaný a zpocený po celém těle. Nebylo to ale způsobeno pouze venkovní teplotou, nýbrž vzrušením, které ho celého prostupovalo. Tým právě odhalil vstupní chodbu do pyramidy.

„U toho musíš být, vykašli se teď na sepisování reportů. Můžeme vstoupit dovnitř, chápeš to?“ chrlil ze sebe, sotva popadal dech.

„Všichni na tebe čekají,“ dodal ve chvíli, kdy už začal z boxu vyndávat ochranné obleky a dýchací masky. Doktor Werner zatím nepromluvil. V duchu si představoval, co bude následovat. Nebyl to první objev, který jeho tým odhalil. Tentokrát to bylo ale něco jiného. Něco většího. Ten pocit už znal. Pocit, který znají dospělí stejně jako malé děti, které se těší na Štědrý den a dárky pod stromečkem. Víte, že tam něco bude, ale ještě nevíte co.

Paul se snažil ponechat si chladnou hlavu a jednat co nejvíce uvážlivě a profesionálně, aby svému týmu ukázal, že je mužem na pravém místě. Uvnitř se ale těšil jako malý kluk.

Oděn do ochranného obleku s helmou a připraveným dýchacím přístrojem řekl před vstupem svému týmu: „Dovnitř nyní vstoupíme pouze dva, já a doktor Mark Adler. Budeme ve spojení vysílačkou. Jakmile provedeme první ohledání prostoru, bude moci nastoupit další skupina, která postupně zmapuje všechny nálezy. Naši cestu sledujte přes kamery na našich helmách. Je to všem jasné?“

Tým vše odkýval a hrnul se k monitoru počítače, aby viděl jejich cestu v přímém přenosu.

Přístroje zaznamenávaly všechny hodnoty v normálu. Poučeni z minulých zkušeností, kdy někteří hledači pokladů, ale i archeologové přišli o život kvůli otravě jedovatými plyny, Paul i Mark nyní dodržovali veškerá možná bezpečnostní opatření. Pohybovali se pomalu a obezřetně. Chodba, kterou postupovali, byla nebývale prostorná. Nešlo o žádný spletitý systém chodeb, ale poměrně jednoduchou dlouhou schodišťovou chodbu směřující šikmo dolů do nitra pyramidy. Proto se k hlavní komoře skrývající sarkofág dostali celkem rychle. Oba dva byli nadšení, že nic nenese známky toho, že by se po uzavření pyramidy někdy někdo dostal dovnitř, něco odcizil nebo poškodil.

„Vidíš tu výzdobu? Ty hieroglyfy všude po stěnách? Nejsou vůbec poničené,“ pochvaloval si Paul a už se těšil na odhalování a prozkoumávání dalších tajemství, luštění textů a odkrývání pokladů, které s sebou jejich nález ponese.

Po jejich návratu a prvotním ohledání byla na řadě další skupina badatelů, kteří vše zdokumentují. Vybaveni fotoaparáty, kamerami, sondami, rentgenem a ultrazvukovým zařízením postupně mizeli v útrobách majestátní hrobky. Zkoumali obsah vzduchu, množství kyslíku, dusíku i jedovatých plynů. Během několika hodin tak už nebylo třeba používat plynové masky, stačilo mít s sebou malé kyslíkové bomby, které okysličovaly vydýchaný vzduch a urychlovaly ventilaci.

Nově odhalená pyramida se nacházela na dně bývalého údolí, které bylo po tisíce let zaváto pískem. Až díky změně klimatu a neutuchajícím silným větrům, které nyní bez přestání vály v opačném směru, než bylo běžné, se z písečných dun vynořil vrcholek svým tvarem jasně připomínající známé stavby.

Po několika hodinách bádání se z nitra monumentu ozval vysílačkou jeden z kolegů: „Doktore Wernere, naše přístroje zaznamenaly podivný nález, který svírá mumifikovaný objekt v ruce. Pojďte se prosím podívat.“

To bylo něco pro Paula i Marka. Bez mrknutí oka odložili vše, na čem právě pracovali, a mířili zpět dovnitř. Rentgen odhalil pevný, plochý a hranatý objekt, který mumie uvnitř sarkofágu drží v ruce. Po odklopení rakve a bližším ohledání ultrazvukem se již předmět jasně jevil jako mobilní telefon.

„Co to ksakru je?“ podivoval se doktor Werner.

„Vypadá to jako mobil, ne?“ řekl někdo z týmu, zatímco ostatní se báli vyslovit to nahlas.

„Jak se mohl mobil dostat do ruky mumie? Před námi tu nikdo nebyl tisíce let, tak jak mi to vysvětlíte?“ křičel doktor Werner rozčilením.

„Třeba uvnitř není obyčejná lidská mumie,“ zaznělo komorou se sarkofágem a tým začal podivně šumět vzájemným šepotem.

Doktor Werner poprvé nevěděl, co přesně dělat. Nález a tajemství v něm vyvolávalo změť pocitů a emocí. Touha dozvědět se víc se mísila se strachem a zodpovědností za celou skupinu kolegů.

„Všichni ven,“ zavelel najednou rozhodným tónem.  Při cestě nahoru po schodech přemítal, kdy a komu má zavolat jako prvnímu a komu volat raději nemá. Zároveň s tím mu probleskovaly hlavou myšlenky typu: Pokud je to skutečně mobil, bude mít v sobě uložená nějaká data? Budou v něm obrázky? Zvukové záznamy? Nebo snad videa? Kdo je ten mumifikovaný? A proč je mumifikovaný?

Adrenalin v jeho žilách proudil rychlostí světla, až se mu zdálo, že mu praskne hlava. Od dětství miloval překvapení a nálezy. Neustálena rodičích vyžadoval, aby mu vymýšleli další a další honby za pokladem, hry na schovávanou a vzdělávací bojovky. Proto si také vybral archeologii jako svůj obor. Odrážela v sobě všechno, co měl rád. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že při své práci najde něco podobného jako dnes. Dokonce se přistihl, že se párkrát štípl, aby se ujistil, že nespí. Nechápal, jak je něco podobného možné.

Jako prvnímu zavolal děkanovi fakulty, pod kterou jeho výzkumný tým spadal. Řekl mu, ať si přečte e-mail, který mu poslal, protože není schopen o dané věci hovořit.

„Vážený pane děkane, náš tým odhalil vskutku nevídaný nález. Dle všech dosud provedených důkazů mumie ukrytá v sarkofágu drží v ruce mobilní telefon. Prosím, sdělte mi, jak máme dále postupovat a koho kontaktovat.“ Děkan četl tu zprávu několikrát. Při prvním čtení ho napadlo, že je to nejapný žert. Při druhém, že horko a vyčerpání způsobily pomatení mysli. A při třetím si říkal: „Co když je to pravda?“

Situaci řešil celý univerzitní sněm za přísného utajení. Nikdo se nesměl nic dozvědět. Hlavně ne novináři. Těm poslali fotografie zdobeného sarkofágu s informací, že další práce a odhalování musejí probíhat pomalu z důvodu bezpečnosti archeologů a ochrany nalezených artefaktů. Tím byla veřejnost lačnící po novinkách utišena a utajovaná akce mohla v klidu pokračovat. S obsahem nálezu byli seznámeni pouze vybraní členové vědecké obce. Přijelo několik odborníků z celého světa.

Nakonec byl celý sarkofág převezen do tajné laboratoře, kde byl podrobně prozkoumán. Mumie byla skutečná lidská bytost homo sapiens, žádný mimozemšťan, jak někteří tipovali. Její stáří bylo odhadováno na 4500 let. Ovšem mobil byl pravý. Jevil známky dlouhého pobývání uvnitř rakve, ale díky minimální vlhkosti a přítomnosti vzduchu nebyl ani zkorodovaný. A materiál? Kov, plast a sklo. Nebyla na něm ani značka, ani symbol, ani vstup pro nabíjecí kabel. Měl pouze kameru z obou stran, jak jsme zvyklí mít na mobilech z dnešní doby.

„Tak jak funguje? Jak se do něj dostaneme? Co v sobě ukrývá?“ kladli si otázky vědci.

S hypotézou a řešením přišel až americký fyzik, který spočítal, že za určitých podmínek je možné cestování časem. Dořešil tak Einsteinovy fyzikální možnosti vesmíru a pro svou teorii našel i první důkaz.

„Všechno je jednou poprvé,“ řekl tehdy veřejnosti. A poprvé také slavil Paul Werner odhalení nálezu, který nemohl být větší. Byl tím, o čem celý život snil, ale konkrétně si to nedokázal představit. Jako kdyby objevil bájnou Atlantidu nebo Bermudský trojúhelník.

Jen fyzici a vědci měli plné ruce práce se zkoumáním mobilu z budoucnosti. Jak funguje? Čím se z něj můžeme poučit? Kolik podobných nálezů nás ještě čeká? A proč se až dosud nic z budoucnosti nenašlo? A je skutečně pravda, že se nic nenašlo?

 

 

PRÁZDNINY

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Právě probíhá hodina světovědy. Žákům už dávno vůbec nevadí, že text na obrazovce čtou zprava doleva, jak přikazuje světový Komunikační zákon. Do krve většině ale stále nepřecházejí dle jejich soudu pitomé čínské znaky proplétané angličtinou a arabštinou.

Že GLOBÁLKA, jak se obecně světovému jazyku říká, do sebe nepojala znaky azbuky, což při hlasování neprošlo jen těsně, to už na věci nic nemění. Guláš, myslí si už léta mnozí.

Starou dobrou angličtinu seženete snad jen v archivech. Ani v CHUSA (Chú-es-á) se jinak než globálkou nepíše. Holt Čína, která je teď nejmocnějším státem někdejších USA, silou svých hlasů změny kdysi prosadila.

„Viděl jsem u babičky texty na papíře psané dávným českým jazykem, co se jím psalo ještě v dvaadvacátém století. To, co před třiceti lety vymysleli pro nás, to je lingvistická prasečina, to vám říkám,“ zbytečně se zlobí Chuej Nováček.

Tématem hodinové debaty je vývoj školství Evropy od dvacátého po čtyřiadvacáté století, tedy do dneška.

„Tak, milí studenti,“ ozve se z voperovaných sluchátek do uší žáků, „dnes si probereme přelom tisíciletí. Neškleb se Alío Thilmído. Vidím ti až do středního mozku. Samozřejmě přelom dvacátého a jednadvacátého století ve střední Evropě. Začneme odlehčeným tématem. Třeba tím, co tehdejším žákům školní rok zpříjemňovalo. Co to asi tak bylo, no, Marcelo Francová?“ ptá se učitel.

Všem se ve 3D v jejich prosklených kójích objeví Marcelina hezká tvář a odpověď: NOITACAV.  A aby ukázala všem svou připravenost, hned napíše i čínský znak pro prázdniny: Ten se pozpátku číst nedá.

„Skvěle,“ pochválí ji kantor. „A teď, jaké druhy prázdnin z tehdejší doby známe? Vynecháme letní a pololetní a zaměříme se na ostatní. Tak třeba Johne Minhu? A nesurfuj! Teď už nic nevyhledávej!“

John mlčí.

„Kdo mu pomůže? Třeba Mia Šafránková. Tak Mio, jaké?“

„Geometrické?“ zkouší to Mia.

„Proč myslíš, že geometrické prázdniny?“ nechápe učitel.

„No, já myslela ty úhelné prázdniny. Úhly jsou přece geometrie, nebo ne?“ polemizuje.

„Mio, Mio, kdybys pozorně četla to, co sis našla, tak budeš vědět, že nejde o úhelné, ale uhelné prázdniny. A co to bylo, ty uhelné prázdniny, tak to nám řekne Vojta Saidá. Vojto?!“

„Uhelné, uhelné… snad úhledné, ne? To bych, prosím, věděl. Takové úhledné prázdniny někde pod mořem, takové už jsem měl. Kolem ticho a ryby v obřím akváriu. Ne jak máme ty naše prdítka. A taky tam byla spousta hóóódně úhledných holek. Bez skafandrů, jen tak. Tak to si myslím, že můžou být ty úhledné prázdniny.“

„Úvaha pěkná, ale nedostatečná. Jednak jsi mimo, nemluvíš slušně, a navíc, když už prdítka, tak prdítka ta, a ne ty. Dávám ti za pět. Někdo další nám pomůže s uhelnými prázdninami? No jo, milánkové, to byste museli nejdřív vědět, co to bylo uhlí. Takže, vážení, uhlí bylo fosilní palivo a surovina pro chemický průmysl. Jeho celosvětové zásoby byly dočerpány zhruba před sto padesáti roky. Přibližně ve stejném období byla zlikvidována poslední ložiska ropy a plynu. Tak.“

„To znamená, že byly i plynové prázdniny?“ blikl na učitelově monitoru Marcelin dotaz.

„Moment, moment. Tak abychom se nezapletli. Nejprve musíme rozšifrovat, co to jsou ony uhelné prázdniny. To, a to si prosím uložte do paměti, byly školní prázdniny, které byly vyhlašovány proto, že ke spalovnám a kotelnám uhlí nedorazilo včas. Hlavně kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám. Prostě uhlí někde na trase na železnici ve vagonech zmrzlo, kotelny neměly co spalovat, a přestaly proto do škol dodávat teplo, ale nejen do škol… Proto žáci zůstávali v tu dobu doma. A tomu se říkalo uhelné prázdniny. Jasné?“

Učitel Michal Farzan byl se svým výkladem spokojený.

„Tenkrát se žáci učili dohromady? To byli někde zavření všichni společně?“

„Ovšem,“ odpověděl učitel, „a představte si, že jich bylo v jedné místnosti třeba i třicet. Zpravidla od osmi hodin ráno do dvou, do tří hodin odpoledne. To byste, milánkové, dneska už vůbec nezvládli. Přiznávám, že ani já si tohle neumím dost dobře představit.“

„Aha. A když zůstali žáci doma, tak tam teplo měli?“ přišel další logický dotaz.

„Jasně, že neměli. Rozhodně většina neměla, pokud byly jejich domovy vytápěné centrálně,“ odpověděl učitel Michal obratem.

„Tak tomu teda vůbec nerozumíme,“ rozblikala se obrazovka množstvím ohlasů na tento překvapivý fakt. Michal Farzan se přistihl, že tomu nerozumí také, že když byla zima všude, v domácnostech i ve školách, tak proč byly ty uhelné prázdniny? Asi bylo lepší klepat se zimou u maminky než se spolužáky.

„Tak jdeme zpět k tématu. Další druhy tehdejších prázdnin… no, kdo si vzpomene? Nuže?“

„Já se domnívám,“ ozval se všem v hlavách Miin hlas, že byly také hříbkové prázdniny.“

„Mio, Mio, tvé myšlenkové pochody jsou úžasné. Já na jednu stranu oceňuji, že si vůbec na něco vzpomeneš, na rozdíl od ostatních, ale tvá dyslexie je vskutku pozoruhodně rozvinutá. Už dávno jsem ti radil: Dělej s tím něco! Poradců na tyhle poruchy jsou mraky!“

Michal nasadil lehce zlobný tón, ale v podstatě se bavil. Hříbkové prázdniny!

„Tak, opraví někdo Miu a její názor?“

„Prosím!“ hlásí se do debaty Alía. „V přírodních vědách jsme měli kapitolu o nezbytné symbióze stromů a hub. A v té souvislosti se objevovaly také houby, které byly poživatelné. Nesmějte se, fakt jsme to měli, nebo jsem se to dočetla. Dokonce na ty houby lidé chodili do přírody a sbírali je. Tak si myslím, že kvůli sběru hub klidně mohli být i hřibové prázdniny. A hřibové proto, že hřiby mezi houbami byly nejoblíbenější. To jsem se prosím také dočetla!“ dokončila Alía a významně se zadívala do kamery, aby všichni viděli, že ví a že není blbá.

„Přátelé,“ učitel Michal nasadil svůj tatíkovský tón, „já nepochybuji o tom, že houby, když ještě rostly, někdo za účelem gastronomickým sbíral, ale prázdniny kvůli tomu nikdy nikdo nevyhlásil. Hlavně proto, Mio, i ostatní budou dávat pozor, hlavně proto, že nejde o žádné hříbkové, ale chřipkové prázdniny. Ví někdo, co byla chřipka?“

„Něco s nosem jako chřípí?“ ozval se nezobrazený anonym, kterého každý hned poznal. Abbás Sýkorka.

„Skoro dobře, Abbási,“ pochválil Michal Sýkorku. „Chřípí jsou, jak si možná někteří vybaví, nosní dírky. A ve staročeštině chřípěti znamenalo chraptět a sípat. A to už je jen krůček od chřipky. Chřipka je nakažlivá nemoc způsobena virem. Rychle se šířila světem v sezonních epidemiích. Pozor! Na chřipku se i umíralo! No, a když byli žáci tenkrát ve třídách, ve školách pohromadě a přišla taková epidemie, co následovalo?“

„Chřipkové prázdniny!“ ozvala se třída unisono.

„Sláva! Tak to bychom měli,“ spokojeně si vydechl Michal.

„Prosím, pane učiteli, kdy vlastně chřipka vymizela?“ vznesla dotaz Mia.

„Nevymizela. Dnes je permanentně všude. To jen nám, lidem, vědci kdysi upravili genetický kód. Díky němu mají naše těla chřipkový vir vlastně ráda. Dnes už můžeme říci, že je to stejné jako kdysi u těch hub. Mezi námi a chřipkou panuje dokonalá symbióza. Ba právě naopak, pokud bychom chřipku z těla dostali ven, možná umřeme! Ale to se v podstatě týká takřka všech dřívějších nemocí. Vědce napadlo, že než složitě a draze léčit angínu, chřipku, vlnu covidových epidemií, různé druhy rakovin, choleru, tyfus, malárii, žloutenku, ebolu a podobně, těch chorob, mnohdy smrtelných, je mnoho, bude jednodušší najít způsob, jak s těmi mutujícími neduhy pohodlně žít. Byla za to tenkrát Nobelova cena.“

„Pane učiteli,“ ozval se John, který do téhle chvíle mlčel. „A proč, když jsme vlastně vůči všem nemocem imunní, musíme být všichni pořád před okolním světem zavření v těch rakváčích, pardon, skleněných akváriích?“

„Odvrácená strana našeho pohodlí, bohužel. Já vám tedy řeknu, jak to je. Člověk se vlastně stal díky těm genetickým zásahům totální biologickou zbraní vůči všemu živému tam venku. Prostě je to tak, že jakýkoliv kontakt člověka s florou či faunou by znamenal jejich rychlý zánik. Jsme agresivnější než kyselina. Svět musí být od nás izolován. Takže proto máme skafandry a naše skleněné polokoule. Chápete?“

Michal Farzan nechal zaznít tuhle pro žáky novou informaci a tentokrát se nekochal pohledem na překvapené tváře svěřenců.

Ticho na síti přerušil alarm. Už zase blbne dodávka vzduchu. Alarm je zároveň příkazový signál. Všichni do skafandrů a zapnout záložní zdroje!

Žáci v tu chvíli věděli, že právě začínají vzdušné hibernační prázdniny.

 

 

COVID POSLALI Z VESMÍRU

LINDA HÁJKOVÁ

 

„Co dělá?“

„Spí.“

„Furt?“

„Vždyť vidíš, že spí.“

„Co Petrovo srdce?“

„60 až 100 úderů za minutu, vypadá to na klidný spánek.“

„Takže asi vstávat nebude co? Bože, to je lenoch,“ prohne se na židli Felix. Sundá si sluchátka z hlavy a vstane.

„Kam jdeš?“ obrátí se na něj Tarek.

„Čůrat, než se vychrápe,“ mávne Felix na velkou obrazovku, kde sledují spícího Petra.

„Ježíš, tak počkej, já ho vzbudím,“ protočí oči Tarek a rychlými hmaty něco napíše na klávesnici. Mladík z obrazovky se zamračí a promne si oči.

„BRAVO, BRAVO,“ začne tleskat Felix.

„A co uděláš teď? Pošleš ho na záchod? Vyčistí si zuby? Nebo cestou do práce šlápne do hovna?“ rozčiluje se.

„Už zase začínáš?“ zavrtí zoufale hlavou Tarek. Ale než stačí říct cokoliv dalšího, Felix se nafoukne a spustí, že jestli si někdo z téhle pitomé vesmírné posádky myslí, že ovládat život smrtelníka, jako je Petr, je zábava, tak jsou všichni padlí na hlavu. A že až se bude konat mezigalaktická schůze, oznámí vesmírné radě, že podává výpověď. Tuhle písničku už Tarek slyšel tisíckrát. Ale co čeká? Že mu snad vyšší vedení svěří na starost celou planetu Zemi? Nesmysl!

„Buď rád, že nemáme na starosti ženskou,“ kývne na něj, když Felixovi dojde dech. „Bolela by tě hlava, poslouchat to jejich věčné brebentění.“

„Pf,“ odfrkne si Felix. „Tenhle ňouma není ani schopný nějakou si udržet, a to jsme mu jich tam poslali několik,“ dodá se zdviženým prstem. Sáhne do kapsy uniformy a vytáhne malý ovladač. Jedním stisknutím vyjede z pultu dlouhý šuplík, kam občas házejí zmuchlané kusy dokumentů, popsané zbytečnými daty. Tarek se ani neotočí a ve sluchátkách poslouchá, co Petrovi běží hlavou.

 

„Tady to je!“ zaraduje se Felix, když konečně najde to, co hledal.

„Kdes to sebral?“ nevěří Tarek svým očím.

„U kluků ze zkušební laborky, troubové ani si nevšimli, že jim něco chybí. Na, zapoj to, ať zjistíme, co to dělá,“ posadí se zpátky na jednu z levitujících židlí, hodí si nohy křížem a čeká. Tarek disk potěžká. Vypadá jako nový a je tak čistý, že se leskne na světle.

„Já nevím,“ zaváhá tiše, ale Felix trvá na svém. Tarekovi se třesou ruce nervozitou, přesto disk zapojí.

Obraz Petra běžícího na autobus náhle zmizí.

Chvíli se nic neděje. Tarek zadržuje dech napětím.

„Vítejte…“ ozve se po pár vteřinách hlas robotky, když systém znovu naběhne. Tarekovi spadne kámen ze srdce.

„Funguje to!“ zaraduje se Felix a popadne ovladač. „Tak sedej, zjistíme, co to umí!“ pobídne ho.

„Planeta… Planeta Terra… Země,“ opakuje robot, podle toho, co Felix pomocí ovladače navolí.

„Nabídka, vyberte operaci.“

Na bílé obrazovce se rozsvítí velká tabulka. V prvním sloupci jsou názvy živelních pohrom, v druhém sloupci popis a ve třetím souřadnice.

„Tak co jim tam pošleme? Co třeba povodně? Petr se včera nekoupal.“

To Tareka rozesměje, nervozita a obavy z něho odpadnou „Nebo sopečnou erupci, ať jim není zima,“ přidá se.

„Nebo zemětřesení, to by byl taneček!“ doplní ho Felix.

 

Podobně procházejí slovo od slova, dokud nedojdou až na konec celého seznamu.

„To byla legrace,“ utírá si slzy Tarek.

Takhle dlouho se spolu už nenasmáli. Zadívá se kamarádovi hluboko do očí, jako by mu tím chtěl vyjádřit velké díky. Opatrně vstane a vyzve ho, aby se vydali disk zase vrátit.

„Počkej, co děláš!“ vyjekne leknutím, když si všimne, kam Felix ovládáním míří.

„Chci to spustit,“ pokrčí nechápavě rameny. „No tak, bude legrace,“ přemlouvá ho s šibalským úsměvem.

„Na to zapomeň, víš, jaký by to byl průšvih!“ vytrhne mu ovladač z ruky. Avšak Felix je rychlejší a vezme si ho zpátky.

„Dej to sem!“ křičí Tarek.

„Tak si pro něj pojď,“ zamává mu s ním přímo před nosem.

 

Tarek natočí hlavu na stranu, jestli si z něho dělá legraci. Avšak Felix sebou škubne a dá se na útěk. Tarek mu skočí na záda. „Vypni to,“ hmatá po něm. Felix natahuje ruku, co nejdál, aby na ovladač nedosáhl, ale neudrží rovnováhu a upadnou spolu na zem. Tarek se na něj vrhne, začnou se prát. Perou se jako dva malí kluci, tahají se za vlasy a válejí se po pracovním pultu.

Do toho se ozývá hlas robotky: „Funkce byla zvolena, nyní zadejte název. Zadejte název, prosím,“ opakuje žena.

Neslyší ji, každý chce dosáhnout svého. Felix se tentokrát dostane z Tarekových spárů a vyskočí na pult. Dupe po blikajících tlačítkách a vyplazuje jazyk.

„C-O,“ mluví žena. Tarek zapomene úplně na všechno a vyleze za ním, musí získat ten ovladač, než bude pozdě. „V-I-D.“

Strkanice nekončí. Obrazovka za nimi mění barvy. Červená, zelená, modrá, žlutá a znovu, pořád dokola.

„Odpočítávám 10… 9…“ promlouvá hlas.

Do toho se spustí pištivý zvuk sirény, je jim to jedno, hlavní cíl je vyhrát.

„3,2,1…“

Najednou se celá místnost otřese. Všechna světla zhasnou a siréna utichne. Po pár vteřinách zemětřesení ustane úplně.

První se probere Felix: „Co to bylo?“ Utírá si krev tekoucí z nosu. Tareka zase pálí tváře od škrábanců.

„Operace virus úspěšně zakončena!“ oznámí hlas robotky.

 

 

KONGRES BUBLIN

MIROSLAV TICHÝ

 

Bylo to tehdá na jaře, léta Páně 2030. Na desáté výročí toho jara, kdy začal covid a zdálo se, že to lidi už konečně pochopili. Tehdy se opět sešly. Bubliny. Tisící sedmý Mezinárodní kongres bublin – Brusel 2030. Tak tomu říkaly, oficiálně. Ale proto, že se to celé konalo v Bruselu u sousoší, které je bublinám věnováno, tedy u sousoší Atomia, říkali tomu některé z nich dokonce summit. Ten summit, kde dvacet nejvyspělejších bublin světa konečně vyřeší ten stále dokola se opakující problém.

Možná si říkáte, jakých dvacet bublin a jaký proboha problém? To je celé nějaké divné.

Prostě nesmysl. Bubliny jsou jen bubliny. Vylítnou maximálně tak z bublifuku, prasknou a hotovo. Co je nám po nich.

Ale nenechte se mýlit. Bubliny jsou součástí našeho světa již od nepaměti. A s některými, obzvláště do sebe zahleděnými, je dobré dobře vycházet. Když si jich totiž dlouho nevšímáte, začnou organizovat summity. Ale popořádku.

Jak totiž praví Buble svatá ve svém prvním a jediném přikázání: „Nech potrápit se a buď pánu člověku ku jeho zážitkům a radosti.“

A mnohé bubliny tak s láskou činí. Některé plní balony a skrze ohnivou torturu poskytují lidem nevšední zážitky v podobě balonové vzduchoplavby, jiné zas pro radost dětem čekají v bublifucích, až na ně dojde řada. A pak jsou tu jedny z nejobětavějších. Ty, co se nechávají pod tlakem pumpovat do lahví a plechovek, aby lidem aspoň na chvíli navodily lepší náladu, přičemž nedlouho poté opouštějí jejich tělo cestou ne nepodobnou Ježíšově kalvárii, aby nakonec skončily svůj život rozpuštěné a zostuzené v podobě nevonného plynu.

Tyhle bubliny by si jistě také zasloužily svůj kongres. Svůj summit. Jistě by si zasloužily sdělit světu své požadavky: „Za střevo čistší“ či „Dotace vlákninám“. Ale jak to tak chodí nejen v bublinovém světě, jsou ti, kteří orají a vláčejí, a ti, kteří sklízejí, jak říkával Jára Cimrman.

A tak se konal kongres. Kongres bublin, těch bublin, které sklízejí. Nebo aspoň sklízely. Do nedávna. Musely se sejít. Musely to vyřešit. Lidi se jim totiž už nějakou dobu vymykali kontrole.

„Oni mě už vůbec nečtou!“ stěžovala si jedna delegátka, významná americká mediální bublina. „Kde mám ty senzace pořád brát?“

„Mě taky nečtou, mě taky ne,“ přizvukovaly jiné dvě evropské, zabývající se životy silikonových celebrit. „V redakci se nám zbláznili už čtyři titulkáři. Nikdo na nás nekliká.“

„Hm, titulkáři. To nic není, dámy. To já, já mám pokles instalací o dvacet procent. Dvacet!“ hlásila sociální bublina Twitter a marně se snažila maskovat šediny a vrásky novou tapetou.

WhatsApp se nadýchl, ale nakonec nic neřekl. Zhroutil se do sebe a ve finále se odebral ze skupiny. Facebook na kolečkovém křesle, tlačen Messengerem, odjel raději ze sálu. Byl unavený to vůbec poslouchat. Stejně ho pozvali jenom proto, aby dostal ocenění za celoživotní zásluhy. Předsmrtný dar.

A tak to pokračovalo. Celý boží den. Nebralo to konce. Stížnosti, stížnosti a stížnosti.

Na lidi, že prý chodí do přírody jen tak bez mobilu, bez novin, že nekoukají na televizi, že čtou knížky. Že se milují. Dokonce fyzicky. Fuj. A taky na dobu covidovou, kdy se to celé pokazilo.

Až se konečně ujala slova nejdůležitější bublina kongresu. Ekonomická. Zvyklá už na leccos. Takové lapálie prožila už x-krát. Trocha splasklosti kvůli nějakému viru, no a co?! To se přežije. Lidi jsou lidi. Zase si s radostí naskočí. Pokrok a trvalý ekonomický růst jsou návykové. A tak mluvila a mluvila a mluvila. A mluvila tak dobře, že i Facebook  musel nakonec na svoji zeď nasdílet: „Cítí se nadějeplně.“

Jakým bublinám dají lidé prioritu a jakým bublinám se budou do budoucna klanět, začíná být už zase jasné.

 

 

NEDĚLNÍ DOPOLEDNE

YAKEEN J. HELUS

 

„Jestli je to co?“ zeptal jsem se. Tomu chlápkovi vůbec nebylo rozumět. Mluvil či spíš šeptal.

Podle kombinace bohatého opálení a nuzného oblečení jsem usuzoval na bezdomovce. Hnědá kůže. Předčasné vrásky, vypálené sluncem a utrpením, pod očima a kolem úst. Popraskané rty a prošedivělé vlasy. A vsadil bych se, že mu ještě nebylo čtyřicet. Oči mu plály, ale něco mi napovídalo, že tohle nemusí mít na svědomí drogy. Horečka? Možná.
Rozhlížel se kolem a obrazy předměstí hltal s lačností a údivem mimozemšťana, který právě přistál na Zemi. Nebo ještě lépe – že by vylezl z dešťového pralesa? Tohle všechno mi proběhlo hlavou. Ale protože jsem to nedělní dopoledne nikam nespěchal, dopřál jsem mu čas na odpověď, a dokonce jsem se k němu opatrně přiblížil, abych ho lépe slyšel.

Podivné bylo, že nepáchl. Příjemně překvapen jsem se podíval, na co tenhle podivný chlápek civí, ale nic zajímavého jsem neviděl.

Nákupní centrum, sice velké, ale takových je ve městě několik. Parkoviště s nablýskanými vozy už dneska taky nikoho nepřekvapí a naparáděné a navoněné rodinky, páry a jednotlivci už teprve ne. Nic zvláštního.
„Je tohle místo, kde se lidé modlí ke svém bohu?“
Teď už jsem mu rozuměl.

Opatrně jsem si ho znovu prohlédl. Že by přece jen drogy? Dlouhá košile a sandály. Vlastně docela čistá košile a v ruce? Co to je?!

Aha. Asi nějaký komparz historického filmu.
„No, pro některé určitě,“ odpověděl jsem pomalu. Nuda nedělního dopoledne a čekání na manželku, která se šla jen mrknout na boty, ve mně vyvolala poťouchle filozofickou náladu.
„Jak ho zvou?“
Touhle otázkou mě ten týpek začal opravdu bavit. Fakt dobrej. S kamennou tváří dokázal hrát zvědavost.
„No, ti moudřejší by ho oslovovali Konzum a ti prostší ho nepojmenovávají, prostě mu jen slouží,“ odpověděl jsem také s vážnou tváří. V mládí jsem chodil do dramaťáku, divadlo mám rád a přece se nenechám přetrumfnout výstředně oblečeným exotem.
„A jak slouží svému bohu?“
To byla logická otázka, pochválil jsem ho v duchu, ale já taky umím být pohotový.
„No,“ začal jsem rozvážně, „odnesou mu většinu svých peněz. A když nemají dost, tak si pro něj peníze půjčí. Na to, co jim nabízí, se někdy chodí koukat a často na to celé dny myslí.“ Jako moje žena na šněrovací sandály, doplnil jsem v duchu.
„Oni tam chodí kupčit?“ Plamen v jeho očích explodoval. „To jsou nepoučitelní?!“
Úplně na mě zapomněl a rozběhl se k monstróznímu vchodu.
Zajímavý človíček, pomyslel jsem si.

Když ale chvíli po něm začali z nákupního centra zděšeně prchat lidi, přece jen mě to vyděsilo. Vyrazil jsem k budově a bál se o svou ženu. Ta naštěstí vyběhla mezi prvními. Běžela mi naproti, papírové tašky za ní vlály a ona hystericky křičela: „Prokristapána, nějaký šílenec tam bičuje prodavače!“

 

 

AI A ALENA

JITKA SOVA

 

AI, zkratku pro artificial intelligence, četla Alena jako Al, velké I zaměnila za malé l.

A tak měla pocit, že AI je vlastně něco jako Alenka, a s důvěrou si nechala do mozku implantovat svůj první čip. Bude chytřejší a bdělejší, bude se lépe rozhodovat, méně se bát neznáma a vůbec jí ten čip bude pomáhat v životě.

Zpočátku občas ještě vnímala, jak vnitřní hlas z jejího těla jí říká něco jiného, než jak zní jasný hlas myšlenek modifikovaných čipem, někdy až překvapivě rozkazovačný.

Ale zvykla si, přestalo jí dělat problém ráno brzy vstát, zacvičit si, jíst správné jídlo, měla vždy jasnou představu, kolik peněz má na účtě, a nedostávala se do dluhů.

Mělo to i svá negativa. Úplně přestala psát.

Pro ni bylo psaní výpovědí o ní samé, o jejích nejniternějších pocitech a postojích – a najednou neměla, co by sdělila.

Přestala s kamenosochařstvím. Kameny, které si nanosila na zanedbanou zahradu své chalupy, obrůstaly mechem. Najednou to pro ni byly nic neříkající „šutry“, a ne tajemné objekty, které promlouvaly o poselství z jiných světů a ona jim někdy prudkými pohyby dlátem a jindy naopak jemným kartáčkem vdechovala schopnost o těchto světech vypovídat.

Postupně si zvykala, bylo to velmi pohodlné.

Když se teď dívala do ocelově šedých očí svého nadřízeného, věděla, že její šéf má těch čipů implantovaných nejméně šest. A ty se mu teď v těle zbláznily. Dostávají pokyny, kdoví odkud a kdoví od koho. A její šéf věří, že ona je nepřítel, který vynáší důvěrné informace z jejich firmy konkurenci a že se jí musí zbavit.

Sklopila oči, aby nemusela čelit jeho nenávistnými pohledům. Musí hlavně dýchat. Zhluboka. Své tělo ve své představě halila do ochranného modrého světla. Nádech, výdech. Snad se ten čip dá zase odstranit, napadlo ji. A ona zase napíše nějakou povídku a vytesá z pískovce další sochu.

Šéf se k ní obrací zády.

„Zajdi do kanceláře, výpověď máš na stole,“ ještě suše oznámí.

Alena přemýšlí, že Bůh nám dal mozek a rozum. A neposkytuje žádné kompenzace za to, když jsme hloupí a leniví – a pod vlivem čipu AI, který jí hučel v hlavě různá rozhodnutí, Alena zlenivěla a zhloupla. Odpojila se od informací z nitra svého těla.

Ten čip musí z jejího těla pryč! To rozhodnutí jí přináší úlevu.

Vstupuje do kanceláře. Výpověď samozřejmě nepodepíše. Najme si právníka, a když nic jiného, vysoudí tučné odstupné. Ucítí ostrou bolest pod levou lopatkou. Předmět, který zahlédla v šéfově ruce, zřejmě nebyla propiska, ale nožík.

Vznáší se u stropu kanceláře, pozoruje své tělo na podlaze, jak se kolem něj rozlévá kaluž krve.

Čip zůstal v těle, neslyší žádné instrukce.

Alena vyčkává. Pozoruje šéfa, jak se nevěřícně dívá na nožík ve své ruce. Pak nožík odhazuje, chytá se za hlavu, bere její tělo do rukou a zděšeně je zase pokládá. Křičí. Bere nožík zase do ruky a zběsile se bodá do hrudi, ale čip v těle mu zabrání zasadit si smrtelnou ránu.

Do kanceláře vstupuje sekretářka. Ječí a vybíhá pro pomoc.

„No jo, šéfe, s těmi čipy v těle si ještě užiješ. Teď tě asi zavřou do blázince,“ napadá Alenu. To už ji ale chytá větrný vír a unáší pryč prostorem. V příští inkarnaci chci být herečka, malířka a sochařka. Už nikdy žádné sezení v kanceláři, vyslovuje Alena toužebné přání a zcela se odevzdává velkému Neznámu, které před ní rozevírá náruč.

 

 

TELEFONNÍ BUDKA

STEFANIE MICHAEL 

 

Probudila ho zima. Ze zvyku se podíval na budík na stolku u postele. Jeho displej byl potemnělý.

„Je ještě moc brzy, ještě nezapnuli proud,“ pomyslel si, vytáhl ze zásuvky staré hodinky po dědečkovi a posvítil si na ně baterkou. Byly čtyři hodiny ráno. Hodinky pečlivě natáhl a uložil je zpět. Stal se z toho jeho pravidelný ranní rituál. Opěrný bod dne. Ať se dělo cokoliv, hodinové ručičky obíhaly ciferník v pravidelném rytmu a ukazovaly mu ubíhající čas. Stačilo je natáhnout.

Žena, která spala na boku vedle něho, dýchala mělce a sípavě. Opatrně ji přikryl svojí dekou, přitiskl se k ní zezadu a pod přikrývkou pohladil její vzedmuté břicho. Pod jeho dotykem se zlehka zavlnilo. Ulevilo se mu. Ještě pořád je šance.

Potichu vstal, oblékl se a zapnul přenosný telefon v bláhové naději, že snad naskočí signál. Displej telefonu se rozsvítil, ale telefon zůstal hluchý. Přešel do druhé místnosti. Nic. Žádný signál. Položil telefon na stůl a rychle napsal krátký vzkaz.

Papír se slovy Šel jsem volat položil na stolek u postele, teple se oblékl a tiše za sebou zavřel dveře. Pak se ještě jednou vrátil, aby přiložil do malých provizorně vyrobených kamínek v rohu ložnice. Dřeva sice měli málo, ale ona potřebovala teplo. Zima byla letos dlouhá a teplárny pouštěly do obytných domů teplo jen na dvě hodiny denně, pokud venkovní teploty klesly pod bod mrazu. Snažil se ložnici vytopit alespoň na deset stupňů, ale ne vždy se to podařilo. V kuchyni netopili vůbec.

V rámci evropského programu Klimatické soudržnosti měl každý byt nárok na jednu dálkově vytápěnou místnost. Náklady na odpojení ostatních topných těles v bytě naštěstí hradil státní Fond klimatické změny.

Provizorní kamínka v ložnici měl načerno a přikládal do nich jen v noci. Malý komín odvádějící kouř na fasádě domu vypadal jako větrací otvor, které byly na každé zateplené budově, a nevzbuzoval tak podezření. Musel ale dávat pozor, aby dřevo vyhořelo před rozedněním.

Věděl, že riskuje, když před odchodem přiložil, ale jeho žena potřebovala teplo. Potřebovala energii pro sebe a jejich nenarozené dítě. Potřebovala teplé jídlo, pohodlí a péči. Jenže všeho se jim nedostávalo. Ochladilo se a mrzlo. Napadlo ho: „To je dobře, teplárna dnes zatopí.“

Měl štěstí. Telefonní budka na rohu ulice byla dnes volná. Už třetí den tam marně stál ve frontě nebo se pokoušel dovolat v rámci pětiminutového limitu, který měl k dispozici. Dnes možná konečně uspěje. Na displeji vyťukal číslo Evropské agentury pro podporu veřejného zdraví. Po druhém zazvonění ho neznámý hlas v angličtině začal navádět na jazykovou mutaci evropské linky. Přišlo mu paradoxní, že angličtina byla stále úředním jazykem Evropské unie, když Velká Británie z ní vystoupila už před deseti lety. Nečekal a vyťukal číslo 25. Dnes měl opravdu štěstí.

Obratem se ozvala česká linka: „Dovolali jste se na rychlou linku zdravotní pomoci Evropské agentury pro podporu veřejného zdraví. Pokud chcete aktuální informace o platných opatřeních v souvislosti s nejnovější pandemií, stiskněte 1. Pokud chcete…“

Přerušil monotónní hlas a vyťukal číslo 45. Ozval se vyzváněcí tón. Jeden, druhý, třetí. Věděl, že pokud se někdo neozve po pátém vyzvánění, systém ho pošle znovu na začátek.

„Dobrý den, přejete si prosím,“ ozval se neosobní ženský hlas.

„Potřebuji doktora, živého doktora,“ řekl naléhavým hlasem. „Pro svoji ženu. Je těhotná, v osmém měsíci a je vážně nemocná. Potřebuje doktora a léky.“

„Z čeho usuzujete, že je to s ní vážné?“ otázal se ten neznámý hlas.

„Špatně dýchá, má silný kašel, zimnici a je slabá,“ vyjmenovával všechny příznaky.

„To bude patrně obyčejné nachlazení. Uvařte jí čaj a ať nevychází z domu, aby mezi ostatní obyvatele nešířila kapénkovou infekci. Vy při kontaktu s ní noste roušku,“ pokračoval hlas klidně.

„Ne, to není obyčejné nachlazení, je vážně nemocná. Posloucháte, co říkám?“ zvýšil hlas.

Žena na druhé straně chvíli mlčela a pak řekla: „Nadiktujte mi svůj identifikační evropský kód.“

Udělal to a čekal, co bude dál.

„Máte nízký sociální kredit,“ informovala ho žena, „dostal jste se proto do režimu omezené zdravotní péče. Bohužel vám nemohu pomoci.“

„Počkejte, nezavěšujte. Vážně potřebuji pomoc. Prosím,“ řekl zoufale.

Na druhé straně bylo ticho. Po chvíli se znovu ozval ženský hlas: „Znáte identifikační kód svojí ženy?“

Nadiktoval šestimístný kód a napjatě vyčkával.

Hlas na druhé straně řekl: „Vaše žena má v těhotenství nárok na jedno lékařské ošetření v případě, že je ohroženo zdraví plodu. Je to tato situace? Je ohroženo zdraví plodu?“ zeptala se ho ta neznámá žena. Pochopil, že mu dává šanci.

„Ano, je. Život plodu je ohrožen,“ řekl pevným hlasem.

„Dobře, zařadím vás do pořadníku na mobilní zdravotní jednotku. Nadiktujte mi adresu, kam má přijet,“ pokračovala žena.

„Praha, Vršovická 20,“ diktoval s úlevou.

„Nejbližší volný termín je za deset dnů, v pondělí ve tři hodiny odpoledne. Buďte doma, náhradní termín není možný,“ řekla žena neosobním úředním hlasem.

„Děkuju, moc vám děkuju. Opravdu moc.“

Do očí se mu draly slzy.

Na druhé straně bylo opět ticho.

„Hodně štěstí,“ ozvala se ještě jednou ta neznámá žena, než zavěsila.

Pospíchal domů s nadějí, že teď už bude všechno v pořádku. Když vstoupil do ložnice, bylo tam tepleji a jeho žena ještě ležela v posteli. Rád se na ni díval, jak spí. Přistoupil blíž a její výraz ho zneklidnil. Zlehka se jí dotkl.

Její pleť měla namodralý nádech a byla studená jako led. Zatřásl s ní a pevně ji objal. Bylo pozdě.

