 |
| Foto: Autorka |
Máte-li duši dobrodruha, určitě vás v Louisianě nalákají močály v deltě Mississippi. V bayou čeká nejen snová krajina s cypřiši vyrůstajícími z bahnem zakalené vody, ale i horkem zlenivělí aligátoři ukrytí v hustém rákosí. Přiblížit se k nim můžete na kajaku, loďkou, nebo když nasednete do airboatu.
Toužíme po autenticitě bez davů turistů, a tak se v horkém letním dni vydáváme do Montegutu na západ od New Orleans. Vysokou vlhkostí vzduchu se nám lepí šaty na tělo.
Recepční z hotelu si ťuká na čelo, když říkám, že v Pointe-aux-Chenes si půjčíme kajaky a z nich se chystáme pozorovat aligátory.
„Všude se nám tady přemnožují,“ varuje. „Úřady dříve platily 68 dolarů za ulovený kus a dnes dávají jenom 10 dolarů. Soukromníci se proto na lov aligátorů vykašlali.“
Odradit se rozhodně nenecháme. Přece, když něco není zakázané, nebude to tak nebezpečné.
Močály jsou přístupné po silnici, která se někdy klene nad oblastmi přikrytými vodou.
Z Houmy do Montegutu projíždíme vesnicemi, kde se prolíná spousta kanálů. Svádějí bažiny do řečiště a jsou propojené s Mexickým zálivem.
Většina dřevěných domů je na kůlech a obydlená pouze v prvním patře. Mnohá stavení jsou stále opuštěná poté, co si uragán Katrina zařádil v Louisianě před dvaceti lety tak silně, že zanechal zemi na dlouho v troskách.
Močály jsou přístupné po silnici, která se někdy klene nad oblastmi přikrytými vodou.
Z Houmy do Montegutu projíždíme vesnicemi, kde se prolíná spousta kanálů. Svádějí bažiny do řečiště a jsou propojené s Mexickým zálivem.
Většina dřevěných domů je na kůlech a obydlená pouze v prvním patře. Mnohá stavení jsou stále opuštěná poté, co si uragán Katrina zařádil v Louisianě před dvaceti lety tak silně, že zanechal zemi na dlouho v troskách.
Na místě, kde končí souš a začíná wetland neboli slaný mokřad, nám v Pointe-aux-Chenes ochotně půjčují kajaky Eddie a Lisa.
„Určitě uvidíte volavky, ryby a nějakého aligátora. Ale nebojte se, oni se k lidem moc nepřibližují!“ ujišťuje nás Lisa a natahuje ruku s papírem, kde se máme podepsat pod prohlášení, že jsme si vědomi všech rizik. Nuže, spolehneme se na své svaly a pádla.
Po prvotním boji s proudem se rozjíždíme vodní autostrádou. Po stranách se tyčí sloupy napětí a zkamenělé stromy, u břehů vyrůstá rákosí a vysoká tráva. Obeplouváme ostrůvky s porostem v naprostém tichu. Občas před námi vyskočí menší či větší rybka, jindy zakřičí volavka.
Náhle se vynoří nad hladinu vypouklé skelné oči aligátora. Zastavíme a on se vnoří zpět do vody. Ani se mu nedivím, je děsné vedro a kolem bzučí spousta hmyzu.
Těch párů očí sice uvidíme ještě několik, avšak žádnému aligátorovi se nechce příliš se vystavovat. Když jeden konečně ve vodě zabouří, raději zabereme a bleskově plujeme k molu.
Airbouat s bláznivým průvodcem Jerremym
Popojedeme přes Houmu zpět na východ a poblíž Des Allemands si pronajmeme airboat i s průvodcem Jeremym. Pokud ho tedy průvodcem můžeme nazývat. Ten chlap je totální magor!
Nejdřív posloucháme, jak se dohaduje s nějakou babou půl hodiny po telefonu. Pak s námi prohání svůj hlučný vzdušný člun močály hlava-nehlava, žaludek-nežaludek přes všechny travnaté drny, trouchnivějící kmeny, narůžovělá kolena stromů, obří leknínové lupeny, ježaté rákosí a všudypřítomné bahno. Sotva se vyhne vzrostlým cypřišům a vrbám.
Přitom nám vesele vypráví, jak si bude brát Lanu Del Rey, známou americkou zpěvačku, a nakonec vyleze uprostřed pustiny do aligátořího hnízda a hrabe se jim ve vejcích. Kdyby na něj rozzuřená samice zaútočila, jak bychom se odtud, sakra, dostali?
