.jpg) |
| Kulak (кулак = pěst) je rusky bohatý rolník. |
Kulak (1948-1958)
Po válce se na nás, zchudlou omladinu a pohrobky, v tehdejším příhraničním Československu usmálo štěstí. Blížil se čas pro založení rodiny a my jsme si potřebovali opatřit nějakou slušnou obživu. Měli jsme spoustu elánu a věřili v novou beztřídní společnost, ale také v soukromé vlastnictví a zásadu každému podle jeho zásluh.
Získali jsme malé hospodářství po odsunutých sudetských Němcích, ale záhy naše iluze začaly brát za své.
Po narození prvního dítěte v roce 1948 nás vyvěsili na úřední desku národního výboru jako kulaky s odůvodněním, že prý naše prasata nemají splněno.
Rozlícená jsem vrazila do kanceláře ekonomického náměstka: „Milej soudruhu, kdo nás přidal na seznam kulaků? Prasata máme od listopadu, jak můžeme mít za minulý rok váhově splněno, když příbytek váhy rozpočítáváte na 12 měsíců? To bychom jim museli fakt foukat do řiti, nemyslíte?“
Než se soudruh stačil nadechnout k odpovědi, práskla jsem za sebou dveřmi. Můj výstup měl však úspěch, nazítří nás škrtli ze seznamu kulaků okrádajících socialistickou společnost.
V roce 1953 se kolem nás shlukovala další mračna. Zavítalo k nám pár chlápků z výboru spolu s předsedou a místopředsedou nově zakládaného JZD. Přesvědčovali nás o výhodách kolektivizace: „Helejte, pane Doul, nedělejte fóry! Dejte nám ty svoje kravky, kozy a prasata. Vždyť víte, že to tak musíme udělat všichni. Budeme se o dobytek i pole starat společně a nikdo se nebude muset dřít. Rozhodl to sám soudruh Gottwald, tak buďte rozumný! Však v družstvu můžete pracovat.“
Můj manžel Mirek byl neústupný jako mula: „Ne, nedám. V Rudém právu psali, že pan Gottwald řekl: ‚Když vám budou brát hospodářství, žeňte je klacky!‘ My nejsme žádní kolaboranti, hospodářství jsme dostali po válce a máme na něj smlouvu s inventářem.“
Krabatili čela, kroutili hlavami a rozhazovali rukama, ale nic naplat.
„Neblbněte, budete s tím mít oplétačky. Však víte, na maloměstě si lidi budou stěžovat, že oni dali a vy ne... a budete mít problém si tu najít práci.“
Situace tehdy ještě zcela nebyla nakloněna kolektivizaci, tak si Mirek mohl dovolit odporovat: „Znám dalších pět hospodářů, co nic neodevzdali. Budete mě muset odsud vyhnat jako ty Němce přede mnou!“
„Proč tak zhurta! Ono na vás stejně dojde. Hlas lidu si vás najde!“ pokrčili rameny a odcházeli s cigaretou v koutku úst a s nepořízenou.
Nevěřili jsme jim ani nos mezi očima.
Na naší farmičce jsme prožili ještě dalších pět spokojených let, než si nás hlas lidu našel. Po honu na živnostníky na konci padesátých let, kdy byli odsouzeni k několika letům vězení i mí dva švagři, se situace vyostřila a zasáhlo se tvrději i proti drobným soukromým zemědělcům. Inventář nám byl násilně odejmut – říkalo se tomu odkoupen – za směšnou cenu jedna koruna za kus, z čehož by se ani koza nenažrala. Dům se zahradou jsme měli právo nadále užívat.
Ve vězení jsme ve srovnání s opravdovými kulaky naštěstí neskončili, maloměstské drby ovšem učinily své a nikde nás nechtěli zaměstnat.
Potřebovali jsme uživit dvě děti, a tak jsem přijala podřadnou práci na poli, při níž jsem se z používaných pokrokových chemikálií obsypala.
Mirek jezdil na montáže po republice, aby unikl úzkoprsosti obyvatel příhraničního maloměsta a zápachu lampasáků z místní vojenské posádky. Naše dcery na sobě musely nosit cejch nepodvolených a nevyvolených.
V Leninových a Stalinových spisech kulaky označovali za „kapitalistické živly na vsi“.
Živly jsme rozhodně byli, a proto se dnes nemáme za co stydět!
