 |
| Foto pamětní desky Z. Freuda v Příboře: Michal Maňas |
Marně. Obličej mám asi od třinácti let lemovaný poměrně typickou ozdůbkou dospívajících - zánětem vlasové folikuly a mazových žláz. Drobná poznámka od budoucího lékaře, na obličeji je akné neestetické, ovšem poměrně typické.
Jsem Milan a jsem deprimovaným, vyhořelým a sexuálně frustrovaným studentem lékařské fakulty. Mezi své zábavnější dny řadím ty, které trávím na přednáškách a na praxích. Víkendy jsou pro mne děsivou připomínkou toho, jak osaměle (a nebo hůř... se svojí matkou) bych mohl žít, pokud by mi nevyšel můj sen stát se nechutně bohatým a žádaným předním plastickým chirurgem.Zamykám byt a urychleně vybíhám k tramvajové zastávce.
„Zkoumám si tu krátery v zrcadle a přitom jdu pozdě na přednášku.“
Moje krátké lehce obtloustlé nohy mě ovšem nenesou k cíli tak rychle jak bych si přál. Ranní špička je v plné síle a všude je rušno. Zadýchaný dobíhám na přechod a bez rozmyslu jdu vpřed. Když v tu najednou rána.
„Chlapče, no tak, vstávejte!“
„Chlapče, no tak, vstávejte!“
Zmatený se probouzím ze mdlob a moje vlastní hlava se zdá býti nezvykle těžká.
„No tak ale už... Steh auf!“ Ruku mi podává vysoký muž s kulatými brýlemi. „Musíme se odklidit z cesty nebo vás srazí další blázen na bicyklu.“
„Kdo jste? Srazilo mě kolo?“
„Pojďme se tu posadit. pojďte.“
„Pojďme se tu posadit. pojďte.“
Neznámý stařec s německým přízvukem mne bere okolo ramen a doprovází mne směrem k lavičce. Posadíme se a hledíme na sebe. Pod vousem se mu objeví drobný úsměv. „Milane, jste v životě šťastný?“
„Chlape co jste zač? Proč se mě na tohle jako ptáte?“
„Jsem tu abych vám poradil a pomohl.“
„Chlape co jste zač? Proč se mě na tohle jako ptáte?“
„Jsem tu abych vám poradil a pomohl.“
Otřepu se z prvotního šoku a odpovídám mu: „Já nestojím o vaše rady, jste hodný že jste mi pomohl, ale já pospíchám.“
„No tak... chvíli semnou ještě poseďte.“
„No tak... chvíli semnou ještě poseďte.“
Já už si ale sbírám věci a zvedám se z lavičky.
„Než odejdete...“ Nenechám ho dokončit větu a odcházím. „Urovnejte si vztahy se svou matkou chlapče!“ křičí na mě z lavičky stařec. To už ale pospíchám směrem k tramvajové zastávce.
„Než odejdete...“ Nenechám ho dokončit větu a odcházím. „Urovnejte si vztahy se svou matkou chlapče!“ křičí na mě z lavičky stařec. To už ale pospíchám směrem k tramvajové zastávce.
Letmo se ohlédnu a stařec nikde. Divnej den, říkám si když nastupuju do tramvaje.
Zadání:
Vyberte nějakou známou historickou literární postavu a dosaďte ji do přítomnosti.