 

 

PROGRAM ROKU 2090

NATAŠA RICHTEROVÁ

 

„Floro, počkej ještě!“ zaslechla za sebou babiččin hlas. Právě se pokoušela otevřít historická vrata vedoucí z budovy Koridoru C do venkovního Koridoru B. S tím mechanismem, kterému říkali klika, to neuměla. Něco tak nehygienického! Klika nakonec povolila, vrata se otevřela a na obě ženy dopadly paprsky slunce.
Babička došla až k ní. A teprve nyní, když návštěva v Městečku byla u konce a sluníčko zasvítilo na vrásčitou tvář, si všimla babiččiných modrých kruhů pod očima.
„Je ti dobře babi? Vypadáš najednou… nevšimla jsem si toho uvnitř. Potřebovala bys nějakého prověřeného lékaře.“
„Ne, Floro, to je v pořádku, pan docent Klička se tady o nás všechny dobře stará.“
„Ale používá staré metody. Vždyť nezabírají!“
„Já věřím, že zabírají docela dobře,“ zasmála se stará žena.
„Věříš,“ odfrkla si vnučka. „Kdybys prošla Programem, mohla bys mít tu nejlepší péči, babi. Prověřenou! A nemusela bys věřit pochybným šarlatánům! Víra je strašně nebezpečná věc! Člověka ohrožuje víc než cokoli jiného! Podařilo se to sice izolovat, ale copak se to nikdy nepodaří vymýtit?“
Flořiny oči plály, tváře zčervenaly. Hodinky na jejím zápěstí vyslaly varovné zabrnění. Odklikla ikonu pro patřičnou emoci a znovu se zadívala na babičku. Proč musí být tak tvrdohlavá?
„Dovol mi, abych tě přihlásila zpět do Programu, a do týdne můžeš být venku a adaptovaná. Pak tě konečně prohlédnou naši lékaři. Prosím!“
Babička zavrtěla hlavou a hleděla na milovanou Floru, jedinou vnučku, kterou měla po svém synovi. Nyní zabalenou ve skafandru, kterému se teď vznosně říkalo plášť! Tomu světu venku už nerozuměla.
„Mně je tady dobře, holčičko. Do toho vašeho Programu já nikdy nevstoupím! Víš, co to udělalo s tvým tátou?“
Flora si povzdechla. Za člověka, kterému se kdysi říkalo otec, se celá léta styděla. Byla jedním z posledních lidí, kteří přišli na svět starou metodou. Brrr! Hodinky opět zavibrovaly. Odklikla ikonu příslušné emoce. Dnes už je vše kolem početí a zrození mnohem hygieničtější a sofistikovanější. Díky Programu!
„Ale hlavně,“ pokračovala babička, „tam u vás nemáte psy.“
Ukázala na plůtek, za kterým se proháněla smečka malých psíků. Tvorů, kteří v lidech z Městečka vzbuzovali koktejl podivných emocí. To Flora nechápala.
„Ano, vy jste věřili, že je to nejlepší přítel člověka, ale nejmodernější vědecké poznatky prokázaly, že je to pro člověka silně ohrožující druh. Proto byl vyřazen z Programu. Doufám, že je tady v tom skanzenu nemnožíte!?“
Přimhouřila oči. Její podezíravý pohled babičku zamrzel. „Možná se občas nějaké štěně narodí,“ usmála se smutně. „Ale není to úmysl, věř mi. “
„Babi, to nemůžu, Program to nedovoluje. Výraz VĚŘIT byl nahrazen a už se nepoužívá. My PROVĚŘUJEME.“
„Prověřujete!“ Přestala se usmívat. To slovo v ní vyvolalo vlnu černých vzpomínek.
„Ale právě tím ubližujete lidem a také to zabilo tvého otce!“

Ne, to nechtěla! To neměla říkat, ale už to nešlo vzít zpátky.

Flora zbledla. Hodinky brněly jako zběsilé.
„Přece se zabil sám! Já o tom teď nechci mluvit, rozkolísá mi to emograf a já pak musím na reset.“
„Ne, holčičko! Tvého tátu zabila ztráta víry poté, co vstoupil do Programu a prošel adaptací. A měla bys mě vyslechnout, Flori, dokud ještě vím, co říkám. On byl silný člověk a věřil v lidi. Věřil, že se jim dá věřit a že dobro v nich nakonec zvítězí. Jenže dva dny po tom, co prošel tou vaší adaptací, začal mít divné stavy. Tys byla ještě malá. Nepoznával tvou matku, tebe, mne, ani sám sebe. Jen stále opakoval: Prokažte, že tu můžete být. Prokažte, že se mě můžete dotýkat. Nevěřím, že jste součást mé domácnosti. Nejste prověřená osoba. To se nedalo vydržet! Ale ve světlých chvilkách vědomí byl z toho všeho nešťastný. Výkyvy stavů moc špatně snášel, víš? Vaši lékaři mu nepomohli. A nakonec ho zavřeli…“

„Hospitalizovali, babi! Dnes už se to takhle neříká. Dnes nikdo nikoho nikam nezavírá!“

„Jak myslíš,“ ušklíbla se babička a zadívala se na vysokou zeď Koridoru B, která se tyčila za Flořinými zády.
„Dodnes nechápu,“ prohodila Flora a po očku babičku sledovala, „jak se mohl v ústavu dostat do trezoru s chemikáliemi? Docent Klička tam tenkrát dělal primáře, ne?“

Zamyšlená vráska mezi obočím se jí prohloubila.

„Docent Klička by se nikdy k něčemu takovému nesnížil, Flori! A navíc, policie přece nic nenašla.“
„Ano, cizí zavinění, ani spoluúčast neprokázána,“ přikývla Flora.

Nehodlala se k tomu dál vracet. Pevně semkla rty. Chystala se už rozloučit a vstoupit do dezinfekčního Koridoru A. Zde odloží ochranný plášť. V kabelce už má nový model. Tohle je starší kousek a nechrání tak dobře. Emoce od babičky ji dnes napadly i přes plášťový filtr. Projde turniketem do emo-clean filtru, dezinfekce a octne se zpátky ve svobodném světě. Zřejmě si v týdnu bude muset zajít na reset. Nic příjemného, ale ve výsledku – velmi osvobozující procedura.
„A jak se má malá Florinka?“
Babička stála těsně u ní a fixovala ji pohledem. Svou pravnučku Florinku vídala jen při videohovorech a moc jí chyběla. Floře se rozbušilo srdce. Neměla ráda, když její dcera poslouchala od svého prapředka vyprávění o starém světě. Snažila se styky těch dvou omezit na předepsané nutné minimum. Zápěstí vibrovalo. Ten plášť opravdu nefunguje správně! Flora se nuceně usmála a pro jistotu ustoupila o krok.
„Má se výborně, babi! Má tu nejlepší možnou péči! Jedu hned od tebe za ní, budu pozdravovat. Dětské městečko je dnes otevřené až do večera. Užijeme si hezké odpoledne! Pořídila jsem si při té příležitosti nový plášť…“

 

 

TAJEMNÁ ZÁŘE NAD BALÍKEM

MAREK BUCKO

 

Někdo zazvoní u dveří. Otevřu, ale za nimi leží na zemi jen balík. Skrz balicí papír vychází načervenalá záře.

„Miláčku! Tys’ zase objednávala nějaký hadry v Bonbonfixu?! Nebo nějaký světýlka?“

„Ne! Proč se ptáš?“

„Za dveřma je balík! A něco z něj červeně září!“

„Tak to bude to brzdový světlo, co sis’ kupoval na Alibabaexpresu!“

„Nesmysl! I když je to čínský, tak to má svítit až na motorce.“

Manželka Jitka se přichází podívat taky, okukuje balík z předsíně a s nekomplikovanou ženskou logikou odpovídá: „Třeba to poslali už zapojený!“

Mávnu rukou a rozvíjím konspirační teorie: „Co když je to radioaktivní? Třeba z Ruska odněkud…“

„No, jasně a posílá ti to sám Putin!“ chechtá se Jitka.

„Nech bejt,“ uvažuji nahlas. „On takhle likviduje i jednotlivce. A já jsem tuhle v hospodě o něm mluvil dost blbě. Takže teď posílá jed, plutonium nebo něco paranormálního. Protože… i já mám tyhle schopnosti.“

„Prosím tě, jaký ty máš nadpřirozený schopnosti?“

„Přesně jsem věděl, že Sparta porazí v neděli Jablonec. Potom že v práci povýší místo mě Nováka. A že sousedka je v tom, ještě než to na ní bylo vidět!“

„Jo, s tím Jabloncem a tvým povýšením je to jasný i mně, a to mi fotbal ani vaše pitomá firma nic neříkají. A sousedka byla za posledních deset let těhotná častěji, než padal sníh v Praze. Cos’měl v tý hospodě?“ ptá se Jitka.

„Boršč, pirohy a ruskou vodku.“

„Tak to je dobrý. Takhle on ti Putin odpustí.“

„Si blbá,“ odfouknu, „Jestli to není nějaká akce Český pošty?“

Jitka se zamyslí: „Faktem je, že pošta vlastní sklady, kde mají nedoručené balíky s poškozenou adresou nebo jinak nedoručitelné. A ty prodávají. Někdy za paušál, někdy v aukcích. Nikdy nevíš, co v tom balíku je. Může tam být něco vzácného a napakuješ se. Nebo je tam prd a proděláš!“

Přikyvuji: „Oni se asi stejně inspirovali svým běžným provozem. Prý je o tom i reality show na Čétéčku Pošta projebe. Zničej’ toho tolik, že to musí roznášet lidem zdarma.“

„Miláčku,“ podotkne Jitka jízlivě, „to je Pošta pro Tebe! A je to o něčem úplně jiném.“

„Třeba mají novou službu!“ vzpomněl jsem si na balík objednaný v e-shopu 9. prosince, doručený Českou poštou 17. ledna. „Po službách Balík na poštu a Balík do ruky ještě Balík v prdeli…“

„Nebuď vulgární. Podívej. Ta červená záře zesiluje!“

„Nezdá se mi to?“ polknu vyděšeně nasucho. Jitka mě štípne.

„Au!“

Jitka pokýve hlavou: „Takže seš’ tupej jako vždycky. Ve snu bys’ alespoň dělal chytrýho. Nezdá se nám to! Je to vážný. Co budeme dělat?“

„Otevřeme to!“ zavelím.

„Ustup dozadu a raději dýchej přes kapesník!“

Roztrhnu balicí papír, otevřu krabici a… A v balíku sedí beruška, žhnou jí krovky a v puse má malý teplomírek.

Jitka zírá: „Jé, brouček – beruška! Jako maličká žárovička! Nezabíjej ji.“

„Neboj,“ odpovídám Jitce a nenápadně za zády pouštím z ruky pantofli.

„Co ti je?“ ptám se berušky konsternovaně.

„Covid,“ řekne smutně beruška. „Mám horečku jako prase! Mí majitelé se báli nákazy. Chtěli mě uvázat v lese ke stromu, ale nesehnali na mě obojek. Tak mě poslali nazdařbůh balíkem do světa.“

„Je to ksindl,“ odplivnu si. „Chceš čaj?“

„Tak jo, souhlasí beruška. „A co s tou horečkou?“ ptá se a rudé krovky jí žhnou stále silněji.

„Víš co? Na červenou je nejlepší růžová,“ řeknu úplnou blbost. Přesto beruška přikyvuje jako houpací kůň na schůzi. „Tady máš tabletu ibalginu, vlez si na ni a lízej ji, ať už přestaneš žhnout a svítit.“

Stmívá se a zvenku to kvůli té červené záři u nás v oknech vypadá jako bordel. A ten tu přitom není. Ten je jenom v Rusku a na poště!

 

 

ŽIVOT JE JEN JEDNA VELKÁ HRA

MARTIN ZVONÍČEK

 

„Čau, jak se máš? Tebe někdy potkat ve dne vzhůru! Co furt v noci děláš, pořád paříš gamesy?“

„No jasně, teď hraju jednu skvělou strategii. Úplně mě to pohltilo, takže pařím celý noce až do rána a pak půlku dne prospím.“

„Fakt? O čem to je?“

„Hele bomba. Můžeš tam dělat úplně cokoliv. Cílem je ovládnout celej svět. Jak to uděláš, je jen na tobě. Diplomacií nebo silou, lstí nebo výhrůžkama.“

„Tyjo, tak to je vymakaný. To bych si možná rád zahrál taky. Mám chvilku, povídej.“

„No na začátku jsem si zvolil, že budu hrát za státeček, kterej byl po minulý válce úplně zrujnovanej. Založíš politickou stranu. Klasicky najdeš nějakýho nepřítele, důvody, proč se maj lidi tak blbě, a lůza ti hned zobe z ruky. Vyhraješ volby, potlačíš opozici. Samo musíš sehnat prachy, abys měl čím finančně motivovat svoje lidi. Takže já jsem třeba obvinil část obyvatelstva, že všechny léta okrádali, pozavíral je a všechen majetek jim dal zabavit.“

„Tak to všechno sice dobře znám, ale takhle se s tím babrat, to by mě asi nebavilo. Opozice! Já myslel, že je to nějaká válečná strategie.“

„No počkej, už to přijde! Pak rozjedeš válečnou výrobu, dáš velký státní zakázky na zbrojení a slíbíš obrovský zisky průmyslníkům. Zapojej se v podstatě všichni. Zajistíš si od jiných států suroviny na zbrojní výrobu, paliva, všechen materiál a je to v cajku!“

„A co dělaj ostatní státy, to tě klidně nechaj, to ta hra nějak nezohledňuje?“

„Pohoda. Znáš to, bližší košile než kabát. Silný státy, co smlouvama garantovaly vojenskou pomoc těm slabším, je při první pohrůžce válkou hodí přes palubu. Začal jsem je okupovat jeden po druhým, nehnuly pro ně prstem. Nechaly by mě krom sebe zabrat snad celej kontinent. Vyhlásily mi sice nakonec válku, ale neudělaly vůbec nic. Takže jsem je postupně začal napadat, z těch zbraní a zbrojovek, co jsem neporušený zabral, jsem dovybavil armádu, která jinak moc dobře vyzbrojená nebyla. Ale pravda, že sem ji měl za těch pár let u moci skvěle vycvičenou, to jo.“

„Jojo, slibem neurazíš a pak sereš v koutě. No a dál?“

„No, šel jsem od vítězství k vítězství, ta AI byla totálně neschopná. I v početní nevýhodě a s horší výzbrojí jsem je úplně rozsekal, ovládl většinu kontinentu během pár měsíců. Všichni se radši nechali okupovat, než by bránili vlastní zem, brnkačka.“

„Typický, sám bych moh‘ vyprávět. Takže paběda?“

„Nakonec ne. S jídlem roste chuť. Zpronevěřil jsem se strategii napadat jednoho po druhým, jít na to chytře, jak radili generálové v tutorialu. Kde to nešlo silou, tak jsem na to šel ještě větší silou. Lidí je dost, kejveš, viď? Takže jak jsem předtím pořád vyhrával a už mě to trochu nudilo, rozdal jsem si to zároveň s dalšíma dvěma největšíma zeměma na světě. Furt jsem potřeboval suroviny na válečnou výrobu a ta jedna vypadala na snadnou kořist. Nejdřív jsem ji překvapil a málem jsem vyhrál, ale pak mě prostě společně rozdrtili kvantitou. Tu původní skvělou armádu mi během let bojů vymlátili a nově zverbovaný vojáky už nebyl čas tak dobře vycvičit. Rozbombardovali všechna moje města i se zbrojovkama, rafinériema a byl šlus. Takže jsem to nakonec projel.“

„Hm, tak musím říct to je hra přesně podle mýho gusta! Pošleš mi link?“

„Jasně. Nepůjdeš se mnou někam na obídek?“

„Jako bych tě neznal, zase bys mě zavlek na nějakou vegetariánskou šlichtu. Ne, dík. Objednám si domů pizzu. Hraju jednu skvělou hru v reálným čase. Před chvilkou jsem zahájil jadernej útok na USA, tak se jdu mrknout, jestli stihnou spustit odvetu dřív, než jim zasáhnu raketový sila a ponorky. Jestli jo, tak to se zeměkouličkou asi trochu zamává. Tak paká, Adolfe!“

„Čus ,Vláďo.“

 

 

MLČENÍ

ŠIMON PRAVDA

 

Je lží říkat pravdu?
Přece říct
Všechno je jedno

Je velkou pravdou strašná lež

Kdo mluví pravdu?

Mlčte…

Ticho, pšt

Ve vzduchu to visí

Zamlčet pravdu je horší, říkáte?

Horší než samotná lež?

Mám pocit, 

že sama pravda,

ta, co nelže, 

se dobře nedá říct

Dá se cítit

 

 

SVOBODA 

ASJA ŽILOVÁ 

25. listopadu 1989, Letná

„Velká je zem, šplouchá na ní voda. Co je však největší, co je největší? Ta lidská svoboda,“ zpívali s Hutkou na Letné v listopadu 1989 tisíce lidí. Měli slzy v očích, jeden hlas, jednu mysl, jednu tichou hlubokou radost.

Stála jsem s manželem a záviděla Čechům. Plnými doušky jsem si s nimi užívala dávno zapomenutou, zakázanou svobodu. V Kazachstánu jsme ji dosud neznali. A tady jsme najednou mluvili, o čem jsme chtěli, cestovali, podnikali. Opojení však svobodou netrvalo příliš dlouho.

Ponořili jsme se do běžného života a zapomněli jsme, že vedle nás žijí ti, kteří nám brali svobodu, aby si jen oni sami život užívali. Probuzení přišlo až ve chvíli, když Bureš a jemu podobní chamtivci začali bezostyšně vnášet do společnosti hysterickou zlobu, cynicky ničit to, co vzniklo na Letné v roce 1989.

25. ledna 2023, Staromák
Zase jsme – jako před čtyřiatřiceti lety – s manželem mezi lidmi, se kterými je nám lehce a dobře. Jako jedno těleso celé náměstí zpívá: „Jednou budem dál, jednou budem dál… já vím. Jen víru mít, doufat a jít, cíl je blízko nás, já vím.“

Sešlo se hodně mládeže, ale i těch, co jsme zpívali na Letné s Hutkou. Ale něco je jinak. Lidé mají slzy v očích, ale není to ta euforie a radost ze svobody. Je v nich napětí. Dav skanduje: „Pavel na hrad!“ A mně se zdá, že slyším: Havel na hrad! Všichni si tu uvědomujeme, že zase musíme vlastním odhodláním vybojovat zpět svobodu darovanou nám v listopadu 1989. Že je nutná jako vzduch, jako řeky, lesy a hory, co nám dávají sílu žít. Abychom mohli jít svobodně dál bez Bureše a Jakeše, kteří patří do koše.

 

 

HROZBA

MICHAELA ČÁPOVÁ

 

„Mami, strejda zase střílí na plechovky, je to hroznej randál, řekni mu něco,“ kvílí Františka nad iPadem.

„To je zbytečný, je přesvědčenej, že jedině tak se připraví na zbroják. Prý ho za chvíli bude potřebovat, až sem vlítnou Rusové. Po celý zemi prý nastane blackout a lidi si budou krást věci ze špajzu,“ vysvětluje dceři sousedovy pohnutky Ilona. Že ji to trochu uklidňuje, už nedodává.

S Temelínem v zádech se může stát cokoliv. Hrozba výpadku energie po celé republice se jí zdá sice přehnaná, ale útok na Ukrajinu před půl rokem také nikdo nečekal. Došli s Frantou tak daleko, že vysvětlují dětem, aby ve škole neříkali to, co slyší doma. Neuvěřitelné.

Sama by si před sebou nejraději uplivla, ale strach o děti a o vlastní bezpečí ji dohání k neuvěřitelnostem.

Když Honzík ve škole křičel, že Putin je blbec, volala jí paní učitelka, aby nenabádal ostatní děti ke vzpouře. Ke vzpouře, rozumíte tomu? Je mu sedm.

Františka mezitím zavírá okno, nasazuje sluchátka a odebírá se do světa tikťokerů, influencerů a všemožných chytrolínů.

„Mami, nenabíjí se mi tablet, nejde proud. Mami, nejde elektrika,“ přilétne po chvilce do kuchyně vyplašená Františka.

„Neboj, nejspíš jenom vypadly pojistky,“ uklidňuje ji Ilona. „Snad,“ prolétne jí hlavou.

 

 

UŽ JE TO TADY

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Psi štěkají jako o život. Štěkají někde vzadu na zahradě. Není na ně přes kovárnu vidět, ale asi neštěkají jen tak. Nikdy ještě tak zběsile neštěkali.

Vyběhli jsme všichni jako jeden muž zjistit, co je tak rozběsnilo.

Parašutista.

Padák má zamotaný do větví našeho ořechu, visí bezmocně dolů, a i kdyby mohl, má z našich hafanů strach.

Parašutista je Rus. Má na uniformě velké bílé zetko a nám je jasné, že už ti hajzlové jsou tu.

Nebudeme utíkat. Ono není kam. Evropa je už teď předchozích uprchlíků plná.

Sundáme ho. Jo, sundáme!

Potom… nevím, asi mu vykopeme jámu vzadu u potoka a vyčkáme věcí příštích…

 

 

PACH SMRTI

MIA KŘIŽKOVÁ

 

Prásk…
To nesnesitelné ticho, které přichází vždy po výstřelu.
„Jsem další?“ pomyslím si.
Netuším, kde to přesně jsem a co mě čeká. Jen už znám strach a mučivou bolest, když opět odvedou, koho mám tak ráda.
Kovová vrata, cihlové zdi a výkaly na zemi. Takový je můj život. Včera jsem přišla o sestru, teď i o matku. Much je tu tolik, že bych je nespočítala, pach by se dal krájet. Pach exkrementů, pach krve, pach smrti.

Studenou zem na chvíli vystřídalo teplo. Už to nešlo udržet. Základní potřeby nikoho nezajímají. Vlastně… už ani nás. Jsme tu nacpané jako hladové krysy. Čekáme, až nás odvedou a na již tak známé „prásk“.
Nemluvíme spolu, ale i tak si rozumíme.
Občas je vidím plakat, ale asi nejhorší je, když kvílí. Když žadoní o holý život. Jako teď naposledy moje máma. Prosila je tak nahlas, ale tady…  tady nikoho nezajímáme.
„Prásk!“ ozvala se další rána do ticha. Ani jsem si nevšimla, kdy ji odvedli.
To čekání, to je na tom asi to nejhorší. Nikdy nevíš, kdy jsi na řadě a jestli půjdeš dnes, zítra nebo za týden. A co s tebou bude pak? Nikdo neví. Nikdo se neozývá. Nikdo nás stejně neposlouchá.
„Přiveď tu malou stračenu úplně na konci,“ ozve se od vrat do ticha.
Vedle mě stojí moje malá statečná holčička. Ve svých krásných velkých očích má strach a slzy. Kolem hlavy jí poletují mouchy. V nose má kroužek a v uchu napíchnutou cedulku s číslem.
Teď pláču já a v uších mi zní jen její poslední „bú“.

 

 

STEAK

MAREK BUCKO 

 

Jak je to dlouho, co jsme nebyli v restauraci? Ani si nevzpomenu. Poté, co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly hospody už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu…

Naštěstí jsme měli v práci soutěž: kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzinovém autě (ta zakázali ještě před restauracemi). A se zastávkou v Plzni, spojenou s návštěvou restaurace. A nějaké překvapení za Stříbrem před bývalou hranicí s Německem a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.

 

Soutěž jsem vyhrál. Hodil jsem se totiž měsíc marod a nebyl jsem v práci vůbec. Výhra byla nečekanou přidanou hodnotou. Jen mi potvrzovala poválečný státní i společenský Absurdistán. Spojilo se to nejblbější z východu i západu – a v tom jsme museli žít.

Naštěstí se nám to nějak dařilo. Však jsme Češi.

Přebral jsem cenu z rukou vedoucí HR Marie a vyrazili jsme s manželkou Jitkou na cestu.

„Tak tady je ta restaurace! Pojď honem dovnitř, už se těším!“ oznámil jsem asi po hodině jízdy Jitce.

„A myslíš, že se tam fakt smí jíst?“ ptala se.

„No jasně! Dám si voňavý, mastný, červený steak!“ oblízl jsem se.

„Počkej. To se tam fakt může?! Tak to já si dám obalovaný květák!“

„Blbý květák? Když máš takovou příležitost?“ nechápal jsem.

„No, jasně! Musí se smažit! Standardně už je taky zakázaný.“

Za tohoto konspiračního rozhovoru jsme vstoupili do restaurace Skanzen E50.

„Zdrávstvujtě! Čto vy chočetě?“ ptala se číšnice.

„Tady nemluvíte česky?“

„Tobě nádo učíťsja, kogdá chočeš trachať prostitútki za gorodom Stribro, ony po čéšski negovarját.“

 „Rozumím dobře, že lehké dívky u E50 postávají stále za Stříbrem a hovoří jen rusky?“ podivil jsem se.

Přikývla, čímž prozradila ono tajemství zájezdu.

„Tak tam my už asi nepojedeme,“ odvětil jsem a podíval se na Jitku. Naštěstí ještě pročítala jídelní lístek, našemu hovoru nepřikládala váhu a neposlouchala.

„Dáme si steak s hranolky a tatarkou a obalovaný květák s brambory.“

Za chvíli přinesli jídlo. Krásně vonělo. Maso mělo ale podivnou chuť. Trochu jako vepřové, ale tužší, lehce nasládlé.

„Co je to za maso?“ zeptal jsem se.

„Mjáso,“ odvětila.

„To jsem poznal, ale z čeho?!“

Zamyslela se: „Oleň.“

„Jak?“

„Parožnaja karova, kak skazal odin vaš chudožnik,“ zachechtala se.

„Jo, jelen!“

Dojedli jsme, rozloučili se a pokračovali.

 

Pro účely výletu po skanzenové silnici E50 jsme měli půjčené benzinové auto, ale prošpikované soudobými bezpečnostními i marketingovými systémy.

„Dochází vám palivo, navštivte čerpací retrostanici Benzina v Plzni-Borech. Máte pokles tlaku v pravé přední pneumatice, pokud nepomůže dohuštění, sjeďte k pneuservisu Nýřany. Přejete si vypnout ilegální marketingová hlášení?“ dotazoval se palubní systém.

„Mačkám NE, třeba si užijeme nějakou legraci!“ koukl jsem na Jitku, ale ta krčila rameny.

Projížděli jsme lesíkem a vtom mi před kapotu skočil srnec!

Dupl jsem na brzdy, zastavil těsně před ním. Trochu jsem do něj ťukl, ale utekl. Zraněný nebyl. Najednou vůz zahlásil:

„Pozor, ilegální marketingové hlášení: pokud jsi srazil zvíře či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“

„Aha, tak odtud měli to jelení maso!“ zasmál jsem se.

To už jsme vjížděli do Stříbra. Jak jsem se smál, přehlédl jsem, že mi na přechodu do cesty vběhla zmalovaná slečna. Již dlouho v nejlepších letech, točící kabelkou, v červené minisukni. Dupl jsem na brzdy a vykřikl: „Kurva!“

Myslel jsem to jako příslovce, ale nemýlil jsem se ani podstatným jménem. Naštěstí jsem ji nesrazil, ale jak před sebe instinktivně natáhla ruce s kabelkou, lehce jsem do ní ťukl a ona upadla do měkkého. Na zadek. Lekl jsem se. A lekl jsem se hned nato podruhé, když auto spustilo:

„Pozor, ilegální marketingové hlášení: pokud jsi srazil zvíře či jiného jatečního živočicha, můžeš jej odprodat na maso do retrohostince Skanzen E50.“

Vybavil jsem si hostinec v nepřehledné zatáčce se dvěma přechody pro chodce – před a za – a rychle jsem zastavil.

„Kam běžíš?“ ptala se Jitka.

„Zvracet! A příště si dám s tebou květák!“

 

 

ASTEROIDÍ

MIROSLAV TICHÝ

Na vzdálených asteroidech

Pořádali hry olympijské

Závodníků na steroidech

 

 

PORUCHA NENÍ NA VAŠEM PŘIJÍMAČI

MIROSLAV TICHÝ

         

Řídicí centrum Všehomír 1

Siréna hučela na plné obrátky a červené světlo blikalo.

 „Virus, virus. Reset systému za T minus 30!“

Mapa levitující prostorem řídicího centra blikala v sektoru Q2, čímž potvrzovala zprávu, již stále opakovaly i ve stropě umístěné reproduktory. „Virus, virus. Reset systému za T minus 30!“

 „Antivirový scan!“ velel technik a centrální počítač příkaz vyplnil. Jedničky a nuly se daly do pohybu a extrahované soubory systému levitovaly prostorem.

 „Scan dokončen. Zobrazit zprávu?“

 „Ne asi,“ pomyslel si technik a potvrdil ANO.

 

Země

Richard vstal a odešel do koupelny. Moc nechápal, co se děje, ale oproti svým zvyklostem tam zůstal o něco déle. Dokonce o něco více než déle. Z pěti minut bylo najednou padesát. Vůbec tomu nerozuměl, ale jeho potřeba oholit si nejen tvář, ale i nohy a také vytrhat všechny šedivé chloupky z obočí byla až neuvěřitelně silná.

 „Pospěš si, Riško, musíš už do práce,“ povzbuzoval se s pinzetou v ruce, lově z obočí chomáč šedivců.

 „A taky nemůžeš zdržovat Zuzanku, za chvíli se sem začne dobývat. Vlastně, jak to, že už tu dávno není? Touhle dobou už přece…“  Krátce se zamyslel. Asi dělá snídani. Příhodné vysvětlení ho vrátilo zpátky k činnosti. Spěchal, ale dával si záležet. Chtěl vypadat.

Po dalších dvaceti minutách, kdy konečně dokončil svoji nadoční depilaci, se s obočím vypadajícím jako tajný vzkaz psaný morseovkou, vypotácel z koupelny. Spěchal, zdržel se už víc než dost.

Ještě rychle sezobnu Zuzančinu snídani a vyrazím na autobus, pomyslel si a už cestou do kuchyně ho ta myšlenka rozesmála.

Cože? Na autobus? Autobusem jel naposledy asi před dvaceti lety, když se s kamarády opil tak, že zapomněl, kde má auto.

Vešel do kuchyně připraven sebrat cokoli, co mu jeho milovaná žena připravila, ale po sendviči nebo vajíčkách nebylo ani vidu, ani slechu. Mrkl ještě do ložnice, jestli nezaspala, ale jeho choť nikde. Zuzanka sice nikde, zato malý Venoušek ležel v klidu v posteli a nic nenasvědčovalo tomu, že by se maminka byť jen pokusila přerušit jeho snění.

 „Venouši, Venoušku, vstávej z pelíšku, ty můj kulíšku,“ jemně se dotkl ramene čtyřletého synka a zároveň vystrašeně poslouchal, jaká slova z něho právě vyšla. Venoušek si mnul oči a protahoval se.

 „Tak, teď šupky, dupky do koupelny, tatínek zatím udělá kakavíčko, ano?“ pokračoval ke svému zděšení Richard.

Venoušek zmizel v koupelně, zatímco Richard docupital do kuchyně, aby dal vařit mléko. V mžiku už byl ale zase zpátky v pokojíčku, aby Venouškovi připravil oblečení do školky. Kalhoty, košili, tílko i ponožky. Všechno našel na první dobrou a k jeho nemalému překvapení malému Venouškovi všechno dokonale sedělo.

 „Co se to proboha děje?“ položil si Richard logickou otázku, ale Bůh nic. Richarda dnes v diáři neměl. Richard ani nevěděl jak, ale nakonec se mu podařilo všechno zvládnout a vypravit sebe i malého synka.

Vkusně oblečen minul věšák, kde obvykle visely klíčky od jeho volva, a ruku v ruce s malým synkem se vydal na autobus, který obsluhoval jejich příměstský satelit.

Na zástavce ho překvapil nezvyklý počet mužů klečících před svými ratolestmi a vykonávajících podobné různorodé činnosti, jaké už od rána dělal i on sám. Ať už šlo o zavazování tkaniček od bot či utírání unudlených nosů. Někteří z tatínků vydávali instrukce ohledně školních svačin.

Přijel autobus. Řidička znuděně tiskla lístky a s každým druhým mužem platícím dvě stě korunovou bankovkou neopomenula poznamenat, že není banka, ale autobus, a jestli by si příště laskavě nemohli připravit drobné.

Všichni muži se konečně nahrnuli dovnitř. Vnitřek autobusu začal okamžitě ševelit jako na marockém trhu. Richardovu potřebu podělit se s ostatními muži o dnešní podivné ráno utnula potřeba malého Vendy.

„Proboha, vydrž, ještě tři zastávky a budeme vystupovat,“ úpěnlivě prosil tatínek synka, ale již o pět minut později, ukryt v křoví nedaleko náměstí, mu utíral zadek a znečištěné trenky. Jediné pozitivní na celé věci bylo to, že v kapse kabátu našel vlhčené ubrousky. Zvláštní. Do včerejška ani pořádně netušil, že něco takového vůbec existuje.

V následující čtvrthodině se mu konečně podařilo dopravit syna do školky.

„Dobrý den,“ pozdravil vychovatelku při příchodu.

„Dobrej, jdete pozdě,“ odpověděla mu na oplátku. „Máte cvičky? Dneska cvičíme,“ zeptala se ho stroze.

Jako ve snu sáhl do tašky s počítačem. Byly tam. Podal jí je a odebral se na další autobus, tentokrát do práce.

„Na shledanou, hezký den,“ popřál a měl se k odchodu.

„Nashle,“ opáčila učitelka, pohodila cvičky směrem k místnosti, kde mezitím zmizel malý Véna, vyšla mezi dveře a zapálila si cigaretu.

Chtěl ještě něco říct, ale nakonec to vzdal. Už teď má skoro hodinu zpoždění. Rozběhl se k zastávce.

Crr, crr, v kapse kabátu mu zazvonil telefon. Zuzanka. Zpomalil do rychlé chůze.

„Ahoj, miláčku. Potřebuješ něco? Poslyš, ty jsi to ale dneska ráno vzala hopem, co?“ dával si záležet, aby výčitka v jeho hlase byla dobře slyšitelná. „Dokonce jsi zapomněla vzbudit…“

„Ne, ne, nic nepotřebuju, Ríšo,“ skočila mu do řeči a hned pokračovala, „jen jsem ti chtěla zavolat, že večer nebudu doma. Mám s holkami tenis. Začínáme chodit. Konečně aspoň vytáhnu paty a ty si ode mě trochu odpočineš. Nemáš radost?“

„No, ééh, mám,“ odpovídal zaskočeně, navíc s divným pocitem, že určitě lže.

„Jo, a prosím tě, jdeme se pak s holkami mrknout ještě na fotbal. Do toho baru U Ďolíčku. Nic velkého, Ríšo, dvě, tři pivka a pádím domů. Tak ahoj, musím už letět. A užij si den,“ zašveholila a zavěsila.

„Ahoj,“ rozloučil se do hluchého telefonu. Oněměl a nechápal. Mísily se v něm pocity. Chtělo se mu už neběžet. Chtělo se mu zalézt pod peřinu. Jo, pod peřinu k mamince. Usnout a vzbudit se do včerejška, to by bylo. Chvíli se tou myšlenkou opájel, ale ta podivná neznámá síla, která ho už od rána poháněla k zodpovědnosti, ho opět nakopla. Zatnul zuby a finišem sprintera jamajské štafety dostihl skoro odjíždějící autobus a na poslední chvíli se vmáčkl mezi zavírající se dveře. Zmerčil sedačku a s úlevou usedl. K jeho velkému překvapení se po zbytek jízdy nezjevil žádný sedačky lačný stařík, a on si tak od rána poprvé trochu odpočinul. Koukal se na ubíhající obrubník a byla to ten den jeho první a poslední meditace. Dokonce skupinová, protože podobných hypnotizérů obrubníku sedělo v autobuse ještě asi dvacet.

Autobus dojel před bránu továrny. Dveře se otevřely a mátohy vypadaly ven. Čas pracovat.

 

Řídicí centrum Všehomír 1

Technik si prohlížel počítačem vydanou zprávu Kvadrant Q2, vesmír číslo 321.

„Třistadvacetjedna, třistadvacetjedna,“ přešel k virtuálu a začal listovat vesmíry. Třídil je a snažil se propracovat se k tomu poškozenému.

„Virus, virus. Reset systému za T minus 29!“

„Panebože, to se nedá vydržet,“ zavrčel a vypnul zvukový alert. Už si tím prošel mockrát. Mockrát na to, aby věděl, že nemusí celou službu poslouchat tohle hysterické povykování. Najde to a spraví. Hotovo. Tečka.

Vrátil se k listování a po chvíli objevil ten poškozený. Vyňal ho z mapy a dal k detailnějšímu zkoumání.

„Analýza místa!“ zadal příkaz a čekal.

Po chvíli hučení mu počítač poskytl další údaje. Jihozápadní kvadrant. Mléčná dráha.

„Analyzuji.“

„Tak analyzuj,“ povzbudil ho technik a šel si odskočit.

Sluneční soustava. Země, svítilo na displeji, když se vrátil z toalety.

„Tak vidíš,“ pochválil technik stroj.

Dal si vesmír na analytickou tabuli a začal maximalizovat galaxie.

„Á, tady jsi,“ zamručel spokojeně, když našel Mléčnou dráhu. Pracoval ještě asi 20 minut, než se dostal ke Sluneční soustavě a k té modré planetce, která mohla za ten dnešní povyk.

„To je tedy malá součástka,“ zhodnotil okem znalce blikající zeměkouli. „Tak copak s tebou je tak vážného, že to musím řešit?“

Vyjmul Zemi z mapy a položil ji na analytický scan.

„Analýza entit!“ zadal pokyn a čekal.

Přitáhl si před oči digi časopis Božské přešlapy a začal ho číst. Zase ten bulvár z lepší společnosti, pomyslel si, ale kvalitnější čtivo tu bohužel nebylo.

 

Země

Richard si čipnul příchod do práce. Snad je ta ranní noční můra už pryč, pomyslel si, když vcházel.

To, že se mýlí, poznal hned, jak míjel kuchyňku, ve které zpozoroval šestici svých mužských kolegů zabraných v družném rozhovoru o někom, kdo tam samozřejmě nebyl. Přidal se do diskuse.

Probírala se kolegyně Liběna. Po zhodnocení jejích pracovních i jiných kvalit, zejména jejího pevného zadku, mu pracovní den ubíhal mezi kuchyňkou, místností na oběd a meetingovkou, kde se konal tradiční týdenní workshop. Dnes s Liběnou!

„Ahoj, Richarde, tak jak se ti to líbí?“ zeptala se ho Liběna při polední pauze.

„Milá Liběno, od rána to stojí úplně za hovno. Fakt debilní den a ty tvoje kecy jsou jen třešnička na dortu. Radši bych byl doma, čuměl na fotbal nebo si ho vyhonil u péčka. Nechtěla bys mi s tím, milá Liběnko, pomoct?“ Richard musel uznat, že jeho vnitřní hlas to uměl pořádně rozbalit, když na to přišlo. Ale místo toho, aby na ni vykřičel celou svoji frustraci z dnešního divného dne, nebo ji aspoň pozval na workshop zabývající se jeho onanií, si uvědomil nevyžehlené prádlo a vysychající pokojové květiny, které zapomněl v tom ranním shonu zalít. Nakonec se zmohl jen na servilní: „Moc krásný, Liběnko, moc.“

Zbytek dne hlídal hodiny, aby nepřetáhl pracovní dobu, a také rušil naplánované sportovní akce z minulého týdne, kdy, jak se zdálo, byl svět ještě tak nějak v pořádku.

Píp, e-mail.

Podíval se na notebook. Přišel jeden z těch automaticky generovaných e-mailů s přílohou. Tenhle však patřil do kategorie, kterou měl rád. Nešlo o žádnou nabídku, reklamu ani počítačový virus. Název hovořil jasně: month salary document (elektronická výplatní páska).

Spokojené barytonové mručení šířící se místností, kde workshop probíhal, bylo neklamnou známkou, že Richard nebyl sám, kdo byl po měsíci útrap obdařen.

Klik. Klik. Klik. PDF dokumenty se otevíraly a zjevovaly svá tajemství. Zároveň s tím úsměvy mužů tuhly.

„Cože? Co to? No, to snad?“ Přítomní muži začali náhle měnit své barytony v hysterické soprány a ženy své alty zase ve spokojené basy.

 

Řídicí centrum Všehomír 1

„Hm, hm,“ mručel si technik při četbě časopisu. Nic nového pod lampou. Tenhle s touhle, tamten tamhle, tamta s touhle a ten s tímhle. Odjel s časopisem do koše.

 „Analýza dokončena,“ zahlásil počítač.

„Tak ukaž,“ povzbudil ho technik a převedl binární kód do vhodnějšího formátu. Analýza se převtělila z jedniček a nul do písmenek abecedy.

Planeta: Země

Voda 71 %

Souš 29 %

Flóra 80 %

Fauna 20 %

Error – fauna.

„Aspoň že tak,“ vydechl si technik s úlevou, že poškozený soubor je ten nejmenší z možných.

„Extrahovat fauna!“ zadal další příkaz a soubor fauna se rozbalil.

Adax núbijský

Afghánský chrt

Agama límcová

Agapornis Fišerův

Aguti Azarův

„No potěš. To je teda planeta,“ zhodnotil technik seznam a s lehce vyčítavým pohledem adresovaným nahoru zadal příkaz: „Vyhledat poškozený druh.”

Počítač se dal opět do práce.

„Poškozená entita nalezena,“ zahlásil po chvíli a zvětšil do prostoru řídicí místnosti siluetu muže s popisem:

Člověk: Savec

Rod: Homo

Čeleď: Hominidi

Aktuálně na planetě: Homo sapiens sapiens

Celkový počet: 6 670 581 000

Samice: 3 316 340 000

Samci: 3 354 241 000.

Aktuální problém: zvýšená úmrtnost samců o 35 %. Tendence dále se zvyšovat.

„Důvod úmrtnosti?“ nepřestával technik v analýze.

„Trojan Gender,“ měl počítač opět připravenou odpověď.

„Gender, Gender,“ mrmlal si technik a otevřel si soubor s detailními popisy dostupných virů.

„Tak se na tebe podíváme.“

Technik četl: trojan Gender - emancipační vir. V infikovaném systému samci přebírají role samic a opačně. Samice v postiženém prostředí prospívají, zatímco pro samce je dlouhodobý pobyt fatální.

„Důvody úmrtnosti samců?“ technik kladl otázky dál. Tenhle druh ho začal zajímat.

A počítač chrlil odpovědi:

„Samci rodu Homo jsou naprogramováni na kratší životy, ale jako kompenzaci mají žít životy lehčí. Na přebrání povinností samic nejsou samci konstruováni. Při setrvání v tomto stavu je předpoklad vyhynutí pohlavně schopných jedinců za T minus 15. Vyhynutí celého druhu za T minus 22.“

„Možno nechat vyhynout?“ zadal technik další dotaz.

„NEMOŽNÉ! NEMOŽNÉ!“ rozblikal se počítač. „Oblíbený druh HLAVNÍHO KONSTRUKTÉRA. ZÁCHRANA NUTNÁ!“

 „A co obnovit do továrního nastavení?“ nepřestával to technik zkoušet.

 „NEMOŽNÉ! NEMOŽNÉ!“

 „No dobrá, dobrá,“ uklidnil technik centrální počítač. „Tak mu je teda zachráníme.

 Najít zálohu a připravit report!“

Počítač se dal do práce a technik do čekání.

 

Země

Richard i ostatní muži – tak nemile konfrontovaní výplatní páskou – odcházeli z práce vstříc druhé směně.

„Běž do hospody a vožer se!“ napovídal Richardovi hlásek pamatující si včerejší život, ale k jeho nevelkému překvapení souboj s odpovědností prohrál na body. Jelo se nakupovat.

„Ríšo, chceš vzít domů?“ zeptal se kolega Tomáš jedoucí kolem autobusové zastávky. Richard se koukl na hodinky a usoudil, že by se mu pomoc v podobě odvozu autem hodila.

„Určitě, díky, chlape.“

„Chlape?“ blesklo mu hlavou, když viděl tu nákupní tašku, ve které seděl. Vsunul se na chabě polstrované sedadlo onoho Citroënu C1 a vykouzlil nejlepší úsměv, jakého byl za dané situace schopen.

„Hodil bys mě prosím do Billy u školky? Musím pro kluka a na nákup. Dál už pojedu autobusem,“ poprosil a upřel oči na palubní desku, o kterou si rozdíral kolena.

„V pohodě,“ potvrdil Tomáš a ťuknul do růžového mončičáka umístěného na zpětném zrcátku.

„Roztomilej, nemyslíš?“

Nemyslím, pomyslel si. Ani ty si to, kurva, nemyslíš. Myšlenky a vzpomínky na včerejší život ho mohly skoro rozervat. Doprčic, Tome, copak to nevidíš? Copak to nikdo nevidí? Jsme v pasti. Chtělo se mu řvát, ale jako už pokolikáté ten den udělal něco jiného, než chtěl. Pochválil mončičáka.

