Divná návštěva - napsala Anastassiya Astashkina

Se strýcem se moc nevidíme, ale včera, když k nám nakonec přijel, vzpomněla jsem si proč po jeho návštěvám až tak netoužíme.
“Dáš si čaj?” zeptala jsem se.
”Radši kávu s citronem, prosím. Máš bio-citrony? Snažím se jíst zdravě.”
”Nemám. Jsou úplně stejné, ale dražší.”
“Ty to nechápeš. No nic. Je dobře, že mám svoje,” vytáhl citrony s nálepkou “bio” a tuňákově sendviče, které mu nejspíš připravila jeho manželka.
“Chudák manželka. Zajímalo by mě, kde sehnala bio tuňák,” pomyslela jsem si a mezitím jsem přinesla kávu a jahodovou marmeládu, kterou udělala moje babička.
Obvykle strýcovi nechutná vůbec nic, ale babiččinu marmeládu milujeme všichni.
”Díky! Tak co, jak se ti daří?” zeptal se strýc a zároveň přidal marmeládu do svého tuňákového sendviče. Fuj!
”Fajn, koupila jsem si nový mobil, má dobrou kameru, a teď můžu...”
”Echhh, proč vaše generace vždycky potřebuje ty poslední iPhony, vždyť jsem ti říkal, že vláda tě špehuje přes tvůj mobil a ty o tom ani nevíš! Poslouchá tvé konverzace a čte tvoje chaty!” naštvaně praštil do stolu tak, že málem vylil kávu.
“No, a co z toho? Nejsme v pravěku. I kdyby mě sledovali přes mobil, tak jen pro policii a marketing. Nedělám nic ilegálního, takže mě to nezajímá,” odpověděla jsem naštvaně. “Radši mi řekni, jak se máš ty?”
”Mám se skvěle, koupil jsem dceře byt v Praze!”
”Cože? Jak jsi na to vydělal, když pracuješ na úřadě?”
”Nooo, nikomu to neříkej, ale prodávám kalkulačky jako bokovku,” mrkl na mě strýc.
“Kalkulačky? No, určitě… Tak proto je takový paranoidní,” pomyslela jsem si. 

Byla jsem v šoku a nevěděla jsem, co mám na to říct. Naštěstí mu zazvonil mobil.
“Promiň, volají z práce,” nervózně řekl strýc.
”V deset hodin večer?” divila jsem se.
”Haló? Aha...jasně, budu tam,” strýc začal balit věci, i když se mu kvůli stresu třásly ruce.
”Promiň, musím jet. Díky za kávu,” rychle vyběhl strýc a zabouchnul dveře.
“To bylo určitě divný,” pomyslela jsem si. 

Nesnědl ani svoje sendviče s tuňákem a marmeládou.