Naštěstí aligátory přitahuje spíše kuřecí v kýblu na palubě, než on sám. Zadaří se nám tudíž nejen zblízka uzřít jejich drsnou nahnědlou kůži a ostnatý ocas, ale i nahlédnout pár aligátorům přímo do široké zaoblené tlamy s obrovským růžovým jazykem a 92 drobnými zuby.
„To jsou samice Bella a Anna a samec Baba,“ zahlaholí rozšafně. Nám ale chybí autenticita. Je to takové prvoplánové setkání, když průvodce ví, kde zvířata hnízdí a láká je na maso.
Na aligátořím jezeře
V jezeře plave kromě 1800 aligátorů i cypřišový les. Teď se odráží na hladině v odpoledním slunci. Na větvích visí řetězce španělského mechu. Cypřiše mají odpuzovat komáry, ale mušky a tiplice štípou dál, úplně stejně jako s repelentem.
Kromě aligátorů tu hnízdí na dvě stě druhů ptáků a kapitán Greg nám ukazuje volavky, ibise i kolpíka. Krouží mezi stromy a hledá želvy a aligátory:
„Zrána jich tu bylo víc, teď jsou kvůli horku potopení pod vodou.“
Venku je 36 stupňů ve stínu. Sledujeme tlící kmeny a občas na některém z nich polehává zívající jedinec, který byl zřejmě u konce s dechem. Jsem zvědavá, jak jsou staří. Greg nám vysvětluje: „Aligátoři nejrychleji rostou prvních pět let a posléze pomaleji. Většině je mezi 30 a 50 lety. Ale mohou se dožít i stovky,“ hádá pohledem jejich věk. Idylku nám trochu narušuje holčička s poštěkávajícím psíčkem. Máme obavy, aby hladový aligátor nedostal chuť na psí maso a holčička neponořila svou ruku do vody pro upuštěné sluneční brýle.
Kapitán je však nekompromisní: „Brýle ani psi se z jezera neloví!“
Vcelku jsme si hon za louisianskými aligátory třemi způsoby užili v poklidu bez davu turistů. Jen nám chyběla kuráž přivydělat si jejich lovem. Stačilo, že jsme přežili bez úhony. Jo, a ten náš náš aligátoří průvodce Jeremy magor nebyl, když tvrdil, že si vezme známou popovou hvězdu Lanu Del Rey. Svatbu měli včera. 26. září v zátoce bažin mezi aligátory.
„Určitě uvidíte volavky, ryby a nějakého aligátora. Ale nebojte se, oni se k lidem moc nepřibližují!“ ujišťuje nás Lisa a natahuje ruku s papírem, kde se máme podepsat pod prohlášení, že jsme si vědomi všech rizik. Nuže, spolehneme se na své svaly a pádla.
Po prvotním boji s proudem se rozjíždíme vodní autostrádou. Po stranách se tyčí sloupy napětí a zkamenělé stromy, u břehů vyrůstá rákosí a vysoká tráva. Obeplouváme ostrůvky s porostem v naprostém tichu. Občas před námi vyskočí menší či větší rybka, jindy zakřičí volavka.
Náhle se vynoří nad hladinu vypouklé skelné oči aligátora. Zastavíme a on se vnoří zpět do vody. Ani se mu nedivím, je děsné vedro a kolem bzučí spousta hmyzu.
Těch párů očí sice uvidíme ještě několik, avšak žádnému aligátorovi se nechce příliš se vystavovat. Když jeden konečně ve vodě zabouří, raději zabereme a bleskově plujeme k molu.
Budeme muset jít na hon aligátorů jinak! Co vyzkoušet airboat?
Popojedeme přes Houmu zpět na východ a poblíž Des Allemands si pronajmeme airboat i s průvodcem Jeremym. Pokud ho tedy průvodcem můžeme nazývat. Ten chlap je totální magor!
Nejdřív posloucháme, jak se dohaduje s nějakou babou půl hodiny po telefonu. Pak s námi prohání svůj hlučný vzdušný člun močály hlava-nehlava, žaludek-nežaludek přes všechny travnaté drny, trouchnivějící kmeny, narůžovělá kolena stromů, obří leknínové lupeny, ježaté rákosí a všudypřítomné bahno. Sotva se vyhne vzrostlým cypřišům a vrbám.
