To bylo alespoň to první, co jsem si myslela.
“Majo!” ozvalo se podruhé. Otočila jsem se tedy na druhou stranu. Zase nic.
“Majo!” ozvalo se potřetí teď už naštvaně a hlasitěji. Podívala jsem se tedy směrem k zemi. Kočka.
Přesně takového kocourka jsem měla jako malá. Dostala jsem ho od rodičů, když mi bylo 10 let. Jednoho dne se ale ztratil. Už to bude skoro 20 let od Arisova zmizení.
“Asi jsem přepracovaná.”
“Asi jsem přepracovaná.”
Zasmála jsem se myšlence, že slyším kocoura volat své jméno. Sehnula jsem se k němu, abych ho podladila. On se ale rozběhl. Když viděl, že za ním nejdu zastavil se a já opět uslyšela své jméno. “Majo!” Kolem mě nikdo nebyl. Také se začínalo šeřit. Nakonec jsem se rozhodla běžet za ním. “Co to dělám?” Nechápala jsem proč vlastně za ním utíkám. Musela to být skvělá podívaná. Kocour a za ním já.
Zastavil se před jednou úzkou uličkou. Temnou, takových, jakých je ve městě spousty. Jeho černá srst splynula s tmou. Běžně by mě tam nikdo nedostal, ale něco mě v duchu nutilo následovat ho. Zase jsem slyšela své jméno.
Ze tmy se stalo světlo. Přede mnou se rozprostřel neznámý svět, zelený, slunný, plný koček. Nevěřila jsem vlastním očím.
Zastavil se před jednou úzkou uličkou. Temnou, takových, jakých je ve městě spousty. Jeho černá srst splynula s tmou. Běžně by mě tam nikdo nedostal, ale něco mě v duchu nutilo následovat ho. Zase jsem slyšela své jméno.
Ze tmy se stalo světlo. Přede mnou se rozprostřel neznámý svět, zelený, slunný, plný koček. Nevěřila jsem vlastním očím.
“Majo, to jsem já, copak mě nepoznáváš?”
už jsem to viděla na vlastní oči. Arisu, byl to Arisu a mluvil. Žasem, ale asi i vyčerpáním jsem omdlela.
Když jsem se probudila bylo ráno.
Když jsem se probudila bylo ráno.
“Asi sen.”
Chytla jsem se za hlavu, která mě bolela, jak střep. Posadila jsem se a uviděla jeho. Arisu seděl tam a usmíval se na mě.
Zadání:
Napište příběh, který začíná větou "Šla jsem po ulici a nejdnou někdo zavolal mé jméno."
