Nezamrznou jen kaluže a mokrá tráva, ale také zvuky. Někdy se mi zdá, že zamrzne dokonce i čas a v tu chvíli bych mohla běhat věčně.
Jako obvykle našlapuji i tentokrát po mojí obvyklé trase. Pod nohama mi křupe zmrzlé listí a líbí se mi
vidět svůj dech v podobě malého obláčku před ústy. A tak zklidním dýchání, natáhnu krok a trasu si ještě o něco prodloužím. Nejdříve ulicemi, potom lesem, než nakonec vyběhnu na vyhlídku nad Prahou.
Zastavím, abych se podívala na mobil, jestli i na něm zamrznul čas. Chci ho odemknout, ale kdepak,
telefon je úplně vybitý. Odtud bych mohla běžet už jen z kopce a byla bych doma. Bez telefonu to
zvládnu, leda že bych si tu zlomila nohu. Chystám se vyrazit směrem k osvětlené ulici, ale pak mě
něco zarazí. Možná závan větru s vůní dálky nebo jen osvobozující pocit, který zažije jedině člověk
s vybitým telefonem v kapse. Zatoužím ztratit se na chvíli všem z dosahu. Mám jedinečnou šanci.
Váhám jen chviličku.
Už se nechystám seběhnout dolů k městu, namísto toho si dotáhnu tenisky. Pak ještě naposledy
zahalím pražská světla do obláčku z mých úst a vyběhnu k lesu. Zklidním dech, natáhnu krok a za
okamžik ztrácím z dosahu i ty nejodlehlejší domy města. Světlo z čelovky mi příliš nestíhá, takže
občas dopadám nohama do tmy. Výsknu si radostí. Daleko od vyhlídky na Prahu pak zmizím mezi
stromy.
Člověk je údajně obdařen mimořádnou vytrvalostí. Dokáže prý během dlouhého běhu uhnat jakékoliv
zvíře. Ne že bych si to myslela o sobě konkrétně, ale ta myšlenka mi onoho večera připadá docela
reálná. Myslím na to, když do strmého kopce dýchám klidně a pravidelně. Nebo tehdy, když se
konečně cesta narovná, les rozestoupí a já pokračuji plna sil k horizontu, který se v dáli potkává
s noční oblohou. Vdechnu trochu hvězd do plic a natáhnu krok.
Noc je zrovna ve svojí polovině, když roztáhnu křídla. Přelétnu potok v tmavém údolí a když se ocitnu
zpět na zemi, došlapuji tak zlehka, že vlastně pochybuji, jestli vůbec došlapuji. Běžím napříč lesem,
kde se mohutné stromy uklánějí a listí kolem mě se zvíří. Svítící oči v houští mě udiveně pozorují a já
bych je nejraději vyzvala na běžecký souboj. A tak zklidním dech, natáhnu krok a svítící oči mi
nestíhají.
Sněží. Vločky padají tak rychle a v takové intenzitě, že na chvíli ztrácím představu o všem ostatním.
Nevím, kde jsem, kdo jsem, čí jsem… Vím jen, že běžím.
Napadne tolik sněhu, že celá noční krajina září. Sníh pod nohama vrže, křupe, vzpírá se, ale vždy
nakonec mojí botě ustoupí. Na pláni panuje úplné bezvětří. Pak ale cosi lehce zašumí. Rozhlédnu se
kolem sebe. Začíná svítat.
Vůbec nevím, kam až jsem doběhla. Asi vypadám trochu zmateně. Každopádně číšník na baru na mě
kouká dost divně. Nedivím se mu. Je brzo ráno a právě mu do hospody vtrhla mokrá, unavená, ale
šťastná ženská v běžeckém oblečení. Přinese mi čaj a prohodíme pár slov. „Jasně, není problém,“
řekne a zmizí vedle v místnosti. Pak se vrátí a jde rovnou ke mně. Ještě naposledy si spokojeně
odfrknu, než mi podá nabíječku na telefon.