Přitom nám vesele vypráví, jak si bude brát Lanu Del Rey, známou americkou zpěvačku, a nakonec vyleze uprostřed pustiny do aligátořího hnízda a hrabe se jim ve vejcích. Kdyby na něj rozzuřená samice zaútočila, jak bychom se odtud, sakra, dostali?
Naštěstí aligátory přitahuje spíše kuřecí v kýblu na palubě, než on sám. Zadaří se nám tudíž nejen zblízka uzřít jejich drsnou nahnědlou kůži a ostnatý ocas, ale i nahlédnout pár aligátorům přímo do široké zaoblené tlamy s obrovským růžovým jazykem a 92 drobnými zuby.
„To jsou samice Bella a Anna a samec Baba,“ zahlaholí rozšafně. Nám ale chybí autenticita. Je to takové prvoplánové setkání, když průvodce ví, kde zvířata hnízdí a láká je na maso.
Přejíždíme do Breaux Bridge přes nejdražší dálnici Spojených států, která vede dlouhých 27 kilometrů nad bažinami Atchafalaya. Hloubáme, jak v těchto podmínkách mohli žít Indiáni a Akáďané vyhnaní z Nového Skotska. Ani se nedivím pověsti o vlkodlaku Rougarou, který honil v noci zdejší katolické obyvatele, pokud na zápraží nezanechali třináct mincí. Vlkodlak byl totiž hloupý a uměl počítat jen do dvanácti, tak počítal stále dokola.
U Martinova jezera sídlí jediný provozovatel lodí. Zaplatíme si plavbu s kapitánem na motorové loďce. Sdílíme ji s mladou hispánskou rodinou a jejich psíkem.V jezeře plave kromě 1800 aligátorů i cypřišový les. Teď se odráží na hladině v odpoledním slunci. Na větvích visí řetězce španělského mechu. Cypřiše mají odpuzovat komáry, ale mušky a tiplice štípou dál, úplně stejně jako s repelentem.
Kromě aligátorů tu hnízdí na dvě stě druhů ptáků a kapitán Greg nám ukazuje volavky, ibise i kolpíka. Krouží mezi stromy a hledá želvy a aligátory:
„Zrána jich tu bylo víc, teď jsou kvůli horku potopení pod vodou.“
Venku je 36 stupňů ve stínu. Sledujeme tlící kmeny a občas na některém z nich polehává zívající jedinec, který byl zřejmě u konce s dechem. Jsem zvědavá, jak jsou staří. Greg nám vysvětluje: „Aligátoři nejrychleji rostou prvních pět let a posléze pomaleji. Většině je mezi 30 a 50 lety. Ale mohou se dožít i stovky,“ hádá pohledem jejich věk. Idylku nám trochu narušuje holčička s poštěkávajícím psíčkem. Máme obavy, aby hladový aligátor nedostal chuť na psí maso a holčička neponořila svou ruku do vody pro upuštěné sluneční brýle.
Kapitán je však nekompromisní: „Brýle ani psi se z jezera neloví!“
Vcelku jsme si hon za louisianskými aligátory třemi způsoby užili v poklidu bez davu turistů. Jen nám chyběla kuráž přivydělat si jejich lovem. Stačilo, že jsme přežili bez úhony. Jo, a ten náš náš aligátoří průvodce Jeremy magor nebyl, když tvrdil, že si vezme známou popovou hvězdu Lanu Del Rey. Svatbu měli včera. 26. září v zátoce bažin mezi aligátory.
 |
| Lanu Del Rei si náš aligátoří průvodce Jeremy Dufrene včera opravdu vzal. Bulvár psal o bizarním obřadu v zátoce u bažin mezi aligátory. |
Původní verze:
V horkém letním dni, kdy se nám vysokou vlhkostí vzduchu lepí šaty na tělo, se vydáváme na kajak do Montegutu na západ od New Orleans.
Recepční hotelu si ťuká na čelo, když mu říkám, že se chystáme pozorovat aligátory z kajaku a hlásí: „Aligátoři se nám tady přemnožují. Úřady dříve platily 68 dolarů za ulovený kus a dnes dávají už jenom 10 dolarů. Soukromníci se tedy na lov aligátorů vykašlali.“ Odradit se rozhodně nenecháme. Přece, když něco není zakázané, nebude to tak nebezpečné.
