Jak necestovatel cestoval na kurz cestopisů do Železné Rudy - napsal Marek Bucko

Víkendový kurz v Železné Rudě 13.-15. září 2024

Už jsem nebyl dlouho na žádném prodlouženém výjezdním kurzu psaní. Na cestovatelský jsem se ale původně ani nehlásil.
„O čem tam tak píšete?“ ptal jsem se jednoho z „cestovatelů“, který se chystal na psaní cestopisů do penzionu U Sněžnice v Železné Rudě.

„To je různý,“ začal neurčitě. „Třeba, kde jsme letos byli nejdál, co jsme tam zažili, jací tam žijí lidé, co mají za zvyky, jaké jsme z toho měli pocity… Jo! Ale nemělo by tam být, jak jsme tam jeli a jak jsme se na to chystali a tak, to by nikoho nezajímalo.“

Penzion U sněžnice

„Aha,“ odpověděl jsem a představil jsem si cestopis z mého letošního výletu nejdál, čili výletu na hrad Zvíkov. Tím, že jsme přijeli po zavírací době, nezažili jsme tam nic. Byli jsme jen v hradní restauraci, ta měla otevřeno déle, než hrad. Žili tam Němci (teda asi, protože tam nikdo jiný nebyl). Za zvyk měli se ožrat, dělat bordel a pocity jsme z toho měli blbý. 

Respektoval jsem, že v cestopisu nemá být nic o tom, jak jsme se tam chystali a jeli. Že by to bylo nudné a nikoho to nezajímalo. Setkání s Pepou Vojtkem z Kabátů. To, jak jsem si u nákupáku spletl auto i s cizí manželkou. Dál jak jsme cestou v září v Česku zažili sněhovou vánici, viděli polární záři a málem přejeli bílého jelena. Pro jasná pravidla a evidentní fádnost takového cestování na místo bylo jasné, že bych neměl o čem psát.

Zachránila mě možnost, doplnit kurz jako necestující autor. Tvůrčí atmosféru jsem dokreslil tajemným příběhem ze Šumavy. Místo cestopisu naopak napsal, proč necestuji. 

Celé tři dny jsme strávili v přátelském prostředí penzionku U Sněžnice. Nádherně tam voněly dřevěné podlahy, Natašin výborný borůvkový koláč a přátelská atmosféra. Přátelé jsou rodina, kterou si sami vybíráme. Já si teda vybral sakra dobře. Pár človíčků mi tu sice chybělo, ale určitě přijedou příště a přibydou i členové noví. Inspirující bylo místní prostředí. 

Stejně tak byla i překvapující zjištění, jak zajímavé je považovat se při večerních hrách za jídlo, nebo literární postavu. Nad kartičkami uvažovat o tom, co bychom přidali, ubrali, změnili na svém životě i uvažování. 

Synagoga v Hartmanicích

Poprvé v životě jsem se podíval do synagogy. V Hartmanicích. Obdivoval skleněný oltář i ostatní výzdobu v kostele Svatého Vitíře v Dobré Vodě. A skamarádil se s personálem dvou hospod, kam jsme chodili na vynikající obědy a večeře. 

To vše za necelé tři dny.

Děkuji Natašo a Davide, děkuji Dano, děkuji všem ostatním a už teď se těším na další tvůrčí cestu za hranice všedních dní. Kamkoli a na jakékoli téma.