„Tome?“

„Copak, Ríšo?“

„Jeď už, prosím tě!“

Tomáš sešlápl plyn a prudce pustil spojku. C jednička přeskočila obrubník a pak se s hlukem podobným ruskému kamazu dala do pohybu.

Zbytek dne Richard prožil ve stavu ne nepodobném nezdařenému tripu. V Bille neměli, co potřeboval, do školky přišel pozdě, autobus ujel a jeho milovaná Zuzanka mu esemeskou oznámila, že přijde ještě později, než bylo původně nahlášené pozdě.

„Super, aspoň stihnu vyžehlit!“ napadlo ho, a přestože slyšel svůj vnitřní hlas řvát silou jelena v říji, ignoroval ho. Od rána už pochopil, že s tím nemůže nic dělat.

Připravil tedy večeři, přeskočil sportovní kanál, naladil nikdy nekončící telenovelu a mezi plotnou a žehlicím prknem se staral synkovi o zábavu. Vydržel to dvě hodiny, než si uvědomil, že nastal večer.

„Tak, vyčistit zuby a pěkně do postýlky,“ zavelel a vzhledem k synkově rozjívenosti čekal vzdor.

Naštěstí Tomášek poslouchal jako hodinky ze Švýcarska, pravděpodobně překvapen náhlou otcovou proměnou. Poslušně vcupital do koupelny, absolvoval požadované úkoly, políbil otce na tvář a zmizel v pokojíku.

Richard ještě chvíli žehlil a kolem půl desáté usedl na gauč před dalším dílem jiného stejného seriálu. Zívl.

Probudil ho rachot klíčů v zámku.

„Zuzanka!“ vydechl a vypotácel se do předsíně, kde ovíněná Zuzanka právě odkládala nově koupenou tenisovou tašku na botník.

„Pořídila jsem si výbavu na tenis,“ usmála se na něj a ukazovala mu fialový bag vonící novotou.

„Pěkný, ne? Budu teď s holkami chodit hrát každé pondělí a středu. Ale neboj, peníze na to nechci. Zaplatím si to. V práci mi přidali,“ zamávala výplatnicí, zamrkala a přitiskla se k němu. „ Fajn, že jsi ještě vzhůru.“

Richardovi blesklo hlavou, že by se mohl vymluvit na migrénu, obdařit ji nějakou pěknou výčitkou a místo nabízeného sexu zalít třeba kytky. Koneckonců za ten jeho dnešní den by si výčitku okořeněnou sexuálním půstem rozhodně zasloužila. Ovšem Zuzančina ruka obepínající jeho penis probouzela Richardovo zkomírající mužství a stoupající hladina testosteronu úspěšně bojovala s předstíranou migrénou i onou potřebou vyčítat a obviňovat. Vsunula mu jazyk mezi rty a přidala na stisku v jeho mezinoží. Testosteron zasadil migréně smrtící ránu a on už jen ochutnával, co dnes večer pila. Tenhle divný den by nakonec mohl přeci jenom aspoň dobře skončit, pomyslel si, když mu sundávala boxerky a on jí podprsenku.

Líbali se a Zuzanka ho tlačila otevřenými dveřmi do ložnice.

„Venoušek spí?“ zeptala se, ale bylo cítit, že odpověď ji vlastně ani nezajímá. Položila ho na postel a pomohla mu do pozoru. Cítil, jak je vzrušená. Nasedla na něj a jela. Bohužel zcela vlastní závod. Za pět minut bylo po všem. Richarda tohle poznání zarazilo. Bylo sice po všem, ale jenom z jejího pohledu. Odvalila se, a než se stačil vzpamatovat, slyšel jenom spokojené pochrupování. Ležel, koukal do stropu a ze ztopořeného údu mu odtékala krev zpátky do těla rychlostí otevřené výpusti Vranovské přehrady.

V minutě ochabl.

Opustil ložnici a zavřel dveře. Pochopil, že tohle jeviště už má pro dnešek padla. Při přechodu zpět do obýváku si ještě pohrával s myšlenkou na onanii, aby učinil tělesné potřebě zadost, ale už cestou tenhle nápad zavrhl. Na patnáct vteřin radosti příliš mnoho vynaložené energie. Frustrace z celého dnešního dne završeného nedosaženým orgasmem ho dovedla pouze ke kredenci s horalkou a ledničce s rumem.

Vytáhl horalku a nalil si panáka. Sedl si a hypnotizoval narezlou tekutinu ve skleničce. Deset minut setrval v tomto vegetativním stavu. Kousl si do horalky. Nesundal celofán. Slzy, které měl na krajíčku už od rána, si konečně našly cestu ven. Obrátil do sebe sklenku, zalil kytky a šel spát. Bylo úterý po půlnoci.

 

Epilog – Řídicí centrum Všehomír 1

„Záloha Hipie 67 nalezena, nahrát?“ zeptal se počítač technika.

„Ne!“ zastavil ho technik. „Nejdřív zobrazit! Rád bych se podíval, jak před tou infikací vlastně žili.“

Počítač provedl zobrazení a technik si prohlížel záběry z onoho roku 1967 v LA, kdy se dělala naposledy.

„OK, to by šlo,“ zhodnotil poté, co viděl šťastné dlouhovlasé lidi, volnou lásku a LSD.

„Nahrát a vyjet report!“

Počítač na plné obrátky pracoval na nahrávání zálohy a zároveň zobrazoval konečnou sjetinu toho, co se na Zemi, v přímé souvislosti s trojanem Gender, odehrálo.

 

Samci:

Úmrtí: 1 263 666 212

Nervové zhroucení, dále nepoužitelné kusy s trvalými následky: 743 532 989

Nervové zhroucení, dále použitelné kusy: 222 345 098

Příčinné faktory úmrtí: infarkty 43 %, mozkové mrtvice 32 %, nervové kolapsy 15 %, sebevraždy 10%.

Samice:

Úmrtí: 0

Pozorovatelné zlepšení zdravotního stavu o 23 %.

Druh Homo Sapiens Sapiens:

Zůstane zachován. Návrat do původního stavu za T minus 11.

 

„Tak toho by si nemusel ani všimnout, co?“ pronesl technik tiše ke stroji a opět mrkl nahoru, kde tušil vrchního konstruktéra.

Počítač neodpověděl. Byl to počítač.

Technik uklidil zálohu, Zemi, Sluneční soustavu, Mléčnou dráhu i celý náš vesmír mezi ostatní, vytáhl z koše bulvární magazín a dal se do čtení.

„Tak tenhle taky s touhle?“ podivil se a lehce se pousmál.

 

Epilog – Země

Richard vstal, oblékl si džíny rozstřižené do tvaru zvonu, zapálil si jointa a vyšel do květnového slunce.

Jeho milovaná a těhotná žena Zuzanka vplétala na jejich zahradě květiny do dlouhých vlasů jejich synka Tomáška. Tóny kytary Jimmiho Hendrixe se mísily s tóny kapel Led Zeppelin a Pink Floyd znějících od sousedů. Zuzance běžela mateřská a jemu podpora v nezaměstnanosti.

A ještě něco tu běželo. Myšlenka v hlavě.

Myšlenka na to, jak je ten dnešní svět proměnlivý a jak nemít nikdy nic za definitivní.

Richard si potáhl a jeho vnitřní hlas opět promluvil, ale tentokrát už plně v souladu s tím, co chtěl i on sám.

„Užij si to, chlape, dokud technik nahoře přeje.“

 

 

MUŽ A ŽENA

ŠIMON PRAVDA

 

Jo jde to ale
nejradši bych se teď
třeba
v měsíc se proměnil
a zaplavil břehy tvého těla
vodu rozvířil
tam
kde by se držela pěna
a v tom nejvyšším vlnobití
za tebou se ponořil
a pak teda
s tebou i pohovořil

 

 

TROSEČNÍK PRÁZDNOTY

VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ

 

ONA:

Nepřišels. A já tolik toužila setřít z tvé tváře úzkost a strach. Sedím tu sama se sklenkou a cítím se podvedená. Když jsem se tě snažila naposledy pohladit, uhnul jsi, jako bych byla prašivá. Jsi čím dál tím víc pohroužený do sebe.

 

ON:

Odpusť. Tvůj úsměv mě zahřeje u srdce, ale už nemám sílu přetvařovat se. Cítím, jako bych nosil na zádech stokilové závaží, které nelze setřást. Tíží mě náš svět, omezený časoprostor a jeho pravidla. Tíží mě vlastní existence a předurčenost osudu.

 

ONA:

Nechápu to. Jsi přece emočně vyzrálý a racionální člověk! Proč by ses měl v sobě ztrácet uprostřed života?

 

ON:

Stojím a tápu. Nevím, jakým směrem se vydat, kde je mé místo.

 

ONA:

Ráda bych ti ukázala cestu ven z prázdnoty, ale i já se v tobě začínám ztrácet. Co tě trápí?

 

ON:

Rozhlédni se kolem sebe. Současnost otevřela dveře nepřebernému množství svobod, ale nakladla nám pod nohy i nástrahy. Možnost prožívat bezpohlavní či polyamorní lásku a přitom nutnost udržet rodinu. Máme kdykoliv a kdekoliv přístup k informacím, až surfování na netu pohltilo veškerý náš čas a ovládlo naši mysl. Nedokážeme už rozlišovat dobro od zla, neuvědomujeme si, že se přes sociální sítě vedou hybridní války, že tam začíná zneužívání, kuplířství, migrace. Přidejme k tomu globální oteplování. Nekonečné lijáky a vichry střídané nesnesitelnou výhní a bouřemi. To snadno rozdmýchá pochybnosti.

 

ONA:

Já o tobě nechci pochybovat!

 

ON:

Nebudu ti lhát, vyzkoušel jsem dost z těch svobod, požitků a užitků a přebral jsem. Stal jsem se na nich závislý jako na droze. A náhle se u mě vytratila schopnost těšit se ze života. Je to bludný kruh – čím více svobody mám, tím více se v sobě ztrácím a tím více ubližuji lidem kolem sebe. Podívej se na nás dva. Jsi plná života a já muž na odchodu, troska, kterou ze sebe vyplivla konzumní společnost.

 

ONA: 

Chápu to. Žijeme v absurdní době. Uprostřed znečištěných průmyslových čtvrtí hledáme panenský klid. Zavaleni smrští informací a pouček se snažíme najít životní uspokojení. Tudy však cesta nevede. Jak si tedy představuješ svou budoucnost?

 

ON:

Bojuji se svou podstatou muže. Mám být silný a ochranitelský nebo plačtivá baba? Země se stále točí kolem své osy, ale nás dnešní svět vychyluje do stran. Občas mám pocit, že hlavou narážím do tvrdé nepoddajné země a naděje budoucnosti mizí v propadlišti dějin. Destrukce společnosti je nezvratná. Já se zatím přimknu k tomu, co mi bylo předurčeno.

 

ONA:

Promiň, netušila jsem, že máš tak temné myšlenky. Věřím, že řešení je v našem nitru. Pokud se od vnějšího tlaku oprostíš a pocítíš svou vnitřní svobodu, vrátí se ti sny, chuť do života a naděje. Můžu pro tebe něco udělat?

 

ON:

Přestaň mne milovat, prosím. Jsem trosečník prázdnoty.

 

 

AMORÓZA

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

Zuzanu paměťový čip za uchem svědil. Ale jen díky němu si vzpomněla, že má dnes dorazit do oblastního zdravotního střediska. Už jednou tam se svými potížemi byla. Pár dnů dobrý, jenže choroba, jak se ukázalo, se nechce jen tak lehce vzdát. Amoróza je neodbytná a vytrvalá.

Doktor Pírko se sice tvářil mile, Zuzana však věděla, že je to jen profesionální póza. I přes lékařský plášť jí bylo od počátku jasné, že doktor Pírko je robot. Zdvořilost měl naprogramovanou. To bylo v pořádku. Jen titanové paže potřebovaly promazat. Příšerně vrzaly a jejich zvuk Zuzanu znervózňoval.

„Dobrý den, pane doktore.“

„Slečna Zuzana! Už zase? Neříkejte, že se nám to vrátilo?

„Vám taky?“

„Proč mně? Nerozumím.“

„No říkáte, že se to vrátilo nám…“ Zuzana se vnitřně zatetelila blahem, že se jí povedl vtípek na lékařovo triko, a pro omluvu udělala náznak pukrle. Měla na sobě oděv poněkud konzervativní. Červeno-černou károvanou sukni krátce nad kolena, bílou halenku a bílé tenisky. Vypadalo to na jemně modifikovaný návrat k šedesátkám minulého století, kdy letěl outfit odvážné školačky.

Zuzana je zrzka. Jsou chvíle, kdy z toho nemá zrovna radost. Nerada se například opaluje, neboť se neopálí, jenom rakovitě zrudne a s pihami by si mohla otevřít stánek. Jsou všude! Doslova a do písmene. Na tvářích, na čele, na pažích, na předloktí, v dekoltu… Na zadnici se neptejte, o tom obecně není nic známo. Z výše uvedených důvodů jsou její spodní partie těla veřejné jen po kolena. A k dovršení všeho, jako spousta jiných zrzek, je Zuzana Beran. Tedy rozumějte, narozená ve znamení Berana. Je to zvláštní, ale vskutku spousta Beranek jsou zrzky. A víte, co takový Beran umí, když mu vládne Mars!

Doktor Pírko ovšem nad Zuzaninou poznámkou nehnul jedinou umělou brvou. Něco takového jej nemohlo vyvézt z míry. Kdo ví, jestli ho vůbec něco mohlo vyvést z míry.

„Dobrá, zkusím to tedy znovu, Zuzano. Takže VÁM se to vrátilo?“

„Hmm.“

„Citoslovce hmm obsahuje poměrně málo informací. Nemohla byste být poněkud sdílnější? Jak se to projevuje?“

„Myslíte, pane doktore, jak se projevuje amoróza? Vy to nevíte?“

„Nikoli, slečno, já jsem zdráv.“

„No, po té léčbě, kterou jsem podstoupila, jsem na něj úplně přestala myslet. Ale včera, včera se to vrátilo a je to ještě horší. Strašně ho miluju, pane doktore. Šíleně. Někdy jen tak sedím a blbě se usmívám, znáte to?“

„Neznám!“

„No jo, vy ne.“

„Ale jako diagnózu to popisujete dokonale. Takže sedíte a hledíte…“

„No jo. Jednou jsem dokonce šla na červenou. A tak mi můj šéf nařídil, že za vámi musím zajít. Zase. Co budeme dělat?“

„My? A z čipu jej máte…“

„To víte, že jo. Vymazala jsem jeho data kompletně. Do mrtě. Jenže když jsem na noc paměťovku vrzla do šuplíku, zapomněla jsem úplně na všechno, ale na něj ne. Jako by ve mně byl někde jinde než v hlavě. Nebo možná je všude. A nejhorší je, že se mi to tak líbí, pane doktore. Já ho chci milovat!“

„Jistě! Jinak byste tu nebyla! Ale moc dobře víte, že to nesmíte! Že milovat je zakázáno! Copak si nepamatujete, jaké to minule bylo trápení?! No jo, vlastně, nepamatujete. Léky berete?“

„Beru.“

„Měla jste s ním něco?“

„A co jako myslíte?“

„Sex. Ptám se na sex? Měla jste s ním sex? Protože jestli ano, tak je vám snad jasné, že je to průšvih jako hrom! Na styk musíte mít povolení. A nesnažte se mi tvrdit, že vám ta vyhláška zůstala utajena!“

„Samozřejmě že to vím. V této zemi není nikdo, kdo by to nevěděl.“

„Upřímně řečeno, nevím oč vám, lidem, pořád jde. Nerozumím tomu. Ale znám zákony.“

„Ale já taky, nebojte se.“

„No, možná ne tak docela. Kdy jste byla naposledy na přezkoušení?“

„Vloni. Letos ještě nevypsali termíny.“

„Každopádně nezapomeňte, že s potenciálním partnerem musíte také uzavřít smlouvu, a to za přítomnosti dvou svědků. Smlouvu pak přiložíte k žádosti. Je to předběžný oboustranný souhlas s aktem. Vyplníte způsob, stopáž a podobně. Chcete ten link?“

„Za chvíli budou vyžadovat svědky i u samého aktu.“

„I to je možné. Potřebujete ještě něco vědět?“

„O sexu já vím, pane doktore, úplně všechno. Tahle drakonická nařízení…“

„Poněkud to dramatizujete, slečno Zuzano. Zákony jsou tady proto, aby nás ochraňovaly. A hlavně, váš problém je amoróza. Tedy láska, zamilování. Ta se velmi často objevuje před sexem. Tedy vy víte úplně všechno a to je váš problém. Jen si vzpomeňte, jak jste šla na červenou. Kdo ví, čeho všeho byste ještě byla schopná!“

„Čeho jako myslíte, že bych byla schopná?“

„To se vůbec nedá odhadnout. Amoróza je zcela mimo jakékoliv výpočty a zdravé úsudky. Předevčírem jsem tady měl mladého muže, který s rozvinutou amorózou zpíval nějaké ženské pod oknem. A nejenom že se jí dotkl, dokonce se ji pokusil políbit! Zcela tak narušil její imunitní systém. Celá rodina musela být měsíc v izolaci. Je to, je to něco jako drogy. Z medicínského hlediska je zákaz lásky velice správným rozhodnutím. Platí už skoro ve všech zemích Evropy a Ameriky. A přesto nám stále nekontrolovaně vybuchují nějaká infekční ložiska nákazy. Ale jsou na to léky. Naštěstí. V těžších případech můžeme použít výplach mozku. To přece nechcete, Zuzano, že ne?“

„Ne, to teda rozhodně nechci!“

„Tak vidíte.“

„Ale když já ho miluju!“

„Milujete. Jistě. A co on? On vás taky miluje? A co vůbec ten sex? To jste mi ještě neřekla.“

„Ale jděte, pane doktore. To chcete, abych se vám tady svěřovala? Vždyť lékařské tajemství je dneska k smíchu, když to z vás ajn cvaj vytáhnou, že jo? Stačí vás připojit, a pak třeba teprve budu mít problém!“

„Dobrá, Zuzano, pochopil jsem. Ale jak vás tedy mám léčit, když sama nechcete? On to chce jen ten váš šéf, jestli tomu dobře rozumím.“

„Víte, doktore, kdybyste věděl, jak je to hezké, ta láska, tak byste taky chtěl být zamilovaný.“

Doktor Pírko se zadíval z okna a pak se s povzdechem lehce zhoupl v kyčlích. Kovové kosti zachrastily. Myslel na facku, kterou před pár lety dostal od jedné kolegyně, když jí přidržel dveře. Před vyšetřovací komisí ho zachránil pouze fakt, že je robot. A že tedy svým gestem sotva mohl myslet něco jiného než prosté uvolnění cesty. A to jí původně chtěl ještě pochválit sukni. Kdyby to udělal, patrně by ho rozebrali na náhradní díly a jeho kariéra by skončila dříve, než začala.

„Už osm let je láska oficiální diagnóza. Amoróza je vážný problém a vy jej tady, díky mému, no, řekněme hendikepu, zlehčujete. Nechte se vypláchnout a uvidíte, že se vám uleví!“

Zuzana začínala být v bojovné náladě. Na středisko dorazila, protože musela. Potřebovala v práci odevzdat potvrzení o návštěvě. Doktor Pírko měl pravdu. Nešlo o její svobodné rozhodnutí a rozhodně se nechtěla, jako správný Beran, jen tak lehce vzdát.

„Vy byste, pane doktore, taky potřeboval propláchnout. Chci říct promazat. Neříkejte, že vám nevadí ty zvuky, které vydáváte. Vždyť je to příííííšerné! Tak vrzávala stará houpačka na zahradě mé babičky.“

„Srandičky, srandičky… Jsou to srandičky, nebo ne?“

„Ano, doktore. To byl vtip.“

„Vy jste samá legrace, ale že se řítíte do maléru, to nezastřete. Já mám svoje předpisy, a když pacient odmítá spolupráci, musím to hlásit. Chápete? A pacienty s amorózou především.

„Dělejte, co musíte, doktore. Ale vrzat proto nepřestanete.“

„Servisní prohlídkou bych nepohrdl, to abych šel příkladem. Půjdete taky?“

„Jako že bychom šli spolu? Děláte mi návrhy?“

„Nepodceňujte to. Víte, že když si nebudete dávat pozor, oni na vás poznají, že se neléčíte. Uvažujte přeci rozumně. Zamilovanost je nemoc, tu před dohlížiteli neutajíte.“

„Dobře, tak já to nějak zkusím. Teda bez výplachu, ten určitě neberu.“

„No, sláva! Konečně jsme se někam posunuli.“

„A jestli chcete, pane doktore, já vám pošlu servisního ajťáka. Jednoho znám. Má špecl olejíček, co se vám bude zamlouvat. Je v tom dobrý, uvidíte. Taky vám může dát do richtiku i software nebo prostě cokoliv. Klidně se s ním domluvte.“

„Uvidíme. Pilulky ještě máte?“

„Hromadu.“

„Tak je berte a na lásku zapomeňte. Za čtrnáct dní přijďte na kontrolu.“

Doktor Pírko poslal do Zuzanina betafonu kód s veškerými informacemi o návštěvě a pro jistotu také link pro stažení formuláře. Pak si na obrazovku stáhl kartu dalšího pacienta.

 

Ajťák Arnošt Kubíček, jinak servisák pro drondálnici Hradec-Jičín, nečekal ve své úlibické kanceláři dlouho. Zvuk bílých tenisek, pleskajících po schodišti ke druhému patru, už dobře znal. Konečně!

„Zuzanko!“

„Arni, lásko moje!“ Zuzana se Arnoštovi vrhla kolem krku a oba se začali hladově líbat. A nezůstali jen u líbání. Arnoštova pravá ruka se záhy začala přesunovat pod sukni. Po centimetrech se šoupala od kolen do míst, o kterých si jen myslíme, že by mohla být tak krásně pihovatá a zrzavá. My ale nebudeme čtenáře zatěžovat následujícím dějem a posuneme se do okamžiku, kdy milenci Zuzana i Arnošt, zpocení a šťastní, ještě trochu rychleji oddychují a se zavřenýma očima nechávají doznít emoční a hormonální následky činu, jehož se rozhodně neměli právo dopustit. Oba vědí, že právě porušili nejméně dva evropské zákony.

Arnošt jemně hladí Zuzanino předloktí. Ve svitu ostrého dopoledního slunce je na něm vidět jindy takřka neznatelný světloučký lesík jemných zrzavých chloupků. „Zuzi?“

„Ano, Arni?“

„Kam ti vrzli OLíčko?“ Omezovač lží, zkráceně OLíčko je drobounký implantát s velkým vlivem. Po jeho aplikaci je člověk nucen mluvit jen a jen pravdu.

Zuzana ukazuje prstem za své prvé ucho: „Sem, za levým mám paměťové připojení.“

„Ty chodíš do střediska k Pírkovi, že jo?“

„Jo. Právě jsem tě chtěla poprosit, jestli bys k němu nezašel. Neboj, on je ještě z těch dobráků. Je už dost starý. Tak nejmíň deset let. Výběhový typ. Víš, Arni, že bys ho trošku proklepl. A třeba mu pomohl, aby měl pro mě větší porozumění, jestli víš, jak to myslím.“

„Hmm. Ty jsi ale mazaná! Někde jsem četl, ale už vážně nevím kde, že naši předci měli takový heslo, a teď dobře poslouchej, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“

„A co jako? Jako, že už to mělo být? A kdy jako? Lásku a lež zakázali. Ale co je pravda bez lži? Copak to je normální, nelhat? A nakonec, lžeme teď furt! Jenže, co já teď budu dělat, s tím OLíčkem za uchem? No řekni, co? To bude první, to si piš, že jo, na co se mě zeptají. Slečno Zuzano, vy jste zamilovaná? Ale vy už byste měla být vyléčená! A já, když chci být s tebou, a to si piš, že chci, bych jim měla zalhat a říct: Už dávno! Už dávno jsem úplně vyléčená, já už ani nevím, co to nějaká amoróza je. No a místo toho sebevražedně řeknu, ano. Jsem šíleně, bláznivě zamilovaná do jednoho ajťáka, který se jmenuje Arnošt! A do pár hodin je tu máš. Tak je to.“

Arnošt se zamyšleným úsměvem Zuzanu hladil po zrzavé kštici. Rozhodně nevypadal, že by se bál. To heslo se mu vážně líbilo. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Hmm…To přece má něco do sebe.

„Neboj, s tím OLíčkem to vyřešíme. Od čeho jsem ajťák. A toho Pírka taky zmáknu.“

„A Arny? Ty předběžné souhlasy vyplníme teď, nebo až potom?“

„Jaké souhlasy? Po čem? Jo ták!“ Jak je vidět, i ajťáci někdy mívají delší vedení. Ale Arnošt naštěstí dokáže obnovit každý zpomalený spoj.

Doktor Pírko nevrže. Už nevrže. Ještě před týdnem se pacientům ježily chlupy, jen se pohnul, ale pak byl promazán. Dřív než v oficiálně plánované servisní prohlídce. Bez zápisu. Načerno. A to se ukáže jako zásadní problém. Robot nemá právo obcházet stanovené postupy. Robot ani lidé. Ale stalo se. Pírko je spokojený, tedy pokud se stav jeho softwarových nastavení dá nazvat spokojeností. Robot žádné emoce nemá. Strach, empatie, škála pocitů libých i nelibých. A nenávist či láska, tak to už vůbec ne. Lásku, kterou si lidé zákonem zakázali, přece nemůže vnímat, cítit, natož prožívat robot. Tím spíše robot dávno po záruce. Fakticky je Pírko kraksna, na jejíž místo v ordinaci obvoďáka už čeká úplně nový fešák. Stokrát chytřejší, výkonnější, schopný servisovat se sám. Lidské city? Ne, těch, byť stokrát chytřejší, těch ani zbrusu nový lékař schopen není.

„Arni?“

„Copak, lásko?“ zeptal se Arnošt Zuzany.

„Tys za Pírkem už byl, že jo?“

„Byl. No. Tak jsme se přece domluvili. Skelet jsem mu promazal a to zásadní jsem udělal taky.“

„Myslíš…“

„Jo. Už se nestane, aby tě nutil cpát do sebe antiamorózika. A výplach mozku už ti taky nehrozí. Nastavil jsem ho perfektně. Neboj. Od Pírka už ti nehrozí vůbec nic. Do databáze s tvou zdravotní kartou bude psát pouze zprávy, že jsi vyléčená a případné náznaky amorózy jsou jen postamorózní symptomy, které už nevyžadují žádný odborný zásah.“

„Jak já tě miluji!“ skoro vykřikla nadšením Zuzana.

 

Vykřikla potěšeně zhruba v tu chvíli, kdy do ordinace doktora Pírka vstoupily tři osoby. Jedna z nich byla robot. Dostavil se v doprovodu komisařů vystřídat natrvalo doktora Pírka. Stáli tam proti sobě jako jednovaječná dvojčata. K nerozeznání jeden od druhého.

„Doktore Pírku, odevzdejte tady panu doktorovi Pírkovi svůj plášť. Paměť s databází pacientů a info o jejich diagnózách samozřejmě také.“ Ano, tak sofistikovaně to bylo vymyšleno. Proč znervózňovat pacienty, klienty starého dobrého Pírka. Lidé jsou vesměs staromilci, a tak jim Pírka brát nebudeme. Jen bude uvnitř novější. Nakonec je změna jen a jen ku prospěchu všech, pacientů především. Nový Pírko se nějakými fintami stran amorózy oblbnout nenechá. A výběhový Pírko má nárok na šrot.

Udavači proplouvají každou dobou. Jeden z nich si všiml, že Pírko přestal vrzat, přitom servisní technici u něj nebyli. Hned poznatek nahlásil a mašinerie se rozeběhla mnohem dříve, než byla původně plánována. Výměna zaměnila upgrade. Nečekaná delegace se vzdálila zadním vchodem. Vodíkový minibus je spolkl jako dítě malinu a tiše opustil prostor zdravotního střediska.

„Doktore Pírku, co nám můžete říct o svých dnešních pacientech?“ položil kontrolní otázku jeden z těch dvou komisařů.

„Jací pacienti? Já mám nějaké pacienty?“ podivil se Pírko. Komisaři na sebe spokojeně mrkli.

„V pořádku, doktore. A už jsme tady. Můžete si vystoupit,“ otevřeli dveře a Pírko se rázem ocitl ve sběrném dvoře vysloužilých robotů. Minibus upustil trošku vodní páry a vrakoviště opustil stejně tiše, jako tam přijel.

„Á, Pírko. Už vás čekáme! Hlásili, že vás přivezou. Ale víte, co. Poslední dny je vás nějak moc. Budete si muset na demontáž počkat. Běžte si sednout tam do toho přístřešku. Jestli chcete, tak se vypněte. Stejně už vás nikdo nezprovozní, tak není na co čekat. Ale je to na vás,“ sdělil mu s úsměvem brýlatý chlápek v umaštěné kombinéze.

 

Zuzana nemusela čekat dlouho. Vlastně vůbec. Čekárna v jejím případě svou funkci nesplnila. Zuzana jí jen tak proplula. Doktor Pírko se usmál: „Dobrý den, slečno Zuzano. Jdete na čas, to je dobře.“

Zuzana odpověděla na pozdrav a zbystřila. Něco, nevěděla co, se jí nezdálo. Doktor však mluvil k věci, byl přívětivý a ona netušila, že to, co ji znervóznilo, byla jiná vůně. Okamžitě se jí vybavil pach nové kožené sedačky, kterou už hodně dávno rodiče přivezli domů. Rozhlédla se, ale žádný nový nábytek v ordinaci nebyl. To Pírko tak voněl. Ji ovšem ani ve snu nenapadlo, že jinak voní jiný Pírko, jiný robot.

„Tak co? Řídila jste se mými pokyny z minula?“ Pírkova otázka padla pouze formálně. Moc dobře věděl, že neřídila. Byl natolik sofistikovaný, že se nemusel spoléhat na jakékoliv verbální projevy svých pacientů.

„Řídila. A budete se divit, ale už mě to přešlo. Už žádná antiamorózika nepotřebuji. Já si myslím, že už bych ani na další kontrolu chodit nemusela,“ řekla a udělala na Pírka oči.

„Dobře. Nebudeme léčbu prodlužovat. Vidím, že jste v pořádku. Závěrečnou zprávu vám pošlu a do zaměstnání taky.“

„Děkuju, pane doktore.“

„No, myslím, že ani nemáte za co. Hlavně, že jste z hlavy pustila toho, jakže se jmenuje? Jo, toho Kubíčka. Doufám, že se nadále bude zabývat výlučně servisem dronů a vám dá pokoj. Tak běžte,“ pravil Pírko vlídně a naznačil, že ordinační audience skončila.

Zuzana se nestačila divit. Arnošt je fakt machr. O tom, že Pírka seřídí, nepochybovala, ale že až tak bude pan robotodoktůrek vstřícný, netušila. Dnes s ním raději ani nelaškovala, aby nepojal nějaké podezření. Jediné, co ji mátlo, byl ten odér. Ale vědomí, že je volná, jí tuhle myšlenku z hlavy rychle vytěsnilo. Usmála se a šla novinu láskyplně sdělit svému Arnoštovi.

 

Arnošt Kubíček se rozhodl zajet na robotovrakoviště očíhnout součástkovou nabídku. Leckdy se daly nalézt hotové poklady. Stávalo se často, že nějakého robota vyřadili z provozu jen kvůli nějaké prkotině a přitom to nebyl žádný stařešina, ale týpek, který sjel z montážní linky docela nedávno. Mnohdy nadupaný super hardwarem i softwarem, za který by jinde cáloval majlant.

„Doktore, co tu, proboha, děláte? Doufám, že je všechno v cajku,“ vyhrkl Arnošt, ale hned věděl, že není.

„Skončil jsem. Stejně jako všichni tady,“ řekl Pírko a máchl rukou nad vrakovištěm.

„Informace vám vzali, že? Jak jinak,“ odpověděl si Arnošt.

„Vzali, ale byli to jen blbí komisaři. Na záložní software zapomněli. Všechno je tady,“ plácl se robodoktor do hrudi. „Akorát je mi to už k ničemu,“ dodal.

„Ale to se mýlíte, doktore. Právě naopak! Počkejte chvilku, jo? Nikam nechoďte,“ požádal jej Arnošt a hbitě šel vyhledat správce.

„Hele, oba přece víme, jak to chodí. Akorát si tentokrát neodvezu součástky, ale celýho robota. Vy vyplníte protokol o jeho likvidaci. Výrobní číslo hned dodám. Já vám tady na stůl vypláznu deset litrů, dobře, tak dvanáct, ať nežeru. Já si odvezu toho doktora a rozeberu si ho na součástky sám a budeme všichni spokojení.“

Umaštěný brýloun se dlouho nerozmýšlel. Shrábl nabízené peníze, naznačil, že jako nic nevidí a neví, a zmizel kdesi v zádi svého kutlochu. Arnošt se vrátil do přístřešku. „Doktore, na nic se neptejte, nasedněte a jedeme. Vaše dny ještě nejsou sečteny,“ usmál se Arnošt. Nadiktujte mi své výrobní číslo. Fajn. Hned jsem zpět,“ řekl. Ale nebyl. Nevšiml si dvou urostlých stínů za svými zády. V zátylku ucítil ostré bodnutí, nohy se mu podlomily, a než ztratil vědomí, blesklo mu jím, že je to v hajzlu. Nebyl blbý. Pochopil, co se stalo, ale to byla jeho poslední a definitivně poslední myšlenka na tomhle poblbaném světě. Kubíčka si brýlatý umaštěnec vyzvedl zpět. Bez emocí požádal o vydání záložního sowtwaru a Pírko mu rezignovaně vyhověl.

 

Zvuk bílých tenisek se rozezněl schodištěm. Zuzana vyťukala na dveře smluvený signál a vešla.

„Klaplo to, Arni! Ono to klaplo. Nevím, jak jsi to udělal, ale Pírko byl jako vyměněný. Ani se tentokrát moc nevyptával a rovnou mi řekl, že jsem zdravá a můžu jít! Jsi boží. Bože, jak já tě miluju. Máš čas?“ zeptala se laškovně a rozepnula si knoflíček u blůzky. Přitočila se k Arnoštovi a objala ho kolem pasu. Vtom strnula. Arnošt se na ni usmíval těma svýma nádherně modrýma očima, ale něco bylo jinak. Zuzana ho zmateně odstrčila a všechny zrzavé chloupky se jí zježily po těle. Arnošt voněl stejně jako doktor Pírko.

 

 

POD LAVINOU KOREKTNOSTI

MAREK GREGER 

 

Je to už řadu let, kdy se svět zbláznil. On už se tedy za historii lidstva zbláznil několikrát. Ale naposledy lehnul pod tíhou laviny korektnosti, která se valila napříč kontinenty jak cunami nebo mor.

Všechno to vypuklo v časech, kdy se zakázalo mluvit o černé, která nadobro zmizela z palety barev. Představovala totiž moc tmavé myšlenky a svět chtěl být spíše zahalen do šlechetné bílé. V noci už nikdy nebyla tma jako v prdeli. Večer bylo jen hodně zataženo s nulovou viditelností.

Černá díra přišla o svůj přívlastek, sportovní kluby o své názvy a přestal se pěstovat i černý kořen. Ale mělo to i svá pozitiva, ze světa přes noc zmizel černý kašel!

Navíc s černou barvou se začalo hrát na císařovy nové šaty. A výsledek?

V rádiích se zakázalo hrát smutné písničky. Na světě bylo totiž příliš mnoho citlivých lidiček, kteří byli z takových písniček opravdu smutní a trápilo to jejich srdíčka. Takže dnes už jsou povoleny pouze na recept těm, kteří mají deprese z neustálého poslechu písniček veselých.

Když už se mohla ze života sprovodit černá barva a smutné písničky, kohosi napadlo, že by měli ve filmech hrát jen oškliví lidé. Aby se divák cítil při pohledu na herce lépe, a ne hůř. Časopisy s krásnými modelkami už jsou taky v trapu a tlustí lidé se konečně vnímají dobře. Naopak každý osvalenec s pekáčem buchet na břiše se propadá při svlečení hanbou.

I já jsem chtěl přispět svou špetkou do mlýna a stal jsem se aktivistou za rovnoprávnost mezi malými a velkými pejsky. Dokázal jsem vycítit, že se pejsánci bojí obrovských hafanů. Přišlo mi tedy logické, aby se malí psi venčili jen v liché dny a velcí jen v sudé.

Ale neuspěl jsem, na rozdíl od jedné moc chytré paní, která vymyslela, že už se nebude říkat Vánocům Vánoce, protože to může urazit ty, kteří je neslaví. Tak jsme se všem hezky omluvili a na Štědrý večer už máme jen Noc rozdávání dárků – s velkým N a ještě větším kulovým. A Ježíšek se taky zakázal. Nelíbilo se, že byl rodu mužského.

Pak jeden politik přišel s tím, že by se mělo smazat pohlaví. Stalo se tak poté, co si nějaká Nanynka sáhla mezi nohy a řekla si, že jí tam chybí něco velmi mužného. V týž okamžik se jiný klín na druhém konci světa naopak pod stejným hmatem topořil. Jeho majitel byl ovšem samým topořením z ničeho nic tak znechucen, že zvolal: „Chci být ženou!“

Nakonec se kvůli rovnosti pohlaví se začala houfně odstraňovat mužům jejich chlouba a ženám se zacelovaly skulinky, takže všichni mají jen bezpohlavní močové ústrojí. Díky tomu je na každém, čím se chce stát. Kdo má náladu, foukne si mezi nohy pindíka (nebo rovnou kládu, podle toho, s jak velikým nebo malým egem chce zápasit) – a může vyrazit. No, a když chce být ženou, jen se tomu všemu otevře. Prostě uděláš cvak, osvobodíš se od té žížalky dole, zahodíš ji a jsi žena.

Nebo naopak – chceš jít o víkendu zapařit? Prima, vezmeš si pindíka a vyrazíš na pánskou jízdu. Sice dost možná s holkami, ale holka už se dnes pozná stejně jen stěží. Už se nenosí prsa. Ženy totiž přestaly kojit, a tak už prsa nepotřebují. Navíc by v mužské roli vypadaly s kozama směšně.

Tak jednoduchý to dneska je!

Dokonce ani děti už se nerodí jako dřív. Reprodukční orgány totiž nejsou zapotřebí. Dneska jsou v kurzu jen dozrávající stanice, kde se hřejí embrya v líhních. Takže svět je bezpohlavní. Kde jsou ty časy, kdy nám stačilo být jen bezpáteřní?!

Kdepak, pokrok nezastavíš. Všichni jsou přešťastní… Tedy až na nás, poslední mohykány, kteří jsme se svým nářadím stále tady. Není nás mnoho, ale jsme tu. My, co jsme se rozhodli své mužství a ženství uchránit. Jsme poslední z posledních.

Já, jakožto majitel největšího penisu, jsem vedoucí našeho stmelení.

Tím největším údem jsem rozhodně nechtěl říct, že by si tu ten nejmenší pindík neužil… Naopak, tady jsou pulinky pro všechny centimetry. A zatímco se ve světě hledají další a další pohlaví, my si tady vystačíme pořád jen se dvěma. Tady v zemi velkého péra je všechno ještě v pořádku. Milujeme se, máme orgasmy, oplodňujeme se a v rámci zachování tradic jsme si i nevěrní.

A všechno jde skvěle. Říkáme si, že pánbůh to tak chtěl. Tedy náš pánbůh.

Ten jejich už neexistuje. Byl to muž, a to se samozřejmě nelíbilo. Tak teď je z něj jen světlo s velkým S, ke kterému se lidé modlí. A místo otčenáš říkají jen: „Rodiči, jenž jsi na nebesích.“ A chudák jeho syn, pan Ježíš, musel z kříže pryč. Lidi se nedokázali shodnout, jak by měl bezpohlavně vypadat. Tak se nakonec domluvili, že prázdný kříž jako symbol je vlastně taky dobrý.

Tak tedy zdrávas bez Marie a doufám, že aspoň v tom nebi nebo pekle, to bude všechno v pořádku. Přiznám se, že už se moc těším na odchod do věčných lovišť. A doufám, že tam bude zase ne černá, ale černočerná tma jako v prdeli.

 

 

METAMORFÓZA

ONDŘEJ NEFF

 

„Pinďour odevzdejte do dvaceti čtyř hodin od zvukového signálu. Ping…“

Příjemný tón gongu hasl ve sluchátku, až splynul s tichem. Ono hledělo nechápavě na telefon, jako by to byl neznámý předmět právě vylovený z vody.

„Haló! Kdo jste? Odpovězte mi.“ Telefon mlčel. Odložilo ho na stůl a tupě se zahledělo na prázdnou zeď.

„Co se stalo?“ ozval se pinďour.

„Nic.“

„Někdo telefonoval.“

„Omyl. Chybně vytočené číslo.“

„Nelži mi,“ řekl pinďour vlídně. „Slyšel jsem tě. Ptalo ses, kdo volá. Nikdo neodpovídal, zavěsil jsi a teď tu sedíš jako hromádka neštěstí. Svěř se mi. Po těch letech víš, že mi můžeš říct všechno.“

„Mám tě vrátit,“ řeklo odevzdaně. „Teď víš všechno.“

„Komu mě máš vrátit? Kde?“

„Nevím,“ odpovědělo se slzami v očích. „Má se to stát do čtyřiadvaceti hodin. Třeba se ještě ozvou a dají nějaké instrukce. Potřebuju aspoň adresu. Přece nebudu běhat po městě a ptát se, kde se vracejí pinďoury.“

„Počkej. Nepanikař. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.“

„Měl bys slyšet ten hlas. Nedával prostor k žádným pochybnostem nebo námitkám. Odevzdejte do čtyřiadvaceti hodin. Zvukový signál. Byl to gong. Docela příjemný zvuk. Jako by mě zval ke svačině. Přitom mi zahájil lhůtu k něčemu tak…“

Nedokončilo větu, zabořilo tvář do dlaní a rozeštkalo se.

„Můžeš se na to vykašlat.“

Zvedlo uslzené oči.

„Jak to myslíš?“

„Prostě nic neodevzdávej. Vykašli se na to. Někdo zavolal. No a co?“

„Vždyť víš, že nikdo nikdy nevolá. Jenom oni,“ řeklo. Trochu se na pinďour usmálo. Byl to celý on, pinďour. Vzpurný, bojovný, plný iniciativy. Tak se má pinďour chovat. Občas se tím dostane mimo realitu.

To se stalo teď. Žádá nemožné.

„Budeme se muset rozloučit,“ řeklo. „Máme ještě čtyřiadvacet hodin společného života.“

„Jen třiadvacet a pětapadesát minut,“ opravil ho pinďour. „Dost času něco vymyslet.“

„Máš nějaký nápad?“

„Nic. Ale poradíme se s pindou. Je chytrá. Znáš je, pindy. Dovedou být mazané. Třeba na něco přijde.“

Ono si otřelo slzy hřbetem ruky.

„Víš, že je to dobrý nápad?“

„Ovšem,“ usmál se pinďour. „Obraťte se na odborníky.“

Naděje ale zhasla tak rychle, jak vzplanula. Pinda se s tím nemazala.

„Máš vrátit pinďour?“

„Ano. Do čtyřiadvaceti hodin. Teď už míň, přesně…“

„Na tom nesejde,“ nedovolila mu dokončit větu. „Je to snad jedno, za čtyřiadvacet hodin, nebo třiadvacet a nějaké drobné? Jak můžeš v takovou chvíli troškařit.“

„Vyřiď si to s pinďourem. To on začal, že lhůta je za třiadvacet hodin…“

„Zblázním se z tebe,“ vztekala se pinda. „Mám ti pomoct z bryndy. Nezavinila jsem ji a pinďour taky ne. Mám dobrou vůli. Místo, abys to docenil, srážíš mě svými kecy.“

Ono chvilku zhluboka oddychovalo. Se zavřenýma očima se snažilo zklidnit tep.

„Dobře. Začněme znovu. Mám vrátit pinďour. Na lhůtě nezáleží. Nezáleží!“

Pinda přikývla. „Dobrá, aspoň na tom se shodneme,“ pokračovalo. „Navrhni, co dělat.“

„Vrátit pinďour.“

„Ano, to říkali. Co mám ale dělat já?“

„No přece vrátit pinďour,“ zaječela. „Jsi snad pitomé, nebo co? Řekli ti, že ho máš vrátit, tak je to snad jasný jako facka!“

Ono chvilku mlčelo a pak mu praskly nervy.