Močály jsou přístupné po silnici, která se někdy stylově klene nad oblastmi přikrytými vodou.
Močály jsou přístupné po silnici, která se někdy stylově klene nad oblastmi přikrytými vodou.
Z Houmy do Montegutu projíždíme vesnicemi, kde se prolíná spousta kanálů, které svádějí bažiny do řečiště a jsou propojené s Mexickým zálivem. Většina dřevěných domů je na kůlech a obydlená pouze
v prvním patře. Ani se není co divit. Před dvaceti lety si v Louisianě uragán Katrina zařádil natolik silně, že tu dodnes zůstaly některé domy opuštěné či v troskách.
Na místě, kde končí souš a začíná wetlands neboli slaný mokřad v Pointe-aux-Chenes, nám Eddie
Vcelku jsme si hon za louisianskými aligátory třemi způsoby užili v poklidu bez davu turistů. Jen nám chyběla kuráž přivydělat si jejich lovem. Stačilo, že jsme přežili bez úhony. Aligátoři opravdu nejsou zlí!
Na místě, kde končí souš a začíná wetlands neboli slaný mokřad v Pointe-aux-Chenes, nám Eddie
a Lisa ochotně půjčí kajaky. Jsou moderní se sedátkem, na vlastní pohon. Rychlejší na pedály už jsou pryč. „Určitě uvidíte volavky, ryby a nějakého aligátora, ale nebojte se, oni se k lidem moc nepřibližují!“ ujišťuje nás Lisa a natahuje ruku s papírem, kde se máme podepsat pod prohlášení,
že jsme si vědomi všech rizik. Nuže, spolehneme se na své svaly.
Po prvotním boji s proudem se rozjíždíme vodní autostrádou. Po stranách se tyčí sloupy napětí
Po prvotním boji s proudem se rozjíždíme vodní autostrádou. Po stranách se tyčí sloupy napětí
a zkamenělé stromy, vyrůstá rákosí a vysoká tráva. Obeplouváme ostrůvky s porostem v naprostém tichu. Občas před námi vyskočí menší či větší rybka, jindy zakřičí volavka a pak se náhle vynoří nad hladinu vypouklé skelné oči aligátora. Zastavíme se a on se vnoří zpět. Ani se mu nedivím, je děsné vedro a bzučí kolem spousta hmyzu. Těch párů očí sice uvidíme ještě několik, avšak žádnému aligátorovi se nechce příliš vystavovat. Když zabouří, zabereme a bleskově plujeme k molu.
Budeme muset jít na hon aligátorů jinak! Co vyzkoušet airboat?
Popojedeme přes Houmu zpět na východ a poblíž Des Allemands si pronajmeme airboat i s průvodcem Jeffem. Pokud ho tedy průvodcem můžeme nazývat. Ten chlap je totální magor! Nejdřív posloucháme, jak se dohaduje s nějakou babou půl hodiny po telefonu, pak s námi prohání svůj hlučný vzdušný člun močály hlava nehlava, žaludek nežaludek přes všechny travnaté drny, trouchnivějící kmeny, narůžovělá kolena stromů, obří leknínové lupeny, ježaté rákosí a všudypřítomné bahno, sotva se vyhne vzrostlým cypřišům a vrbám, a přitom nám vesele vypráví, jak si bude brát Lanu Del Rey, a nakonec vyleze uprostřed pustiny do aligátořího hnízda a hrabe se jim ve vejcích. Kdyby na něj rozzuřená samice zaútočila, jak bychom se odtud sakra dostali?
Naštěstí aligátory přitahuje spíše kuřecí v kýblu na palubě než on sám. Zadaří se nám tudíž nejen zblízka uzřít jejich drsnou nahnědlou kůži a ostnatý ocas, ale i nahlédnout pár aligátorům přímo do široké zaoblené tlamy s obrovským růžovým jazykem a 92 drobnými zuby. „To jsou samice Bella
Budeme muset jít na hon aligátorů jinak! Co vyzkoušet airboat?
