Slyším racky, šum větru a jemné přílivové vlny,
vidím jenom barevné mžitky, protože za mými víčky svítí ostré polední slunce a cítím sůl. Sůl a
mokré dřevo a taky trochu kaučuk z nové jóga matky, která ještě nestihla vyčichnout. Nádech.
Výdech.
Je až zvláštní, o kolik dál se mi zdá, že dokáže proniknout slaný vzduch. Jemně mě štípe v
nose a kdyby mohla slaná vůně mluvit, šuměla by. Je tak svěží a těžká zároveň. Je pro mě ztělesněním klidu a odpočinku, při jiném rozpoložení jsem ji vlastně nikdy necítila. Zajímalo by mě, co
cítí lidé, kteří ji mají za domem každý den, co cítí takový rybář, je to práce? Možná rutina? Ležím
v pozici šťastného dítěte, kolébám se ze strany na stranu a vstřebávám do sebe solnou vlhkost,
která se mi z mokrého mola zažírá přes jógamatku až do tepláků.