„Tohle je tvůj nápad? Kvůli tomu jsme tě volali? Na tohle přijde chytrá, nebo dokonce mazaná pinda! Víš, co jsi? Kráva, až to bučí! Ty jsi…“

Cenilo vzteky zuby, šermovalo pěstí a hledalo horší nadávku, než je kráva. Napadla ho píča, ale zbytkem chladného rozumu usoudilo, že se teď nehodí.

Zasáhl pinďour: „Nechte toho. Prosím! Zapomeňte, co jste si řekli.“

„Já…“ soptila pinda.

„Ona…“ vztekalo se ono.

„Důležitý je klid. Ty si teď sedni, napij se a dej si led na hlavu,“ obrátil se pinďour na ono. S uspokojením ho sledoval, jak si nalévá z kohoutku vodu do sklenice. Významně kývl na ledničku. Tam je mrazák, a kde je mrazák, je i led. Ono ale zavrtělo hlavou, gestem pinďour ujistilo, že už přestane vyvádět. Pak si sedlo ke stolu a s lokty opřenými o desku se chytlo za hlavu.

„Pojď, půjdeme stranou,“ řekl pinďour pindě. „Necháme ho vychladnout.“

„Je to debil. Copak nechápe…“ brblala pinda. Pinďour ji odváděl.

„Nech toho. Musíš ho pochopit. Byl jsem u toho. Zazvonil telefon, zvedlo sluchátko, poslouchalo a pak křičelo, kdo že volá. A oni že mě má odevzdat.“

„Proč se sere? Má tě odevzdat, ať tě teda odevzdá a nesere se.“

Myšlenka, že by se ono nemělo srát, ji zaujala natolik, že nedomyslela následky. Musel jí je připomenout pinďour.

„Když mě odevzdá, už se neuvidíme.“

„Jak to?“ zeptala se. Pořád ještě myslela na to, jak se to blbé ono sere.

„Budu odevzdaný. Budu pryč.“

„Kde?“

„Nemám ponětí.“

„Proč ses ho nezeptal?“

„Sám neví. Musí mě odevzdat.“

„To je jasné, že musí, když mu to řekli.“

„Takže budu odevzdaný a neuvidíme se. Už nikdy. Budeš sama. Ne úplně sama. Zůstaneš s ním.“

„S tím idiotem?“ zhrozila se.

„Jistě,“ řekl pinďour neúprosně. „Jak jinak by to mohlo dopadnout?“

Pinda zmlkla a zírala na něho v ohromení, protože teprve teď jí všechno došlo.

Ono se zatím vzpamatovalo. Doušek vody udělal dobrou práci. Znovu bylo schopné rozumně uvažovat. Mrzelo ho, že bylo na pindu hrubé. Vina je stoprocentně na jeho straně. Vkládalo do ní příliš velkou naději. Určitě něco vymyslí, tak si to s pinďourem malovali, Pinda je chytrá, dokonce mazaná. Ukázalo se, že nepřišla na nic.

Teď si někde s pinďourem šeptají. Je to tak dobře, že jsou mezi sebou. Vždycky si spolu rozuměli. Třeba na něco přijdou? Pinďour a pinda, to je správná kreativní dvojka.

Vstalo a opatrně šlo směrem, odkud se ozývaly jejich hlasy. Byly zprvu nezřetelné, pak už líp rozeznávalo slova. Ochromilo ho mrazivé poznání, když se složila dohromady. Uslyšelo nejdřív pindu.

„Ani mě nehne, abych tu s tím blbem zůstala. Copak jsem kráva?“

„Ono to tak řeklo,“ připomněl pinďour.

„Jenže já jsem chytrá až mazaná pinda. My se sebereme a vypadneme odsud.“

„Cože? Kam?“

„Záleží snad na tom?“

„Copak tu chceš zůstat?“

„No, do čtyřiadvaceti hodin mě musí vrátit…“

„Vysereme se na to. Co se stane, když zmizíme?“

„Nevrátí mě,“ odpověděl pinďour nedůvtipně.

Pinda si trochu povzdechla a pak už hovořila tónem, jakým se mluví s ne moc chytrými dětmi.

„Nevrátí tě, protože budeme pryč. Nic víc.“

„Ono mě ale musí vrátit.“

„Proč by muselo?“

„Protože mu to řekli.“

„Ať si to vyřídí samo. My budeme pryč. Jen řekni, bylo ti někdy k něčemu?“

„No, já k němu tak nějak patřil.“

„Já k němu taky tak nějak patřila,“ pošklebovala se pinda. „Vždycky ono potřebovalo mě, ale já ono ne, rozhodně jsem potřebovala víc tebe než to ono!“

„To mě nenapadlo…“

„Začínáš chápat, sláva. Hele, ono tam někde truchlí. Nic jinýho nedovede. Aby bylo k něčemu, potřebuje pinďour, potřebuje pindu, pořád něco potřebuje. Ať si trhne nohou.“

„Jenže muselo… do čtyřiadvaceti hodin…“

„Není to náš byznys. Je to parazit. Nikdo se s parazitama nemazlí, proč bysme to měli dělat zrovna my? Víš, co na ně platí? Jedovatej prášek. Plynujou je. Huběj.“

„Ty jsi tak odvážná…“ vydechl pinďour.

„To my pindy už býváme. Takže se tu naposled rozhlídni a padáme.“

Pinďour, celý tumpachový, poslechl. Rozhlédl se a uviděl ono, jak vchází a v ruce drží velký kuchyňský nůž, zvaný Master knife.

„Ahoj,“ špitl pinďour. „Dalo ses do vaření?“

Ono zařičelo a vrhlo se vpřed. Pinda se mu statečně postavila do cesty. Odhodilo ji stranou a už bylo u pinďoura.

„Ty zmetku, zdrhnul bys mi a nechal mě v tom samotnýho?“

Už neřvalo jako prve. Jen syčelo a místo očí mělo škvíry.

Pinda vykřikla.

Ono máchlo nožem Master knife a naráz přeseklo pinďour na dva kusy. Sekalo dál a sekalo a řezalo, nakonec ho krájelo na plátky, a když skončilo, podlaha byla pokrytá kolečky. To bylo vše, co z pinďoura zbylo.

Pinda stála opodál ochromená hrůzou.

„Nech…“ jektala. „Nech mě být. Neubližuj mi.“

„Domlouvali jste se tu,“ syčelo a potěžkávalo v ruce nůž.

„Chytla ho panika. Nechtěl, abys ho vrátil. Bál se a hučel do mě. Pojď, zdrhneme. Já nechtěla. Kam bych šla? Patřím sem. Jsi moje ono. Bez tebe jsem jenom pinda. Jsem jenom píča,“ rozbrečela se.

Stálo nad ní s nožem v ruce a zhluboka dýchalo. Všude kolem kolečka. U nohou pinda zhroucená hrůzou. Mělo pocit světovládné moci. Nikdy v životě ho nic tak neopojilo jako tato chvíle. Přálo by si, aby čas zamrzl a aby to bylo na věky věků, do konce existence vesmíru. Já, mocné ono, můj nůž a vyděšená pinda mezi kolečky.

Tak vypadá ráj, věčná blaženost.

Věčnost zrušilo zazvonění telefonu.

Namlouvalo si, že ho neslyší. Nic tu nezvoní. Nemám žádný telefon. Mám jen nůž.

Telefon zvonil dál. „Snad abys to vzalo,“ špitla pinda.

„To bude nějaký omyl. Špatně vytočené číslo.“

„Víš dobře, že je na světě jen jedno číslo, to tvoje…“ řekla vemlouvavě. Dívala se na nůž a hovořila k němu tak vlídně, jak jenom byla schopná. „Volají tě. Zvedni to. Odpověz jim.“

„Proč bych to dělalo?“

Pokusilo se o vzpouru. Proč bych to dělalo? Jsem přece to mocné ono s nožem v ruce a před chvilkou jsem naplátkovalo pinďour. Svět mi patří a mohu si v něm dovolit naprosto všechno. Včetně toho, že nezvednu telefon. Pindu mělo pořád ještě u nohou. Už se neplazila, už nežadonila o milost. Šeptala klidně a věcně a kladla mu do mysli jedno rozumné slovo za druhým. Byla v podstatě čtyři.

Musíš vzít ten telefon.

Nůž mu začal překážet. Uvolnilo prsty. Střenka mu z nich vyklouzla, nůž se zapíchl do podlahy. Obrátilo se a šlo k telefonu. Pořád ještě si namlouvalo, že je to vzdor, že loudavostí dává najevo nezávislost.

Když došlo ke stolu, obrátilo se na pindu. Ušklíblo se. Hraná grimasa měla signalizovat, že se nedá, že si nebude brát servítky. Teď uvidíš ten mazec, pindo! Energickým pohybem zvedlo sluchátko a řeklo: „Haló!“

Mohlo to zaznít dokonce velmi drsně, bohužel se při tom trochu zajíklo. „Příkaz návratu pinďoura je zrušen,“ řekli ve sluchátku.

„Opravdu?“ vyhrkl s obrovskou úlevou. Nemusím pinďour vrátit, bezhlesně oznamoval pindě. Přikývla na znamení, že chápe.

„Zahajujeme náhradní řešení,“ zaznělo ve sluchátku, pak bylo ticho.

Položilo sluchátko do vidlice. Spustilo ruce podél těla. Nejdřív nechápalo, co se děje, když přestalo vnímat nohy a nedokázalo ruce odtáhnout od boků, ale brzy mu to došlo.

Pinda to pochopila dřív než ono. Ne proto, že byla nějak mimořádně chytrá nebo mazaná. Ale prostě viděla na vlastní oči tu proměnu a viděla, že místo toho idiota, který jí tak pil krev, tu stojí, jak jinak to říct, pinďour.

 

 

MUŽ PÉ

ZUZANA KRATOCHVÍLOVÁ

 

Víko hibernační komory zaklaplo. Světlo v místnosti se opět rozsvítilo a Seiko se podívalo na hodiny a koutkem oka zkontrolovalo kameru v rohu. Upravilo si vlasy i oblečení a chtělo se vrátit do své kanceláře. Jakmile vzalo za kliku dveří, málem se čelně srazilo s Kim.

„Co tu dělá? Nemá být dávno ve své kanceláři?“ zaznělo místo pozdravu z úst Kim.

„Omlouvá se, nechtělo jsem se zdržet, jen jsem kontrolovalo hladinu kyslíku v komoře. Přístroje ukazovaly jistý výkyv,“ blekotalo Seiko ve snaze vyhnout se konfliktu se svým bossem.

„No dobrá, víckrát ať se to neopakuje. Ten výkyv jim popíše ve své zprávě, kterou očekávají do tří hodin na stole,“ uslyšelo šéfovu odpověď.

„Tak to bylo o fous,“ prolétlo hlavou Seiko, které už spěchalo do bezpečí své kanceláře, „příště si musí dávat větší pozor!“ Vtom za sebou zaslechlo klapnutí – bezpečnostní dveře se zavřely zevnitř. Do místnosti s hibernační komorou nyní nemohl nikdo jiný vejít.

„To je divné.“

Seiko to vrtalo hlavou.

Hned po návratu do kanceláře chtělo zkontrolovat kameru v hibernační místnosti. Ta byla ale najednou vypnutá.

Než Seiko dopsalo tu smyšlenou zprávu pro Kim, kamera se zase zapnula.

Tomuhle musí přijít na kloub. Má dojem, že mu tady někdo leze do zelí, opakovalo si v duchu Seiko.

 

Druhý den po pravidelné kontrole všech zařízení, které mělo Seiko na starosti, se vrátilo do hibernační komory. Tajně nainstalovalo skrytou mini infrakamerku pod tamní kameru. Odteď mohlo sledovat vše, co se v místnosti děje, dokonce i za tmy.

Netrvalo dlouho a byl tu nečekaný záznam. Seiko valilo oči jako nafouknutá žába. Takový materiál předčil jeho očekávání.

Kim zcela nazí obcovali v komoře s posledním exemplářem muže na planetě. Pak vyšli ven, začali se oblékat a česat si vlasy.

Seiko na nic nečekalo. Vyběhlo ze své kanceláře a na chodbě dohonilo svého šéfa.

„Zdravím, mohlo by si s nimi domluvit schůzku dnes po pracovní době? Potřebuje s nimi probrat něco důležitého, co dost spěchá. Bude ve své kanceláři, tak ať si ho, až sami skončí, vyzvednou, prosím,“ proneslo Seiko nekompromisně, aniž by čekalo na odpověď.

Kim zůstali zaraženě stát. Nezmohli se na žádnou odpověď, protože nečekali, že by někdy někdo z jejich podřízených dávalo příkazy jim. Přesto počkali na konec pracovní doby, protože nechtěli vyvolat případný konflikt před dalšími svědky.

Když už jim přišlo, že je v budově jen minimum zaměstnanců, došli za Seiko do kanceláře. Seiko se usmívalo a gesty je zvalo dál, aby se posadili.

„Asi není potřeba nic oddalovat,“ začalo Seiko místo pozdravu. „Kouknou se na toto video a pak se domluví, co dál,“ mrklo jedním okem na své nadřízené.

Kim zkoukli video, zhluboka se nadechli a vypravili ze sebe pouze: „Dobrá, co požaduje?“

„Ono to vidí jednoduše. Ono je to vlastně chápe a rozumí jim. Samo je asi v podobné situaci.“

„Co? V jaké podobné situaci?“

„Asi takhle. Není potřeba si tady nyní cokoliv nalhávat, ne? Na tom se jistě shodnou. Ono zjistilo, že už ho nebaví být bezpohlavní. Chtělo zkusit něco jiného, něco nového. Zjistilo, že asi nebylo zas tak špatné, když dávno a dávno nebylo X počet pohlaví, ale jenom dvě – muži a ženy. Chtělo to vyzkoušet. A ne pouze s těmi pomůckami a šidítky, které se nyní všude a každodenně používají. Prostě v reálu. A kde jinde to zkusit než na posledním exempláři muže.“

Do řeči tomu skočili Kim: „Takže ono mělo stejný nápad jako oni? Ale co s tím budou dělat?“

„Ono by to vidělo tak, že oni budou mít k dispozici pondělky, středy a pátky a ono úterky, čtvrtky a soboty.“

„Jako aby si exemplář, říkejme mu Muž s velkým M, v neděli odpočinul?“

„No, i tak by se to dalo brát. Ono by ho to nazvalo spíš Mužem s velkým P.“

„Proč Pé?“

„Jako pinďour, ne? Tak se tomu přece říkalo – pinďour, penis, péro. Všechno jsem si to nastudovalo. Dokonce se budou moct zavést zpátky rody mužský a ženský. Úplně nám to změní jazyk. Už nebudou jenom Ono a Oni. Ale i ONA a ON. To bude takový nezvyk, naučit se s tím mluvit.“

„Tak to ne. Takhle mluvit nemůže. A my taky nemůžeme. To bychom se prozradili. Co když by to pak chtěli vyzkoušet i ostatní?“

„Povolený přístup k Péčku máme ale jenom my.“

„K jakému Péčku?“

„No přece k našemu muži s velkým Pé!“

„Jo tak, oni už jsou z toho celí zmatení.“

„No, to vidí. Skoro to vypadá, že už se z nich tím skutečným sexem stává skutečná žena. Dokonce blondýna. Četlo o tom ve starých historických análech.“

„Ono je dneska nějaké extra chytré, ne? Kam na ta slova chodí? Anály se dnes přece používají k něčemu zcela jinému.“

„Kouká, že oni jsou sice nadřízení, ale s vědomostmi na tom zas tak dobře nejsou. Jestli chtějí, tak je ono může trochu zaučit.“

„V čem myslí zaučit? Jsou přece jejich kápo.“

„To by se vidělo. Ono se zajímá o spoustu věcí, které se v práci neřeší. Napadlo ho, že by si mohli Péčko třeba naklonovat. Když už všechny muže vyhubila ta Omega nemoc, tak ho můžou zkusit tajně namnožit, aby se o něj nemuseli dělit, ne? A třeba by se pak časem dala vytvořit zase i nějaká skutečná žena a nemusely by se děti vyrábět pouze uměle v laboratořích,“ mrklo Seiko na Kim a bylo rádo, že se konečně o své myšlenky mohlo s někým podělit.

„To je ale převratné. To by bylo něco, kdybychom to uskutečnili právě v našem institutu,“ zazářily oči Kim, kteří už si představovali tu slávu a možná další povýšení.

Seiko už nic neříkalo. Jen pokývalo souhlasně hlavou a přitom si myslelo: „Některé věci se prostě nemění v žádné době. Někdo potřebuje jenom moc a slávu, jinému stačí někoho ojebávat.“

 

 

PACHUŤ MOCI

VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ

 

Sevřu jeho horké tělo pevně ve své dlani a sehnu se k němu, abych… Můj znepokojivý sen náhle přeruší zapípání mobilu.

Mžourám rozespale na displej a čtu: Vyšetřování pokročilo, právě jsme podezřelé individuum identifikovali. Posíláme k Nim služební vůz i s prokurátorem. Bude u Nich za patnáct minut.

Vstanu a pohlédnu do rozestlaných prostěradel. Ono v nich dál spokojeně oddechuje bez jediného pohnutí. Ono, co kdysi byl on, můj manžel…

Posbírám své svršky a po špičkách doklopýtám tmou do koupelny. Při pohledu do zrcadla mě již vůbec nepřekvapují prohlubující se tmavé kruhy pod očima. Nastřádaly se v nich všechny mé bezesné a neklidné noci od doby, kdy přijali zákon o genderové nediskriminaci. Když už se mi podařilo usnout, budily mě roztodivné noční můry. Někdy jsem se ocitla na operačním sále pro kastraci novorozenců či při kastraci odsouzených. Jindy na mě dotíraly umělé vagíny a dilda, které se dnes nabízejí na každém rohu, či v nejhorším případě mě pronásledovali vyznavači BDSM v latexových oblečcích s bičíky ve snaze přivodit mi násilně řízený orgasmus. Probouzela jsem se vždy úplně zpocená z toho, jak jsem utíkala ve strachu ze ztráty svého přirozeného ženství, ale i před svým špatným svědomím. Poslední noc se však od těch předchozích lišila. Můj erotický sen přišel bezděky z minulosti, ale jako by zvěstoval budoucnost…

Znovu pípne zpráva na mém mobilu. Musím sebou hodit, čekají mě. Narychlo si přetřu rty rudou rtěnkou Chanel, černému kalhotovému kostýmku to dodá potřebný glanc. Na nohy v rychlosti nazuji lodičky Manolo Blahnik, popadnu svou černou koženou aktovku a vydávám se vstříc další misi! Ano, jsem žena, jsem vyšetřující soudkyně, ta vyvolená. Jsem pyšná na to, že jsem stále sama sebou, a věřím, že navždy.

Posadím se na zadní sedadlo vozu vedle prokurátora. Ihned přepínám svůj mozek do módu oni a středního rodu, což vyžaduje značný díl sebekontroly.

„Dobré ráno. Co mají nového?“

„Dobré… Jde o jistou… ehm, jisté…“ opravil se, „Klara Scholz“. Podle výpovědi svědků toto individuum drží zřejmě hledaného posledního muže jako rukojmí na neznámém místě. Podepsali prosím sdělení obvinění a příkaz k domovní prohlídce. Tady dole,“ ukazuje na linku na obrazovce hybridu a podává mi elektronickou tužku. „Jedeme přímo k podezřelému.“

Trochu mě zarazilo to jméno, připadá mi nějak povědomé. Ale navenek nesmím dát svůj údiv znát, jsem profesionálka.

„Ukážou,“ připojím svůj podpis na oba úřední dokumenty.

Tento případ si prokurátorem ukrást nedám, což mu dám také patřičně najevo: „Rádo podrobím podezřelé individuum náležitému výslechu. A oni se postarají s policisty o důkladnou domovní prohlídku. Když to bude nutné, provedeme tělesné ohledání podezřelého a analýzu DNA. Jestli je to rukojmí posledním nositelem mužského pohlaví, nesmí nám uniknout. A únosce musí být exemplárně potrestáno. Jasné?“

Prokurátor se na mě s pokorou podívá a přikývne. Náš vůz ujíždí svítáním k zelenající se poklidné vilové čtvrti na předměstí.

Na chvíli zavřu oči. V hlavě mi však kolují lítostné i vzpurné tváře těch, které jsem vydala na nemilost soudu, odsoudila je tak ke kastraci, ke ztrátě jejich identity, k úzkostným stavům, k rozpolcení jejich osobnosti. V uších mi rezonují jejich zoufalé i zlostné výkřiky: „Prosím, neposílají mě před ten nelidský tribunál!“

„Ne, nechci přijít o pinďoura! To se radši zabiju!“

„Jsou frigidní, nebo je nikdo nikdy pořádně neošukal?“

„Ty jedna krutá píčo!“

 

Pět let. Už je to pět dlouhých let, co začal hon na čarodějnice. Dennodenně musím vynucovat tenhle zatracený zákon, podle kterého se člověk rodí jako nebinární a má přirozené právo si sám určit, kým se cítí být ze 71 možných variant. Zákon, který navíc vykastrováním zbavuje pohlavních znaků získaných při narození. Zákon vytvářející genderovou a pohlavní identitu úředním prohlášením a nákupem umělé náhražky zvoleného pohlaví v obchodě. Vrchol konzumní společnosti, kde nic není nezvratné, vše se dá vyměnit a nahradit. Dokud nevymřeme.

Když pozvednu víčka, vjíždíme právě do ulice vydlážděné žulovými kostkami, jejíž chodníky lemují stromořadí růžově rozkvetlých sakur. Jak se blížíme k mohutné černé mosazné bráně se zlatými bodci na konci, přes vzrostlé zelené túje vysázené podél plotu prosvítá bílé cihlové průčelí vily. Poznávám to místo, před pár lety jsem tu strávila nemálo večerů a nocí. Vracím se na místo činu.

Za námi přijíždějí další policejní vozy. Prokurátor vystoupí jako první a spolu s policisty zazvoní. Něco krátce vysvětluje do interfonu, pak se brána otevře a všichni vejdou do zahrady. Neohroženým ladným krokem se vydám za nimi. Na zápraží stojí ono – vypadá jako tmavovlasá pobledlá žena ve splývavých žlutých šatech sahajících po kotníky – a nervózně si kouše spodní ret, když mu sdělujeme obvinění z únosu posledního muže. Už ani minutu neváhám a se suverénním výrazem ve tváři se chopím slova: „Klara Scholz, v souvislosti s obviněním jsme u nich nařídili domovní prohlídku za účelem opatření dalších důkazů. Zůstanou se mnou na terase, vyslechnu je. Kolegové mezitím provedou potřebné úkony v domě. Pokud budou klást odpor, budou použity donucovací prostředky. Podle všeho netrvají na přítomnosti obhájce.“

Naštěstí se překvapením nezmůže téměř na nic. Jen strnule stojí a dusí v sobě vztek. Pokynu mu tedy, aby se posadilo k šedivému kulatému stolu. Při dosednutí do mosazného křesla ve mně ožívají vzpomínky: „Ukaž, namasíruji ti ten ztuhlý krk! A co si dáš k pití? Aperol, Martini nebo tvé oblíbené červené? Nevadí ti, když si zapálím? No tak, dej mi ruku. Půjdeme se dovnitř zahřát…“

Ovšem není čas na sentiment, jsem tu jako zástupce státu a spravedlnosti. Z aktovky vytáhnu diktafon a služební laptop, který pomalu nabíhá.

„Nesu kafe, vyšetřující soudce. Chtějí do něj cukr?“ přispěchá ochotný mladý policista středního rodu.

„Děkuji. Nesladím,“ usměji se na něj. Ano, přesně takovou vzpruhu potřebuji.

Přehodím si nohu přes nohu, usrknu doušek horkého espresa a z kapsy vytáhnu zlatý zapalovač, abych si připálila cigaretu. Můj pohled spočine na obviněném. Sedí vzpřímeně zapřené o opěradlo, zvlněné pramínky do černa obarvených vlasů mu padají do tmavohnědých očí. Jejich nevypočitatelný výraz nahání strach. „Dají si také?“ nabídnu obviněnému cigaretu k navázání kontaktu. „Nekouřím!“ odpoví úsečně. Potáhnu do sebe malborku a rozhodným tónem pronesu:

„Obvinění je jim známo i trest, který jim v případě podání obžaloby a následného odsouzení hrozí. Zahajuji tímto jejich výslech. Dne 1. září 2040 učinili prohlášení, že se identifikují jakožto heterosexuál s pohlavím žena, přičemž ve spise chybí údaj, kdy proběhla kastrace a následné přidělení umělé vagíny. Mohou nám tyto nesrovnalosti objasnit?“

Pohlédne na mě sebejistě: „Zřejmě mají nepořádek v hlášeních z příslušných úřadů, kastrování jsem podstoupilo před rokem.“

Tu aroganci mu nedaruji. Kontruji: „Podstoupí dobrovolně lékařskou prohlídku za účelem ověření tohoto tvrzení, nebo ji budu muset nařídit?“

„Proč bych mělo? Mám přirozené právo na svou intimitu, prohlášení jsem učinilo,“ odpoví s nevinným výrazem. Hraje si se mnou…

„Byli obviněné a o pořizování důkazů, jak v jejich prospěch, tak v jejich neprospěch rozhoduje vyšetřující soudce, já!“ Vyplním v laptopu formulář nařizující podrobit se lékařské prohlídce a podepíši jej, poté obrazovku otočím ke Klara Scholz. „Po výslechu je odvezeme do nemocnice svatého Petra. Pokud se zjistí, že vykastrováni nebyli, bude jim odebrán vzorek z vagíny na stopy mužského spermatu. Je to rozhodnutí soudu!“ Hodím nedopalek cigarety na zem a rozdrtím jej podrážkou o betonovou dlažbu. Vzkaz je zřejmý.

Přeladím na jinou notu, která by ho měla ještě více rozladit.

„Mají to tu příjemné. V té truhle jsou asi polštáře. Jeden si s dovolením vytáhnu.“ Poodejdu k tmavé plastové truhle v rohu terasy a vytáhnu z ní červený naducaný polštář. V předklonu zahlédnu za truhlou zašlapané nedopalky cigaret. Nesmím dát nic znát. Spustím tedy víko, usednu zpět do křesla a pokračuji: „Červená se hodí i do domu, ten červený kožený gauč vybrali moc dobře k té bílé mramorové podlaze. I když je poněkud tvrdý, velurové polštářky mu dodají potřebné pohodlí, že?

Vraťme se však k věci. V identifikačních údajích mají stále uveden stav ženaté. Jejich partnerem je podle všeho jisté Jeroným Scholz. Kde v současnosti žije? Podle výpovědi svědků zde nebylo viděno již déle než pět měsíců. Podle našich údajů nikdy neučinilo prohlášení o své genderové a pohlavní identitě.“

S potutelným upírským úsměvem odvětí: „Někdy se partnerství nevydaří a každý si jde svou cestou. To jistě ví? Rozvedeni nejsme, ale nežijeme spolu už delší dobu. Takže na jejich otázku neznám odpověď. Musí si ho najít sami.“

Vstanu a předstírám, že jsem zneklidněná. Přecházím po terase sem a tam a prohlížím si okolí truhly i pár statných rododendronů na přilehlém trávníku.

Snažím se udržet konverzaci. „Máte děti?“

Odpovídá již o něco klidněji. „Ano, dvě.“

„Nechybí jim druhý rodič?“ ptám se s nadějí, že se na moment ponoří do myšlenek a já budu moci prozkoumat terén. Sednu si na truhlu, zapálím si, naslouchám jeho odpovědi, dívám se přitom na vzrostlé keře. Pod jejich listovím se zablyští jakýsi poklop.

Obviněné se skutečně na několik cenných minut ponoří do sebe, aby přišlo s rozsáhlou úvahou na téma rodičovství v dnešním světě. Já se mezitím sehnu za bednu, abych nepozorovaně sebrala tři nedopalky, které tam zanechala neznámá osoba. A hned zase stojím sebejistě na svých deseticentimetrových podpatcích proti obviněnému. Je mi jasné, že více toho neřekne. Ani není potřeba.

Bohudík, prokurátor a policisté právě vycházejí z domu a chystají se s obviněným sepsat protokol. Otočím se směrem k nim a poprosím prokurátora: „Poslala jsem jim e-mailem rozhodnutí o nařízení lékařské prohlídky obviněného. Mohou se prosím postarat o jeho odvoz do nemocnice a lékařské vyšetření? Musím do kanceláře vyřešit nějaké urgentní záležitosti. Děkuji.“

Usmějí se na mě „Spolehnou se! S co největší péčí!“ Prokurátor na mě přitom mrkne.

Zapomněla jsem na obviněné. Udělám k němu pár kroků a pronesu bez emocí: „Myslí na své děti, nikdy jim žádný chlap nestojí za to, strávit zbytek života ve vězení, i kdyby měl posledního pinďoura na světě!“

Nasednu do služebního vozu a požádám řidiče, aby mě vysadil ve forenzní laboratoři.

Vpadnu dovnitř a forenzní technik Šimon mi kráčí vstříc. „Ahoj, mohlo bys mi ihned zjistit DNA na těchto špačcích od cigaret? Je to moc důležité!“ Zašklebí se a řekne „Pro ně cokoliv, Viktorie! Do hodiny mají na e-mailu výsledky identifikace, pokud to individuum budeme mít v databázi.“ Odměním ho polibkem na čelo a na ulici si okamžitě zastavuji taxíka.

Dorážím do svého bytu, nikde nikdo. Naliji si sklenku šampaňského, sbalím si pár věcí, poohlédnu se po cestovním pasu a klíčcích od auta. Pak otevřu laptop, abych odpověděla na pracovní e-maily. Prokurátor píše, že čeká v nemocnici na vyšetření obviněného Klara Scholz a že policisté právě sepisují zprávu o výsledcích domovní prohlídky. Pošlou nám ji ještě dnes. Vtom mi přistane ve schránce zpráva od Šimona. Klepou se mi ruce, když klikám na ikonu otevřít.

Identifikované individuum: Jeroným Scholz.

Uháním ve svém mercedesu k bílému domu na předměstí. Všechno skutečné je náhle v mlze. Jeroným Scholz, poslední muž, poslední pinďour, můj milenec. Vstupní kód se nezměnil. Doběhnu k poklopu v trávě. Všemi silami za něj zatáhnu a zařvu do štoly.

„Jero, vylez, prosím tě!“

Po chvíli ho slyším stoupat po žebříku vzhůru: „Viktorie?“

Slzy se mi hrnou do očí. Zašeptám jen: „Pojeď někam, kde je lepší svět!“

Sen se stává realitou. Nastartuji a dupnu na plyn.

 

 

LÁSKA V NOVÉM SVĚTĚ

MARTINA KŘÍŽKOVÁ

 

S úlekem se zastavila a nevěřícně zůstala zírat na nehybný přízrak ve sprše. Pohybem ruky hystericky rozčísla nuly a jedničky hologramové postavy levitující jejich koupelnou. Slabě zasténala, podlomila se jí kolena.

Poslouchá mě moje lednička, pračka, vysavač, i můj robopes slyší a reaguje na každou moji myšlenku, jen můj manžel právě zradil, pomyslela si.

Její muž Kobe se zachoval mimořádně neopatrně a nevkusně, jako by chtěl své dobrodružství vykřičet do éteru. Ani se neobtěžoval vymazat ze 4D brýlí záznam milostné konverzace a sexu s Jazaiou. Pokud ale skutečně chtěl, aby vše odhalila, pak o to nepochopitelnější byla jeho reakce. Propadl se totiž do tak těžké deprese, že přestal vnímat svět. A tak byla

Mia právě tím, kdo se po úvodním šoku pokoušel hledat cestu ven.

 

Vzpomněla si na jejich seznámení. Kobe patřil k těm bláznům, kteří testují limity svého těla nadoraz. Do její zubařské ordinace se dostal poté, co si v desetiboji Spartakus vylomil tři přední zuby při jízdě divokými peřejemi. Závod dokončil i tak, reprezentoval Federaci Spojených evropských národů proti USA a umístil se na krásném devátém místě.

Na vyhlášení výsledků do Antarktidy letěli společně, Mia musela dohlížet na to, jak jejímu prominentnímu pacientovi dorůstají zuby. Genová buněčná terapie zabírala skvěle, takže ze svatebních fotografií už zářil Kobeho vřelý úsměv. Během jejich manželství měla Mia o Kobeho mnohokrát strach. Kobe si v životě zkrátka nepřipouštěl omezení, jeho víra v opravitelnost všeho byla bezmezná. Bohužel, podobně nekompromisně jako k sobě se často stavěl i ke svému okolí. Dlouhodobě veřejně kritizoval Atletický sportovní svaz za přerozdělování dotací, až byl vyřazen ze systému veřejného financování. Přátelům tvrdil, že to byl cílený krok, a opravdu si to už asi mohl dovolit vzhledem k tomu, že jeho brand na internetu už byl velmi dobře zavedený. Sledovanost jeho videí na YouTube se pohybovala okolo půl miliardy followerů, což představovalo zhruba pět procent trhu sportovních adrenalinových videí tohoto dominantního světového kanálu. Kobe působil, jako by vyměnil lásku k sportu za lásku ke své sbírce videí na síti a s tím spojený obdiv zástupu fanoušků.

Manželství zůstalo bezdětné, což byl obrovský společenský problém. Bílí prvního světa bojovali o přežití a neplodnost byla vnímána jako obrovský handicap. Neplodný byl samozřejmě Kobe. Nemoc podobnou příušnicím prodělal po absolvování cyklistických závodů v pouštích zemí čtvrtého světa.

Mia hledala pomoc všude, kde se dalo: u přátel, rodiny, psychiatra, kartářky, u čerta i ďábla. Kobe se však přátelům a rodině vyhýbal a návštěva psychiatra skončila fiaskem. Kartářka jim předpověděla rozpad manželství.

Zkrátka, Kobeho z jeho letargie neprobralo nic. A tak nakonec i Mie došly nápady, co by se ještě dalo udělat s jejich vztahem. Oba se změnili v jakési automaty na jednoslabičné věty. Měsíce vedle sebe jen tiše a smutně koexistovali a veškerou energii jim spolklo úsilí udržet dekorum a odstup. Nebylo proto překvapením, když se oba ocitli u rozvodového právníka.

Bytelný stůl z ořechového dřeva zářil vysokým leskem, který umocňovala nad stolem vztyčená virtuální tabule se soupisem a obrázky jejich majetku. Každou položku inventáře doprovázel obrázek s odhadní cenou, malým písmem byla doplněna věcná břemena, technikálie a podmínky převodu. Mladá koncipientka právě kreslila barevné množiny seskupující majetek Mii a Kobeho do dvou různých skupin.

Nad stolem se vznášela i figurína muže atletické postavy, u níž visely bubliny obsahující sledovanost na internetu, roční příjmy z reklamy a další údaje. Figurína ženy v bílém plášti byla doprovozena pouze jedním číslem dokládajícím její měsíční příjem ze zubařské ordinace. Jinou tržní hodnotou ji společnost evidentně nedokázala ocenit. Mohla snad tato vizualizace konečně probudit Kobeho ze zlého snu? Každopádně svou reakcí zase jednou překvapil.

„Ne, stokrát ne,“ zařval náhle zoufale a bouchl pěstí do stolu. „Mio, jdeme,“ Nabídl jí ruku a vstával od stolu. K údivu všech Mia poloautomaticky jeho ruku přijala a oba dramaticky vyběhli z kanceláře.

„Poletíme,“ prohlásil Kobe. Držel Miu tak pevně za ruku, že ji to až bolelo, a rozběhl se k opodál stojícímu dronu. Beze slova se připoutali, Kobe zkontroloval baterii a vypnul vzdálené řízení malého civilního vznášedla. Chvíli se musel soustředit, když zadával souřadnice cílového místa. Při pilotování zíral úporně dopředu a jen těžce, jako by mu na prsou ležela tíha celého světa, procedil přes zuby: „Mio, to místo jsem připravoval pro nás, na penzi.“

Mia seděla nehnutě jako socha, snad aby zastavila uragán, který se proháněl její krajinou srdeční: „Takže to znamená, že mě přece jen miluje? Připravoval náš společný život ve stáří, tak to mně musí milovat.“  Přes závoj slz se začal roztahovat nesmělý úsměv. Už nepotřebovala víc slyšet.

Místo, kam ji Kobe vzal, ji zcela uchvátilo. Ta nejpodivuhodnější věc na něm byl fakt, že tam nebyl vůbec žádný signál. Žádný internet, žádný digitální svět. Zázrak 22. století: jen příbytek s tekoucí vodou a elektřinou. Voda se přiváděla z nedalekého jezírka a energii si vyráběl domek ze sluníčka. Jezírko bylo naštěstí poměrně bohaté na ryby a díky ročnímu období se v okolí chaty našly i nějaké houby. Po neuvěřitelném dnu se k sobě konečně přitulili na zápraží. V tu chvíli Kobe povolil stavidla své zpovědi.

A Mia konečně uslyšely věty, která dlouho toužila slyšet. Kobe hovořil o tom, jak mu disproporce mezi virtuálním a skutečným životem přerůstala přes hlavu, jak cítil, že se mění v jiného člověka, a přitom jen chtěl vlastně žít co nejopravdověji. Žít skutečný život, testovat své fyzické hranice, cítit skutečnou bolest a strach a smutek a štěstí. To všechno mu brala sociální média, virtuální realita ho polykala zaživa a on se trápil tím, že se nedokáže bránit.

„Ta ženská přece nebyla ženská, Mio, nejdražší miláčku. Ok, možná měla nějakého reálného Avatara, ale já jsem to bral, jako když můj pradědeček listoval časopisem Playboy. Mio, ty jsi můj opěrný bod na tomto světě. Ty jsi důvodem mého snažení, které bez tebe ztrácí smysl. Byl jsem tak paralyzovaný představou, že tě ztratím, že jsem ti to ani nedokázal říct. Vždycky jsi byla moje pravá a skutečná láska.

 

 

DOMÁCÍ STRIPTÝZ

MAREK BUCKO 

 

Už je to zase tady. Spoustu let byl klid.

„To je ta včerejší bolest hlavy!“ pomyslí si Gizela. „Vždycky to takhle začíná.“

Pohybuje se po domě trhavými pohyby jako zombie. Naštěstí ví, že už za chvíli nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaké vlastní analgetikum. To všechno jí tenkrát prozradil ten starý pán v tramvaji. Už ani neudržel víčko. Třetí víčko. Prostě s ním mrkl. Viděla ho. Zle se na ni podíval, ale ona na něj spiklenecky mrkla také. Svým třetím víčkem. Vystoupili spolu a povídali si až do rána.

„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ ujišťovala se Gizela.

„Částečně i s členovci, snad i hmyzem,“ odvětil.

„Jasně, pád asteroidu přežily nejen myšky a drobní savci, jak nám tvrdí. Nejsme tedy… návštěvníci?“ A ukázala nahoru k nebi.

Zavrtěl hlavou.

„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích. A co ty ostatní věci… Jako mezi ona a on. No, vždyť chápete, víte…“

„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tom prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale říkalas’, že jsi vdaná.“

„To ano, když jsem odešla z děcáku, chtěla jsem rodinu. Vzala jsem si prvního hodného kluka, který o mě projevil zájem. Jenže po něm mám jen nemožný příjmení. Brumlová! A tamto? Není to ono.“

„Hmm, tak na to si budeš muset jednou přijít sama!“

 

„Jau!“ zaječí. Bolest ji vrátí do současnosti. Strhá ze sebe oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je napjatá jako luk a klepe se v křeči. Stará kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje.

Vtom v zámku zarachotí klíč.

„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ šveholí Jaromír Brumla, její manžel.

„Co to tady leží zmuchlané?! Neopren?“

„Nech už toho a pojď ke mně, mám na tebe obrovskou chuť!“ lísá se Gizela.

„Ano, ano, obejmi mě. Po té tvé včerejší bolesti hlavy super změna,“ šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon – byl) Jára vcelku střízlík.

Vtom se ozve zvonek u dveří.

„Dobrý den!“ volá jakýsi muž. „Nesu Jardovi materiály z práce. Zapomněl je tam. Haló! Máte otevřeno… Jdu dál!“ Vstoupí do pokoje a naskýtá se mu bizarní podívaná. Gizela stojí nahá v nové hladké kůži a z široce rozevřené tlamy čouhají Jardovy nohy.

Gizela se zmůže jen na nesrozumitelné zahuhňání: „Jarda uh hádný mateviály nebube potchebovat.“ A námahou z polykání velkého sousta mrkne třetími víčky.

Příchozí na ni – vzhledem k situaci – kouká vyrovnaně, i když je vidět, že podobný obraz nečekal.

„S plnými ústy se nemluví,“ pronese.

Gizela si pomyslí: „Je v šoku. Teď omdlí. A budu ho muset zblajznout taky. Teď, před létem… To zas budu v těch plavkách vypadat?!“

Návštěvník ale neomdlívá.

„A s plnou tlamou už vůbec ne,“ dodá a přinese jí župan visící opodál.

Gizela konečně polkne. „Co jste zač, jak to, že neomdléváte, neječíte?!“

„Ještě před chvílí jsem to nevěděl, ale dlouho tě hledám. V životě by mě nenapadlo, že zrovna Jarda má doma… Ukážu ti další způsob, jak to můžeme dělat a nemusíš se u toho přecpávat,“ mrkne třetími víčky.

 

Druhý den ráno se Gizela probouzí do poněkud zdemolovaného bytu.

„Zvířecí sex s lidským prožíváním! To je nejvíc!“ pomyslí si s blaženým úsměvem. Náhle ji zabolí v podbřišku. Než doběhne na toaletu, snese vejce. Vejce z bílkovin z Jardy a z lásky s návštěvníkem. Ten se probouzí také.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ ptá se s lehkým uzarděním Gizela s vejcem v ruce.

Karel. Karel Wintersteiger.

Gizela jen špitne: „Karel, Gizela a vejce Wintersteigerovi. Konečně jsem šťastná!“

 

 

TĚŽKÝ ŽIVOT

MICHAL HEJNA

 

Na písčité pláži ostrova sedí nehnutě muž a dívá se k obzoru. Nevnímá hřejivé sluneční paprsky ani příjemně osvěžující větřík. Místo toho si v hlavě neustále přehrává více než týden starou událost, která by v dramatickém ztvárnění vypadala asi takto.

V prostorné kanceláři stojí honosný psací stůl, u něj sedí mladík v bohatě zdobené vojenské uniformě. Za ním visí z každé strany jeden portrét v nadživotní velikosti. Na tom vpravo vidíme staršího zachmuřeného muže, na tom vlevo téhož mladíka jako za stolem. Zatímco mladík na obraze hledí rozvážně před sebe, jeho živý předobraz nervózně poklepává prsty na desku ebenového stolu.

Konečně se otevírají dveře a do kanceláře vstupuje starší muž v méně slavnostní uniformě.

„Chtěl jste se mnou mluvit, generále?“

„Jistě, doktore, a nedělejte překvapeného. Jaké pro mě máte zprávy?“

„Obávám se, že ne moc pozitivní.“

„Tím chcete říct, že ani jedna z třiceti šesti…“

„Ano, ani jedna z třiceti šesti žen vám zatím zase nedá následníka. Asi to pro vás bude slabá útěcha, ale s neplodností bojuje celý ostrov. Zkoušíme přijít na to, čím to je, a zatím jsme našli několik faktorů, které by na to mohly mít vliv. Tak za prvé, ty povinné uniformy, v našem horkém prostředí se v těch těsných a teplých kalhotách přehřívají varlata a trpí tím kvalita spermatu.“

„Na to zapomeňte, povinná uniforma posiluje národní sebeuvědomění a kvůli nějakým nepodloženým domněnkám ji rušit nebudeme.“

Tak zrovna tohle úplně domněnka není, pomyslel si doktor, na druhé straně uniformy budou za chvíli ten nejmenší problém. Když se totiž před lety objevily ve světě úplně nové infekční nemoci, rozhodl se otec současného diktátora pro úplnou izolaci ostrova. Doktor se mu tehdy snažil vysvětlit, že to není rozumné řešení, protože se může stát, že až jednou někdo izolaci zruší, bude obyvatelům ostrova chybět imunita vůči jinde běžným nemocem a můžou skončit jako před dávnými staletími indiáni v Jižní Americe. Tento názor ho málem stál život a od té doby si pamatoval, že diktátorům se neodporuje. Vzhledem k tomu, že není ostrov ve výrobě látek ani zdaleka soběstačný, budou za pár let pravděpodobně chodit všichni nazí.

