A některý lidi si natolik zamilují indiánský zvyk, že si ho implantují do své svatby.
Mí přátelé se „poprvé“ vzali před 14 lety. Tehdy si přísahali nevím co, protože jsem tam nebyla…. Ale dle fotek to byla krásná, láskyplná svatba. Splňující vše, co je třeba pro vznik manželství v centrální Evropě. Mimo všech „středoevropských“ náležitostí si do ní novomanželé vložili jednu indiánskou tradici. Svůj slib si dali na 7 let, s možností ho po uplynutí „doby trvanlivosti“ (ne)prodloužit.
Existují totiž na světě indiáni, kteří to takto mají. Po sedmi lety se zastaví, zamyslí, pravděpodobně se podívají nejdřív do sebe – pak do Plejád (což je pro ně to samé) a rozhodnou se, jestli budou s drahou indiánskou polovičkou plout v kánoi dál. Nebo jestli uvolní místo někomu-něčemu jinému.
Představte si takovou věc u nás. Že by po každých sedmi létech přišla jakási inventura. Nebo revize vztahu. A jejím výsledkem by nemuselo vždycky být DAL = MÁ DÁTI. Ale vyskočit by mohlo zářivý červený manko. Jaký by to asi bylo, kdybychom po svatební noci neměli ten pocit, že je to napořád. Ale jen na 7 let. S možností prodloužení smlouvy. Anebo výpovědi.
Jak by se změnilo chování manželů, kdyby žili s tím, že za sedm lét může jeden z nich říct: „Už nechci pokračovat!“ Pečovali bychom víc o sebe, o partnery, o děti, o vztah? Měli bychom vůbec odvahu do toho jít? Co když v těch prvních létech chlap zjistí, že manželství je období, kdy je žena šťastná a muž ženatý?!
Co když vyjde příliš rychle najevo, že sňatkem začal přechod od slova smět ke slovu muset…?! Že ten svatební den nebyl v žádném případě happy end, nýbrž teprve začátek? Že láska je slepá a manželství je nejlepší oční lékař? Nebo co když oba brzy prokouknou, že manželství je jako situace na Dálném Východě – nemá řešení!
Anebo kolika srdcím by se ulevilo, kdyby nemusela následovat větu: „Jednou sis ho vzala, tak to musíš vydržet!“ Nebo: „Je to tvoje manželka, tak musíš…..!“
A taky si představte tu umocněnou radost – i po další sedmiletce uspořádáte mejdan pro vaše přátele. A zcela slavnostně, bohatší o všechny zářezy, průser i výhry, si znovu řeknete: „Ano, slibuji Ti to znovu!“
Některý věci si asi od různých etnik nepůjčíme. Třeba Intuity nebudeme následovat v tom, že nemají výraz pro slovo Děkuji. Protože je to zavazující a narušující balanc v komunikaci. Taky stejně jako Eskymáci nebudeme žít ve světě, kde neexistuje výraz pro slovo válka. Protože oni nikdy žádnou nevedli.
Ale od indiánů si kousek jejich světa půjčit můžeme. Třeba „sedmiletý svatební slib.“A pak namísto „Dokud vás smrt nerozdělí“ následovat slova „Ať vaše manželství přetrvává tak dlouho, dokud v něm bude přetrvávat láska!“
A co vy? Šli byste do sedmiletky?
Existují totiž na světě indiáni, kteří to takto mají. Po sedmi lety se zastaví, zamyslí, pravděpodobně se podívají nejdřív do sebe – pak do Plejád (což je pro ně to samé) a rozhodnou se, jestli budou s drahou indiánskou polovičkou plout v kánoi dál. Nebo jestli uvolní místo někomu-něčemu jinému.
Představte si takovou věc u nás. Že by po každých sedmi létech přišla jakási inventura. Nebo revize vztahu. A jejím výsledkem by nemuselo vždycky být DAL = MÁ DÁTI. Ale vyskočit by mohlo zářivý červený manko. Jaký by to asi bylo, kdybychom po svatební noci neměli ten pocit, že je to napořád. Ale jen na 7 let. S možností prodloužení smlouvy. Anebo výpovědi.
Jak by se změnilo chování manželů, kdyby žili s tím, že za sedm lét může jeden z nich říct: „Už nechci pokračovat!“ Pečovali bychom víc o sebe, o partnery, o děti, o vztah? Měli bychom vůbec odvahu do toho jít? Co když v těch prvních létech chlap zjistí, že manželství je období, kdy je žena šťastná a muž ženatý?!
Co když vyjde příliš rychle najevo, že sňatkem začal přechod od slova smět ke slovu muset…?! Že ten svatební den nebyl v žádném případě happy end, nýbrž teprve začátek? Že láska je slepá a manželství je nejlepší oční lékař? Nebo co když oba brzy prokouknou, že manželství je jako situace na Dálném Východě – nemá řešení!
Anebo kolika srdcím by se ulevilo, kdyby nemusela následovat větu: „Jednou sis ho vzala, tak to musíš vydržet!“ Nebo: „Je to tvoje manželka, tak musíš…..!“
A taky si představte tu umocněnou radost – i po další sedmiletce uspořádáte mejdan pro vaše přátele. A zcela slavnostně, bohatší o všechny zářezy, průser i výhry, si znovu řeknete: „Ano, slibuji Ti to znovu!“
Některý věci si asi od různých etnik nepůjčíme. Třeba Intuity nebudeme následovat v tom, že nemají výraz pro slovo Děkuji. Protože je to zavazující a narušující balanc v komunikaci. Taky stejně jako Eskymáci nebudeme žít ve světě, kde neexistuje výraz pro slovo válka. Protože oni nikdy žádnou nevedli.
Ale od indiánů si kousek jejich světa půjčit můžeme. Třeba „sedmiletý svatební slib.“A pak namísto „Dokud vás smrt nerozdělí“ následovat slova „Ať vaše manželství přetrvává tak dlouho, dokud v něm bude přetrvávat láska!“
A co vy? Šli byste do sedmiletky?
Autorka publikuje své blogy na stránce VyšehRadka.
