.jpg) |
| Foto: Julian Niča |
Okovaná dřevěná vrata kostela se tvářila odmítavě. Bez víry v úspěch jsem vzal za kliku. Lehce skřípla, ale dveře se poslušně podvolily. Zatlačil jsem. Srdce v krku. Objevila se mezera, kterou se dalo proklouznut dovnitř. Byl jsem zpátky ve středověku.
Barvy tady připomínaly interiéry filmu Dracula od Francise Coppoly a usvědčovaly dnešní šedou eleganci evropských katedrál z trestuhodného nedostatku kreativity.
Barvy! Od podlahy až k nebeským stropům. S vymalovanými příběhy popsanými v knihách, které už dávno nečteme. Rafinovaně ozařované venkovním světlem procházejícím vysoko položenými okny.
Uvnitř hořely svíčky.
Potichu jsem procházel prázdným kostelem a nemohl uvěřit svému štěstí. Potkal jsem pravoslaví v čisté podobě. Zkoušené dramatickou historii místa. Bojující i klidné. Přesvědčivé.
Trochu se stydím, že mi nestačilo se jen dívat kolem sebe a prožívat. Potřeboval jsem si něco odnést. Pochlubit se a sdílet.
Přes zákaz jsem fotil. Cvak, cvak…cvak. Jako kompenzaci jsem zapálil další svíčky. S pocitem viny a se snahou o vykoupení.
Nachladil jsem se pod klimatizací v kanceláři v Tel Avivu. Dostal jsem horečku a s ní rozostřené vnímání. Matně si pamatuju cestu z Jeruzaléma do Jericha. Židovské vojáky, kteří mi tu nedoporučovali vystoupit. Palestinské vlajky. Překvapení místních, když jsem vyskočil z ještě pohybujícího se autobusu.
Ujal se mě arabský taxikář, který mě z Jericha dovezl až někam na jižní hranici Západního břehu a izraelských území. Tam zastavil.
Krajinu nezajímalo, kdo si na ni dělá nárok. Údolí kolem sestupovala z Judských hor až k břehům Mrtvého moře.
Pěší cestu kamenitou roklí zastavila únava a nedostatek pitné vody. Bez ambice najít cíl jsem bloudil bílými spletitými stržemi, připomínajícími zkamenělé duny na břehu moře.
Večer jsem unavený usnul na písku, u malé jeskyně. Se sny, ve kterých starozákonní bůh byl tak blízko.
Santiago de Compostela mě zklamalo. S plným respektem k úsilí a emocím těch, kteří sem putují. U mě se nedostavilo nic. Možná proto, že jsem neputoval a prostě vystoupil z vlaku.
Něco mi tady chybělo. Nebo spíš přebývalo. Matějská pouť kombinovaná s hospodami v Českém Krumlově.
Nebylo tu, co jsem jsem cítil v kostele sv. Františka, v Quitu, hlavním městě Ekvádoru. Opravdovost a vřelost. Víru bez náznaku pokrytectví. Hlasitý zpěv a pevné objetí člověka, který náhodou stál vedle mě.
Dav lidí, který se vyhrnul z kostela na přilehlé náměstí a tam se prolnul se se zástupem žebráků. Festival barev a hudby. Lidí a vzájemnosti. Obrovské hejno holubů, které se vzneslo nad náměstím. Prolétlo nám nad hlavou. Několikrát a docela nízko. Tak nízko, že jsem se sehnul.
Chrám Boží moudrosti. Symbol Konstantinopole, pozdějšího Istanbulu. Ať už se město, ve kterém stojí, jmenovalo jakkoliv, jeho tvůrcem byl Isidor z Milétu. Řecký matematik a architekt. To on v šestém století vyprojektoval jednu z nejslavnějších staveb historie. Pro císaře Justiniána a jeho tehdy vzkvétající Východořímskou říši.
Tisíc let byla křesťanskou svatyní. Největším chrámem světa.
Pak ji dobyli Osmané. Dobyli, ale nezničili. Dalších pět set let pro ně sloužila jako mešita. Dodnes zůstala impozantním prostorem pro pokoru, víru a přemýšlení.
Šero pod hlavní kupolí dnes tiše trpí zástup návštěvníků. Soucitně zakrývá náboženské symboly. Křesťanské i islámské. Ví, že jeho kořeny tkví hluboko v antice. V její racionalitě a vědě.
.jpg){kind=link}