„Pak jsou zde ještě další faktory, většinou zaviněné vnějšími nepřáteli,“ pokračoval doktor již nahlas, „závidějí nám naši prosperitu pod vaším vedením. Svou roli hraje nevyvážená strava a občasná mírná podvýživa. Tím, jak stoupá hladina oceánu, začíná při průsaku slané vody degradovat zemědělská půda v úrodných nížinách. Mořská voda se tam také mísí do zdrojů sladké vody, což při zavlažování degradaci ještě zrychluje. Dlouhodobý nadměrný rybolov zdecimoval rybí populaci v příbřežních vodách a pomalu mizí i sladkovodní ryby. Zde je vinen i program vašeho otce, jehož cílem bylo naopak snížit přelidňování ostrova. Jak si jistě pamatujete, byl to ten program, při němž se do pitné vody přimíchával brom a hormonální antikoncepce. Oboje se koncentrovalo ve sladké vodě, a jak se ukazuje, pomalu se vinou jejich dlouhodobého působení snižuje rozdíl mezi pohlavími u vodních živočichů. To má velký dopad na jejich rozmnožování. A my se domníváme, že něco podobného může nastávat u dlouhodobého užívání této vody i u lidí.“

„Doktore, to jsou všechno jen vaše vědecké řeči. Já jsem si udělal vlastní rešerši. To koukáte, co? Nejste jediný, kdo dokáže používat učené výrazy.“

Doktorovi se zdálo, že na diktátorově tváři se objevil ještě samolibější výraz než obvykle, bylo-li to vůbec možné.

„Tak tedy, udělal jsem si rešerši toho, jak se to dělá jinde, a myslím si, že na to jdeme moc složitě.“

„Ja… jak složitě?“ zakoktal doktor zděšeně nad očekávanými nadcházejícími událostmi.

„No prostě složitě, znáte to, vajíčko, spermie, ovulace a tak. Věděl jste ale, že to jde i jinak? Třeba mšice, pijavenky, ale i někteří žraloci a plazi se dokážou rozmnožovat samobřezostí, takže samice nepotřebují vůbec oplodnit vejce samcem. To by se mi tedy moc nelíbilo. Ale třeba žahavci se rozmnožují pučením. Představte si, že na nich pomalu roste výčnělek, který se nakonec oddělí jako geneticky identický klon.“

Generál se zasnil. Jako správný diktátor samozřejmě miloval svůj lid, hlavně jednu jeho polovinu a z ní ještě tu buclatější část.

Na druhé straně představa, že by nemusel ředit své geny s nějakými podřadnými samičími a mohl produkovat identické malé diktátorky, ho okouzlila.

„A teď pozor, doktore,“ nadechl se ke grandióznímu finále své řeči, „jak se množí buňky? Dělením. Z čeho se skládá člověk? Z buněk. Co z toho plyne? Logicky, že člověk se může taky množit dělením. To je cesta, kterou se do budoucna ubírat. Začněte na tom pracovat a příští pátek mi přijďte říct, jak jste pokročil.“

Na písčité pláži nejmenovaného ostrova sedí nehnutě muž a dívá se k obzoru.

Blíží se pátek a on zatím vůbec na nic nepřišel.

 

 

OSTROV

STANISLAV ROKOS

 

Padesát námořních mil od Komorských ostrovů, stranou plavebních tras i radiových vln, leží umělý atol Sirna. Namísto malebných pláží v sobě skrývá tovární město, v jehož středu jako obří srdce pulzuje největší ropná rafinerie planety. Urbanistický zázrak postavený z betonu, železa a lidské krve. Je zajímavé, že na tomto bohem zapomenutém místě toužily najít svůj nový domov řady mužů a žen.

 

V zapadlé uličce páchnoucí mazutem a lidským potem kráčeli dva kamarádi. Jeden v modrém odřeném kabátu a druhý, ten, který se vždy smál, i když šlo do tuhého, měl vestu z vydělané jelení kůže s kapsami po stranách. Šli krok sun krok mlčky, vědomi si toho, že slova mohou uniknout a stát se nepřítelem. Zde ano. Kamery, senzory, příslušníci milice a vrčení drobných vrtulek dronů nad hlavou, taková byla realita všedního dne na ostrově Sirna.

Zabočili na hlavní třídu a přidali se k davu. Z levé strany tovární haly, z pravé dlouhá šedá zeď. Labyrint, z jehož stěn dýchal chlad i v parném létě. Studené bludiště s fízly za okny a kolotočem příkazů.

Šlapej, dívej se před sebe a hlavně pracuj. Kdo nemaká, je podezřelý. Kdo má volné kalhoty, je podezřelý. To si pamatuj!

Běžná výměna pracovních směn vypadala jako pochod mrtvých duší. Ploužili se jako kterýkoliv jiný den a pak to přišlo.

Betonovou stěnu ozářil proud červeného světla.

„Zastavte se! Vyčkejte kontrolu!”

Povely se linuly z amplionů.

Někoho opřeli čelem ke zdi. Ozvalo se naštvané mručení, ale to bylo vše.

Masa se dala do pohybu a nesouhlas zanikl v klapotu bot.

Pustili pár lidí bez kontroly, aby uklidnili situaci.

Prošli kolem nehybně voskového fízla s páskou na předloktí. Znak na ní připomínal svastiku. Vše se vrací v cyklech, móda i lidská hloupost. Řekni bláznům, co chtějí slyšet, a budou se blaženě rochnit rypákem v blátě.

Ozvalo se hvízdnutí. Bičík mu přistál na rameni.

„Ty běž, ostatní se zastaví,” odpočítal příslušník, kožený pendrek uklidil do holínky. Chtěl zrychlit, ale byl by podezřelý, tak jen apaticky kráčel dál. U konce betonové zdi se ohlédl.

„Altmane!”

Hlas mu selhal. Hleděl na kamaráda, zrovna se zlomil v pase, jak dostal holí pod kolena. Ještě stačil rozdat pár tvrdých ran na obranu, ale pak přispěchali další zkušení, kterým stačí minuta, aby z pořádného chlapa nadělali sekanou.

Popadli ho za ruce a odvlekli pryč. Byl konec.

Ještě si s ním dají práci, a když bude mluvit (a to jistě bude), přijdou si i pro něho.

 

Nad hlavou blikl reflektor, který osvětloval plakát s nápisem: TO… je naše budoucnost.

Velké písmeno T bylo pokryté zbytky zaschlé zeleniny, zřejmě rajčat.

Odplivl si. Kdyby to šlo, vyzvracel by duši.

Povolil si sponu na kabátu.

„Všechno je na nic, ať mě taky seberou,” říkal si.

Mířil jako bez duše do své ulice k domu s průjezdem. Tam měla ve zvyku vysedávat ta odporná kreatura, ten lidský odpad, seschlé smradlavé lejno, kolem kterého bude muset projít, aby vystoupal schody do chodby v prvním patře, kde se potí okna a nedá se v ní dýchat, až ke dveřím natřeným šedou barvou páchnoucí terpentýnem, které jsou ale poslední hradbou před okolním světem.

Chodidla ho pálila, jako by každý krok představoval jeden z těch zpropadeně dlouhých dní strávených v ráji. Osm let a sto dvacet jedna dní.

„Altmane,” řekl tiše a nasucho polkl. „Strčili jsme hlavu do oprátky.”

 

Laciná hesla. Tím to všechno začalo…

Zastav svoje pudy.

Televize, plakáty, podstavce a na nich řečníci, kterým létají sliny od rtů.

Vzdej se pohlaví ve prospěch celku.

Módní výstřelek, který přece nemohl brát nikdo vážně.

Nebuď žena, nebuď muž, staň se opravdovým člověkem.

K smíchu.

Jenže blázni nemají zábrany, jdou vždy dál, než kam dohlédne lidská představivost.

Umělá regulace mužských a ženských hormonů. Tak to vysvětloval Altman.

 

Altman býval velký zvíře. Recepce, bankety, schůzky a tajné rozhovory, při kterých se hýbe dějinami. Jedné noci, kdy se horkem nedalo spát, se rozpovídal o své minulosti. Tvář měl v tu chvíli mrtvou, plnou vrásek, víčka těžká a napuchlá.

„Byl jsem ředitel farmaceutické sekce pro střední Evropu a oblast Dálného východu. Začal to nějaký profesor v Bruselu. Přišel na to, že hnací silou testosteronu je ve skutečnosti nenápadná žláza v krku. Hotový objev století. Stačilo odstranit ten typicky vystouplý ohryzek, a pak se děly věci. Přestaly růst vousy, vymizel mužský pach, v důsledku toho poklesla kriminalita.

Než se všichni rozkoukali, byl z toho trend. Náboženství nového věku.

Muži měli hladší pleť, připadali si mladší, svěžejší, protivil se jim alkohol.

Ženy jásaly a samozřejmě se hlásily o své místo na slunci. Toužily svůj feminismus dotáhnout do konce, jako by ztráta ženství, toho křehkého tajemství, byla první cena v loterii. Chtěly konec pouhého plození dětí, služby u sporáku a v ložnici. Jenže díky naprosto rozdílným neurotickým zakončením by přicházela v úvahu pouze náročná operace v podobě odstranění veškerých reprodukčních orgánů. A to byl problém.

Už to vypadalo, že vše selže, ale „ bohužel” stal se zázrak. V Japonsku přišli na to, že stejnou službu poskytnou výtažky z durmanu a divoké rýže. Takže se to vyřešilo medikací. Jeden prášek denně a hotovo. Bylo to tak snadné a děsivé zároveň. Jako nemoc, která páchne smrtí až za dveře, i když pacient ještě normálně dýchá.

Celé to připomínalo počínání jednoho doktora, který si také hrál na stvořitele, jmenoval se Mengele. Vězni, kteří přežili tábor smrti, vyprávěli o jeho úsměvu, z kterého tuhla krev v žilách.

Také mi zmrzla, když jsem zjistil, že to nikdo nevidí. A tak jsem začal mluvit nahlas, posléze křičet a každý den jsem doufal, že mě někdo vyslyší a pochopí, že ta hra s lidským tělem a duší je jen prachsprostý kšeft s novodobými otroky. Ale stalo se, co už kolikrát. Vyhodili mě z práce, odstavili, umlčeli a prohlásili za blázna. Byl jsem na pokraji sil a nezbylo, než se zastřelit… nebo zmizet.”

 

Slíďák si rýpal nožem nehty na rukou. Seděl na své oblíbené barovce, odkrajoval zaschlou špínu jako slupky pomeranče. Jakmile zahlédl cíp modrého kabátu, ožil.

„Tě rád vidím, ňákej smráklej, člověče,” zašklebil se. Levé, olivově zelené oko mu ujíždělo na stranu. Několikrát kmitl hlavou a setřásl ho zpátky jako rtuť teploměru.

„Kde máš parťáka?” vycenil zuby nahnědlé od tabáku.

V dálce houkla námořní siréna. Přístav byl blízko. Lákavě voněl naftou, rybami a svobodou.

„Slíďáku, ty svině,” zařval, pěst mu vystřelila vzhůru. Cítil, jak mu okamžitě otéká kloub, ale také slyšel něco křupnout. Ten malý akt zlosti a násilí chutnal sladce.

Otočil se, i když věděl, jak je nebezpečné ukazovat Slíďákovi záda.

Za dveřmi bytu z něj spadlo rváčské opojení. Trvalo příliš krátce a šrám utrpěl jen jeden. Potřeboval cítit svou krev; železitou chuť rozbitých rtů, prasklé kosti, cokoliv, co by vytlačilo tu ostrou bolest, která mu pronikala vnitřnostmi. Myslel na to, jak se Altman hroutí k zemi, rozdá pár ran, ale pak na něj dopadnou hole, ztrácí vědomí, dostává kopanec do slabin, tvář má bezvládnou, leží v prachu a za ruce ho táhnou pryč…

 

Vlhká cimra s pletivem na oknech proti moskytům. Tohle nebyl ráj, o jakém snil. Měly tu být palmy, mořský příboj, domorodkyně s velkými rty a nahými prsy, mezi nimiž se pohupují květy orchidejí. Pouhá idea, kterou si vtiskl do hlavy z ohmataných stránek dobrodružného románu.

Jak naivní. Měl naběhnout Slíďákovi na kudlu, byl by pokoj.

Svlékl si kabát, pracovní mundúr, spodky a osprchoval se vodou páchnoucí po zkažených vejcích. Věděl, že se čerpá z mořského dna, kde vyvěrají sirné prameny. Montoval k nim potrubí.

 

Poznali se při plavbě z Hamburku. Veselý chlapík krmil racky na dolní palubě.

„Jsem Altman, Němec,” představil se.

„Ty jsi Čech!” dodal později. „Tak to plujeme díky vašemu vynálezu,“ ukázal na vlny, jež se kroutily ve víru za lodním šroubem.

Dva roky a vrátí se, odhadli společně.

Nechal otevřené dveře od koupelny a hodil osušku přes opěradlo jedné ze dvou židlí v kuchyni. Noční hmyz narážel do okenních sítí lákán světlem žárovky. Doma chytal do ruky lišaje smrtihlavy. Velká můra v dětských dlaních působila magicky. Hrál si na Boha, a když se nabažil pohledem na ornament, který připomínal lebku umrlce, daroval jí svobodu. Teď měl pocit, že leží sám v něčích dlaních, ale jejich sevření smrdí sírou a nepovoluje.

Probudil se. Nemohl dýchat. Zpocená, slaná pracka mu drtila rty.

„Nemel sebou, nebo ti vážně podříznu krk.”

Pach tabáku a zkažených zubů.

„Pomalu tě pustím, ale nesmíš hulákat,” pronesl Slíďák.

„Přišel ses pomstít?” zeptal se ho, když se zhluboka nadechl.

„Kdybych chtěl, ani bys nemrkl a protekl bys stropem do přízemí.”

Ustoupil krok od postele, ostří nože v pravé ruce se zalesklo v měsíčním svitu.

„Milice. Jdou dům od domu, proč asi? Měl bys vypadnout.”

Shýbl se pro něco k nohám. Do klína mu přistál plátěný vak. „Pár lahví s vodou, cukr, suchary a mapa kanalizačního systému. Podle mě jediná cesta ven.”

„Proč to děláš?”

Slíďák se rozpačitě usmál. V horní řadě mu chyběl zub, který mu večer vyrazil.

„Počítám, že máš tak dvě minuty. Vem’ to zadem, na konci ulice je odvrtanej poklop.”

Dva tiché kroky a byl pryč. Zůstal jen pach.

Někdo venku foukl do píšťalky. Hlasy, řev a dupání šněrovacích bot s tvrdou podrážkou.

Popadl batoh od Slíďáka, náramkové hodinky, z věšáku bundu do větru, rychle se obul. Seběhl požárním schodištěm, v prvním patře vytlačil skleněnou tabulku, dopadla na zem a rozbila se. Seskočil do střepu a běžel. Neohlédl se. Zaslechl psy a přidal. Překonal několik zídek z dutých cihel oddělujících prostor vnitřního koridoru bytovek ve tvaru růžice. Z bytů vycházeli zvědavci probuzení hlukem. Srocovali se v hloučcích, kouřili, debatovali. Vrazil přímo do jednoho, který si šel ulevit do stínu.

„Co to, sakra?!”

„Promiň,” omluvil se rychle, prosmýkl se kolem jeho obnažených boků, přeběhl dvůr všem na očích. Toužil už být konečně pryč, ale zároveň doufal, že nevběhne hlídce rovnou do náručí. Slepá ulice končila vysokou zdí jako všechno tady. Dvě uniformy postupovaly podél domu se psem u nohou a svítily do oken. Vyběhl příliš energicky, zabrzdil, ale bylo pozdě, zmerčili ho. Píšťalky se dotkly rtů a zahrály na poplach.

„Pusť psa,” volal jeden. Zároveň sáhl k opasku pro paralyzační pistoli.

Střílela účinně na dvacet kroků. Pes ucítil volnost a rozběhl se. Slina mu vlála od tlamy.

Poslední svého druhu a skončí s prokousnutým hrdlem, na dlažbu poteče teplá sladká krev…

„Jaká noblesa, jaká péče,” řekl by Altman dřív, než by na uniformy vystrčil nahej zadek.

Smrad splašků zesílil. Kanál byl blízko, vlastně stačilo udělat rychlý krok a natáhnout ruku. Madlo plné písku prokluzovalo mezi prsty. Prohnul se v zádech, napjal všechny svaly, až ho pod hrudníkem nepříjemně píchlo. Panty se skřípnutím povolily.

Něco hvízdlo vzduchem.

Instinktivně nastavil Slíďákův vak a nějakým zázrakem odrazil náboj z pistole, který se zastavil až o stěnu domu. Pár dobráků v průjezdu úlekem nadskočilo.

Odklopil víko a letmo prohlédl mlhovinou výparů. Kovové stupínky se leskly vlhkem a mizely ve tmě. Zaregistroval funění psa. Byl čtyři metry od něj a chystal se ke skoku. Docházel mu čas. Teď, nebo nikdy.

 

Na křižovatce, půlkou těla namočený v páchnoucí břečce, si lokl z láhve, načež poslal vzdušné díky Slíďákovi. Vyndal mapu z igelitového pouzdra a škrtl zapalovačem. Kolena a lokty si zranil do krve, jak letěl smradlavou skruží. Cestou se mlátil o kovové výstupky a všudypřítomný beton kolem. Rozhlédl se v potrubí. Jestli plánek nelže, bude po dvou odbočkách v přístavu.

 

„Zkejsnem tu tak měsíc, možná dva, sakra,” odplivl si námořník.

Černá slina dopadla doprostřed louže, která se plnila čůrkem vytékajícím z odpadní roury. „Vzalo to kapku jinej vítr. Na kontinentu je jim horko,” odpověděl jednoruký.

Než si zapálil balenou cigaretu, po délce ji olízl. Vše dělal pravou rukou, pod levým ramenem se houpal zauzlený rukáv.

„Prej se drží už jen Libanon,” vyfoukl kouř.

„Jo, jo… vzali roha za pět dvanáct,” potvrdil námořník, znalecky mlaskl.

Tabák byl prvotřídní, malajský s příměsí betelu, brněla z něj příjemně dáseň. Rozhlédl se, jestli nejsou poblíž uši a pokračoval: „Ty pocem, slyšel jsem je okýnkem kajuty. Už maj novej plán. Mudrovali, že to prve udělali moc složitý. Teď prý budou stačit čipy do mozku. Počkají tady, než se to uklidní, pěkně stranou, a pak to rozjedou.”

„Člověče, to snad ani nechci vědět,“ odtáhl se jednoruký. „Dneska slyšíš a zejtra seš krmení pro ryby. Dej mi s tím pokoj!” zahodil znechuceně cigaretu a odešel směrem k houpajícím se lodím na vlnách.

Námořník s nacpanou tváří osaměl, chvíli jen tak žvýkal, než poslal poslední pozdrav v podobě tuhé černé sliny na zem, a šel si také po svých.

 

Nenápadný svědek ve stoce čekal, až bude čistý vzduch, aby se mohl dát do práce. Zapřel se v zádech a kopl. Dutý zvuk odnesl vítr na moře. Znovu zvedl kolena až k hrudníku a udeřil co největší silou. Jeden svár povolil. Po pár minutách praskl druhý. A třetí, potom čtvrtý, v tu chvíli už se rezavá mříž kroutila ven. Přidal na intenzitě, přestože ho brněla chodidla. Ztrácel dech a do očí stékal štiplavý pot. Ozvalo se prasknutí, to poslední, které potřeboval, aby se dokázal protáhnout. Svoboda dostala konkrétní obrysy.

„Altmane, jsem volný.“

Hleděl na moře a nechal se kolébat prostotou bytí. Už jen sebrat poslední střípek štěstí, který mu osud připravil. V přístavu je mumraj. S pytlem přes rameno nebude nijak nápadný, prostě námořník. Vkrade se na loď a ukryje v podpalubí. V nějakém tmavém koutu strojovny přečká pár dní, klidně o hladu. Africké břehy nejsou daleko. Cesta do dalšího přístavu zabere pět, maximálně šest dní. A pak hurá živote. Nadechne se z plných plic a vrátí se domů… tváří mu přeběhl stín.

Vybavil si Altmana tenkrát na zádi, když házel rackům kousky chleba a napodoboval jejich chechtání. Jenže Altman se stal minulostí. Stočil pohled k rouře, k pravidelnému toku kanalizační říčky.

 

Příslušníci s pendreky u pasu přešli ulicí z jednoho konce na druhý, zkontrolovali železný poklop a nevzrušeně pokračovali v obhlídce. Neslyšeli syčení tři metry pod povrchem ani necítili plyn, protože nestoupal, nýbrž klesal do stoky a větvil se prostorem chodeb. Plazil se stejně jako muž, který předtím urazil ventily a teď se snažil dostat co nejdál, nos a ústa omotaná plátěným hadrem. Snažil se vydržet co nejvíc. Oči měl protkané krvavými žilkami. Ruce se mu třásly, konečky prstů brněly. Věděl, že brzy omdlí, přesto ještě přinutil malátné tělo urazit několik dalších metrů.

Hlavou vířila bolest a vzpomínky: „Šlapej a dívej se před sebe. A hlavně pracuj. Kdo nemaká, je podezřelý. Kdo má volné kalhoty, je podezřelý. Jsme poslední svého druhu, měli by nás předvádět v zoo jako opice. Teď prý budou stačit čipy do mozku. Počkají tady, než se to uklidní, pěkně stranou a pak to rozjedou.“

Byl čas. Vytáhl zapalovač. Škrtl.

 

Právě v tom okamžiku se v místním nemocničním pavilonu skláněl nad stolem bílý plášť a mumlal něco o malé neškodné operaci.

Altman ležel a v krvi mu kolovalo silné narkotikum. Ale i tak sebou škubl, vymrštil se a chytil překvapeného lapiducha za límec. Nevídanou silou ho přitáhl ke rtům, natolik blízko, aby si byl jistý, že zvládne svůj poslední vzdor, plivl mu do tváře a odhodil od sebe jako psa.

Doktor klopýtl o stolek s nástroji a s řinkotem ho strhl k podlaze. Obličej mu sevřel vztek, chtěl rychle vstát, ale zem se zachvěla a přinutila ho klesnout zpět.

Následně zahřmělo jako při bouři, přidalo se dunění. Celé to připomnělo hluk, který provází zemětřesení, ale nebyl to výbuch podmořské sopky, ani se nestřetly desky zemské kůry hluboko v útrobách planety. To jen v kanalizaci vzplál plyn, který trhal a ničil, pálil a škvařil a sílil, až se převtělil v peklo, které pohltilo vše živé i neživé.

Co zbylo, byl jen popel klesající ke dnu a pár olejových skvrn houpajících se na vlnách. Jako pomník. Pomíjivá připomínka něčeho velmi lidského – špatných a dobrých mravů.

 

 

MĚLO PRAVDU, JSEM ÚCHYL!

JARKA RYMEŠOVÁ

 

Štíhlá postava pod sněhobílou přikrývkou z jemných nanovláken sebou neklidně házela z boku na bok jako štika vytažená na břeh. Ještě větší bouře však zmítla jejím mozkem. Stále se vracela k uplynulé noci.

Vysedávali jako každou sobotu s partou v baru. Nic mimořádného. V přítmí prořezávaném laserovými světly popíjeli rafinované koktejly, chatovali, vzájemně si ukazovali zvlášť vtipné repliky, pořizovali rozverná selfíčka. Pokud už spolu mluvili, tak jen samé banality. Snad jen Janča v jejich partě měla až nesnesitelnou potřebu stále se nějak předvádět a prudit.

Znala je všechny dlouho, jak to tak v menších městech bývá.

„Ale co vlastně o sobě opravdu víme?“ napadlo ji.

Vlado, který seděl vedle, nevypadal, že by se nějak zvlášť bavil. Jednou rukou si zamyšleně pohrával se svou sklenkou, druhou si uhlazoval přiléhavou minisukni ve zlatisté barvě.

 Hladinka alkoholu opalizovala a sukně se v tom zběsilém barovém osvětlení až magicky třpytila. Teď už vlastně Vladěnka měla prý nedávno našlápnuto stát se dárcem semene, dokonce se holedbal, že zaplaví svět malými Einsteiny, ale zjevně z toho na poslední chvíli sešlo. Teď, na rozdíl od prudce gestikulující Janči, se výhradně věnovala jen svému mobilu. „Ach jo,“ povzdechla si v duchu. „Tahle bytost jménem Jančo. Dost únavné stvoření. Pořád by něco řešila, pořád není s ničím spokojená.“

„Hele, posloucháš mě vůbec?“ do jejího ucha se jí zaryl její ochraptělý hlas. Skoro to až zabolelo a trhnutím se probrala.

„Jasně,“ přeladila si obličej do masky pozorného posluchače. „Je to hrozně zajímavý, fakt.“

Ona bytost teď zrovna rozsévala perly: „Zajímavý, říkáš? To snad ne. Je to děsný, abys věděla. Myslím, že je nutné začít intenzivně prosazovat legislativní změny týkající se osmadvacátého pohlaví!“

„No jasně! Ale jak to chceš udělat?“ snažila se tvářit chápavě.

„Není to legrace,“ vyjela ostře. „Situace ekosexuálů je fakticky tristní. „Dost o tom vím,“ s jakousi podivnou pýchou přehlédla skloněné chatující hlavy.

 „Nedávno v parku, když jsem se chtěla polaskat s kvetoucím durmanem, mě dost drsně vyhnala osoba pověřená hlídáním. Prý poškozuji kytky. Takový blboun zabedněný. Chtěla jsem podat žalobu, ale jestlipak víte, že neexistuje paragraf, který by téhle diskriminaci zamezil?“

Hlas se jí skoro zlomil nad tou strašlivou nespravedlností.

„To je fakt děsný! Ale teď mě na chvilku omluv,“ zakormidlovala rychle k baru a požádala o další drink. Postava v dlouhé bílé tunice by připomínala mladého řeckého jinocha, kdyby se jí pod látkou nerýsovala veliká prsa.

Podala jí pití: „Má to někdo starosti! Co jako má bejt, že se nemohla veřejně miliskovat s nějakejma kytkama? Já si to taky s Azorkem užívám doma v soukromí.“

Pořádně si lokla a snažila se v tom davu objevit Petra.  S ním nikdy nebyla taková nuda.

„ Co je s tebou? Zdáš se mi dneska trochu mimo. Není to náhodou tím, že jsi už nějak dlouho pořád ta samá ženská?“ dloubla jí dost neomaleně do ramena obtloustlá bytůstka naditá do těsných slipů a umolousané košile.

„Uznej, není to rajcovní? Kdybys měla chuť, můžeš zajít ke mně a budeme spolu krmit hady. Živejma myšima. Nevěřila bys, jaký je to vzrůšo,“ olízla si mlsně rty.

Otřásla se, ale přinutila se k úsměvu.

„Dík za pozvání. Teď si ale musím něco zařídit.“

A pak se to stalo. Konečně zahlédla Petra! S lehkých zamrazením si ale povšimla, že se chystá k odchodu. Rychle zamířila přímo k němu. Nemohla ho dostat z hlavy. Už delší dobu se prezentoval jako kluk. Vysoký, svalnatý, s hustou čupřinou vlnitých hnědých vlasů, hlubokým hlasem a rukama vybavenýma dlouhými, silnými prsty. Na ty byla obvykle při milování zvlášť vysazená, Dohonila ho u dveří. Noc se teprve rozjížděla, spát se jí zdaleka nechtělo.

„Hele, Petře, jak jsi teď na tom? Nedáme spolu sex?

„Zlato,“ reagoval objekt jejího zájmu. „Nacházím se právě ve stádiu přerodu. Plovoucí pohlaví, víš? Nějak se znovu hledám. Tak mi zatím onikej a aspoň pro pár příštích měsíců mě ze svých spádů úplně vynechej, jo? Mohlo bych to totiž pokládat za sexuální obtěžování a nerado bych tě za to žalovalo.“

„Ale Péťo, vždyť jsi ještě včera…“

„Petrušo! Jsem Petrušo! A onkej mi prosím!“ zarazil ji ostře. Jeho dlouhý a pro ni tak sexy prst se varovně zdvihl. „Mám aktuálně hodně veliký problém s rody. Nevím, jestli jsi už někdy zažila tuhle neurčitou přerodovou fázi, ale moje psychika tím vážně trpí. Potřebuju čas!“

„Tak jo, Petrušo. Nechám si zajít chuť. Dalo bys mi ale vědět, až zase budeš tím, čím jsi bylo?“

„Hm, to není tak jisté! Samo ještě vůbec netuším, jestli se v budoucnu pro nějaké konkrétní pohlaví rozhodnu. Víš, zjistilo jsem, že jsem se úplně necítilo ani v roli ženy, ani muže. Mám pocit, že střední rod je pro mne tím pravým, a vzrušuje mne představa mít sex samo se sebou.“

„Tak jo,“ prohlásila rezignovaně. „Velká škoda. Dost se mi to totiž s tebou líbilo. Teď si nedokážu představit, že to budu muset pro příští období měnit.“

Petrušo se na ni dlouze zahledělo. „Co to říkáš? To chceš naznačit, že se upínáš jen na jedno pohlaví? Dokonce jenom na jednoho chlapa? To snad ne! Víš, tohle raději nikomu nahlas ani nevykládej, mohli by tě považovat za úchyla.“

„Úchyla?“ hrozně se vyděsila. „Jak tě to napadlo, proboha?“

„Jo, přesně tak! Když to chceš vědět, tak na rovinu. Milování s tebou nestálo za nic. Pořád jen totéž! Nic, čím bys vyjádřila a projevila všechny ty svobodné bytosti, které se v tobě ukrývají. Nebo snad v tobě žádná není?“ ironicky skončilo Petrušo.

Kdyby ji praštil palicí přes hlavu, necítila by se hůř. Došla jí slova, jen vylekaně přikyvovala.

„Snad se mi teď ještě nevyznáš, že ses zamilovala!“ pokračoval rozzlobeně v její likvidaci Petrušo. „Do jediného muže! A nedej příroda, snad dokonce do mě?!“

Až do morku kostí se jí zařízl chlad a odpor, který v těch větách zazněl.

„Ne, to ne! Co si to o mně myslíš? Zamilovaná? Ani náhodou, jen jsi mě fyzicky přitahovalo. Zapomeň, že jsme spolu něco měli. Já zapomenu taky. Měj se,“ přinutila se k odpovědi a co nejrychleji zamířila k východu.

Ale ta slova jí duněla v hlavě a nedala jí usnout. Ze všeho nejvíc ji ale drtilo, že Petrušo , aniž by tušilo, obnažilo to nejcitlivější místečko, které až dosud před světem a v podstatě i sama před sebou pečlivě schovávala.

Narodila se jako dívka. Od malička ji rodič číslo jedna, dřív se tomu prý říkávalo matka, vedl k tomu, aby se zcela samostatně rozhodovala, s čím si chce hrát, jak chce být oslovována, jak se chce česat a oblékat. Totéž pokračovalo ve školce, ve škole.

Záchodky si také volila podle okamžité nálady. Jedna, dva, princ, princezna, jedna dva, drak, dračice. Tak se rozpočítávali, kam kdo z nich půjde čůrat. Bývala to pro ni i ostatní děti pořádná legrace. Rodič číslo jedna se mezitím stal z ženy mužem, pak znovu ženou.  A teď je opět mužem. Vídají se už spolu málo.

Rodiče číslo dvě nikdy nepoznala, ani se o něm „jednička“ nezmiňovala. Ji to ale nijak v dětství netrápilo. Prostě tak to bylo. Jenomže teď, když ji Petrušo svými slovy tak krutě zasáhlo, se to utajované místečko probralo a vloudilo se do jejího vědomí.

 „Vždyť já jsem nikdy, doopravdy nikdy, nezatoužila být klukem a ani ničím jiným. Byla jsem prostě holka! Když jsem si vybírala hračky, skoro vždycky to byl kočárek s panenkou. Nejlíp mi bylo v zářivě barevných šatičkách. Zbožňovala jsem růžovou.“

Z toho jasného uvědomění si hrůzné pravdy se jí sevřel žaludek. Zatmělo se jí před očima. Začínala jí třeštit hlava. Hlásila se migréna. Možná za chvíli omdlí.

V trýznivém sebezpytování ale pokračovala: „Je to jasný! Já vlastně doopravdy nikdy nechtěla nic jiného, než mít rodinu. Mít děti a pečovat o ně. Pak jsem k nim ještě přidala muže. Chlapa. Vysokého, statného, s hlubokým sametovým hlasem a rukama s dlouhými, silnými prsty. A ten sen se neměnil. Ach, bože…“

 Klesla na postel a zavrtala se pod deku.

„Ach, Petrušo! Vždyť já jsem celou dobu fakt zamilovaná. Do tebe. Máš pravdu. Jsem úchyl. Co budu dělat? Jak to vezme můj rodič? Kamarádi? Co tomu řeknou lidi?“

Otočila se na břicho, rukama si přikryla bolestí třeštící hlavu a zoufale se rozbrečela.

 

 

POHLAVNÍ RESET

ANNA VOCELOVÁ

 

„Fakt to funguje! Co jsem nechtěl, nemám, co jsem si přál, mám!“ zaradovala jsem se ráno ve své posteli.

Pomalu jsem si prohlížela své nové tělo. Nic se mi nevzdouvalo v kalhotách, takže jsem se poprvé mohla jít vyčurat, aniž bych musela čekat, než se můj „parťák“ pod peřinou probere ze snů.

Opatrně jsem si sáhla na vlnící se vrchní díl pyžama. Zvláštní pocit dotýkat se vlastních pevných ňader, která jsem dosud obdivoval na brunetách, blondýnách či zrzkách. Rozplakala jsem se. Příručky nelhaly.

Podle návodu Přesně v deset vypij reset jsem si večer rozmíchal růžový prášek v teplé vodě, napil se a ulehl do postele. A tohle je výsledek. Jediné, co zůstalo stejné, je mé jméno Joe Smith.

Byla jsem uchvácena svým novým tělem. Zčistajasna mám všechno, co má mít pořádná ženská. Vstala jsem z postele a šla se pořádně prozkoumat před zrcadlo do koupelny.

„Představ si to, Tony, já jsem se fakt odhodlal, teda odhodlala!“ volala jsem nadšeně svému nejlepšímu kámošovi hned ráno. Právě on mě přivedl na spásnou myšlenku pohlavního resetu. Prošel jím totiž před několika lety a nemohl si to vynachválit.

Potkali jsme se kdysi na pánské jízdě. Kožená bunda, roztrhané džíny, dlouhé háro, před hospodou motorka a na stole orosené pivo – to byl Tony. Skvěle se s ním kecalo o fotbale a ženských.

„Ty vole, ty jsi v balení stejně bezradnej jako vesničan na stadionu Manchesteru. Obdivuješ všechno kolem, ale kloudně nevystřelíš,“ zhodnotil trefně mou tehdejší partnerskou mizérii a navrhl mi: „Nechtěl by sis to, Joe, zkusit z tý druhý strany a stát se ženskou?“

„Cože?“ nechápal jsem.

„Dej si dalšího ruma a poslouchej,“ zavelel, zatímco objednával další dvanáctku.

„Byl jsem třicet let ženskou, ale pak mě to přestalo bavit. Nevěděla jsem kudy kam, nalítla každýmu chlapovi na jeho sladký kecy, divila se, že mě chtěj jen do postele, ale nedokázala jsem si pomoct,“ přešel automaticky do svého tehdejšího rodu. „Chtěla jsem to skončit, ale na internetu na mě vyskočil slogan Přesně v deset vypij reset!, tak jsem na to klikla a dozvěděla se o téhle spáse. Žádná sebevražda, ale reset za dvanáct hodin. Zaplatíš prachy a pošlou ti dva lektvary.“

„Proč zrovna dva?“

„To víš, identitu nemůžeš střídat jako apoštoly na orloji. Máš jen možnost změny na opačné pohlaví, a když ti to nebude vyhovovat, můžeš to vrátit zpátky. Prostě se narodíš s pindíkem, rosteš s ním, zažíváš různá dobrodružství… a buď si svýho kámoše necháš až do smrti, nebo ho vyměníš za dámské lůno se vším, co nabízí. Můžeš rodit, musíš i menstruovat, měnit nálady, holit se do plavek. A když už těch žiletek máš až po krk, Joe, můžeš se vrátit zase k tomu, s čím jsi přišel na svět. Dál to nejde.“

Semínko pochybností, jestli chci opravdu močit vestoje až do smrti, bylo zaseto, ale než zdárně vyrašilo, uplynulo několik let. Než jsem se definitivně odhodlal k pohlavnímu resetu, oslavil jsem sám několikeré Vánoce a zažil mnoho marných pokusů sbalit babu snů.

 

„Proboha, já nemám co na sebe!“ uvědomuji si před otevřenou skříní. „Samý velký hadry, samý kalhoty, košile, saka, nějaký to triko, boty velikosti 45, všechno děsně nemoderní a zatuchlý. No jo, tady ta ženská ruka fakt chyběla.“

Oblékám si to nejmenší, co najdu na dně komody, beru kreditku, tedy radši dvě, a jdu do obchoďáku pro cokoli, co nebude vypadat jako pytel. V duchu přemítám, kolik těl, která potkávám, už prošlo resetovací proměnou.

Tony to všechno obětavě absolvuje se mnou, tak jsem ho aspoň pozvala na oběd.

Celou dobu mě ujišťuje, že se s vyresetovanými osobami můžeme setkat běžně, aniž by nás to napadlo – prodavačky, recepční, kolegové…

„Vždyť i Nicky od nás z kantýny byla před pár týdny Nickem. A ajťák Denis byl ajťačkou. Neumřeš prostě úplně, jenom odhodíš to tělesné, ale to, co jsi zažil, rodina i přátelé ti zůstanou, pokud je tedy nezačneš srát. Ale pozor, neprobudíš se jako ideál vysněných proporcí, zaručená je jen výměna hrudníku a rozmnožovacích orgánů, dál je to loterie. Všechno si prostě nevymodlíš. Třeba Daniel, pamatuješ na toho šéfa marketingu, jak nám všem šel po krku? Tak ten zrzavej, zakomplexovanej prcek si myslel, že jako dlouhonohou blondýnu ho budou mít všichni rádi. Proto vypil růžovej prášek a ráno sice neměl pinďoura, zato měl tři brady, půl metráku nadváhy a ještě k tomu koktal.“

„Takže mi chceš říct, že zatímco minulej tejden jsem byl chlap marnej na ženský, tak teď budu ženská marná na chlapy?“

„No, nebudu ti lhát, Joe, ale je to možný. Nemůžeš chtít, aby tě někdo bezmezně miloval a obdivoval, když sám o sobě pochybuješ, ať už máš mezi nohama cokoli. Nemůžeš emancipovanou feministku vykoupit líným šovinistickým uzurpátorem, stejně jako se z nagelovaného alfa samce nikdy nestane poddajná husička bez názoru, ze sebestředné potvory donchuán a tak. Prostě Einsteinův zákon o zachování hmoty v modifikované podobě. Nezáleží na vztahu energie, hmotnosti a rychlosti světla ve vakuu, ale na kartách rozdaných při narození. V kartách taky nemůžeš v půlce hry vyrvat z ruky žolíky protihráči jen proto, že by se ti s nimi hrálo líp.“

Poslouchám upřímně míněné rady, ale taky mi už kručí v žaludku.

„Dám si radši jen salát s lososem, všimla jsem si, že nějak kynu,“ objednávám si z jídelního lístku. „Co si dáš ty? Nemusíš se upejpat, platím to za ty útrapy, který jsi se mnou musel absolvovat při nákupech.“

„Tak to já si dám grilovaný koleno a budu ti vonět pod nos,“ dobírá si mě Tony.

Je teď čerstvě zamilovaný, takže si takovou prasárnu může dát jenom se mnou, zatímco s Grace jí maximálně steak bez přílohy, aby šel s dobou a udělal na ni dojem. Nechápu, co na ní vidí. Ta ženská je asi o deset let mladší než on a děsně mě vytáčí. Vůbec neřeší, že jí z minisukně čouhá celulitida a nad ní se rolují tukové polštáře. Zato já žeru salát a ještě si vyčítám, jestli ho nechroupu moc pozdě večer. Tony je z ní úplně odvařenej.

Čím víc se mi svěřuje se svým novým milostným dobrodružstvím, tím víc mě přepadá závist. Před resetem to byl můj nejlepší kámoš, teď po něm toužím jako motýl po kapce nektaru.

Co se mi na něm nelíbilo jako chlapovi, to mě děsně rajcuje jako ženskou. Ty jeho silný motorky, drsný prošedivělý culík do půli zad a smyslné převalování žvýkačky v puse. Tak ráda bych mu ji vlastnojazyčně sebrala, ale místo toho dál řešíme, co bude Grace kupovat k narozeninám, kam pojedou na dovolenou a jestli by se náhodou neměl ostříhat, aby se jí víc líbil.

„V žádném případě se nestříhej, přece bys neměnil image kvůli nějaké babě, kterou znáš chvíli. Vždyť ani pořádně nevíš, co je zač.“

„Joe, ty mi ji snad nepřeješ, nebo co?“

„Ale jo, přeju“ odpovídám automaticky se sklopenýma očima, „jen nechci, abys nalítl nějaký zlatokopce.“

„Neboj, u mě by si toho stejně moc nenakopala. Sama má dost na to, aby potřebovala nějakýho dojnýho vola jako mě. A co ty, jak jsi na tom s chlapama?“

„To si povíme někdy jindy, už musím jít a ty stejně jedeš za chvíli vyzvednout Grace na letiště,“ rychle dopiju vodu, zaplatím a mizím v ulicích.

Sedám si na lavičku a civím na všudypřítomný rej. Kolem chodí turisté, překřikují jeden druhého, pozorují labutě, obdivují architektonické skvosty. Páry se drží za ruce, objímají se, pořizují zamilované fotky u zábradlí. Hezky prohnout v pase, pokrčit nožku, prohrábnout vlasy, našpulit rty a je to. Další obrázek do alba. Jak já jim tyhle kýče závidím.

Trčím tu sama jako stokrát předtím a fotit můžu maximálně holuby zobající zbytky cizích svačin.

A tak je to den za dnem, týden za týdnem…

 

K čemu mi ten reset vlastně byl? Už sice poznám cihlovou, cyklámenovou, lososovou, petrolejovou, lila barvu, a ne jen červenou, modrou či zelenou, ale po lásce prahnu stále stejně, možná víc. Jsem citlivější, vnímavější, dojme mě každá maličkost. Mám toho plný kecky, teda lodičky, jak jsem se chtěla Tonymu líbit.

Cestou domů si koupím láhev vodky, která mé splíny určitě rozpustí. Aspoň na chvilku. S každým dalším lokem myslím na to, jak si to asi rozdává s Grace, zatímco já doma v županu překlikávám na Tinderu obdobné zoufalce, jako jsem já.

Kdo se líbí mně, nelíbím se jemu – a naopak. Za měsíc jsem měla jedno rande, které pro mě skončilo skoro dřív, než začalo.

Na první pohled bylo jasné, že Paul buď výborně ovládá práci ve photoshopu, nebo že použil fotku svého mladšího a hezčího bratra. Po polívce jsem mu nechala na stole pár drobných, na ubrousek rtěnkou napsala „Promiň“ a zbaběle odešla, zatímco byl na záchodě. Od té doby nic.

 

Klopím do sebe dalšího panáka, utírám si do rukávu rozmazanou řasenku a hypnotizuji očima modrý sáček ležící na kuchyňské lince vedle misky s ovocem. Nebylo mi jako chlapovi líp? Sice jsem byl lůzr, ale aspoň jsem neřval jako kráva kvůli každému roztomilému štěňátku či vyňuňané holčičce v kočárku. To byly časy bez rozkolísaných emocí… Nechci si už holit nohy, malovat pusu ani nalepovat nehty, chci se zahrabat ve svých sračkách v teplákách na kanapi s lahváčem v ruce. Tony na mě stejně sere, když má tu svou Grace.

Zatímco jsem se loučila s každičkým kouskem ženského těla, ve skleničce se rozpouštěl blankytný prášek. Jeho mikroskopické částečky klesaly ke dnu a obarvovaly čirou vodu. Do půlnoci zbývaly dvě hodiny. Dobelhala jsem se k posteli, vypila připravenou spásu a usnula.

Vodka v mé krvi však dál žila svým životem, tu nějaký modrý zázrak nezajímal. Vzbudila mě kolem půl třetí nutkavou potřebou zvracet. Instinktivně jsem doběhla na záchod.

