Jak mě zklamal Krakonoš - napsala Hana Hermanová

Foto: Miroslav Tomeš

„Jak jen je ta básnička od Skácela?“ snažím se rozpomenout si na malém venkovském nádraží, které žlutě svítí do temně modré ranní tmy. 

Jsou malá nádraží, kde nikdo nečeká? Najednou je v nás příliš člověka? 

Tak nějak, přibližně, ale můj mozek takhle brzo ráno ještě nefunguje. Na třetí koleji stojí vlak, který sem nepatří. Parní lokomotiva a dřevěné vagóny, na jednom vymalovaný československý lvíček. Promnu si oči a chvíli si pohrávám s myšlenkou, že místo do ranního rychlíku Krakonoš směr Praha, hlavní nádraží, nasednu do jednoho z těch dřevěných vagónů a nechám se zavést někam daleko, do jiné doby a do jiné dimenze. A chtěla bych tam vůbec? 

Všimnu si velkého transparentu s nápisem Legiovlak. Aha, takže nechtěla, první světová válka, a kdybych ji náhodou přežila, za chvíli by přišla ta druhá, kterou už delší dobu podezřívám z toho, že nebyla poslední. 

Až se odpoledne vrátíme s Andrejem z Prahy, alespoň si ten vlak prohlédneme. Miluje historii československých legionářů a miluje prohlížení uniforem a děl a všech těch zbraní, u kterých nevím, jak se jmenují, pro mě je to všechno flinta. Ne, nemiluje válku a taky má strach z té příští, v jeho zemi je to ještě blíž než v té mojí, zrovna včera v noci lítaly nad Tulceou ruské vojenské drony. Andrej válku rád nemá, ale vojáčky, ty miluje.

V knihobudce najdu Příběh kriminálního rady, vydání z roku 1975 z edice Klíč. 

Knihobudka je kouzelná a ví, že já nemiluju ani válku ani vojáčky, ale miluju Ladislava Fukse. Minulý rok mi tu nechala Nebožtíky na bále, vydání z roku 1989 ze stejné edice, a předminulý rok Myši Natalie Mooshaberové, vydání z roku 1970, tentokrát z edice Žatva. 

Chtěla bych nechat v knihobudce lísteček, že bych si příští rok touhle dobou, na konci léta, ještě snažně prosila Vévodkyni a kuchařku, vydání z roku 1987, ta mi ve sbírce velmi chybí a je to moje nejoblíbenější, ale Spalovače mrtvol ani mít nemusím, protože mi teď knížky o válce nedělají vůbec dobře. Ale třeba by se kouzelná knihobudka urazila a přestala fungovat a místo Ladislava Fukse mi nabízela knihu „jak rozumět mužům“ jako ta knihobudka v Železné Rudě. 

To už ale ospalý nádražní rozhlas zahraje začátek melodie Černé oči, jděte spát, vždyť musíte ráno vstát, však já už jsem vstala, brzo ráno, abych stihla rychlík Krakonoš, který, jak mi teď rozhlas oznamuje klidným hlasem Václava Knopa, jehož ozvěna se rozléhá nad přehradou Rozkoš, právě přijíždí na druhou kolej.

A cesta do Prahy jde jako po másle, přeci jen má Jaroslav Rudiš pravdu, že je to krásné cestovat vlakem. Jen o záchodech ve vlacích, o těch ve svých knihách nikdy nepíše. 

V Krakonošovi na záchodě neteče voda, ale jinak všechno funguje, dám si snídani od pána s vozíčkem, silné kafe a gumový croissant, připojím se k wifi, v 5:55 zamávám z okénka svému rodnému městu a přesně v 7:43 vystupuju na hlavním nádraží v Praze. 

Na letišti jsem o půl deváté a podle lidí vycházejících ze skleněných dveří příletové zóny se snažím odhadnout, jestli přiletěli z Bukurešti. Ale dneska se to už nepozná, vypadáme všichni tak nějak stejně, i když si ještě Zápáďáci nalhávají, že pořád vypadají líp než my ze středu a východu Evropy. Můj rumunský manžel Andrej nakonec dorazí opálený a nevyspalý, není to lehké tenhle akademický život, když musíte učit i o prázdninách, ale naštěstí na letní univerzitě v Sikulsku vařili výborný guláš a ten Andrej miluje skoro víc než vojáčky, ale na guláši se shodneme, ten milujeme oba. 

Během objednávání Uberu směrem na nádraží na něj vysypu, že nám Krakonoš zpátky jede už v 10:09, a musíme tedy spěchat. 

Andrej není tím plánem nadšený, chce si dát nejdřív české pivo a guláš, nebo alespoň gulášovou polévku v opravené secesní nádražní kavárně, kde číšnice nikam nespěchají, to jen cestující jsou nervózní, že jim za deset minut odjíždí mezinárodní rychlík Chopin a ta limonáda, co si ji objednali už před půl hodinou, stále nepřichází. Ale proč by se číšnice stresovaly, jim přeci nic neujede. 

Andrej je teď konečně opravdu na prázdninách a taky se nechce stresovat, a tak kupuju jízdenky na pozdějšího Krakonoše ve 12:09, vždyť ten legionářský vlak ve Skalici nám taky neujede, nemůže.

Je nejteplejší den v roce a když nastupujeme do poledního rychlíku Krakonoš, pochvaluje si Andrej, že klimatizace funguje. A já říkám, no jistě, české dráhy, to není jako v Rumunsku, kde jsme posledně jeli vlakem osm hodin v hicu bez klimatizace a bez možnosti otevřít okna, protože ty ve vagónech s klimatizací logicky otevřít nejdou, a já jsem byla ráda, že jsem si přes Andrejovo nesouhlasné mrmlání koupila na peronu od cikánky pestrobarevný vějíř. 

České dráhy jsou úplně jiná liga, Andrej si může koupit klidně i další české pivo, protože přijde pán s vozíčkem. Jen na záchod je lepší dojít si předem. 

A přesně v tom okamžiku, kdy mi Andrej vypoví všechna svá letní akademická dobrodružství a uvelebí se ke spánku v pohodlném sedadle první třídy, v moderním klimatizovaném vagónu, někde uprostřed kukuřičných polí, Krakonoš dvakrát prudce pšoukne a bez varování se zastaví.