Parkuji ve stínu, pod mohutnou korunou stromu, který jako by střežil vstup do tohoto posvátného místa. Hřbitov v Dolních Kounicích se rozkládá na úpatí Šibeniční hory, jejíž temná historie se vznáší nad údolím řeky Jihlavy jako těžký mrak. Místo, kde kdysi nedaleko stávala šibenice a kde plameny pohltily nešťastnou Marianu Kvapilovou, dnes skrývá pokojný odpočinek židovské komunity.
S úctou vstupuji branou na hřbitov. Svažitý terén je posetý náhrobky, jejichž nápisy vyprávějí příběhy dávno zesnulých. Snažím se rozluštit hebrejské a německé texty. Nejstarší z nich, datovaný rokem 1688, patří muži jménem Josua Selig ben Jacob Braunschweig.
Slunce stoupá výš a jeho paprsky začínají nemilosrdně pálit. Na jednom z náhrobků zahlédnu nádherného slimáka (vím, že je to hlemýžď), jehož lesklá ulita se třpytí v ranním světle. Pomalu se sune po kameni, jako by i on chtěl vzdát hold těm, kteří zde odpočívají.
Procházím mezi asi 1500 náhrobky, které jsou roztroušeny po celé ploše hřbitova. Starší, z 17. a 18. století, se soustřeďují v severní části. Všechny jsou obráceny svými nápisy k východu, odkud přichází nový den a naděje na věčný život.
Původně byl umístěn na svahu nad židovským ghettem, na jižním okraji města. Celý se rozkládá na ploše 7623 metrů čtverečních a jeho založení bylo významným momentem pro místní židovskou komunitu, která tak získala důstojné místo pro pohřbívání svých zesnulých.
Když se chystám k odchodu, potkávám mladý pár vstupující na hřbitov. Vyměníme si tiché pozdravy, procházejíce mystickou branou, která odděluje svět živých od místa věčného odpočinku.
Opouštím hřbitov s pocitem hluboké úcty k historii a kultuře, kterou toto místo představuje. Myslím, že není jen památkou, ale živoucím svědectvím o komunitě, která zde žila, milovala a truchlila po staletí, než byla násilně ukončena v roce 1940.
Když nasedám do auta, ještě naposledy pohlédnu na toto místo. Hřbitov, obehnán masivní kamennou zdí, stojí jako tichý strážce paměti.