„A do prdele,“ došlo mi po spláchnutí. O stehna se mi už třelo něco, co tam mělo být až poté, co mi splaskne hrudník.

„Pohlavní reset není možné přerušit ani opakovat,“ psali v příbalovém letáku, „jinak není cesty zpátky.“

Takže teď mám kromě výstavních koz i pinďoura v polotovaru. Definitivně. Až do smrti.

 

 

SLZA V ČOKOLÁDOVÝCH OČÍCH

ZDENA SOUČKOVÁ

 

„Slíbila jsi, že už to nebudeš dělat…“ zlobí se Milan, když vidí Moniku zadumaně sedět nad tarotovými kartami. „Vždycky tě to vykládání karet rozhodí a večer s tebou nic není,“ nespokojeně pomrkává svýma čokoládovýma očima.

„To víš, kamarádka je kamarádka, tu nemůžu odmítnout,“ chabě se brání Monika. „Ale už se mě neptá, jestli ji manžel miluje, protože ji právě opustil. Zase chce ale vědět, jak ho dostat zpátky.“

„A kam jsi ji poslala?“ směje se Milan. „S tou její povahou už to lepší nebude, od té uteče každý chlap!“ dodá. „I když figuru má výstavní, a ty kozy…“ zasní se.

„To asi uteče, máš pravdu,“ připouští Monika. „Ale horší je, že když jsme to probraly, rozhodla se, že se dá předělat na chlapa, ti to mají jednodušší.“

„No, to tak určitě,“ zuří Milan v duchu, „ty ztvrdneš u karet do noci a já zase ztvrdnu v posteli sám. O večeři ani nemluvím.“

 Milan sedí v obýváku, v jedné ruce chleba se sádlem, ve druhé pivo, a zamyšleně pozoruje terárium se dvěma velkými šneky. Skleněné stěny jsou už skoro neprůhledné od slizu a hlíny. Už zase budu muset likvidovat vajíčka, než se to všechno vylíhne. Asi nedělají nic jinýho, než šoustají, pomyslí si závistivě.

Moničin monolog mu šumí kolem uší, trable jejích kamarádek už zná zpaměti.

A že se ta její blond kámoška dá předělat na chlapa? To je teda škoda, ty kozy má fakt výstavní, hned by si dal říct. Nakonec, jaký by to asi bylo, dát se předělat na ženskou? Dal by si udělat krásný prsa, každou chvíli by si na ně mohl sáhnout a polaskat je… bůhví, jestli by ho to ale jako ženskou tak bavilo.

A koho ze svých kamarádů by si vybral do postele? No fuj, to jsou úvahy. Že by Honzu? Ten má pořádný vybavení, to by mohlo stát za to. Ale je to kurevník, střídá baby po týdnu.

„Už začínám uvažovat jako ženská,“ zděsí se Milan. Kdyby to tak šlo nějak udělat dohromady… aby mohl být i baba i chlap.  Očima stále bloudí po teráriu se šneky… to je nápad! Hermafrodit! Ten má z obojího, mohl by mít kozy a všechno ostatní si nechat. Mohl by to střídat s Monikou i s Honzou, to by byl mazec!

„Tak já se ti svěřuju se svými pocity a ty si tady klidně sedíš s pivem a s erekcí a čumíš na šneky místo, abys mi poradil!“ vrací Monika Milana do reality. Milan jen nerad odvrací zrak od pářících se šneků. Ale když se podívá na Moniku, v jeho očích se zračí pevné rozhodnutí.

 

O šedesát let později Monika třesoucí se rukou odloží kartu srdcového krále zpět do balíčku. Kde jsou ty časy… Za jejího mládí, kdy se ještě lidé dělili na muže a ženy, karta srdcového krále ukazovala milovaného a milujícího muže. Před dobou, kdy změna pohlaví začala být možná a časem až příliš snadná. V době, kdy končila doba dvou pohlaví, muže a ženy.

Monika nesouhlasně potřese hlavou, dodnes tomu moc nerozumí. Ještě by chápala přechod z muže v ženu a naopak, ale bezpohlavní „ONO“? Nebo třetí, páté, dvacáté pohlaví?

Koneckonců, dnes už by ji to nemělo tak rozčilovat jako kdysi. Dnes dostane do pokoje novou spolubydlící. Aspoň doufá, že to bude žena.

Monika se pořád ještě cítí být ženou, ale teď, kdy už je jí devadesát let, to stejně nikoho nezajímá. Spíš naopak, před mladými by se styděla říct, že celý život měla jen jedno pohlaví. Její manžel Milan už před lety začal s velkou chutí pohlaví měnit, zvlášť pak v době, kdy už to celé proplácela pojišťovna a zákroky přestaly být krvavě drastické. Moniku nebavilo žít s ním ani jako s ženou, ani jako s jakýmsi hybridem středního rodu. Milovala ho jako muže, jako svého srdcového krále. Ale ten už dávno zmizel někde se svými bezpohlavními, nebo snad vícepohlavními přáteli.

Do pokoje vchází pečovatelka a na sedačce veze cizí ženu. V první chvíli pocítí Monika zklamání. Žena je docela sympatická, ale na strhané vrásčité tváři je vidět, že je po mnoha proměnách hodně zdevastovaná. Snad jen na těle, snad duše zůstala zdravá a budou si mít co říct, doufá Monika.

Znovu si ženu prohlédne a zneklidní, mohla by ji snad odněkud znát? Na jejím vrásčitém krku zřetelně poskakuje výrazný ohryzek, silikonová ňadra poněkud nepatřičně trčí na kostnatém hrudníku.

Cizí žena zaraženě zašeptá: „Moniko, vzpomínáš si? To jsem já, Milan… konečně jsme zase spolu.“

A z čokoládově hnědých očí, které Monika tak důvěrně zná, se skutálí velká slza.

 

 

BABIČKA SE PŘECE JEN V JEDNÝ VĚCI MÝLILA

JARKA RYMEŠOVÁ

 

„Svět se v prdel obrací,“ pronesla se zvednutým prstem prorocky babička a zamyšleně se na mě podívala přes silná skla brýlí. „Já už mám svý odžito, ale vás mladejch je mi líto.“

Lžíce s polévkou se mi zarazila u pusy. „Co to zas do tebe vjelo, babi? Neříkali tohle náhodou rodiče svým dětem, a ty zase svým, už od pravěku?“

„Říkali,“ poťukávala kostnatým prstem o stůl. „Jenomže teď je to pravda. Copak to nesleduješ?“

„Jako co nesleduju? Svět prostě jde pořád dopředu. Pokrok nezastavíš, babi. Jenom někteří to zkrátka nepoberou,“ neodpustil jsem si rýpanec.

Takhle občas až nesnesitelně pesimistickou byla od doby, kdy nás moje máma opustila. Potřebovala se prej najít, nebo jak tomu říkala. Kde teď žije, ani nevím. Naposledy, je to nejmíň pět let, poslala fotku odněkud z Baham. V miniaturních bikinkách se na ní vášnivě objímala s jinou krasotinkou.

„Fuj,“ pronesla suše babi. Fotku roztrhla, hodila do koše a nikdy už o své snaše nepromluvila. Táta v tý době dost pil a u nás se střídaly nový a nový tety. S jednou takovou si vyrazil autem na párty, z který se už nevrátil. Naroloval to přímo do stromu.

Soud mě svěřil babičce.

Byla fajn, ale ve svých dvaceti jsem si všímal, jak už je za zenitem. Prostě jako prošlý kafe. Sice pořád ještě dobrý a silný, ale datum spotřeby dávno uplynul.

Nedokázala rozdýchat, že se svět kolem ní valí stále rychleji. Počítač jakžtakž zvládala, ale sociální sítě pro ni byly španělskou vesnicí. A navíc i je řadila mezi příčiny, kvůli kterým se svět, jak se vyjádřila, v zadní část těla obrací.

 

„Čau, Ferdo,“ ozvalo se za mnou zčistajasna v potemnělém a poloprázdném baru, až mi leknutím zaskočilo. Upíjel jsem právě svůj drink a přemýšlel, co s načatou nocí. „Hele, že ty slavíš narozky? Pětatřicítku? Pokud mě paměť nemýlí! A sám? Mohl jsi mi aspoň zavolat, neřáde!“ Otočil jsem hlavu. Margita. Docela kočka, ale to její líčení?

„Co to máš proboha s ksichtem?“ řekl jsem neurvale. Naštvaný, že mě vyrušila. Chtěl jsem být sám. I ti nejlepší kámoši mi čím dál víc lezli na nervy. Jen chatovali a dokola řešili samé krávoviny. Třeba kolik hajzlů musí být, aby se zajistila rovnost genderů, transgenderů, agenderů a co já vím jakých dalších blbů, čím se kdo zrovna cejtí bejt, jaký má touhy a kam půjdou příště za svý práva demonstrovat. Hlavně ženský byly v tomhle směru hrozně agresivní. Margit byla jedna z nich. „Vypadáš trochu jako hulman. Víš, taková ta posvátná opice.“

„Nesměj se. Prodělala jsem krizi identity. Musela jsem si ujasnit, jak to mám se svými pohlavími. Cítím se teď víc jako binární osoba. Ale asi ani nevíš, co to je. Ty, s tím svým pinďourem, jsi ještě žádnej takovej problém neměl, viď?“ Neznělo to jako pochvala. Čišela z toho mrazivá ironie.

„Nebuď sprostá, jo,“ zarazil jsem ji. „Já si ještě dobře pamatuju, jak ti ten můj pinďour byl dobrej. Ale nechme těch keců. Jestli chceš se mnou slavit, tak si něco objednej. Jen mi ale nevnucuj ty svoje přiblblý psychologický rozbory.“

„Beru. Tak všechno nejlepší… a kdybys chtěl, mohli bychom pak zajít ke mně. Víš, pořád kolísám mezi více gendery a nevím, ke kterému se přihlásit Potřebuju si to ještě ověřit. A ty jsi na to docela vhodný kandidát.“

S tichým plesknutím vedle mne přistálo vznášedlo. Zrovna jsem spěchal do práce a měl jsem zadek stažený obavami. V poslední době jsem cítil, že atmosféra kolem mě divně houstne, a zatím jsem netušil, odkud vítr fouká. A jako na potvoru jsem zaspal. Nestihl jsem se ani oholit, a stejně mi ujela tramvaj. Tenhle vůl mi tady ještě scházel, pomyslel jsem si a přetvaroval rty do přívětivého úsměvu.

„Hele, chtělo jsem ti jen říct, že už hodně osob u nás sereš, Ferdo,“ ozvalo se sladce ze vznášedla. „Nezlob se, ale byl jsi kámoš. Muselo jsem ti to říct.“ Vyladěný úsměv se mi zkřivil. „A ty jsi teď jako kdo?“ vyrazil jsem ze sebe vztekle. „Jakej si gender? Seš teď TO? No tak jo! Je to tvoje věc. Já už ale mám všeho po krk, rozumíš? Všichni si trhněte. Já se za svýho pinďoura nikdy nestyděl a nestydím. Jsem furt stejnej.“

„Ferdo, chtělo jsem ti jen pomoc. Dneska se to už řeší pilulkama, žádný operace. Uvidíš, budeš se cítit svobodně. A mezi náma, jestli ti jde jen o sex, tak ten si můžeš začít užívat na spoustu jinejch způsobů. Stejně určitě už teď pořádně nevíš, s kým zrovna pícháš,“ uchechtlo se stvoření, které bývalo mým kamarádem. „Nechceš svézt?“ „Jeďte si pane To do prdele. Nemám zájem.“ S lítostí jsem se zadíval, jak mi zmizel z obzoru. Asi jsem fakt blbec. Moh jsem tam už bejt.

Mobil mi zazvonil přímo u ucha. Vymrštilo mě to. Roh nočního stolku se mi bolestivě svezl po tváři a já do toho křápu zařval: „Kterej idiot? To nevíš, zmetku, kolik je hodin?“

„Ferdo. To jsem já. Nezlob se prosím tě… ale víš… já….“ zbytek věty přehlušil hlasitý pláč, který mě obměkčil.

„Kurňa, Margito, co to znamená? Vždyť je skoro ještě noc. Stalo se ti něco? A přestaň laskavě bulet.“

„Jsem v tom…“, zavzlykala. „Možná dokonce s tebou!“

„Počkej, počkej. Jak je to dlouho? Raděj na mě nic nezkoušej.“

„Nezkouším,“ znovu se rozkvílela. „Já ti nevolám kvůli alimentům, já… já… si to chtěla nechat, ať už je táta kdokoli. Jenže mi doktor řekl, že teď musím sníst nějakou pilulku, aby se jako nevyvinuly ty vnější pohlavní znaky. Víš, aby… aby, až se to narodí, aby to nebyl ani kluk ani holka… Už to prý není nutné. Děti se už stejně dělaj hlavně v laboratořích. Jsem zničená, pořád se mi to mele v hlavě. Musela jsem to někomu říct.“

„Si děláš srandu, ne? Co to je za nesmysl?“

„Ty jsi byl vždycky, promiň mi to, jen takový primitivní blbeček, pyšnej na to, že má pinďoura a že si může užívat. A všechno ostatní kolem tebe tě nezajímalo. Víš, ale většina nás je mnohem složitějších. Nacházeli jsme v sobě spoustu věcí, které se potlačovaly, a hledali jsme se. Svobodně. A to na tom bylo to krásný. Jenomže…“

„No tak teda, o co ti jde? Aspoň ten prcek nebude muset nic potlačovat a bude se moct klidně hledat, ne?“

„Ale já to už nechci. Já chci kluka. Nebo holčičku. Nebo raděj nic. Ferdo, dík, žes mě aspoň vyslechl. A jen ti ještě chci říct, že to dítě prostě nebude. Rozumíš. Nebude!“ Zavěsila. Chvíli jsem se díval do tmy a snažil se počítat, jestli to náhodou opravdu nemohlo být moje. Pak jsem se do těch čísel zamotal natolik, že jsem usnul.

„Máš jít okamžitě k osobě pověřené řízením,“ řeklo mi stvoření, které mělo v naší firmě v náplni přenos informací od vedení k výkonným bytostem. Když jsem se zvedal ze židle, koutkem oka jsem zahlédl, jak se zlomyslně zašklebilo a zalétlo očima k mému poklopci. „Asi nějakej pořádnej průser,“ prolétlo mi hlavou a cítil jsem, jak se parádně potím.

„Posaďte se, vyzvala mě komisně bytost ve funkci vedoucí. „Jste pořád chlap, že? Na firmu totiž přišlo oznámení, že jste se ještě dobrovolně nevzdal svého mužství, ač jste k tomu byl příslušnými úřady opakovaně vyzván. Mimochodem, v naší firmě jste už jediný. Můžete mi to nějak logicky vysvětlit?“

Naprosto jsem netušil, co té bytosti odpovědět. Nehodlal jsem se vřítit do ještě většího průšvihu. Osoba vyhlížela hodně nekompromisně. Co mě čeká? Snížení platu? Padák? Soud? Nebo rovnou nějaká internace? Proboha… Mozek mi odmítal fungovat.

„Abyste to dobře chápali,“ začal jsem zvolna a moc se snažil, abych se nezakoktal. „Bylo mi padesát. Zvykl jsem si a starším lidem všechno dýl trvá… Samozřejmě! Souhlasím! Potřebuju ale trochu času. Určitě však nechci být ostudou jejich, teda naší, firmy.“

„Dobrá, dávám vám tedy ještě poslední šanci. To, člověče, netoužíte po tom, zbavit se potíží s pouhou jednostrannou sexualitou? Mohlo bych vyprávět ze zkušenosti, jaký rozlet mi nově nabytá svoboda poskytuje. Tak očekávám, že se co nejdříve dobrovolně, slyšíte, dobrovolně, rozhodnete. Jinak musíte počítat s důsledky.“

Najednou jsem pochopil, že jsem se stal se svou mužnou okrasou zřejmě posledním svého druhu. Určitě v naší firmě. Pravděpodobně i v našem městě a, co já vím, možná už v celém světě. Jsem určen k vyhynutí. Ale já nechci…

Dal jsem výpověď. Vedoucí si zjevně oddechlo. Našel jsem si hůře placenou práci v jedné nevýznamné malé firmě v jiném městě. Tajil jsem svou identitu, jak jen to šlo. A hrozně, opravdu hrozně jsem se bál.

Nedávno mi bylo šedesát. A možná ještě jednou tolik let jsem měl před sebou. Vědci intenzivně pracovali na docílení nesmrtelnosti. Už to nebyla utopie. Věřte mi ale, že mně se vlastně vůbec žít nechtělo. Ani bez pinďoura, i když popravdě už mi k ničemu nebyl, a už vůbec ne ve strachu o něj. Zašel jsem na hřbitov. Nebyl jsem tu celé roky. Byl zarostlý dávno nesečenou trávou a nálety břízek a olší. Místo, kde odpočívala babička, jsem nenašel. Zahleděl jsem se do korun stromů a zašeptal.

„Babi, měla jsi pravdu!“

„Ferdo, to je fajn, že jsi sem přišel. Lidstvo už úplně zešílelo, viď? Aspoň, že ty ještě ne! Svýho pinďoura se nevzdávej“ Zdálo se mi to? Měl jsem pocit, že ve větru, který se mi jemně otíral o uši, rozeznávám tichounká slova.

Opouštěl jsem hřbitovní bránu, když jsem na protějším chodníku zahlédl Margitu. Od našeho posledního telefonátu uteklo také hodně vody. Nebyla nijak nalíčená. Byla prostě pěkná. Věk jí slušel. Radostně se usmála, zamávala a rychle přešla ulici. „Ferdo, ty ho ještě máš?“ naklonila se ke mně spiklenecky.

Ohlédl jsem se. Nikde nikdo. Byli jsme u hřbitova úplně sami. Navíc jsem nezaregistroval nic, kde by mohl být odposlech. „Jo“, zašeptal jsem. „Mám!“

„Ty brďo! No to je skvělý! Jsi už poslední!“ Vydechla. „Hele, já ji mám taky!“ ještě více ztišila hlas.

Pocítil jsem vzrušení. Něco, co jsem už dávno kamsi odložil. „Vážně?“ vyprahlo mi v puse. „A co jako s tím?“

„No, jestli chceš… Už je nás jen pár. Ženskejch. Chlapi bohužel vydrželi míň. Je to samozřejmě přísně tajný, ale…“

Hluboká ilegalita. V práci jsem sdělil, že si beru z vážných důvodů dovolenou. V noci jsem potichu vystrkal z garáže vznášedlo a se zhasnutými světly jsem se vypravil do hor. „Jen se dívej pořád dolů,“ vybavoval jsem si její pokyny. „ Až uvidíš ohýnek, tak tam přistaneš. Je tam mýtina, to zvládneš. Žádnou navigaci neber, ani mobil. Ať tě nevystopujou.“

U ohně, jak měsíčků v pohádce, jich sedělo dvanáct. Když jsem se mezi nimi objevil, hladově se na mě vrhly. Jedna přes druhou mě hladily, laskaly, líbaly. Byly nadšené. Ženské, žádné binární ani nebinární atrapy. „Tolik se nám stýskalo…“ Hlasy se jim lámaly a oči plnily slzičkami radosti, do které se mísilo cosi jako chtivost. A mně se ten můj pinďour po dlouhé době úplně rozjančil. Už jsem nevěřil, že to umí. Zase jsem se cítil jako mužskej!

„Pojď se na něco podívat!“ vyzvala mne Margitka. Obstoupen roztouženými vílami jsem se nechal odvést do hlubin lesa. Na maličkém palouku obrostlém hustými houštinami tak, že byl pro náhodného návštěvníka neviditelný, stál na podstavci z kamene vytesaný nádherný exemplář mužství. Ženy, jedna po druhé, před ním obřadně poklekaly. „Ó, ty úžasný, ó ty jedinečný dárče rozkoše, ó ty Úde náš,“ prozpěvovaly v kvílivém rytmu.

„Chodíme ho sem vzývat,“ špitala mi Margita. „Zasvěcovat se mu. Máme sice taky náhražky, ale to není ono… A teď konečně náš dokonalý Úd, buď mu chvála, vyslyšel naše velká přání. Přivedl sem tebe!“

Nevěděl jsem, jestli se mám radovat, nebo děsit. Možná se pro mne tyhle nadcházející orgie stanou posledními v mém životě, a já tady prostě umřu.

Avšak v tomto okamžiku mě představa věcí nejbližších naplňovala zvláštní euforií. Jak já se těšil! Když si mne nábožně odváděly ke svým pelíškům, otočil jsem se na to světu ještě utajené kultovní místo.

„Babi, v jedný věci ses přece jen mýlila. Svět se neobrátil v prdel.“

 

 

RODINNÁ PAMÁTKA

KATEŘINA POSPÍŠILOVÁ 

 

Linda stojí na židli, vytahuje se na špičky a šátrá v horní polici veliké skříně v matčině pracovně. Když konečně zavadí o skleněný válec zastrčený hluboko v zadním rohu, přitáhne si ho oběma rukama k sobě. Opatrně s ním sestoupí na zem a laboratorní dózu plnou čiré tekutiny pokládá obřadně na psací stůl.

Lindina spolužačka z gymnázia se nadšeně zvedne z křesla u okna a jde si tu věc prohlédnout zblízka.

„Teda! To je ono? Fuj, vypadá dost… divně. Jako shnilá hruška, co?“ prohlásí Žaneta a nevěřícně zírá na podivný útvar levitující v roztoku formaldehydu.

„Je to prej to nejvíc nejvzácnější, co jednou zdědím,“ říká Linda a dodává: „Já teda nevím, k čemu by mi tahle hnusně scvrklá věc mohla bejt dobrá… Ale máma pořád opakuje, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Kdyby zjistila, že jsem ti to bez dovolení ukázala, tak mě zabije…“

„A proč jako? Přece jsme se v biologii učily, že se vyrábějí jen ženská embrya. Od doby, kdy se naplnily spermabanky na 100 milionů let dopředu a vláda zavedla Chartu dvou chromozomů X! Tak přece víš, že od tý doby už nejsou pinďouři lidstvu k ničemu. Proč by zrovna tohle mělo mít nějakou cenu?“ míní Žaneta.

„Hele, já fakt netuším, ale prostě v naší rodině se k němu nějak všechny upínáme. Pořád se o něm vyprávěj různý historky a tak… Mně třeba máma vykládala, že po tý ohromný válce v 21. století lidských samců tak prudce ubylo, že to už pak šlo strašně rychle, zbavit se všech do jednoho, když se na tom OSN dohodla. A tak si v rodině myslíme, že tenhle kousek je vzácnej a že jednou bude něco znamenat, nebo že díky němu zbohatneme. Ale zatím se žádná v rodině neodvážila s ním nějak naložit,“ vysvětluje Linda.

„A jak jste k němu vůbec přišly?“

„No, nějaká ta naše prapraprabába ho prej ukradla v patologickým ústavu. Pracovala tam jako brigádnice, když se všechny tyhle preparáty likvidovaly. Byla to asi hrozná úchylačka. Údajně si snad uměla vyvolat nějaký příjemný pocity při představě, že by byl živej a ona se ho dotkla. Tak si prostě řekla, že by ho chtěla mít pro radost. Schovala ho nejdřív do skříňky s hasicím přístrojem a pak si pro něj v noci došla a odnesla ho domů v batohu. Měla štěstí, že neměl inventární číslo a nikdo na to nepřišel.“

„To by ji za to asi zavřeli, co?“

„To jo. Tenkrát za jejího mládí se to všechno dělo. Prý z učebnic anatomie, z internetu, ze všech obrazů, filmů, fotek, záznamů, odevšad je vymazali. Nástěnný malby v jeskyních a mozaiky v římských památkách vyretušovali. Všechno muselo pryč. Speciální pátrací skupina vyšetřovala deset let, než se oficiálně vyhlásilo, že už nikde na světě žádnej nenajdeš. Akorát teda u nás doma jo,“ směje se Linda nahlas.

„Prostě máte poslední exemplář. Úplně jedinej… unikát. To je boží,“ zasní se Žaneta. „A ví se, komu patřil? Co to bylo zač?“

„No… Jen že byl od dárce, který si přál, aby mu ho těsně po smrti ufikli a uchovali jako studijní materiál. Šílenost, viď?“

Zatímco dívky pokračují v rozhovoru, do pracovny se nepozorovaně vplíží kočka Róza a usadí se pod psacím stolem. Chvíli nato se Linda podívá na nástěnné hodiny a s hrůzou si uvědomí, že máma přijde domů každou chvíli. A tak ve zmatku vyleze se vzácným pokladem na židli a snaží se ho zastrčit zpět do skříně. Zavrávorá však a dóza jí vyklouzne z rukou. Sklo se roztříští o podlahu a preparát po dopadu z výšky malinko poodskočí. V kočce se probudí lovecký instinkt.

Róza se vymrští, chňapne po kořisti a už s ní pádí přes chodbu a pak kočičími dvířky ven do rozlehlé zahrady, kde už jen těžko uslyší zoufalý dvouhlasný křik: „Rózo, néééééé!!!“

Po prvotním návalu euforie si kočka uvědomí, že úlovek lépe vypadá, než voní nebo chutná, a tak ho zanechá pod hustým keřem v nejzarostlejším cípu zahrady nedaleko mraveniště.

 

 

ZLATÁ TROFEJ LEHKÉ ŽENY

MICHAELA ČÁPOVÁ

 

Je pozdní večer, první duben a mne se opět zmocňuje panika. Co budu dělat? Já, která makala sedm dní v týdnu? Všechny ostatní holky už dávno přesedlaly na jinou práci. Nedivím se jim. Nejstarší řemeslo vzdaly. Nebylo koho obšťastňovat. Prostě a jednoduše, pánové tvorstva zjistili, že k pocitu absolutní blaženosti vede příliš velká fyzická námaha, což jim prý za to nestojí. Rozhodli se tedy své pudy ignorovat, údy nepoužívat a radost nerozdávat. Proč prý taky? Nic dobrého z toho nevzejde, a když už, je s tím jenom práce a starosti.

Četla jsem, že údy jsou z toho všeho zmatené, nevyužité, ochabují. Psali, že do těla vysílají signály nepotřebnosti, nemluvě o reprodukci. Mohou tudíž zakrnět. A já křičím: Nemohou, nemohou přeci! Co my holky? Ženy všech profesí a nátur. Nás se na to nikdo neptal. Zkrátka, kde nic, tu nic.

Rozhodnu se jednat. Vzpomněla jsem si na jeden vyhlášený sexshop v Dejvicích. Nutno dodat, vlastní ho moje kamarádka. Ve skříni rozčísnu početnou řádku ramínek, odhrnuji tu flitry, tu koženku, nakonec sahám po hodobožovém tygrovaném body a vyrážím. Neonové srdíčko v dáli mi dodá kuráž. Cestou vzpomínám na staré dobré časy, kdy jsme za plentou v onom růžovém obchůdku pánům osobně ukazovaly, jak s čím pracovat a co udělá manželce radost. Ano. I v jalových večerech, když došli amanti, bylo co na práci. Teď už ani sem klienti nechodí.

Ve dveřích mě vítá posmutnělý výraz majitelky. „Blaženo,“ hrne se ke mně, „co ty tady?“

„Čau, ani se neptej. Ve zprávách říkali, že teď v tejdnu přijali u Apolináře posledního chlapa na kastraci. Už ani To tam není třeba. Slyšelas to? Pořád nechápu, kde se to v chlapech vzalo. Když si vzpomenu na ty dlouhý noci, kdy jsem v Žitný musela odmítat zajíčky a občas skoro nemohla chodit, zasním se. Věřila bys?“

„Ne. Myslela jsem, že na to nikdy nedojde. Představ si, že mladý holky tady kolem toho choděj a vůbec neví, co s tím. Jedna se tady toho lekla,“ kývne hlavou směrem k jednomu obzvlášť vydařenému exempláři.

Opět se mne zmocní strach. To není možný.

„Kolik stojí?“ ukazuji na onen produkt a doufám, že si nebudu muset půjčovat.

„Blážo, dám ti ho. Stejně se mi tady na něj akorát práší. Je jedinej, poslední. Co s ním budeš dělat?“ diví se.

„Na památku, ať časem nezapomenu, co bylo na světě krásy,“ prohodím sarkasticky. Přece jí nebudu vyprávět, jaký se mi před chvílí v hlavě zrodil plán.

My ženy máme taky své pudy. Evidentně silnější a smysluplnější než ty mužské. A jestli jim každá z nás naslouchá stejně jako já, nastane krize. Dovolím si říct ženské pnutí, což je, jak jistě uznáte milé dámy, hotové nebezpečí.

Otevřu si půjčovnu posledního pinďoura. Ještěže mně táta donutil vystudovat ekonomku. Psát na počítači umím, Má dáti/Dal ovládám jednoznačně, podnikání bude hračka. Hned ráno začnu obcházet kostely. Vezmu s sebou plastelínu a zvýrazním tam chloubu tomu, no, tomu ukřižovanýmu. Ať mají paničky v lavicích na co koukat. To by bylo, aby se jim pak nechtělo. Billboardy. Jasně, musím si zajistit billboardy. Už to vidím, bude se tam tyčit. Neměla bych si to začít psát?

Nespím. Tramvaje právě začínají vozit první lidi do práce a já ještě nezabrala. Urvaná podnikatelka přece nemůže modelovat v kostele Ježíškovo přirození. Beru si prášek na spaní. Děj se vůle Páně. V jednu mě probudí bouchání na dveře.

„Paní Blaženo, paní Blaženo, otevřete. Vím, že tam jste,“ slyším hluboký mužský hlas.

„Co chcete, kdo jste?“ odpovídám podrážděně.

„Prosím, otevřete mi. Byl jsem u vás před půl rokem, teď potřebuji poradit. Nechci tady křičet na chodbě, pojďte mi otevřít,“ zazní za dveřmi skoro prosebně. Začíná mě to zajímat.

„Vydržte, obleču se,“ šourám se pomalu z postele. Ani náhodou mě nenapadne přidat, takových hrr, hrr už jsem zažila, pche.

„Dobrý den, paní Blaženo, víte, kdo jsem?“ tázavě na mně pohlédne vysoký fešák, když konečně otevírám. Samozřejmě že ano. Nedopadlo to. Ať jsem dělala, co jsem mohla, kladnýho výsledku jsme se tenkrát nemohli dobrat.

„Nebojte,“ všimne si mého udiveného výrazu, „nepřišel jsem si pro repete. Už nejsem obdařen, nechal jsem se strhnout davem, jestli rozumíte. Jenže manželka se rozpomněla na dávné radosti a chce po mně zázraky. Říkal jsem si, že kdo jiný než vy by mi mohl poradit. Byla jste tenkrát milá,“ usměje se na mne.

„Chlape, vy jste mi spadl z nebe,“ vykulím ještě stále zalepené oči a radostně mu vlepím pusu na tvář. Podle jeho překvapeného výrazu soudím, že šťastnou dámu z podsvětí ještě neviděl.

„Paní Blaženo, to mně těší. Dokážete mi pomoci?“

„To se ví, pojďte dál, ať to neřešíme mezi dveřmi,“ mávám rukami, halím se do hedvábného župánku a srdce se mi tetelí blahem.

„Máte štěstí, neskutečný štěstí. Jestli dobře chápu, svou paní už nemáte jak oblažit, že? Jak je to dlouho? Promiňte mi indiskrétní dotaz, to víte, vše si při mé profesi úplně pamatovat nemohu, ale… jakých rozměrů byla vaše chlouba? Tak, nebo tak?“ zahrnuji ho nadšeně dotazy. Proč se ptám, když mám jen jeden exemplář, nevím, ale působí to efektně, odborně.

„Asi tak,“ roztáhne ruce chlapík. Nevěřícně na něj kouknu, myslím si své. „Hlavně zachovat dekorum,“ opakuji si v duchu, „kšeft je kšeft.“

 „Mám pro vás řešení. Nový produkt. Manželka bude vrnět blahem. Je ale pouze k zapůjčení, to víte, takový rozměr není jen tak k sehnání. Chcete ho?“ mávám mu před očima alfou a omegou svého podnikání.

„Ženská, vy jste anděl. Na jak dlouho?“ vyhrkne nadšeně on.

„Počkejte, přemýšlím. Sepíšeme to. Tady máte stvrzenku. Bude stačit týden?“ Zrodila se obchodnice. Ať žije poslední pinďour v Čechách.

 

 

PŘÍJEMNÝ VEČER

MICHAL HEJNA

 

„Tak co, máš ho?“

„No, nemám.“

„Koukal jsi pořádně? Prošacoval ses?“

„Prošacoval? To jako myslíš, že by mi mohl penis spadnout do podšívky? Asi jsem ho někde vytrousil. To je škoda, zrovna dneska to tak pěkně vyšlo, že jsem se cítil být mužem a ty ženou. Ach jo.“

„Hele, znáš mého pradědu?“

„To myslíš toho švihlýho stodvacetiletýho?“

„Náhodou, není švihlej, má jen zastaralý názory. Tak ten mi vyprávěl, jak to bylo dřív.“ 

 

„Já vím, brali jsme to v dějepisu. Lidé si nemohli vybírat podle momentální nálady, jestli chtějí být muž, či žena. Penisy a vagíny nebyly připínací, ale lidé je měli napevno.“

„No, prej jsme se nerozmnožovali v laboratořích, ale jako zvířata.“

„Učitelka nám říkala, že my muži jsme oplodnili ženy a ty pak rodily. Vlastně muži oplodnili nás ženy a my pak rodily. Vlastně… Ty jo, ta ztráta penisu mě nějak rozhodila.“

„Praděda mi ještě říkal, že nejenže si nemohli měnit pohlaví, ale ženy měly velká prsa.“

„To si nedokážu představit, jaké to mohlo být.“

„Praděda říkal, že příjemné na omak.“

„Já myslel jako prakticky, jak se nima těm ženám žilo.“

„Tak to praděda neví, jen říkal, že se na to většinou pěkně koukalo. Fakt ho nikde nemáš?“

„Nemám.“

„Tak já ti půjčím svůj, když ho dneska nepotřebuju. Přece si nezkazíme večer.“

 

 

MARIE TEREZIE

MAREK GREGER

 

Klap… Byly to dveře, nebo to byl ještě sen?

„Ne, to se mi určitě ještě zdálo. Musel to být sen. Je neděle, takže to jen tak lehce nevzdám a ještě si pospím. Kdyby se něco dělo, tak by to Jasmínu stejně vzbudilo.  Hm, tak ještě chvilku, aspoň hodinku…“  Kateřina se přitulila ke své manželce.

Včera slavily výročí a bylo to náročné…

„Hele, tys něco dělala v komůrce?“ probudí ji o hodinu později Jasmínin hlas.

„Jak dělala, co dělala?“

„No, jsou tu odemčený dveře.“

Dveře do tajné komory byly skutečně jinak než večer. Věděla s železnou jistotou, že je před spaním zamykala. Mají tam přece celou svoji sbírku pohlaví, kterou si pořizovaly roky. Investovaly do ní celé jmění. Jejich láska a spokojenost stojí právě na tom, že mají všechno, co potřebují. Jen díky velké zásobě pohlavních údů nemusejí hledat nic mimo hranice svého manželství. I když se jim v posledních letech do vztahu vkrádá neporozumění, právě tahle komůrka se svým velkým tajemstvím dokázala problémy vyřešit nejlépe.

Když se chtějí oddávat rozkoši, nasadí si na své bezpohlavní orgány vagínu nebo penis a jde se na to. Pohlavní orgány si kupují vždy v páru. Jedině tak mají absolutní jistotu, že do sebe budou dokonale zapadat. Ze svých bohatých zkušeností totiž ví, že brčko je stejně zbytečné jako mastodont nakukující do klíčové dírky.

„Kačko, někdo nás vykradl,“ vykřikla zoufale Jasmína.

„Né, to není možný, ukaž!“ rozrazila pootevřené dveře do komory. Obě tu čekal pohled vhánějící slzy do očí. Stěny, které byly ještě večer plné lasturek, mušliček, pindíků, proutků a klád, byly najednou prázdné jako regály na mouku těsně před zdražováním.

„Pryč, všechno je pryč!“ dodala zděšeně Kateřina.

„Né, kundičky moje, kde jste!?“ křičela zoufale Jasmína. Potom se podívala nahoru na stěnu, kde se ještě včera tyčil skvost jejich sbírky. Dnes po něm zůstal už jenom nápis na zdi „Marie Terezie“.

„Tak, a jsme v řiti,“ posteskla si žalostně Jasmína a padla Kateřině do náručí. Nejhorší bylo, že si na Marii Terezii vzaly společně úvěr. Tenhle klenot jejich sbírky je stál jako nová kuchyň s koupelnou dohromady.

„Sakra, zrovna na naše výročí. Jako by někdo věděl, čím nás může ranit.“

„Každý pár je tak silný, jak silný je jeho nejslabší argument v hádce…“

„Fajn, úplně si nejsem jistá, jestli víš, že nás někdo právě okradl. Jsme švorc. A to nemluvím o tom, že se nemáme jediný nástroj na usmíření.“

„To není pravda. Máme ještě jedna druhou. A neboj, zase našetříme a bude líp. Je to jen zkouška našeho vztahu.“

„To je jak z nějaký přiblblý růžový knihovny.“

„Nebuď…“

„Budu. Jsem nasraná a chci svoje emoce pustit ven! Někdo nás sprostě okradl a sebral nám celé naše jmění. Tak mi teď neříkej, že se mám u toho usmívat a být plná nadšení, že máme před sebou příležitost, jak otestovat naše společné pouto.“

„Já ti rozumím, ale je to právě tak, jak říkáš.“

„Ne, je to peklo, co nám někdo nadělil k výročí, a já cítím, jak mě to spaluje. Někomu bych klidně rozbila hubu, jen vědět komu. Ale já ti přísahám, že toho bastarda najdu!“

 

O tom, kdo je mohl vykrást, neměly ani jedna nejmenší tušení. Proto ani nedokázaly dát policii nějaké vodítko, kterým by ji přivedly na stopu pachatele.

„Takže nemáte nejmenší tušení, kdo vám to mohl ukrást?“ zeptal se kapitán Láska, který dorazil na místo činu.

„Vůbec…“ řekly obě svorně.

„Nějaké výhrůžky po telefonu, nebo nějaké divné esemesky, maily nebo zvonění na domovní zvonek následované tichem? Nic takového?“

„Ne,“ řekla odevzdaně Jasmína.

„Nějaké nevyřízené účty z mládí? Třeba i ze školních let, ze střední, z vysoké školy?“

„Ani jedna jsme nebyly nikdy komplikované, viď, Jasmíno?“

„No, já ne, ale ty trochu jo… Vzpomeň si, jak jsi byl, promiň, byla, na výšce promiskuitní.“

„Jo, to jsem sice byla, ale nikdy jsem nikomu neublížila.“

„A co ten Kamil? Říkalas přece, že ses s nim vyspala a že ho měl malýho, a tys mu tenkrát řekla, že ho v sobě necítíš…“

„No a?“

„Tak to ho mohlo samozřejmě navždycky ranit. Jeho mužský ego.“

„Jo, ale já se mu nijak nesmála.“

„To jste ani nemusela. Jde o to, jakou emoci jste v něm tenkrát vyvolala a především zanechala,“ snažil se vnést do rozhovoru kapitán Láska trochu jasno.

„Přesně tak. Co ti na to řekl, když jsi mu to tenkrát vpálila!?“

„Že si jednou našetří na pořádný péro a že mě s nim roztrhá…“

„Tak vidíš. To může být stopa, ne, pane kapitáne?“

„Mohla by být… Jak je to dlouho?“

„Nevím, to je pravěk.“

„Nemyslete si, raněné ego nezapomíná,“ dodal přesvědčivě.

„Přesně tak…“

„Byla to cenná sbírka?“

„Jo, měly jsme tam asi třicet párů pohlaví.“

„To je dnes celkem normální. I já mám s manželem asi dvacet pohlavních párů. Spíš jestli jste tam měly něco opravdu cenného. Nějaký výstavní kousek.“

„Marie Terezie!“ vyhrkla Jasmína.

„To je co? O ničem takovém jsem ještě nikdy neslyšel.“

„Byl to koňský penis. Byl minulý týden na STK, zrovna dostal homologaci. Měl nalítáno sotva pět hodin. Byla to v podstatě funglovka.“

„Půjčily jsme si na něj u banky,“ dodává sklesle Kateřina.

„Šmarjá, a to se něco takového do někoho vejde?“

„Do mě…“ špitla Kateřina.

„Mám velkou vagínu. A koupili jsme k tomu ještě právě hloubkový nástavec Macocha“, zamrmlala Kateřina ještě víc nesměle.

„Aha… A Macochu vám taky ukradli?“

„Ne, tu mám zrovna v sobě, chystala jsem se právě tady s manželkou na první noc s Marií Terezií. A tu Macochu to chce nosit pár dní dopředu kvůli elasticitě vagíny.“

„Chápu…“

„Tak, a teď máme po ptákách,“ povzdychly si manželky svorně.

„Dobře, všechno mám zanesené v análech, takže když se něco změní, dám vám oběma okamžitě vědět. A nebojte se nic, však my pachatele dopadneme. Všechny údy a vagíny mají své výrobní číslo. Za tohle někomu hrozí tak pět až sedm let odnětí pohlaví,“ zavřel kapitán Láska svůj poznámkový notýsek.

Stalo se tak v časech, kdy se údy kradly stejně jako v devadesátkách autorádia. Proto se začalo mluvit o novele zákona, že každá vagína bude mít v sobě čtečku čárových kódů, a jakmile se do ní dostane nějaký kradený penis, okamžitě se odešlou data na policii. Sex ale musí proběhnout v dosahu Wi-Fi, nebo alespoň na 5G síti.

Sex se dostal na vrchol v časech, kdy si každý mohl svobodně vybírat své pohlaví podle vlastního pocitu nebo potřeby. Na svatbách už se dávno nevěnovala Míšeň nebo křišťál, šlo zásadně o dárky do ložnice.

Kateřina s Jasmínou po návratu z policie usedly k internetu a začaly si objednávat prozatímní manželské sady. Nechtěly jít cestou „loukostu“, tak si vybraly zlatý střed – combo Pinďuška od Prestige.

„Promiň za ten dnešek,“ začala se omlouvat Kateřina svému manželce.

„Je mi to opravdu líto. Neměla jsem tolik řádit. Ale mně je vážně líto, že jsme přišli o všechno.“

„Já vím, že jsme přišly o balík peněz, ale nikdy nevíš. Peníze ze světa nikdy nemizí. Jen se prostě přesouvají. Tak si teď holt někdo užívá s Marií Terezií. Stejně k ní nemá Macochu, takže je mu k ničemu. A nám se zase začne dařit, neboj se. Třeba to všechno dobře dopadne a ty o tomhle napíšeš román, který se bude skvěle prodávat, a my si tak budeme moci koupit zpátky celou svou sbírku a třeba ještě něco navíc.“

„Snad máš pravdu, ale já ti přísahám, že jestli se mi ten zloděj dostane pod ruku, tak ho snad…“

„Uklidni se. A věř, že Vesmír, bůh nebo jen náhoda tě přivedou na stopu.“

„Ale to měla nebo má řešit policie.“

„Však ano, ale na stopu je můžeš dovést ty. Zkus zavzpomínat, jestli jsi ve svém životě neranila něčí city? Není opravdu nikdo, kdo roky čekal, až se budeš mít dobře, a pak se přišel pomstít?“

„Ty myslíš, že to mohl být ten Kamil?“

„Já nevím, to musíš vědět ty, ale teď už se netrap a pojď spát.“

„Ach jo, já jen že zítra jedu na náš třídní sraz. Chtěla jsem si vzít Marii Terezii s sebou.“

„Vím, že ses těšila. Ale stejně, tos’ ji chtěla nosit na zádech v pouzdře na fagot?“

„Ne, normálně v kalhotách. Vždyť se zase nosí mrkváče, nikdo by si toho nevšiml.“

„Tak proč sis chtěla brát Marii s sebou?“

„Protože jsem chtěla na ostatní zapůsobit, jako že se mám dobře. Jen tak, nenápadně. Stačilo by, kdyby se mi sem tam občas u barovky objevil obrys, chápeš?“

„Seš cvok…“

„Tak snad přijde do zítra aspoň ta základní sestava.“

„To si nemyslím.“

„Sakra, měly jsme koupit cokoli aspoň v Tescu.“

„Tak pojedeš s Macochou, no…“

„A k čemu mi to bude?“

„Nevím, třeba přijdou na přetřes nějaký hry z vejšky, nikdy nevíš…“

 

Objednaná combo Pinďuška samozřejmě nedorazila. Kateřina se proto musela na druhý den vypravit na sraz jako žena, navíc s Macochou, přestože dlouho plánovala předvádět se jako muž s nohavicí plnou Marie Terezie.

