 |
| Jezerní hora, Šumava |
Jenže hory nejsou kulisou pro vaše selfie, hory jsou živá bytost a navíc, každá hora má svůj úkol, svůj čas a své tajemství. A také své nálady a vrtochy.
„Myslím, že smrky už neletí,“ povzdechla si Jezerní hora. „Je to nuda. Takový tmavý a smutný.“
„Ty hloupá, copak jiného bys chtěla nosit na hlavě?” zaševelil svým hustým smrčím Svaroh, starý vážný soused Jezerní hory.
„V Bavorsku nosí hory svěží bukovou, vrbovou a jeřabinovou. A březové melíry!“ zasnila se Jezerka. „To je taková krása!“
„Hmm, nebo taky šedá suchá kůrovcová trvalá,” zašklebil se Svaroh.
„Ty tomu tak rozumíš, starochu!”
„A ty? Copak nevíš, že se nejdřív musíš zbavit starých tmavých smrků? Jakpak to uděláš?“ zajímal se Svaroh.
„Uvidíš!“ ušklíbla se Jezerka a nastavila tvář horskému sluníčku.
„Myslím, že smrky už neletí,“ povzdechla si Jezerní hora. „Je to nuda. Takový tmavý a smutný.“
„Ty hloupá, copak jiného bys chtěla nosit na hlavě?” zaševelil svým hustým smrčím Svaroh, starý vážný soused Jezerní hory.
„V Bavorsku nosí hory svěží bukovou, vrbovou a jeřabinovou. A březové melíry!“ zasnila se Jezerka. „To je taková krása!“
„Hmm, nebo taky šedá suchá kůrovcová trvalá,” zašklebil se Svaroh.
„Ty tomu tak rozumíš, starochu!”
„A ty? Copak nevíš, že se nejdřív musíš zbavit starých tmavých smrků? Jakpak to uděláš?“ zajímal se Svaroh.
„Uvidíš!“ ušklíbla se Jezerka a nastavila tvář horskému sluníčku.
Na hřebenech se toho léta udělalo nezvykle horko a sucho. Pak přišel vítr, vichr, vichřice. Stoleté smrky se polámaly jako sirky. Pak na smrky přišla armáda brouků. Zaútočila, zakousla se pod kůru a vysávala stromům život. Jehličí opadalo, stromy uschly, uhynuly. K nebi trčely suché šedé kmeny.
„Vypadáš jako starý vypelichaný pankáč!” smál se Svaroh Jezerce. „Jako vypelichaná slepice! Tetřeví slepice bez peří!“ zalykal se smíchy Svaroh.
„Všeho do času!“ odsekla mu Jezerka. Hory počítají svůj čas jinak, pomalu. Velmi pomalu.
Ale to už vítr přinášel na jezerní hlavu chmýří a tobolky vrb, topolů, javorů, olší a bříz a začal melírovat střapaté číro Jezerní hory do šťavnatých jarních odstínů zelené. Suché smrkové odrosty pomalu mizely.
Svaroh nestačil zírat. „Pane jo! Tenhle punkový styl má něco do sebe!“ Nová tvář Jezerní hory ho ohromila. „Možná by mi něco podobnýho slušelo, co myslíš?” Jezerní hora na starýho bručouna koketně mrkla. Svaroh se oklepal. Nastavil zvrásněnou tvář slunci. Přišlo horké a suché léto a po něm vítr, vichr a vichřice.
Možná vám připadá, že hory jsou jen kamenným neživým útvarem, ale zkuste se někdy zastavit a naslouchat jim.
„Vypadáš jako starý vypelichaný pankáč!” smál se Svaroh Jezerce. „Jako vypelichaná slepice! Tetřeví slepice bez peří!“ zalykal se smíchy Svaroh.
„Všeho do času!“ odsekla mu Jezerka. Hory počítají svůj čas jinak, pomalu. Velmi pomalu.
Ale to už vítr přinášel na jezerní hlavu chmýří a tobolky vrb, topolů, javorů, olší a bříz a začal melírovat střapaté číro Jezerní hory do šťavnatých jarních odstínů zelené. Suché smrkové odrosty pomalu mizely.
Svaroh nestačil zírat. „Pane jo! Tenhle punkový styl má něco do sebe!“ Nová tvář Jezerní hory ho ohromila. „Možná by mi něco podobnýho slušelo, co myslíš?” Jezerní hora na starýho bručouna koketně mrkla. Svaroh se oklepal. Nastavil zvrásněnou tvář slunci. Přišlo horké a suché léto a po něm vítr, vichr a vichřice.
Možná vám připadá, že hory jsou jen kamenným neživým útvarem, ale zkuste se někdy zastavit a naslouchat jim.
