Kam si zaletět s Püssi nebo Kundou? Do Pobaltí - napsala Jana Venzlů

Letecká společnost airBaltic se rozhodla pojmenovat svá letadla po pobaltských městech. Spustili hlasování o názvu letadel a právě estonská městečka Püssi a Kunda měly největší úspěch. Češi se zasmějí, ale pro Estonce žádný jazykový význam nemají. 

Aerolinky přejmenováním letadel vzdávají hold výročí události, které se říká Baltská cesta. Zatímco u nás v roce 1989 probíhala sametová revoluce, v Pobaltí spojili ruce skoro 2 miliony lidí a vytvořili řetěz napříč všemi třemi státy. 

Začneme Litvou.

Vilnius netrpí návaly turistů, takže se tu budete cítit vítaní.

Její hlavní město stále není přeplněné turisty i přesto, že se pyšní historickým centrem zapsaným na seznamu UNESCO, tradiční kuchyní, která odolává zahraničním vlivům a zelenými parky uprostřed města. Od konce března příštího roku se letecky z Prahy do Vilniusu dostanete už za 2 hodiny. 

Gediminasův hrad

Tam, kde naše kněžna Libuše viděla město veliké, viděl litevský kníže Gediminas ve snu na kopci stát velkého železného vlka. Na radu mudrců nechal na tomto místě vystavět gotický hrad a přenesl sem své sídlo. Ve srovnání s Pražským hradem je malinký a jeho větší část není ani zachovaná, ale v Litvě se jedná o jednu z nejvýznamnějších historických památek. Z tohoto kopce na soutoku řek Neris a Vilnie, z nichž právě ta menší dala městu jméno, můžete zahlédnout v podstatě celé město. V objevování jeho svěží jarní zeleně budeme pokračovat procházkou na další kopec.

Hora tří křížů 

Podle historiků bylo na tomto místě popraveno sedm františkánských mnichů. Ačkoli přijala Litva křesťanství oficiálně už v roce 1387, když se litevský kníže Jogaila stal polským králem Vladislavem II. Jagelonským, Litevci se své pohanské minulosti nechtěli vzdát, a tak mnichy ukřižovali a jejich rozčtvrcená těla hodili do vody. Na jejich památku tu vztyčili dřevěné kříže. Ty později nahradili betonovými, které později zbořili Sověti. Znovu byly obnoveny až v roce 1989. Ještě, než se vydáme do starého města, podíváme se tam, kde řeka má právo téct kolem každého.

Užúpis

Bývalé židovské ghetto po druhé světové válce chátralo, a tak se stalo takovým litevským Montmartrem. Právě vyšší koncentrace umělců a jiných jedinců, na jejichž svobodomyslnost dohlíží socha Anděla z roku 2002, dala vzniknout samostatné republice Užúpis. Její název, česky přeložený jako „za řekou“, naznačuje pozici za řekou Vilnií ve směru od starého centra města. Bydlí tu asi 6000 obyvatel, kteří mají dle místní ústavy právo být šťastní i nešťastní, milovat i nebýt milován či nevědět o svých povinnostech. Při toulkách úzkými uličkami, než zamíříte k památkám zapsaným na seznamu Světového dědictví na druhém břehu řeky, hledejte umění v oknech, na komínech i v korunách stromů. Na mnoha místech uvidíte ruku s dírou v dlani. Jedná se o vlajku Užupisu. Symbolizuje to, že jsou místní neúplatní, nic neskrývají a že jako lidem nám nic nepatří.

Zadání:

Napište cestopis, na který nalákáte co nejvíc čtenářů.