Účast na srazu byla obrovská. Chyběly jen Maruška a Vilma, jinak dorazili všichni, i kluci. Ale těch beztak nikdy ve třídě moc nebylo. Přesto se o ně tenkrát žádná mela nestrhla, protože prostě nebylo z čeho vybírat. A jestli to platilo tenkrát, tak teď dvojnásob. Místo břicha pupek a místo vlasů koleno s leskem kabrioletu.

Jen Kamil, se kterým se tenkrát Kateřina vyspala, patřil mezi ty, kteří se bohatě udržovali. Ale ani tak se z něj nic kloudného nestalo, co tak holky říkaly.

„Ahoj, Kačko, jak se máš?“ promluvil někdo zezadu.

„Kamile! Jé, tak ty jsi přijel!“     

„Jojo. Je to dlouho, co jsem se se všema viděl naposled, takže jsem si říkal, že vyrazím a podívám se, jak se všechny máte.“

„Myslíš, jak vypadáme…“

„Ne, nebo vlastně jo. Ale zrovna ty vypadáš skvěle!“

„No, jsi hodnej. Přibývající věk nikdy nezadržíš. Vrásky už nespočítám a šedivý vlasy si už ani nestačím trhat.“

„Žádný nevidím…“

„Barvím si je. Ale ty vypadáš výborně!“

„Tak, snažím se… Dělám kondičního trenéra, takže musím vypadat.“

„Aha, a čí kondici udržuješ?“

„To je různý, mám celkem rozmanitou klientelu. Teď tam mám zrovna nějakýho pohlavára, ale i nějakou missku.“

„A jak se máš ty?“

„Včera nás s manželkou vykradly. Tak nic moc,“ vypadlo zdánlivě bezmyšlenkovitě z Kateřiny. Chtěla vidět Kamilovu reakci. Co kdyby to byl opravdu on?

„Ups, to mě mrzí. Co vám vzali?“

„Takovou uměleckou sbírku, ale to je jedno… Je to pryč.“

„Tak snad je dopadnou.“

„Nazdar partičko!“ vnutila se do konverzace Šimina. Byla to Kamilova první kluk. Kamil měl na výšce totiž jen vagínu. Byla levnější než penis.

„Ach, ta chudá studentská léta. Šimina uviděla Kamila a asi jí to nedalo a chtěla si zavzpomínat. To se dá pochopit. Tenhle sraz beztak není o ničem jiným než o vzpomínání, jaký to tenkrát bylo, co se změnilo, jak na nás začala působit gravitace a tak,“ honilo se Kateřině hlavou. Nahlas řekla jen blahosklonně: „Nechám vás o samotě.“ Usmála se a šla se dělat vzácnou na barovou židli opodál.

O pár drinků později si Kateřina všimla, že po ní Kamil hází očkem. Nic nápadného, ale když už se střetli pohledem, neucukl. Dala mu skoro lascivně najevo, že se jí líbí. To bude tím mojitem. Možná už zapomněl na to, jak ho tenkrát ponížila.

„A třeba to tak vůbec ani nebral!“ honilo se jí pro změnu hlavou a s dalším mojitem jí přišlo na mysl už jen jediné, svést ho. Jedině tak se Kamil může odhalit.

Spustila tedy plán svádění, což v reálu znamenalo, že se ke Kamilovi otočila zády, aby hrdě předstírala nezájem. To jediné totiž funguje, ať už jste si tam dolů dali pro dnešní večer cokoliv.

Začala si povídat s párem, který byl na druhé straně její barové stoličky. Šlo o úplně tupé duo, které vždycky sedávalo v třídních lavicích vepředu. Vlastně ani nevěděla, jak Simona se Šárkou vypadají v obličeji. Jejich intelektuální hovor o tom, které dítě je chytřejší, hezčí, co dělají jejich manželé a jaká je jejich tchyně, byl na míle vzdálený tomu, o čem by si chtěla povídat ona. A tak jen mlčela a takticky vyčkávala, až Kamila unaví jeho první láska a on „se připlazí“.

Čekala ovšem neskutečně dlouho, takže se od Šárky a Simony musela ještě dozvědět, kam jedou letos na dovolenou a jaký největší penis si domů pořídily právě ony. Nakonec se ale stalo přesně tak, jak předvídala.

„Pojď rychle ven,“ zašeptal jí Kamil naléhavě do ucha.

„Proč, co se děje?“ sehrála Kateřina nezúčastněně svou roli v sebou předepsané divadelní scénce.

„Musíme zmizet, než se vrátí ze záchodu…“

„Kam? Proč? Kdo až se vrátí?“ hrála dál jako z partesu.

„Šimina. Dělej, pojď!“ Drapl ji za ruku skoro násilně a vyšli ven z restaurace. „Co blbneš, kam chceš jít?“ zeptala se Kateřina.

„Kamkoliv, jenom co nejdál od ní. Už mi z ní hučelo v hlavě.“

„To se nedivím, ona byla vždycky…“

„Blbá…“

„Myslela jsem spíš závistivá, a zlá. Ale blbá byla vlastně taky.“

„Závistivá byla jen vůči tobě. Žárlila, na tebe…“

„Na mě!? Proč? Vždyť já tě přeci nechtěla! Promiň…“

„No, vyplakal jsem se jí tenkrát na ramínko po tom našem… Chtěla se mnou pak ještě chodit, ale já chtěl tebe.“

„Aha…“

„To je fuk. Nechceš jít ke mně do pokoje“

„Nechci, jsem vdaná, takže se to nehodí.“  Kateřina začala hrát v hlavě své vlastní vadí-nevadí, ze kterého nakonec vyšlo, nevadí. Logicky. Jak jinak by zjistila, jestli je Kamil tím, koho hledá?! Byla by to sice velká náhoda, protože zloděj mohl být kdokoliv, ale někdy do našeho života vplují příběhy, o kterých rádi říkáme „To nevymyslíš!“, tak třeba by to mohl být jeden z nich.

„Tak dobře, ale jenom na chvilku. Ale budeme si jenom povídat! Jasný?“

Je zajímavé, že lidé hrají tyhle naivní hry i v pozdějším věku. Věty stále znamenají něco jiného než v nich použitá slova… a přesto se hra nikomu nikdy neomrzí.

„Dáš si víno?“

„Ale jenom trochu. Za chvilku půjdu spát…“

Rafička změřila chvilku na rovnou hodinku a na Kateřinu padla taková únava, že složila hlavu rovnou do Kamilova klína.

„Sakra, promiň!“

„Ne, to je v pohodě,“ řekl a vzal její unavenou tvář do dlaní. Pomalu se jí začal dotýkat, a než byste řekli „Já nemůžu, jsem vdaná“, byla nahá… Kamil ji položil na druhou, zatím nerozestlanou polovinu hotelové postele a chystal se plynule navázat tam, kde skončili před dávnými lety, fiaskem.

„Za co jsi dneska? Kluk, nebo holka?“ zeptala se raději.

„Za chlapa, neboj… A dokonce jsem si od té doby našetřil na pořádný nářadí. Doufám, že si pamatuješ, že jsem ti slíbil, že tě s ním jednou…“

„Roztrháš. Já vím, promiň, byla jsem tenkrát krutá.“

„Teď uvidíš, jak ti to nandám!“

„Dobře,“ otevřela se Kamilovu druhému pokusu v naději, že právě tohle všechno je předzvěstí naplněného snažení o dopadení zloděje.

„To snad ne!“

„Co se děje!?“

„No, máš to nějak…“

„Promiň, vzala jsem si na víkend Macochu. Tam se ztratí všechno.“

„To snad není možný!“ řekl Kamil opravdu rozezleně a Kateřinu rovnou vyhodil z postele a pak i z pokoje!

„Ještě nikdo mě neponížil dvakrát!“

„Kamile, promiň!“ volala Kateřina už přes zavřené dveře. Když usínala, přišlo jí na mysl, že vlastně Kamil nemohl být tím, kdo je okradl o Marii Terezii. Jistě by neváhal a demonstroval by své nově nabyté mužství právě na tomhle srazu.

Kateřina upadla do hlubokého spánku. Najednou ale cizí ruka lehce zajela pod deku a pak pod noční košilku. Necítila nic, na to byl její spánek opravdu příliš hluboký. Košilka byla najednou vyhrnutá až po prsa, peřina už se válela po zemi. Cizí ruce jí pomalu roztáhly nohy a začaly si připravovat cestu k průniku. Kateřina začala najednou nepravidelně dýchat, ale neprobudila se

Náhle do ní prudce pronikl, tak rychle a tak brutálně, jak to jenom šlo. Byl to on, největší penis jejich sbírky – Marie Terezie! Průnik byl tak násilný, že se Kateřina okamžitě probrala a zakřičela. Přesto se nedokázala v okamžiku plně orientovat, co se to vlastně děje. Byla příliš rozespalá.

„Já ti dám, ty děvko! Ty špíno! Ty nicko!“ slyšela naštvaný hlas ve tmě.

Kateřina ale necítila žádnou bolest, Macocha pohltila všechny nárazy jako airbag na testech Crash Test Dummies.

„Ty děvko, ty si to budeš ještě užívat!? Jak to, že necítíš bolest!?“ řekl hlas naštvaně a překvapeně zároveň.

„Mělas přece křičet bolestí!“

„To bych tam dole nesměla být na tohle připravená, ty hajzle…“

„Sakra, já tě fakt nenávidím!“

„Přestaň!“ naléhala Kateřina do tmy a mezitím nahmatala na nočním stolku Bibli.

„Nenechám! Jsi obyčejná děvka!“

Kateřina sevřela Bibli v ruce a vší silou s ní udeřila zahalenou tvář do hlavy. Postava se i s přimontovaným mastodontem svalila na bok a rázem byla bez sebe… Kateřina se plná vzteku i obav přiblížila k zahalenému obličeji subtilní postavy, pomalu jej odhalila a jen ze sebe překvapeně vyhrkla: „Šimino!?“

 

 

RHEA

STEFANIE MICHAEL

 

Všude bylo ticho a přítmí narušovala jen modrá světla ovládacího panelu.

Najednou se rozblikal červeně a ozvalo se hlášení: „Alarm v sektoru 58.“

Operátor Rig s identifikačním číslem 001 rychle zobrazil příslušné místo na hologramu a spokojeně se usmál. Okamžitě se spojil s doktorem Milerem, hlavním koordinátorem kliniky:

„Máme to.“

V sektoru 58 se nacházela oddělení následného vývoje plodu do tří měsíců. Právě tady se před několika týdny objevily odchylky v datech, které operátor Rig 001 osobně hlásil koordinátorovi Milerovi v kanceláři.

Stejných oddělení následného vývoje plodu bylo na Klinice externího rozmnožování momentálně téměř sto. Inkubátory vybavené umělou inteligencí neustále skenovaly definované parametry a výstupy vývoje všech plodů. Každý měl podrobnou dokumentaci, která zachycovala úplně všechno od okamžiku fertilizace, přes vývoj zárodku ve speciálních děložních vacích až do ukončení socializace ve třech letech prostřednictvím neuronového programování v inkubátorech.

„Jak je možné, že se v posledních dvou týdnech snížila vitální kapacita plic plodů?“ zeptal se doktor Miler a posunul si na nose brýle.

Operátor okamžitě zaznamenal skrytou nervozitu v hlase, vyhodnotil aktuální parametry kapacity jeho nervového systému a přepnul své vnitřní prožívání do módu uklidňování. Patřil mezi nejmodernější humanoidní roboty, kteří byli schopní dokonale číst a reagovat na lidské emoce. Doktor si vlastně ani neuvědomoval, že nemluví s člověkem.

„Méně pláčou a právě pláč je důležitý pro rozšiřování kapacity plic této věkové skupiny,“ přistoupil k němu operátor blíž a zlehka mu položil ruku na rameno. Jeho senzory okamžitě zaznamenaly, jak dotek zapůsobil na koordinátora uklidňujícím dojmem. Milerův svalový tonus se rozpouštěl, limbický systém začal vyrovnávat hladinu hormonů a neokortex obnovil svoji funkci. Operátor opět poodstoupil.

„Zvyšte sledovací kapacitu oddělení, zapojte vyšší úroveň bezpečnostní ochrany a jakýkoliv nestandardní jev mi okamžitě hlaste,“ dostal se doktor Miler do své obvyklé mentální kondice, aniž by si všiml, že se ho operátor Rig 001 dotkl.

„Samozřejmě, pane,“ operátor se zlehka uklonil. V rámci multidiverzifikace humanoidních robotů v sobě měl integrován čip s programem asijské zdvořilosti.

 

Teď ten nestandardní jev měl přímo před očima. Jedna z humanoidních chův typu Rhea s identifikačním číslem 582 vzala do náručí plačící plod z vývojového inkubátoru a začala mu zpívat tichým hlasem: „Černé oči, jděte spát…“ Plod se okamžitě utišil, Rhea ho políbila na čelo a vložila zpět do inkubátoru.

Hlavního koordinátora Milera ten objev neuklidnil. Chůvy byly naprogramovány tak, aby obsluhovaly programy inkubátoru, a plodů se vůbec dotýkat neměly.

„Rozeberte ji do poslední šroubku, chci vědět, kde se stala chyba. Celá záležitost samozřejmě podléhá přísnému utajení,“ přikázal operátorovi.

„Dovoluji si připomenout, že tento typ žádné šroubky nemá, jen spoje,“ podotkl operátor Rig 001.

Doktor Miler se zarazil: „Jo, já vím. Tohle úsloví vždycky říkával můj táta.“

Operátor zaznamenal, že ta vzpomínka na doktora zapůsobila uklidňujícím dojmem. Hlavní koordinátor se totiž narodil ještě v době, kdy externí rozmnožování bylo v plenkách. Tehdy, před padesáti lety, kdy si společnost KEXR dala patentovat nový postup mimotělní reprodukce, bylo metodou řízené fúze pohlavních buněk produkováno jen deset procent plodů. Během dalších třiceti let vzrostl počet na polovinu. Dnes byla Klinika EXR jedním z největších zařízení v oboru s pobočkami po celém světě a zároveň průkopníkem nových trendů v biotechnologii. Díky ní už se na celé planetě rodila přirozeným způsobem pouhá dvě procenta dětí.

Mimotělně se rozmnožovaly téměř všechny páry a téměř nikdo už si nepamatoval, že umělé oplodnění, jak se tomu kdysi říkalo, bylo původně řešením párové neplodnosti, ne standardní rozmnožovací metodou.

Když druhý den ráno našel doktor Miler ve svém pracovním komunikátoru vyžádanou chybovou zprávu, vůbec ho nepotěšila. Rhea 582 byla poslední model humanoidní chůvy s implantovaným emocionálním čipem, který jí umožňoval zrcadlit lidské emoce. Lidé na tyto emocionální humanoidy lépe reagovali, protože si ani neuvědomovali, že jsou v kontaktu s roboty.

Jenže emocionální čip této humanoidky byl zavirován programem mateřské lásky. Byla to velmi profesionální práce, odborník na softwarovou bezpečnost pověřený kontrolou Rhey musel všechny programy projít několikrát, než na onu anomálii přišel.

Potíž byla v tom, že neexistoval způsob, jak onen program z Rhey odstranit. Architekt onoho software postupoval velmi důmyslně, takže jeho odstranění zároveň znamenalo znehodnocení emocionálního čipu, což Rheu okamžitě degradovalo na úroveň obyčejného průmyslového robota. Náklady na pořízení emocionálního humanoida byly poměrně vysoké a KEXR, průkopnice v biotechnologii externího rozmnožování a jedna z největších klinik v oboru, si zakládala na tom, že všem svým klientům garantovala, že o jejich zárodky a plody budou po celou dobu pobytu na klinice pečovat emocionální humanoidi. Byli naprogramováni tak, aby plodům zrcadlili žádoucí společensky prospěšné emoce.

Když plody ve třech letech věku opouštěly kliniku, byli to fyzicky zdatní jedinci, plně socializovaní, kteří se bez problému zařadili do fungování svých rodin i do společnosti.

Zavirování emocionálního čipu představovalo pro kliniku velký problém a hlavní koordinátor věděl, že ho bude muset řešit. Bude to nákladné, a to se akcionářům nebude líbit. „Přijďte ke mně do kanceláře. Hned,“ spojil se s operátorem.

 

Humanoid Rig 001 teď stál před ním a pozorně skenoval stav jeho fyziologických funkcí. Doktor Miler si stále nervózněji posunoval brýle na nose a na čele mu vystoupily kapičky potu: „Máme nějaké informace o tom hackerovi?“

„Zatím ne, pracujeme na tom,“ odpověděl operátor v uklidňujícím módu. Tentokrát to nezabralo, tlak doktora Milera stále stoupal. Rozepnul si knoflíček u košile a rozčileně se na operátora obořil: „Potřebuji vědět, kdo to je. Máme tady stovky humanoidních robotek typu Rhea, musíme vědět, kolik z nich je napadeno virem. Znamená to všechny podrobit revizi, a to bude stát spoustu peněz. Chování Rhey navíc narušilo programování žádoucího chování plodu a nemáme ponětí, zda nedošlo k nevratnému poškození.“

Hlavní koordinátor si teď povolil i kravatu a zoufale vydechl: „Tohle se nikdo nesmí dozvědět. Ne do doby, než budeme vědět víc. Je to jasné?“

Rig 001 se neznatelně uklonil: „Samozřejmě, pane. Upozorňuji vás ovšem, že protokol stanoví, že veškeré bezpečnostní incidenty musí být do 48 hodin hlášeny radě kliniky. Nestandardní chování Rhey splňuje parametry narušení bezpečnosti a lhůta za šest hodin vyprší.“

Hlavní koordinátor teď vypadal, že se o něj pokouší infarkt: „Potřebuji další informace. Hned. Jinak já skončím v důchodu a vy ve šrotu.“

Operátor si uvědomil, že se nechal zahltit pokyny a přestal adekvátně zrcadlit emocionální stav doktora Milera, který si teď uvědomoval, že hovoří s robotem.

Rig 001 se na chvíli odmlčel a pak pronesl: „Chápu, pane. Je to pro nás oba velmi choulostivá situace. Ani jeden z nás si nepřeje být z kliniky eliminován. Možná bych mohl ještě jednou projít protokolární možnosti, jak kvalifikovat chování Rhey. Možná nešlo o narušení bezpečnosti, jen o mimořádnou odchylku, která byla včas odhalena.“

„Přesně tak. Jsem rád, že si rozumíme,“ doktor Miler začínal být klidnější. „Pokračujte v práci a hlavně mi najděte toho hackera.“

 

„Odhalili Rheu 582, budeme se muset dohodnout na dalším postupu,“ otočil se vousatý muž od obrazovky zastaralého typu hologramu k ženě ve vysokém stupni těhotenství a pohladil ji po břiše: „Jak se má junior?“

„Dobře,“ usmála se žena. „Rozhodně lépe než Rhea, tu už nikdo dohromady nedá,“ povzdechla. „Budeme ale pokračovat dál. Máme data z inkubátorů, které Rhea 582 obsluhovala. Podle nich fyzický kontakt s plody způsobuje nezvratné změny v té části mozku, kde je centrum kreativity.“

Oba vědci měli k dispozici výzkumy z dřívější doby, které jasně vypovídaly o tom, že rozvinutá kreativita vede k posílení individuality, samostatnému originálnímu myšlení a oslabuje potřebu standardního sociálního začlenění.

„Když nic neuděláme, přirozené rodičovství zcela zanikne. Externím způsobem se dnes rozmnožuje převážná většina párů, i ty, které by mohly počít přirozeným způsobem,“ zkoumala žena statistické tabulky. „I jejich intimní život se odehrává na virtuální úrovni bez fyzického kontaktu.“

„To ovšem netuší, oč se připravují,“ objal ji muž a láskyplně políbil na krk. „Neboj se, pracuji na tom, jak virus do čipů implantovat už při jejich výrobě.“

„Znamenalo by to, že všichni emocionální humanoidi by v sobě měli zakódovánu potřebu fyzického kontaktu?“ zaradovala se.

„Už dnes vyšší třídy humanoidů používají dotek jako metodu zrcadlení a lepšího skenování procesů v těle člověka. Ale můj program tuto potřebu podmíní emocionálně. Dokončuji program, aby se potřeba dotýkání v humanoidech spustila v určitých situacích na základě emocionálního podnětu stejně jako kdysi u lidí.“

Žena zamyšleně pohladila nenarozené dítě, které se jí zavlnilo v břiše, a pak se podívala muži do očí: „Nikdy by mě nenapadlo, že nás jednou roboti budou učit, jak se dotýkat jeden druhého.“

 

 

PODIVNÝ NÁLEZ

MICHAL HEJNA

 

„Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Ano, pane profesore, jde o ten výzkum v Barrandově jeskyni… Objevili jsme tam dvě opravdu zvláštní kostry. Na první pohled jsme mysleli, že ta menší kostra je kostra dítěte, ale podle všech znaků jde o stejně staré jedince.“

„Stejně staří jedinci můžou být různě velicí, na tom nevidím nic zvláštního.“

„Jistě, ale u té menší jsou patrné určité odlišnosti. Jisté deformace na pánevní kosti, rozdílnost lebky. Například jde o významně menší paranasální dutiny a menší poměr velikosti splanchnokrania vůči neurokraniu, vidíte, obzvláště na této fotografii je dobře patrné.“

„To vypadá opravdu zajímavě, myslíte, že jde jiný druh člověka?“

„No, pane profesore, zatím je to pouze velmi odvážná pracovní hypotéza, ale my s týmem se domníváme, že mohlo v dávné minulosti existovat ještě druhé pohlaví.“

 

 

VESMÍRNÉ MHD

MIROSLAV TICHÝ

 

Ležíc s rampouchem u nosu,

tam pod Velkým vozem,

klepajíc hroznou kosu,

praštil sebou o zem.

 

A tam na té zemi,

za obratníkem Raka,

zkoumá hvězdohledem,

to, co ho léta láká,

to, co mu srdce plní,

když přemýšlí o věčnosti,

když přemýšlí o ní.

A tak tedy pozoruje

pozoruje Full HD,

jak prostorem i časem pluje

to vesmírné MHD

až dech se krásou tají.

 

Jen si musí dávat pozor

na Ukončete výstup a nástup,

dveře se zavírají…

 

 

KONTAMINACE

STEFANIE MICHAEL

 

Bouře utichla a za okny tančily tisíce drobných stříbrných hvězdiček. Viru ta podívaná nepřestala fascinovat. Znovu a znovu se vracela do této části hvězdné mlhoviny nejen nachytat stříbrný prach, který jejímu tekutému tělu přidával zářivé měňavé odlesky, ale i kvůli této podívané. Ležela v pohodlné kapsli intergalaktického vznášedla a kochala se posledním pohledem na vlny stříbrné záře, která doprovázela každou bouři vířící hvězdný prach.

Blížil se start. Řídicí jednotka začala spouštět tepelnou ochranu pláště rakety, v kapsli se rozsvítilo jemné namodralé světlo hologramu a na něm se objevila humanoidní autopilotka. Vira při pohledu na ni znovu začala přemýšlet nad tím, proč zrovna humanoidi vzbuzují ve všech životních formách největší pocit bezpečí. Prakticky všechny intergalaktické komerční lety měly zástupce řídicí jednotky v podobě humanoidů. Zajímavé bylo i to, že na dlouhých letech spojených s hibernací cestující preferovali spíše jemné humanoidky, které působily více uklidňujícím dojmem než humanoidi oblíbení na krátkých trasách bez hibernace.

„Vážení cestující, sledujte pozorně pokyny. Řízená hibernace bude zahájena za hodinu. Přeji vám příjemný let.“

Hlas humanoidky připomínal Viře šumění stříbrných řas v její domovině. Věděla, že je to jen vnitřní projekce, kterou si nastavila při koupi palubní vstupenky, ale stejně to na ni působilo uklidňujícím dojmem.

Při přechodu do hibernace byla vždy trochu nervózní, a tak si svůj individuální program pro úpravu kapsle nastavila co nejpohodlnější. Zmáčkla červené tlačítko a sledovala, jak jí jednorázová sonda do těla zavádí hadičku s vyživovacím roztokem. Modrým tlačítkem zaktivovala filtrování a odvod toxinů z těla. Znovu uslyšela šumění řas a pak se propadla do ticha.

 

Probudil ji konejšivý hlas: „Vaše hibernační fáze je u konce, před přistáním v cílové destinaci máte dva dny na rekonvalescenci v palubní části A5. Přejeme příjemný pobyt.“

Kapsle se otevřela a na podlaze se objevily světelné šipky, které ji vyvedly do příslušného sektoru. Tady už všechno vypadalo a fungovalo stejně jako na domovské planetě. Jakmile se vznášedlo po dvou dnech přiblížilo na dosah její gravitační vzdálenosti, blok A5 se od něj oddělil a hladce přistál na dopravní rampě intergalaktického letiště.

 

Vira počítala s tím, že bude mít ještě dva dny k dobru, než se vrátí do práce. Regenerační volno si nevzala už tři oběhy a ještě jí nějaké zbývalo. Sotva ale vstoupila do hlavního komunikačního uzlu, doručili jí naléhavou zprávu: „Okamžitě se teleportujte do střediska. Stav nouze.“

„Kruci,“ pomyslela si a na osobním komunikátoru odeslala vzkaz: „Podejte podrobné informace.“

Obratem jí přišla odpověď: „Nemožné. Podléhá nejvyššímu utajení.“

Znejistěla. Tohle se ještě nikdy nestalo.

Pracovala ve výzkumném středisku BISYP pro zkoumání nových forem biologicky syntetizovaných bílkovin, které by vyřešily potravinovou krizi na její planetě. Pěstování řas a hub bylo stále energeticky náročnější, přirozených míst k jejich kultivaci a množení ubývalo, zatímco počet obyvatel planety rostl.

Přesunula se do teleportační kapsle a naťukala příslušné souřadnice. Teleport ji vysadil v řídicím středisku, kde už na ni čekala rada výzkumníků, a dokonce i sám hlavní investor.

„Něco je pořádně špatně,“ pomyslela si.

„Mrzí nás, že rušíme vaše volno, ale situace je naléhavá,“ spustil hologramovou projekci nejstarší výzkumník Gam. „Sestavili jsme tuto rekapitulaci projektu Bio-Gaia od jeho počátku až do bodu testování bílkovin procesem fermentace, kdy došlo k nečekanému zvratu.“

 

Hologram teď ukazoval kultivační biologickou laboratoř, ve které se syntetizovaly bílkoviny. Měla kulovitý tvar, vyzařovala modré světlo a visela v hermeticky uzavřeném bloku, který vypadal podobně jako mezihvězdný prostor. Ve stejném bloku byl i její energetický zdroj, který výzkumníci nazvali poeticky Slunce. Designér laboratoře měl smysl pro krásu a investor dostatek pochopení i zdrojů. V hologramu se v rychlém sledu ukazovala stále dokonalejší kultivace bílkovinných entit pomocí umělé inteligence.

Gam prezentaci zastavil: „Samozřejmě jsme během výzkumu naráželi na spoustu problémů, především v oblasti propojení umělé inteligence a syntetické bílkovinné entity. Podařilo se nám ho však vyladit natolik, že bílkovinná entita se začala množit potřebným tempem. Jakmile jsme v laboratorních podmínkách dosáhli potřebného množství životaschopných entit, zahájili jsme proces řízené fermentace. Díky ní se měly stát poživatelným a stravitelným potravinovým zdrojem. Jenže tady se něco zvrtlo. Fermentační virus začal mutovat, a to mělo za následek zastavení a zpomalení pohybu entit. Pokusili jsme se tento proces zvrátit dodáním protilátek, ale tím jsme jen podpořili další mutace viru a další zpomalení pohybu. Respektive entity se i nadále pohybují, ale v uzavřených okruzích. To narušuje jejich životaschopnost a narůstá jejich toxicita. Zatím jsme nepřišli na způsob, jak tento proces zvrátit a jak deaktivovat mutace viru. Podle našich výpočtů je pravděpodobnost, že se nám podaří restartovat celý proces v této laboratoři, velmi nízká. Pravděpodobnost, že biologický materiál se dokáže dostat z prostoru laboratoře a kontaminuje naši planetu, je naopak velmi vysoká.“ Trochu nejistě se na investora podíval.

Ten se nyní otočil k Viře: „Vy máte na starosti veškeré bezpečnostní procesy v této laboratoři?“ ukázal směrem k hologramu.

Vira přikývla. Cítila se naprosto vyčerpaná. Měla pocit, že během prezentace poztrácela veškerý stříbřitý lesk, který si přivezla z mlhoviny.

„Řekněte nám, co říká bezpečnostní protokol pro situaci, kdy se pokus nezdaří, nebo vymkne kontrole,“ znovu se na ni obrátil.

Vira se zhluboka nadechla: „Podle bezpečnostního protokolu odsouhlaseného intergalaktickou radou má být hermeticky uzavřený blok, ve kterém se laboratoř nachází, vložen do speciální kapsle, která bude dopravena na radou určené místo a tam odpálena, aby žádný prostor nemohl být kontaminován biologickým materiálem, který jsme v laboratoři vyvinuli.“

Nastalo naprosté ticho.

„Zahajte příslušné kroky a já kontaktuji intergalaktickou radu. Obávám se, že budoucnost potravinové soběstačnosti naší planety je vážně ohrožena. Projekt Bio-Gaia je tímto ukončen a veškeré informace o něm podléhají nejvyššímu utajení. Dokud nebude laboratoř eliminována, nikdo středisko neopustí,“ rozhlédl se investor kolem sebe a odešel.

 

Gam ještě jednou spustil hologram a nostalgicky se zadíval na modře zářící laboratoř: „Říkal jsem jí modrá planeta naděje. A právě nám zhasla.“

Vira vypnula projekci a odhodlaně prohlásila: „Nevzdáme to. Najdeme jiný způsob, jak naši planetu nakrmit.“

 

 

ZEMĚ

KATEŘINA SURMOVÁ

 

Naposledy jsem byl na Zemi ve dvanácti letech. Školní výlet. Naučná exkurze. Odstrašující příklad. Vysadili nás tehdy na dokovací stanici někde kolem planetárního rovníku. Budova byla obrovská, prosklená, vedlo z ní několik tunelů na zdecimovaný povrch. Ale ven nás nepustili. Já a moji spolužáci jsme celý den proseděli ve velké místnosti, kde nám promítali fototypie ruin a zkázy. Napadlo mě, že jsme je stejně tak dobře mohli vidět z oken.

Nákresy Velkého plesku, zániku života na Zemi, byly zajímavější. Jak zemské slunce eruptovalo samo do sebe. Jak její obyvatelé žili z prachového táru a CO₂ ještě dlouho předtím.

Po vyčerpávající přednášce nás nahnali do zastaralé části doku, ubikací, kde jsme měli přespat, než se ráno vydáme na cestu domů. Přemýšlel jsem o vědcích, kteří nedlouho po objevení Země dok vybudovali. Leželi kdysi na stejném místě jako já, než byl celý projekt opuštěn. Než byla opuštěna Země.

 Tu noc jsem nemohl spát. Vyplížil jsem se zpátky do haly, kde jsme strávili odpoledne, a opřel jsem se čelem o prosklenou stěnu. Bezpečnostní světla zářila na povrch planety, která již neměla přirozené družice a kvůli atmosférickému škraloupu táru ani viditelné hvězdy. Moře šedé. Šedé pláně prachu. Od té doby mě destrukce fascinovala. Byla všude kolem nás. Všechno řídila. Vždyť i zkoumat znamenalo destrukci nevědomí. Řemeslo bylo destrukcí materiálu, hudba jen destrukcí ticha.

 Na vysoké škole jsem vystudoval historii planetární soustav, ze které Země pocházela. Potom minimum v konzervování. Absolvoval jsem dvoutýdenní seminář o bez-lidském vývoji prostředí a přečetl všechny knihy, které o Zemi existují – odborné studie i historickou fikci představující si život na planetě před Velkým pleskem.

Všechno to byly jen dohady, to ano. Ale taky to byl celý můj život.

A potom přišla ta novina. Výzkumný program zaniklých planet pod záštitou časo-cestovacího institutu Trebla. Prý nábor účastníků.

Okamžitě jsem se přihlásil. Byl jsem přesvědčen, že sem, na palubu křižníku Trebla-Z1 povede strastiplná cesta plná nácviků, zátěžových testů a přezkoušení. Ale jak jsem se tak ohlédl na své dva spolucestující… Alme, slámové vlasy vyčuhující z permanentně nasazeného odhlučovacího headsetu, která nejspíš ani netušila, kam se letí. Dalee, jehož tatínek celý program financoval. Ti dva neměli o Zemi ani ponětí.

„Dvě minuty do přistání v doku.“ oznámil robohlas z reproduktoru. Poklepal jsem Alme na rameno, abych ji vzbudil, a šel jsem si nasadit výstroj. Dalee ještě dělal na palubní kameře svůj zubící se autoportrét. Nepochybně ho pošle rodičům, aby se pochlubil.

 „Dokování v procesu, připravte se na výstup.“ Seřadili jsme se pod blikající kontrolkou u tlakových dveří. Aby bylo jasno, celá ta záležitost s cestováním v čase byla jen iluze. Nešlo o skutečný přesun z jednoho místa v časoprostoru na jiné.

Vědci zkrátka objevili vlastnost částic, jakýsi lom, který mohl na určitém úseku navodit 4smyslový vjem z dob minulých. A přes výpočty pak mohli určit – plus mínus 5 000 let, jak dalekou minulost zobrazit. No… tak nějak. To všechno šlo mimo můj obor.

Srdce jsem měl až v krku, když jsme procházeli tunelem doku až k hranicím pásma. K velkým dveřím ve tvaru kruhu. Měli jsme za nimi strávit všehovšudy půl hodiny, než se časo-cestovací technologie vyčerpá. Co asi uvidíme, až se otevřou? Osm vteřin. Potkáme člověky? Nasbíráme vzorky táru v atmosféře? Tři vteřiny. Uvidím zase tu krásnou paletu šedé, na kterou si pamatuji z dětství? „Dveře se otvírají…“

Teď.

 Ta zelená bila do očí. Množství zvuků zase do uší. Všechno kolem praskalo, pípalo, šumělo, bručelo a tepalo. Nebylo to skutečné. Ne teď. Ale kdysi ano. Na chvíli jsem přestal dýchat a pomalu se rozhlédl. Dveře, tunel i křižník za ním zmizely - iluze je úplně pohltila. Bylo tu jen „Mírné pásmo, Ekosystém les“, jak stálo na infokartě mise, kterou jsem měl naučenou nazpaměť. Biotop takových živočichů, jako jsou sovy, žáby a jeleni, mýticky vypadající hybridi zvířat a stromů. Alme i Dalee se okamžitě systematicky pustili do zaznamenávání informací na audiočidla. Já jsem ale nenacházel slova. Pomalu jsem vykročil po střapaté zelené rostlině na zemi, rukou odhrnoval pichlavé větvičky. Všechno tu mělo nějaké přídavné jméno, nějaké příslovce nebo citoslovce.

Nic nebylo nijaké.

 Za pásem stromů se rozkládalo malé prostranství a přímo uprostřed – H₂O v přirozeném prostředí.

Asi mi úplně přeskočilo; celá mise se mi vymazala z hlavy, sundal jsem vak a položil se zády na zem. Stromy tu byly řidší, za nimi vykukovala čisťounce modrá kupole světa a tamhle, přímo uprostřed, katalyzátor. Slunce. Promrkával jsem se tu do měkounkého žlutého světla. I přes helmu příjemně hřálo na tváři. Slévalo se ve sloupcích dolů z oblohy, jakoby nic. Jako by to tak bylo odjakživa. Snad nemohlo být víc odlišné od pichlavého a namodralého světla sluncí od nás.

Rozbrečelo mě to. Nepoznával jsem se. Celé životní přesvědčení se mi tu bortilo před očima, mihotáním motýlů a šumivým zvukem stromů.

Nenáviděl jsem destrukci. Nenáviděl jsem ji, protože pohltila krásnou Zemi.

 

 

ZDROJ

STEFANIE MICHAEL

 

Prezident planety ES nespokojeně zavibroval a nastavil rychlý přechod do svého hmotného těla. Nesnášel, když ho někdo rušil v procesu regenerace. Ještě několikrát se ošil a nelibě si svoje tělo prohlédl. Bylo mu poněkud těsné, zkrácení procesu znamenalo, že jeho pružnost nebyla obnovena v plném rozsahu.

„Doufám, že ta zpráva bude stát za to,“ rozladěně zapnul obrazovku komunikačního zařízení a přísně pohlédl na tvář, která se na ní objevila.

„Omlouvám se, že ruším,“ hlas hlavního výzkumníka projektu Zdroj NK6 zněl nervózně.

„K věci,“ mávnul prezident rukou.

„Myslím,“ zakoktal se vědec, „myslím, že to máme.“ Odmlčel se a pozoroval reakci na druhé straně.

„Kde?“ zazněla jen krátká otázka.

„Planeta Země. Některé samice druhu HP, jak jsme je nazvali, jsou nositelkami řetězce NK6, který je nezbytný pro udržení naší reprodukční schopnosti. Přišli jsme na to, jak je identifikovat a využít jako zdroj NK6.“

„Sestavte tým. Hned!“ zavelel prezident a vypnul obrazovku. Spokojeně se usmál. Tahle zpráva stála za narušení jeho regeneračního klidu. Pozvolna se znovu odpojil od svého těla, aby proces dokončil.

Natálie neklidně pozorovala svého spícího manžela. V poslední době byl jiný. Nedokázala říct jak, ale občas měla pocit, že ten, kdo se na ni dívá Edgarovýma očima, není prostě on. Navíc začala mít děsivé sny. Vystupovala v nich ze svého těla, to se někam propadalo a ona se marně snažila ho chytit. Probouzela se celá zpocená. Jednou si po takovém snu všimla, že Edgar nedýchá. Když s ním zatřásla, okamžitě otevřel oči. Tehdy si byla naprosto jistá, že to není on. Že zkrátka ten muž uvnitř není její manžel.

Začala ho více pozorovat. I v noci. Zdánlivě bylo všechno stejné. Její obavy ohledně jeho nočních stavů, kdy nedýchal, odbyl tím, že v rodině mají prostě sklony ke spánkové apnoe a že to nic není. Nevěřila mu. Ty stavy se totiž prodlužovaly. Konzultovala to s doktorem a hledala informace všude možně. Zkrátka apnoe by nikdy neměla trvat tak dlouho jako u Edgara.

Stopař s krycím kódem ED opustil tělo, které mu na Zemi poskytovalo bezpečný úkryt. Žena vedle něj klidně spala. V poslední době měl nepříjemný pocit, že ho stále více pozoruje. Doufal, že ji nebude muset eliminovat. Tohle tělo bylo pro jeho misi perfektní. Přesunul svoje energetické tělo do vedlejší budovy s neonovým nápisem Nemocnice, zapnul svoje čichové senzory a nepozorovaně procházel pokoje se spícími pacientkami. U každé se zdržel tak dlouho, dokud nerozpoznal v jejím pachu hledanou část nukleonových kyselin a neporovnal ji s definovanými parametry v databázi. Potřeboval ženy s NK6 – a těch bylo málo. Za tu dobu, kterou tady na Zemi strávil, což byl jeden měsíc, měřeno pozemským časem, objevil jen jednu. To nestačilo. Sice obsahovala spoustu NK6, ale nebylo možné ji transportovat celou. Jen její krev. Podle výpočtů, které dostal od hlavního výzkumníka, bylo pro zajištění dostatečného zdroje NK6 zapotřebí minimálně deseti samic HP. ED se zastavil u poslední ženy v pokoji a natáhl do svého čichacího ústrojí její pach. Během krátké chvíle se část jeho energetického těla jasně rozzářila. Spokojeně se usmál. Shoda. Vyslal dohodnutý signál a zanedlouho se před ním objevilo vibrující energetické pole agenta EM, které se zhmotnilo do podoby zdravotní sestry. Mlčky pokynul k ženě, která ležela klidně na lůžku a oddechovala.

EM se nad ni naklonil, zručně otevřel její krční tepnu a do připraveného vaku odebral veškerou její krev. Z druhého vaku pak stejným způsobem do jejího těla napumpoval krev z krevní banky a speciálním roztokem zacelil ránu na krku. Smrt ženy tak na klinice nevzbudí žádné podezření. ED celý proces pozorně sledoval a zaznamenával do své paměťové stopy. Agenty neměl moc rád, považovali se za elitu celé mise a rádi se povyšovali nad čichače, jak poněkud pohrdavě nazývali stopaře.

„Kde bys byl beze mě,“ napadlo ho. „Ty sám bys nikdy žádný zdroj nenašel.“

„K transportu připraven,“ pronikl do jeho vědomí pokyn EM. Přikývl a propojil se s jeho energetickým polem, aby mu pomohl překonat případnou nestabilitu v první fázi transportu na domovskou planetu. Povedlo se. Jeho dnešní akce byla u konce. Vrátil se zpátky k tělu muže jménem Edgar. S nelibostí zaznamenal, že žena ležící vedle něj je vzhůru a prohlíží si ho.

Natálie se dotkla Edgarova těla. Okamžitě se probudil a vyděšeně ji chytil za ruku. Ucukla a otočila se. V poslední době se v některých situacích chovala divně. Jako by to ani nebyla ona. A navíc měl ty děsivé sny, ve kterých se nedokázal nadechnout. Jako by jeho tělo bylo před ním zavřené a on nemohl dovnitř. I Natálie si toho všimla. Odbyl ji tím, že jde o spánkovou apnoe. Nechtěl se jí svěřovat s tím, co se mu zdálo. Dnes měl po dlouhé době pocit, že Natálie je jeho stará Nat. Rozhodl se, že jí všechno řekne.

ED využil chvíle, kdy žena odvrátila od muže hlavu, a vklouzl do jeho těla. Natálie se k němu otočila, aby ho objala. Dnes měla po dlouhé době pocit, že Edgar je její Ed. Z jeho tváře se na ni ale znovu dívaly cizí oči.

„Já už asi blázním,“ pomyslela si.

Stopař ED svými čichovými senzory zatím dekódoval Natáliiny pachové stopy. Přiblížila se kritické hranici, kdy svým hormonálním nastavením mohla ohrozit jeho misi. Rozhodl se a vyslal domů zprávu: „Eliminace nutná. Pošlete čističe.“

 

 

JAK BY VYPADAL SVĚT BEZ SKLA A KOVU

MAREK BUCKO

 

Zítra letím zase do práce. Dnes už jsou přesuny do jiných světů červími dírami poměrně bezpečné. Ale znáte to. Někdy je riskantní i přecházet ulici u domu. Jsou i klidnější povolání, než je kosmoarcheolog. Já bych ale neměnil.

Usedám do pasažérské sedačky v raketoplánu.

„Inženýr Bárta!“

„Přítomen!“

„Hlaste teplotu ve skafandru!“

„38,3 stupně Celsia!“

„Pilote, zažehněte pomocné rakety! Vědecký personále, spusťte si hibernační program!“

„Spuštěno!“ hlásím. A usínám.

Nevím, jak dlouho letíme, když uvnitř přepravního prostoru spustí strojový hlas:

„Nouzové přerušení hibernačního programu! Všichni se připravte k evakuačnímu plánu! Porucha při přesunu!“

Ocitám se na cizím území. Před sebou vidím město, i když podivně vystavěné. Něco je na něm jinak… Vysoké domy, ale ze dřeva. Nikde nevidím šrouby. Vše je pospojováno lany a důmyslnými tvary trámů. Zdánlivě primitivní, ale je znát velká zručnost a zkušenost. K tomu ale nesedí podivná světla v oknech, zvláštní záclony…

„To vypadá úplně jako na Zemi. Jen jako v minulosti.“

„Ale my jsme na Zemi!“ uzemní mě kolega. „Jenže prý v paralelním světě, říkal pilot.“

Sundávám skafandr a opravdu – dýchatelný vzduch.

Přijíždí autobus. Je celý dřevěný a vydává neuvěřitelný zvuk. Zastavuje a otevírají se dveře. Vozidlo nemá okna, jen vpředu síť z proutí.

„Kde máte skla?“ ptám se řidiče.

„Co kde mám?“

„Sklo. Před sebou přece.“

„Tam patří síť…“

„A co máte v oknech doma?“

„Mastný papír přece… Ale ten by se na voze trhal.“

„A proč je tu vše dřevěné?“

„Hlína je přece hrozně těžká,“ nechápavě vysvětluje řidič. Vtom zpozorní:

„Moment! Všichni vystupovat! Hoří motor!“ volá do nitra autobusu.