Popojedeme přes Houmu zpět na východ a poblíž Des Allemands si pronajmeme airboat i s průvodcem Jeffem. Pokud ho tedy průvodcem můžeme nazývat. Ten chlap je totální magor! Nejdřív posloucháme, jak se dohaduje s nějakou babou půl hodiny po telefonu, pak s námi prohání svůj hlučný vzdušný člun močály hlava nehlava, žaludek nežaludek přes všechny travnaté drny, trouchnivějící kmeny, narůžovělá kolena stromů, obří leknínové lupeny, ježaté rákosí a všudypřítomné bahno, sotva se vyhne vzrostlým cypřišům a vrbám, a přitom nám vesele vypráví, jak si bude brát Lanu Del Rey, a nakonec vyleze uprostřed pustiny do aligátořího hnízda a hrabe se jim ve vejcích. Kdyby na něj rozzuřená samice zaútočila, jak bychom se odtud sakra dostali?
Naštěstí aligátory přitahuje spíše kuřecí v kýblu na palubě než on sám. Zadaří se nám tudíž nejen zblízka uzřít jejich drsnou nahnědlou kůži a ostnatý ocas, ale i nahlédnout pár aligátorům přímo do široké zaoblené tlamy s obrovským růžovým jazykem a 92 drobnými zuby. „To jsou samice Bella
a Anna a samec Baba“ zahlaholí rozšafně. Je to takové prvoplánové, vědět, kde hnízdí a lákat je na maso.
Najdeme autenticitu na aligátořím jezeře?
Přejíždíme přes nejdražší dálnici Spojených Států vedoucí dlouhých 27 kilometrů nad bažinami Atchafalaya do Breaux Bridge. Jak v těchto podmínkách mohli žít Indiáni a Akáďané vyhnaní z Nového Skotska? Ani se nedivím pověsti o vlkodlaku Rougarou, který honil zdejší katolické obyvatele, pokud na zápraží nezanechali třináct mincí. Vlkodlak byl totiž hloupý a uměl počítat jen do dvanácti.
U Martinova jezera sídlí jediný provozovatel lodí. Zaplatíme si plavbu na motorové loďce s kapitánem po jezeře. Sdílíme ji s mladou hispánskou rodinou a jejich psiskem.
V jezeře plave kromě 1800 aligátorů i cypřišový les, který se odráží na hladině v odpoledním slunci.
Najdeme autenticitu na aligátořím jezeře?
Přejíždíme přes nejdražší dálnici Spojených Států vedoucí dlouhých 27 kilometrů nad bažinami Atchafalaya do Breaux Bridge. Jak v těchto podmínkách mohli žít Indiáni a Akáďané vyhnaní z Nového Skotska? Ani se nedivím pověsti o vlkodlaku Rougarou, který honil zdejší katolické obyvatele, pokud na zápraží nezanechali třináct mincí. Vlkodlak byl totiž hloupý a uměl počítat jen do dvanácti.
U Martinova jezera sídlí jediný provozovatel lodí. Zaplatíme si plavbu na motorové loďce s kapitánem po jezeře. Sdílíme ji s mladou hispánskou rodinou a jejich psiskem.
V jezeře plave kromě 1800 aligátorů i cypřišový les, který se odráží na hladině v odpoledním slunci.
Na větvích visí řetězce španělského mechu. Cypřiše mají odpuzovat komáry, ale mušky a tiplice štípou dál, úplně stejně jako s repelentem. Kromě aligátorů tu hnízdí na dvě stě druhů ptáků a kapitán Greg nám ukazuje volavky, ibise i kolpíka. Krouží mezi stromy a hledá želvy a aligátory:
„Zrána jich tu bylo víc, teď jsou kvůli horku potopení pod vodou.“ Venku je 36 stupňů ve stínu. Sledujeme tlící kmeny a občas na některém z nich polehává zívající jedinec, který je zřejmě u konce s dechem. Jsem zvědavá, jak jsou staří. Greg nám vysvětluje: „Aligátoři nejrychleji rostou prvních pět let a posléze pomaleji. Většině je mezi 30 a 50 lety, i když se mohou dožít 100 let.“ a hádá pohledem jejich věk. Idylku nám trochu narušuje holčička s poštěkávajícím psíčkem. Máme obavy, aby hladový aligátor nedostal chuť na psí maso a holčička neponořila svou ruku do vody pro upuštěné sluneční brýle. Kapitán je však nekompromisní: „Brýle ani psíci se z jezera neloví!“
Vcelku jsme si hon za louisianskými aligátory třemi způsoby užili v poklidu bez davu turistů. Jen nám chyběla kuráž přivydělat si jejich lovem. Stačilo, že jsme přežili bez úhony. Aligátoři opravdu nejsou zlí!
Zadání:
Napište cestopis, na který nalákáte co nejvíc čtenářů.
