O vrabci a žížale - napsala Barbora Pernicová

,,Nejez mě, nejez mě!’’ kroutila se žížala. 

Nad ní se tyčil vrabec a pohrdavě na ni shlížel. 

,,Proč by ne, mám hlad,’’ klapal zobáčkem. 

,,Můžeme být přátelé, neříkej mi, že nejsi osamělý.’’

,,Pravda, pravda,’’ řekl vrabec, ,,budeme přátelé.’’

Na večeři místo žížaly snědl borůvku a jejich přátelství započalo. Žížala mu seděla za krkem, když létal a prohlížela si krajinu. Zkoumali les, město, nebo jenom odpočívali na větvi stromu. 

,,Vrabče, jsem tak ráda, že jsme přátelé a žes mě nesnědl. Nechci, abys mě opustil.’’ 

,,Neboj, náš vztah je moc hluboký, nikdy nás nic nerozdělí.’’ 

Žížala se usmála a usnula. Pod jeho křídly se cítila v bezpečí. Ráno se probudila ve vrabcově žaludku.

Poučení: Nevěřte mužům.