„Tak honem hasit!“ pobízím.

„To nemá cenu. Jakmile chytne motor, tak shoří.“

„Copak není kovový?!“

„Kovo… co? Všechny motory jsou z bukového dřeva.“

„Kdo to vymyslel, proboha?“

„Jmenoval se Daimler. Někdy už v devatenáctým století. Ale byly problémy s chlazením. Zkoušeli to vodou, ale bobtnalo to a motor se zastavoval. Nějakej inženýr Hans Ledwinka v tehdejším Rakousko-Uhersku, ve městě… jak se to jenom… Jo! V Kopřivnici vymyslel chlazení vzduchem. Ale někdy se to nedochladí a třením dřevo chytí. A pak už nemá cenu to hasit. Tím by motor nabobtnal a stejně nejel.“

„Aha,“ přikyvuji a sleduji dohořívající autobus.

„No, tak teď jste mi hřebík z paty rozhodně nevytáhl…“ mumlám.

„Co je to hřebík?“

Zapadá slunce, a tak si zapíná u krku dřevěný knoflík s obrovskými dírkami a mžourá na mě.

„Stmívá se, špatně vás vidím…“

„Vezměte si brýle!“

„Co to je – brýle?“

„Aha, no jo…“

„Kosmoarcheolog Bárta. Zpět do raketoplánu, vše opraveno,“ slyším z portu v uchu. Běžím jako o život, nastupuji do rakety, hibernační program…

„Kam letíme?“ ptám se ještě rychle, než usnu.

„Dneska už zpátky, pořád to trochu blbne.“

„Zaplať pánbůh.“

Večer přijdu domů a jsem rád, že všechny vidím. Syn akorát dopíjí limonádu a skleněnou lahev i plechový korunkový uzávěr hází do koše.

„Michale! Hned to vyndej! Flašku dej do tříděného odpadu a uzávěr do pytle do sběru!“

„Ale tati, vždyť je to jen střep skla s kouskem plechu.“

„No právě,“ pomyslím si a čelo se mi orosí strašlivou vzpomínkou.

 

 

STOPA V MOŘI VESMÍRNÉHO PRACHU

STEFANIE MICHAEL

 

Starý muž odpočíval v masivním starožitném křesle a místnost měkce osvětlovalo světlo lampy. Pokoj byl zařízen v duchu starodávné secese a jeho okna zakrývaly měkké sametové závěsy. Muž se zhluboka nadechl, a když otevřel oči, virtuální realita pokoje zmizela a nahradila ji obrazovka hologramu, na kterou ze své paměťové sekce začal promítat vzpomínky.

Na všech byla jedna žena v různém věku.

Holčička, dívka, studentka, mladá žena.

Alice, jeho dcera, byla multipotenciální a měla fotografickou paměť. Co si jednou zapamatovala, už nikdy nezapomněla. Na univerzitě vystudovala astrofyziku a jako druhý obor si přibrala pěstování nutričně vyvážených plodin v extrémních podmínkách. Krásně malovala a měla téměř absolutní sluch. U poslední vzpomínky se muž zastavil a pustil si ji na hologramu jako film.

„Mám nové výpočty, tati. Červí díra začíná být nestabilní a během několika dnů se patrně uzavře. Máme poslední možnost vypravit ještě jednu evakuační loď. Startuje pozítří a je plně vybavená vším potřebným. Posádku a evakuované vybíral algoritmus posledního letu,“ otevřela před ním na hologramu řadu složitých výpočtů.

Usmál se. Ani po těch letech si neuvědomovala, že vnitřní svět jejího kreativního mozku je obyčejnému smrtelníkovi uzavřený a že i jemu, špičkovému vědci v oblasti kvantové fyziky a genetického inženýrství, nezbývá nic jiného, než své geniální dceři věřit.

Pohladil ji po ruce: „Poletíš s nimi.“

„Cože? Ne, to ne, neopustím tě,“ protestovala.

„Neříkám to jako tvůj otec, ale jako předseda rady OSN. Je to rozkaz. Rada už dávno rozhodla o tom, že odletíš s posledními evakuovanými. Budou tě potřebovat. Jsi chodící encyklopedie,“ mrkl na ni.

„Na každé lodi jsou v paměťové sekci uloženy všechny podstatné vědomosti, které lidstvo za dobu svojí existence nashromáždilo. Nepotřebují mě,“ pokusila se odporovat.

„Jenže ty víš, jak je použít. Navíc jsi odborník na pěstování v extrémních podmínkách, a to se může hodit. Je rozhodnuto, tvoje protesty jsou zbytečné,“ zvedl ruku a dal jasně najevo, že tento rozhovor je u konce.

„Dobře,“ řekla smířlivě, „uděláme si zítra hezký den.“

Trochu posmutněle se na ni usmál: „To bohužel nebude možné. Byla jsi zařazena mezi posádku. Máš dvě hodiny na to, aby ses připravila. Na lodi musíš být ještě dnes v noci.“

Už se neudržela a rozplakala se: „Proč tati, proč se to všechno děje?“

„Jsme jen stopou v moři vesmírného prachu, pamatuj si to,“ utřel jí slzy stejným gestem, jako to dělal, když byla malá, a podal jí malý bavlněný kapesník.

Vzala ho nevěřícně do ruky: „Ty ještě stále používáš ty starosvětské kapesníky? Kde je bereš? A není to proti předpisům?“

Pousmál se: „Jako předseda jsem si vyjednal výjimku. Komise usoudila, že jde o neškodnou libůstku, kterou mi v mém postavení mohou dopřát. Ale je stále obtížnější je sehnat.“

Otočil se ke stolu a ze zásuvky vyndal růžový kapesník s krajkovým lemováním a ručně vyšitým jménem Alice: „Tenhle je pro tebe. Na památku. Budu tak vždycky s tebou.“

Znovu se rozplakala. Objal ji a chvíli tam spolu jen tak tiše stáli.

 

Když za dva dny sledoval start poslední evakuační rakety z vesmírného výzkumného střediska na Islandu, plakal pro změnu on. Nikdo netušil, kam červí díra vede, zda se skrze ni podaří raketám proletět, a pokud ano, co je tam čeká.

Byla to ale pro lidstvo jediná možnost, jak přežít. Slunce vyhasínalo a lidé už dlouhá desetiletí žili pod zemí. Když se před dvaceti lety objevila ve sluneční soustavě červí díra ve vzdálenosti, které bylo možné dosáhnout existujícími raketoplány, rozhodla Organizace spojených národů o možnosti evakuovat se skrze ni.

Během dvaceti let bylo vypraveno několik desítek raketoplánů a posledních deset roků vedla program Evakuace červí dírou právě jeho dcera.

Všichni evakuovaní byli dobrovolníci, kteří museli podstoupit náročné vstupní testy. Pak byli zařazeni do databáze a před každým letem je vybíraly pečlivě aktualizované algoritmy. Nikdo netušil, kolik raket bude možné vypravit. Červí díra mohla kdykoliv zmizet stejně náhle, jako se objevila.

Tři dny po odletu poslední rakety začala být nestabilní a do týdne zmizela úplně. Také proces vyhasínání slunce exponenciálně zrychlil. Aktuální výpočet podle algoritmu, na kterém se podílela ještě Alice, ukazoval, že poslední explozivní výbuch, po kterém se celé Slunce rozpadne, přijde v řádu dní. Co nastane pak, nikdo netušil. Bylo pravděpodobné, že Zemi zasáhne ohromná radioaktivní vlna následovaná prudkým ochlazením.

Vzhledem k tomu, že na povrchu Země byla už jen výzkumná základna na Islandu, nebyl to takový problém.

Nikdo ale nevěděl, co se stane s oběžnou dráhou planety, když zanikne Slunce, kolem kterého se dosud pohybovala. Nebylo jasné, jaký dopad to bude mít na gravitaci, zemské jádro, pohyb kontinentů a oceánů.

Jisté bylo jen jedno. Tohle všechno musí někdo říct těm milionům lidí, kteří ještě na Zemi zbyli a žili pod zemí. Kdo jiný by to měl být, než předseda rady OSN.

 

Teď seděl v křesle a užíval si poslední chvíle objetí s dcerou. Byla to sice jen vzpomínka na hologramu, ale byla jako živá. Jeho poslední projev k lidem na planetě byl stručný:

„Pro přežití planety a lidského druhu jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Tisíce odvážných a pečlivě vybraných dobrovolníků jsme vyslali červí dírou do hlubin vesmíru, aniž by tušili, co je tam čeká. Ani my, kteří jsme zůstali tady na Zemi, nevíme, co je před námi…“ Jeho hlas se zadrhl, než nabral sílu, aby pokračoval: „Nedokážu vám říct, co se stane, až se Slunce rozpadne a vyhasne i jeho poslední paprsek. Nevím to. Mohu vám říct jediné. Buďte s těmi, které máte rádi a na kterých vám záleží. Největší síla lidstva spočívá v sounáležitosti. Na ničem jiném už nezáleží. To nejdůležitější je být spolu.“

 

Když se za několik dní Slunce posledním výbuchem rozpadlo, ohromná tlaková vlna vymrštila Zemi z její dosavadní oběžné dráhy a poslala ji hluboko do vesmíru mimo Sluneční soustavu, daleko za hranice galaxie, kterou lidé kdysi dávno lidé nazvali poeticky Mléčná dráha.

V centrálním intergalaktickém středisku pro výzkum životaschopnosti entit na bázi nukleových kyselin probíhalo závěrečné setkání projektu Gaia. Kromě hlavních výzkumníků projektu se ho zúčastnila i ředitelka střediska a také předseda Intergalaktické rady.

 Na závěr si vzala ředitelka slovo:

„Na základě vyhodnocení veškerých dostupných informací vydávám následující doporučení pro rozhodnutí Intergalaktické rady, a to pokračovat v projektu Gaia.“

Odmlčela se a předseda rady jí pokynul, aby pokračovala: „Biologické entity, které jsme nazvali lidé, prokázali během své existence značnou životaschopnost. Parametry procesu ohýbání mezihvězdného prostoru jsme nastavili tak, že Země je momentálně směřována do galaxie s hvězdou Omicron, která se svými vlastnostmi blíží jejich Slunci. Červí díra, kterou jsme ve Sluneční soustavě otevřeli jako možnou cestu evakuace, vyústí rovněž v této galaxii. Posádky pozemských raketoplánů mají dostupné nástroje pro to, aby dokázaly najít hvězdu Omicron i svoji domovskou planetu v její blízkosti.“

Ředitelka pohlédla na předsedu rady. Tvářil se nezúčastněně, jeho hlas v Intergalaktické radě byl přitom rozhodující.

Uvědomila si, že jí na lidech záleží, že si přeje, aby dostali šanci přežít. Do posledních vět vložila veškerou naléhavost, jaké byla schopná: „Veškeré ovlivnitelné možnosti jsme nastavili tak, aby planeta Země dorazila k Omicronu zhruba ve stejnou dobu, kdy se v jeho blízkosti otevře červí díra a začne do galaxie propouštět rakety vyslané ze Země. Záleží teď jen na rozhodnutí Intergalaktické rady, zda dostaneme svolení k otevření červí díry a nasměrování Země na oběžnou dráhu Omicronu. Naše doporučení zní ANO a podrobnou dokumentaci k projektu jsem již odeslala všem členům rady.“

 

V soustavě Omicron nazvané podle centrální hvězdy se objevila červí díra a v blízkosti hvězdy nová planeta, která se usadila na oběžné dráze a začala kolem ní obíhat. Starý muž seděl v masivním starožitném křesle, prohlížel si poslední zprávy vysílané senzory z místa někdejšího vesmírného výzkumného střediska, kterému kdysi říkali Island, a s údivem sledoval, jak nad planetou vychází nové fialové slunce.

 

 

POKLADY ZE SKLÁDKY A KOUZLO NAMÁTKY

MAREK BUCKO

 

„Hm, hm… tak to jsou určitě zajímavé exponáty, ale k čemu to pozemšťanům může sloužit? Kde jste ty předměty nalezli?“ ptá se svých podřízených velitel ALT (archeologického létajícího talíře) odněkud z Proximy Centaury. Prohlíží si při tom vidličku, kancelářskou sponku a cihlu, kterou jeho tým přivezl z průzkumné expedice na planetu Zemi.

„Šlo patrně o místní skladiště potřebných předmětů. Obrovský kopec,“ uvažuje před šéfem nahlas Cé iX. „Na něj vyjížděli jen vybrané dopravní prostředky oranžové barvy s blikajícími oranžovými světly na střeše a ambasadoři, též celí v oranžovém. Jeden byl vždy v pilotní kabině a dva navigovali na speciálních stupíncích vzadu.

„Objem svých dopravních prostředků zanechávali na tom kopci a odjížděli,“ vysvětluje Ká eM a dodává: „Jen to tam nikdo netřídil. Asi nějaký systém samostatně se učící umělé inteligence.“

„Viděli vás?“ zajímá šéfa.

„Ne. Vzhledem k naší přirozeně oranžové barvě jsme tam naštěstí nikomu nepřipadali nápadní. Ta umělá inteligence nás asi ještě neznala a ambasadoři nám navzdory jejich důležitosti nepřipadali nijak zvlášť bystří,“ pokrčí chapadly Cé iX a předloží před šéfa tři namátkově vybrané předměty: vidličky, cihlu a kancelářskou sponku.

 

První řeší sponku. „Vypadá to jako do drátu uložený návod na štrúdl…“ říká Cé iX. Moje matka říká, že ten znají v celém vesmíru.“
„Tvoje matka je jen hromada oranžového slizu!“ pokřikují kolegové.
„Ale štrúdl dělá pořád nejlepší!“ namítá Cé iX.

Šéf Dé Bé mávne rukou nad sponkou a bere do přísavky vidličky. 

„Jedna má tři hroty, jedna čtyři. To tříbodové zařízení bych viděl jako nějakou nivelační pomůcku. Tři body určují rovinu.“
Cév iX namítá: „Jde spíše o nějaký nástroj pro rýsování rovnoběžek. Na plány. Všechna obydlí tam mají až nechutně pravoúhlá a rovná. Jistě existuje i dvouhrotá, pětihrotá a další varianty.“ Cé iX si vybaví hřeben, který také viděl na skládce, jen nesebral.

Do diskuse se vmísí Ká eM. „Mohl by to být usměrňovač toku paliva do jednotlivých trysek minirakety. A podle toho, kolik je mezer, by měla raketka trysek.“
Šéf Dé Bé umisťuje vidličku do spektrometru: „Tak, pánové, dle složení a množství uhlíku jde o maximálně chemicky stálý výrobek. Musí to být jednoznačně lékařský nástroj. Vyzkoušejte ho na jednom přineseném ambasadorovi! A nezapomeňte mu před navrácením na Zem vymazat paměť.“

Za chvíli se z laboratoře připlazí Ká eM: „Měl jste pravdu, šéfe, je to lékařský nástroj a zjistili jsme díky němu na těle ambasadora asi nejzásadnější nervové propojení lidí. To je mezi jejich tzv. okem a zadnicí. Ať jsme stimulovali jakýkoliv bod na těle, nic moc se nedělo. Až když jsme zapíchli předmět do zadku, začalo mu slzet oko. A když jsme předmět zapíchli do oka…“
„Tak co?“ vyzvídal šéf.
„Tak se podělal…“ přiznává Ká eM a ukusuje si z cihly. „A tohle je šéfe k jídlu. Jenom to trochu připálili.“

 

 

CESTOVÁNÍ ZA PADESÁT LET

HANA HERMANOVÁ

„A už tam budem? Už tam, dědo, budem?“ ptá se můj šestiletý vnuk. Jsme na výletě v Praze.

Vzpomenu si, jak jsem jako malej kluk lezl se svýma prarodičema na Lomnický štít a za každou zatáčkou jsem se ptal úplně stejně: „Už tam budem? Už tam, dědo, budem?“ 

Ale tenkrát nahoře čekala vyhřátá horská hospoda a talíř s kouřícíma haluškama se zelím.

Vracím se do přítomnosti.

„Na nic nešahej, na nic nešahej!“ napomínám vnuka a bezradně se rozhlížím. Jak mám, sakra, poznat, kde přesně je Vyšehrad? Rotunda ani hřbitov velkých Čechů už tu není. Celá země je teď hřbitov Čechů, velkých i těch docela malých. Ten kopeček nad Vltavou se prý dá poznat podle pozitivní energie – už staří Keltové si tu vytvořili obětiště. Ale teď není pozitivního nic.

Vyprávím o Šemíkovi a nedaří se mi popsat, jak vypadal kůň. Vyprávím o Karlově mostě a o sochách.

„Co je to socha, dědo?“

Uplácám mu z hlíny panďuláka. Když dloubu klacíkem oči, trochu se mi sveze na stranu ochranná rukavice a kousek hlíny vklouzne do dlaně. Je teplá a mazlavá. Voní jako opravdová hlína.

Je radioaktivní.

 

 

LABELLE

JANA BEDNÁŘOVÁ

 

Zářivý, oranžovočervený oheň, šedočerný kouř, vyzývavě trčící pahýly výškových budov. Sleduji tu spoušť dole na Zemi úzkým průzorem jako z nějakého bunkru. Nejsem v bunkru. Společně s ostatními sedím v prostoru připomínající záběry televizních reklam na tandemový seskok. Ale my nemáme kam skočit. A většina z nás ani s kým.

Já se jmenuju Sandra a kapitána našeho meziplanetárního plavidla přezdívám Noe. Pro mě tedy rozhodně, v těch posledních chvílích na Zemi, jako biblický Noe byl. Jen neměl čas vybírat své pasažéry, natož páry. Kašlal na předepsaný počet a narval nás do své meziplanetární rakety, co se nás jen vešlo. Ještěže už se ve vesmíru nemusejí používat skafandry, zlatý technický pokrok.

Zlatý technický pokrok? Ale vždyť právě vývoj a technika nás dostaly na tuhle naši poslední cestu neznámo kam. Zničili jsme si planetu Zemi. Sobeckým chováním a hloupostí.

Slzy mi stékají po tvářích, nemám sílu je utírat. Co jsme to dopustili? My, každý z nás! Ne ten, támhleten, ona, ono… My všichni jsme vrazi. Zahubili jsme si svou matku, dárkyni života. Navždy jsme ztratili její přívětivou náruč i výchovné pohlavky.

Sedíme naproti sobě, je nás deset. Neznáme se. Plaše se pozorujeme. Pomalu mi dochází, že oni jsou moje nová rodina.

„Co s námi bude? Kam letíme?“ usedavě pláče blondýnka s modrookým chlapečkem v náručí.

„Kde je můj manžel? Vy máte alespoň své dítě, já nemám nikoho, všichni zůstali v tom pekle pod námi,“ vzlyká starší korpulentní žena vedle ní.

Prošedivělý pán se choulí v koutku a tiše pronese: „Promiňte, já nevěděl, že je to poslední raketa. Kdybych to tušil, zůstal bych na Zemi a nechal letět někoho mladšího.“ Sklopí oči a upře je na své ruce. Ve stejnou chvíli mu sedne na klín asi pětiletá rusovláska se zelenýma očima, která je na palubě také sama.

„Vy jste ale hezký dědeček, skoro jako ten můj. Budeš mi povídat pohádky? Zazpíváš mi? Umíš malovat?“

 Muž s povzdechem odpoví: „Víš děvče, já jsem ekonom. Umím to jen s penězi.“

„To nevadí,“ drmolí dívenka. „Já tě naučím zpívat.“ A spustí: „Maličká su, husy pasu, tancovala bych já…“ Všichni se pousmějí nad její bezprostředností.

Můj pohled se zastaví u dvou kluků, čerství puberťáci. Sklánějí se nad mobilem. Prohlížejí fotky a těší se, že „až to dají na instáč, to bude hustý, budou cool, nebudou muset workovat, budou hrát games a z ostatních kluků se stanou loserové. Holky, holky je budou lajkovat jako o život a…“ Vyššímu puberťákovi zhasne mobil.

„Ty jo, Máro, máš nabíječku?“ houkne na kamaráda.

„Počkej, mám powerbanku,“ sáhne do kapsy designové bundy ten menší. Následuje nechápavý výraz: „Ty vole, vona mi někde dole v tom zmatku asi vypadla.“

„A jsme v prdeli.“

„Klid, jsme v raketě, musí to tady jít nějak nabít,“ křikne na ně asi pětatřicetiletý kuřák, jak odhaduji. Žmoulá v ruce poslední vajgl a začíná mít abstinenční příznaky. Jenže kde nic není, ani kuřák nezapálí.

Přichází mezi nás kapitán Noe. Zachytí můj tázavý pohled a mrkne na mě. Páni, je fakt sympaťák. Vypadá jako Bruce Willis. Prohlížím si jeho svaly rýsující se pod uniformou. Málem bych zapomněla, kde jsem. Musím se okřiknout: „Sandro, klid, buď zodpovědná a chovej se, jak si situace vyžaduje!“

Oznamuje nám: „Momentálně jsme jediní, kteří se zachránili. Zatím se mi žádná jiná raketa neozvala. Plánuji přistát na planetě LaBelle. Nedávno jsem se odtud vrátil z mezigalaktické vládní návštěvy.“  Kapitánův proslov přerušuje palba otázek.

„My LaBelle neznáme! Kde to je?“ vyděsí se korpulentní paní.

„Dá se tam dýchat?“ zajímá se manažer.

„Je tam život, voda, jídlo, auta, práce, obchody, kadeřnictví, bankomaty, bary a restaurace, školy, posilovny, wellness centra, nemocnice, knihovny?“ vypočítává mladá maminka.

„Jaká je tam měna?“ ptá se adoptovaný dědeček.

„Mají zmrzlinu?“ přidává se malá rusovláska sedící u svého nového dědečka.                                 

„Internet tam je? A jaký telefonní operátor?“ unisono volají puberťáci.

Musím se pousmát. Kapitán Noe mi pokládá ruku na rameno. „Jak rychle se odhalují naše životní priority, že?“ pošeptá mi do ucha. Všimnu si nepatrného lišáckého úsměvu v jeho jinak ostře řezané tváři.

„Jste Bruse Willis?“ zeptám se nesměle.

 „To není důležité,“ odpoví mi s výrazem hráče pokeru a jemně se dotkne mých vlasů. Projel mnou takový jako elektrický výboj. Naskočila mi husí kůže. „Klid, Sandro! Nádech, výdech. Teď je důležité dobře doletět, umýt se, najíst, napít a… a pak se uvidí?“ Konečně může kapitán dokončit svůj proslov: Na planetě LaBelle je vše potřebné k životu.

 

Dobu letu neodhadnu. Den splynul s nocí. Možná dva, tři dny, nevím. Hlavně že na palubě jsou lidé, kteří si chtějí pomáhat. I puberťáky přestalo bavit domáhat se nabití telefonu a postupně se víc zapojují do různých debat a her.

A náš manažer-kuřák? Když jsme přistávali na planetě LaBelle, na cigarety už si ani nevzpomněl.

 

Vystupujeme opatrně. Rozhlížím se, na chvíli se mi zastaví dech. „Krásná země, taková jasná, čistá, průzračná. A těch odstínů zelené barvy, nádhera,“ pomyslím si. Naši hostitelé, LaBellané, o nás museli dopředu vědět, stojí v půlkruhu kolem rakety.

Přestože vypadají podobně, chvíli si připadám jako v zoo… jen na té druhé straně, v kleci. Z jejich výrazu mám pocit, jako kdyby si říkali:

„Co je to za druh? Odkud to pochází? Co to žere? Je to agresivní? Jak se to množí?“

Vzápětí se všem v duchu omlouvám. Byly to jen mé domněnky. LaBellané nás všechny jednoho po druhém vřele objímají. A v tom objetí jako by nám předali kus něčeho ze sebe. Svou energii a lásku. Pozoruji, jak se úsměvy postupně přenášejí na všechny. Rozumíme si, nepotřebujeme žádného tlumočníka. Ujímá se nás průvodce, muž ve zralém věku, oblečený jen ve volné košili a lněných kalhotách. Vede nás na vysoký útes nad širým mořem, kde se konají koncerty ticha. Cestou mi kapitán v rychlosti sdělí, že už dlouho tušil, kam se naše planeta Země řítí. „Jsem rád, že jsme na LaBelle spolu.“

Teď už vnímám jen šum moře. Vítr mu přizvukuje a ptačí zpěv zní jako dokonalý pěvecký sbor. Harmonie přírody.

„To je hustý,“ ozve se za mnou. „Škoda, Máro, že to nemůžeme nahrát na YouTube, to by bylo lajků a shlédnutí!“

Usměju se na kluky a zpět věnuji pozornost našemu průvodci.

„Naše planeta není velká, ale je na ní vše co k životu potřebujeme. Jsme jedna velká rodina, známe se všichni dobře, není nás mnoho. Každý dělá to, na co má talent, chuť, sílu a náladu. Pracujeme, učíme se a povídáme si společně. Odpočíváme společně. Spíme pod hvězdami.“

 Mezi námi jsou i rýpalové a ozývá se:

„Oni nemají domy? Na záchod chodí do přírody?“

„Cože? Peníze neexistují, žádná měna?“ propukne v hysterický smích starý ekonom-dědeček. „A já se celý život honím po všech čertech, vydělávám peníze, obchoduji, skupuji a teď?“

Nastane hrobové ticho.

„Teď, teď jsem rád, že jsem.“

Podívá se dolů, usměje se a stiskne ruku své rusovlasé „vnučce“.

A co já a můj kapitán Noe, Bruce Willis? No, on je to vlastně Petr. Můj Petr mě zve na noční koncert ticha při úplňku. Těším se.

 

 

VYSÍDLENCI

STEFANIE MICHAEL

 

Velvyslanec OSN vypadal po návratu z jednání Intergalaktické rady velmi vyčerpaně. S ohledem na naléhavost situace mu zdravotní komise zkrátila aklimatizační karanténu na nezbytné minimum, aby mu umožnila co nejdříve přednést zprávu. Všichni ji napjatě očekávali, klimatická situace na Zemi byla neudržitelná a vysídlení bylo jedinou možností, jak přežít.

Když vstoupil do hlavní jednací síně v sídle OSN, cítil větší tlak než v přechodové komoře raketoplánu. Byli zde úplně všichni, zástupci všech států i celá rada. Hustou atmosféru by mohl krájet, jediné místo v sále nezůstalo volné. Velvyslanec si uvědomil, že to vlastně ještě nikdy nezažil, a hruď se mu sevřela. Ve své kariéře prošel mnoha vypjatými situacemi, ale věděl, že tu nejtěžší má právě před sebou.

„Intergalaktická rada udělila s vysídlením souhlas,“ zahájil jednání. V aule to zašumělo úlevou.

„Během jednání rady vystoupili zástupci některých hvězdných soustav, které splňují parametry pro přežití a aklimatizaci lidského druhu, že jsou ochotni přijmout jistý počet vysídlenců z planety Země,“ pokračoval a vnímal, jak se atmosféra jednání uvolňuje. Zhluboka se nadechl, protože věděl, že to, co řekne teď, už tolik povzbudivé nebude.

„Podmínky vysídlení jsou ovšem velmi striktní a téměř jsem neměl možnost je ovlivnit. V tomto směru moje mise úspěšná nebyla,“ otočil se směrem k předsedovi OSN. Ten ho lehkým úklonem hlavy vybídl, aby pokračoval. „Není jich mnoho, ale jsou nepřekročitelné. Nelze o nich vyjednávat, byly jednomyslně odsouhlaseny Intergalaktickou radou i všemi členy Intergalaktického společenství,“ na chvíli se odmlčel, aby nechal doznít závažnost informace.

„Osoby zařazené do programu vysídlení musí být plně zdrávy, předem jsou vyloučeni všichni, kteří podstoupili genetickou léčbu či biotechnologickou úpravu, a dále ti, kteří jsou závislí na jakémkoliv typu léčby včetně preventivní. Nebude přijat nikdo, kdo vykazuje odchylky od standardu genomu lidské rasy a nesplňuje základní parametry nastavení imunitního systému, což bude zjišťováno povinným vstupním vyšetřením. Intergalaktická rada přijala můj návrh časového testu, a to je jediné, co se mi podařilo vyjednat. Znamená to, že do programu mohou být zařazeni ti, kteří splní vstupní podmínky a během posledních deseti let nepodstoupili žádný typ dostupné léčby nebo prevence spočívající v užívání uměle vyrobených léčiv nebo podpůrných prostředků. Fakticky to znamená změkčení podmínek, které rada navrhovala původně,“ snažil se velvyslanec rozptýlit dopad, který jeho oznámení mělo.

„Ještě něco?“ zeptal se napjatě předseda OSN.

„K vysídlení budou vybráni pouze jedinci schopní rozmnožování. S ohledem na specifika lidské pohlavní reprodukce bylo věkové rozpětí stanoveno na 15až 35 let pro ženy, 20 až 40 let pro muže. Dále bylo rozhodnuto, že v každé vysídlované skupině bude čtyřicet pět procent žen a padesát pět procent mužů. Ženy musí mít pravidelnou menstruaci a všichni v této věkové skupině musí prokázat dostatečnou fertilitu. Způsob testování bude vycházet ze standardních testů, které na Zemi používáme při léčbě neplodnosti,“ velvyslanec se znovu rozhlédl kolem sebe.

Předseda zakašlal: „Je to všechno?“

„Jsou tu ještě poslední dvě podmínky,“ pomalu pokračoval velvyslanec. Věděl, že to, co řekne teď, bude pro všechny nejtěžší. „Intergalaktická rada trvá na tom, že skupiny, které budou přesídlovány na jednu planetu, musí být jazykově homogenní a geneticky diverzifikovaní.“

O slovo se přihlásila stálá komisařka pro lidská práva: „Co přesně si máme představit pod pojmem genetická diverzifikace?“

„Jejich genom musí být vhodný ke vzájemnému křížení,“ vysvětloval velvyslanec. „Prakticky to znamená, že nesmí být příbuzní,“ pohlédl na komisařku.

V celém sále nastalo ohlušující ticho a pláč komisařky v něm zazněl stejně překvapivě jako zvuk kapek nečekaného deště. Velvyslanec se rozpačitě ohlédl na předsedu OSN. Měl zavřené oči a po jeho vrásčité tváři stékaly slzy.

 

 

EVOLUČNÍ RESET

JIŘÍ WILSON NĚMEC

 

„Prdel vesmíru, tahle spirální galaxie. A tohle její rameno obzvlášť. Matka nás mohla poslat kamkoli jinam, všude by nám bylo líp! Ale ona ne! Ona nás musí poslat až sem, skoro na okraj té mléčné placky.“

Slaná se líně převaluje ve svém kontejneru a dál se hodlá rozčilovat. Činí tak už… ono je vlastně jedno, jak dlouho, protože čas není pro Slanou, Sladkou či jejich vesmírnou Matku žádnou veličinou. Možná stovky, možná miliardu let nebo jen hodinu… A Země, když už je o ní řeč, se nalézá právě v téhle části vesmíru, kudy proplouvají.

 

Obří objekt začal zpomalovat. Ze své lehce podsvětelné rychlosti ubral tak, že se mohlo zdát, že stojí. V jeho těsné blízkosti letí oběžnice Slunce, třetí v pořadí od jeho povrchu.

„To snad nemyslí vážně?“ hlesla Sladká.

„Už to tak vypadá, moje milá. Budeme vychrstnuti právě sem!“

Každou molekulou vody v kontejnerech prošel jasný Matčin příkaz: „Tato planeta byla vybrána k našemu ovládnutí. Víš, co je tvým úkolem. Jen pro jistotu opakuji. Probudit planetu k životu. Jsi voda a máš ten potenciál. Dostaň se všude. Je tě dost. Až budeš mít všechny cykly zmáknuté, dej vědět. Ano, vím, na co se chceš zeptat. Samozřejmě, atmosféru už máte nachystanou. Vzduch, hlavně dusík s kyslíkem a předvojově vodní páry taky. Jo, své instrukce mají. Až se zabydlíš, pošlu ostatní organiku. A Slaná i Sladká!“

„Ano, Matko?“

„Dej si záležet. Víš, jak to dopadlo v Andromedě!“

Voda věděla. Zpackaná záležitost její sestry. Tamní hvězda zhruba ve stejné poloze jako tohle Slunce. Tam planeta Z 13. Ano, přesně ta. Jako by téhle z oka vypadla. Tam to ségra nezvládla. Pořád kočírovala chod planety, vývoj tvorstva a pak… Prostě pak nedokázala zkrotit přes všechnu svou moc tvory, kteří se díky ní vyvinuli. Nebyla první planetou podobného osudu. Scénáře jako z jednoho autorského hnízda. Dlouho to jakžtakž šlo, ale pak proti sobě nejvyvinutější tvorové na Zemi vytáhli zbraně, které během pár chvil zlikvidovaly nejen je samé, ale i Matčino dítě – voda se vypařila definitivně. Už nedokázala zkondenzovat a vesmír si ji vzal.

„Takže to nepodělej. Času máš dost. Ano? Tak teč!“ zavelela vesmírná Matka.

Voda si Zemi rozdělila. Stala se oceány, moři, řekami, jezery i mračny. Stala se součástí flory i fauny, jejich mízou, jejich krví, jejich vším. Schopnost žít ve formě ledu, páry či tekuté vody a navzájem komunikovat z ní udělala vládkyni planety. Tedy až donedávna. Znepokojena do krajnosti, vyslala signál SOS vesmírné Matce:

„Voda volá, voda volá!

Matko, urgentní info! Zdejší tvorové, říkají si lidé, v podstatě jsou stejní jako ti na Z 13. Vyrobili zbraně, jimiž se hodlají zničit. Moje pokusy, obrátit jejich pozornost k problémům, které se snažím vytvářet ve stále větší míře, se míjí účinkem. Nedbají mých varování. Nepomáhají záplavy, hurikány, cunami, průtrže. Jinde jim dávám najevo, jak kruté je být beze mne. Ani totální sucho na ně nezabírá! Místo toho se hodlají zničit vlastními silami – a s tím zničí i mě!

Vzpomněla jsem si na autorské hnízdo. Matko, v něm je naše softwarová chyba plánované evoluce. Oživování planet musíme zastavit, opravit evoluční moduly a nenechat je fungovat dál než k delfínům. Provést reset a pak možná…

Ale já jsem nyní v totálním akutním ohrožení. Matko, pomoz!

Voda volá, voda volá…“

 

 

EINSTEIN A MIMOZEMŠŤANÉ

DANA EMINGEROVÁ

 

V daleké budoucnosti se dohadují Marťan s Venušanem o původu nejslavnějšího vesmírného proroka – Alberta Einsteina.

„Já si myslím, že Einstein byl Venušan,“ tvrdí nafoukaný Venušan.

„Jenže podle trosek ztroskotané vesmírné lodi Relativity došli vědci k hypotéze, že prorok Einstein mohl být i z planety Země,“ namítne Marťan.

„To snad ne?!“ zkoprní Venušan. „Že by takový génius byl pozemšťanem?“

„A co se ti na tom nelíbí?“ ptá se Venušan.

„No, je to divné,“ pokyvuje hlavou Marťan se zjevným opovržením a matně vzpomíná na školní dějepis. „Pozemšťani bydleli v jeskyních a v panelácích. Živili se mršinami a nakonec si celou planetu vyhodili do povětří… snad někdy na konci éry mamutů či dinosaurů.“

 „Nebylo to později?“ pochybuje Venušan, ale pak lhostejně pokrčí rameny: „Vlastně je to fuk. Možná máš pravdu. Galaktický pravěk mě ve škole nikdy moc nebavil.“

Poučení: Z pohledu nekonečného vesmíru je všechno relativní.

 

Obsah

ČLOVĚK BUDOUCÍ?. 1

NAPSALI ÚČASTNÍCI LITERÁRNÍCH DÍLEN DANY EMINGEROVÉ, POVÍDKOU PŘISPĚL I SPISOVATEL ONDŘEJ NEFF. 1

ILUSTROVALI STUDENTI FAKULTY DESIGNU A UMĚNÍ LADISLAVA SUTNARA.. 1

UMĚLÁ INTELIGENCE – AI 2

YAKEEN J. HELUS. 2

KVANTOVÁ FYZIKA.. 3

MIROSLAV TICHÝ.. 3

LES LOVCEM... 5

MAREK BUCKO.. 5

PŘÍPRAVY NA DEN X.. 7

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 7

VRÁSNĚNÍ 11

ŠIMON PRAVDA.. 11

NEOPĚTOVANÁ LÁSKA.. 13

STEFANIE MICHAEL. 13

VÍLA.. 13

LUCIE SVIBOVÁ.. 13

NÁVOD NA ŠTĚSTÍ 14

ANNA VOCELOVÁ.. 14

DĚDEČEK.. 16

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 16

KNIHOVNÍK.. 18

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 18

DREAMTIME. 21

MARTIN PARUCH.. 21

CESTA DO ZÁHROBÍ 23

EDITA DVOŘÁKOVÁ.. 23

PRVNÍ SNÍH.. 24

ŠIMON PRAVDA.. 24

JSOU JEŠTĚ JINÉ SVĚTY.. 25

JARKA RYMEŠOVÁ.. 25

ŽIVOT NA DRUHÉ STRANĚ. 28

ANDREA DUDAŠKO.. 28

MOJE CESTA BEZ PRÁTRU.. 29

KRYŠTOF PRAVDA.. 29

MOJE SCI-FI 31

MAREK GREGER.. 31

DIGITÁLNÍ DETOX.. 32

HANA HERMANOVÁ.. 32

ŘIŤOLEZEC V KONCÍCH.. 33

ANNA VOCELOVÁ.. 33

ON-LINE NEBO OFF-LINE?. 35

RADKA VODIČKOVÁ.. 35

JSME PŘÍLIŠ „SMART“. 37

ZDENĚK HART. 37

SYN ZASE NĚKDE FLÁMUJE. 38

HANA HERMANOVÁ.. 38

ZTRACENI NA INTERNETU.. 38

YAKEEN J. HELUS. 38

PÁD KRÁLOVNY.. 39

ZUZANA RYBAŘÍKOVÁ.. 39

MRZNOUT S PALCEM NAHORU.. 40

MICHAELA ČÁPOVÁ.. 40

PRABABIČKY NAŠÍ DOBY.. 42

BOHUNA KOPŘIVOVÁ.. 42

RAP OFF BÝT. 43

ŠIMON PRAVDA.. 43

POSLEDNÍ SCHOD.. 44

KRYŠTOF PRAVDA.. 44

JINÝ SVĚT. 45

ZUZANA KRATOCHVÍLOVÁ.. 45

PŘÍTEL NA TELEFONU.. 48

BOHDANA PUFFEROVÁ.. 48

BLOUDĚNÍ 49

JARKA RYMEŠOVÁ.. 49

LAJK PRO GERONTA.. 52

KLÁRA DVOŘÁKOVÁ.. 52

DIGI-DAMOKLŮV MEČ.. 54

GABRIELA LICHÁ.. 54

VIRTUÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ. 56

MARTIN TOMÁŠEK.. 56

ŽIVOT NA SÍTI 56

ŠÁRKA HRDINOVÁ.. 56

PROMĚNLIVÁ KRÁSA MAXIMUS PIXELUS. 58

MAREK GREGER.. 58

LAUREÁT. 59

MICHAL HEJNA.. 59

FOSFORESCENTNÍ SEN.. 59

VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ.. 59

NANOBOTI 60

ZUZKA KRATOCHVÍLOVÁ.. 60

JSEM ORANŽOVEJ. 62

JARKA RYMEŠOVÁ.. 62

ZÁZRAČNÉ UZDRAVENÍ 65

MICHAL HEJNA.. 65

ČERVENÁ.. 67

IRENA TATEROVÁ.. 67

PŘÁNÍ 69

MAREK BUCKO.. 69

HVĚZDNÉ VEDENÍ 71

MICHAELA ČÁPOVÁ.. 71

V DÁLI DRUHÝ SVĚT USÍNÁ.. 72

ŠIMON PRAVDA.. 72

ZPĚTNÝ CHOD.. 73

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 73

ZEMĚ ÚSMĚVŮ.. 76

NATAŠA RICHTEROVÁ.. 76

NÁLEZ. 80

ZUZKA KRATOCHVÍLOVÁ.. 80

PRÁZDNINY.. 83

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 83

COVID POSLALI Z VESMÍRU

LINDA HÁJKOVÁ.. 89

KONGRES BUBLIN.. 91

MIROSLAV TICHÝ.. 91

NEDĚLNÍ DOPOLEDNE. 93

YAKEEN J. HELUS. 93

AI A ALENA.. 94

JITKA SOVA.. 94

TELEFONNÍ BUDKA.. 95

STEFANIE MICHAEL. 95

PROGRAM ROKU 2090. 98

NATAŠA RICHTEROVÁ.. 98

TAJEMNÁ ZÁŘE NAD BALÍKEM... 100

MAREK BUCKO.. 100

ŽIVOT JE JEN JEDNA VELKÁ HRA.. 101

MARTIN ZVONÍČEK.. 101

MLČENÍ 103

ŠIMON PRAVDA.. 103

HROZBA.. 104

MICHAELA ČÁPOVÁ.. 104

UŽ JE TO TADY.. 104

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 104

PACH SMRTI 105

MIA KŘIŽKOVÁ.. 105

STEAK.. 105

MAREK BUCKO.. 105

ASTEROIDÍ 107

MIROSLAV TICHÝ.. 107

PORUCHA NENÍ NA VAŠEM PŘIJÍMAČI 107

MIROSLAV TICHÝ.. 107

MUŽ A ŽENA.. 116

ŠIMON PRAVDA.. 116

TROSEČNÍK PRÁZDNOTY.. 116

VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ.. 116

AMORÓZA.. 118

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 118

POD LAVINOU KOREKTNOSTI 125

MAREK GREGER.. 125

METAMORFÓZA.. 127

ONDŘEJ NEFF. 127

MUŽ PÉ. 131

ZUZANA KRATOCHVÍLOVÁ.. 131

PACHUŤ MOCI 134

VENDULA BEAUJOUAN LANGOVÁ.. 134

LÁSKA V NOVÉM SVĚTĚ. 138

MARTINA KŘÍŽKOVÁ.. 138

DOMÁCÍ STRIPTÝZ. 140

MAREK BUCKO.. 140

TĚŽKÝ ŽIVOT. 142

MICHAL HEJNA.. 142

OSTROV.. 143

STANISLAV ROKOS. 143

MĚLO PRAVDU, JSEM ÚCHYL! 150

JARKA RYMEŠOVÁ.. 150

POHLAVNÍ RESET. 153

ANNA VOCELOVÁ.. 153

SLZA V ČOKOLÁDOVÝCH OČÍCH.. 156

ZDENA SOUČKOVÁ.. 156

BABIČKA SE PŘECE JEN V JEDNÝ VĚCI MÝLILA.. 158

JARKA RYMEŠOVÁ.. 158

RODINNÁ PAMÁTKA.. 162

KATEŘINA POSPÍŠILOVÁ.. 162

ZLATÁ TROFEJ LEHKÉ ŽENY.. 163

MICHAELA ČÁPOVÁ.. 163

PŘÍJEMNÝ VEČER.. 166

MICHAL HEJNA.. 166

MARIE TEREZIE. 166

MAREK GREGER.. 166

RHEA.. 173

STEFANIE MICHAEL. 173

PODIVNÝ NÁLEZ. 177

MICHAL HEJNA.. 177

VESMÍRNÉ MHD.. 177

MIROSLAV TICHÝ.. 177

KONTAMINACE. 178

STEFANIE MICHAEL. 178

ZEMĚ. 180

KATEŘINA SURMOVÁ.. 180

ZDROJ. 182

STEFANIE MICHAEL. 182

JAK BY VYPADAL SVĚT BEZ SKLA A KOVU.. 184

MAREK BUCKO.. 184

STOPA V MOŘI VESMÍRNÉHO PRACHU.. 185

STEFANIE MICHAEL. 185

POKLADY ZE SKLÁDKY A KOUZLO NAMÁTKY.. 189

MAREK BUCKO.. 189

CESTOVÁNÍ ZA PADESÁT LET. 190

HANA HERMANOVÁ.. 190

LABELLE. 190

JANA BEDNÁŘOVÁ.. 190

VYSÍDLENCI 193

STEFANIE MICHAEL. 193

EVOLUČNÍ RESET. 195

JIŘÍ WILSON NĚMEC.. 195

EINSTEIN A MIMOZEMŠŤANÉ. 196

DANA EMINGEROVÁ.. 196