 |
| Ilustrace: Adolf Hiremy-Hirschl |
Otočí ke mně svou průsvitnou tvář: „Bloudím tu už věky a taky bych chtěl na druhý břeh. Když mi dáš obolos, zavedu tě k Charónovi!“
Ty vláčné pohyby, hluboký rezignovaný tón hlasu a široká dlaň! Připomíná mi tolik mého mladšího bratra. V dětství jsme se milovali a ve stáří nenáviděli. Že by nás osud spojil i po smrti?
„Eduarde, jsi to ty?“ neudržím se.
Jen kývne hlavou.
Natáhnu k němu ruku se stříbrnou mincí: „Pojeďme oba tam, odkud není návratu. Ukážeš mi cestu?“
Vzpřímí se a pokyne: „Pojď za mnou!“
Pozvolným krokem kráčí přede mnou a klestí nám cestu bodláčím. Vybavuje se mi, jak jsme jako děti spolu prolézali trnitými keři a já přidržoval ostnaté větve, aby se o ně nepoškrábal a doma nás nehubovali. Vtom se ocitneme u zpráchnivělého dřevěného mola v zákrutě hrůzné řeky Styx. Eduard vkročí do ledové vody slz a pozvedne paži: „Díky bohu! Jsme vysvobozeni, převozník se vrací!“
Z mlhy temnot se vynořuje bárka a na ní se do bidla opírá vyzáblý stařec v otrhaných hadrech. Přirazí k molu a napřáhne svou pracku pro peníz za převoz.
„Dejte, nebo nechte bejt!“ zaskřehotá.
Zaplatíme a Charón odpíchne loďku z mělčiny. Vplouváme do říše vzdechů, nářků a bědování.
Zdáli tmou prosvítají ohně. Co se v jejich světle asi odehrává? Svírá se nám hrdlo. Ani jeden netuší, co nás čeká.
Utrpení a bolest? Radost a bezstarostnost?
Náhle zastavíme a Charón zakřičí: „Konečná, vystupovat, chátro hříšná!“
Na břehu podsvětí vartují muži v černých kápích a hned nás lifrují dál: „Následujte nás na poslední soud!“
Nohy nám těžknou a nedokážeme si ani vyměnit pohledy.
Uprostřed palmové zahrady sedí ve zlatém křesle uveleben soudce v bělostném taláru. Tře si prošedivělý plnovous a shlíží na nás přes kulaté brýle. Okázale rozevře svůj spis a předčítá: „Eduard Němec a Oskar Němec? Pokrevní bratři. Oskar o osm let starší než Eduard.“
Sklopíme beze slov hlavy.
„Váš otec byl opilec, vaše matka pečovatelka a ochránkyně. Vychovala z vás slušné a pracovité syny. Dětství... ehm, chybí tu jedna stránka. Prožili jste spokojené dětství?“ podívá se na nás přes horní okraj obrouček.
„Dá se říct, že ano,“ odvětím. Eduard se trochu ošívá, ale soudce pokračuje v přednesu:
„Po smrti otce jste si majetek spravedlivě rozdělili a starali se oba o matku. Ta na sklonku života oslepla a začala blouznit. Stěžovala si Oskarovi, že ji Eduard okrádá. A tady je první zádrhel. Oskare, proč jste věřil stárnoucí matce a nepromluvil si s Eduardem?“
Oskar se naježí: „Neměl jsem nejmenší důvod jí nevěřit! Sice neviděla, ale v běžných věcech jednala normálně.“
„Eduarde, jak to doopravdy bylo?“
„Matce jsem vozil obědy a uklízel. Nevzal jsem nic, co by mi sama nedala. Byla nesvá z toho, že nevidí, co se děje kolem. Ta obvinění mi hodně ubližovala,“ zadrhne se mu hlas.
„Dobře. Když vaše matka zemřela, uzavřeli jste neformální dohodu o dědictví. Dům měl připadnout Oskarovi a zahrada Eduardovi. Ovšem Eduard dohodu porušil, když odmítl vyplatit Oskarovi podíl ze zahrady. Užívali jste ji společně a začala mezi vámi bujet nenávist. Vše vyvrcholilo v okamžiku, když Eduard podal žalobu na rozdělení pozemku. Ovšem rozhodnutí nikdy vyneseno nebylo, protože oba účastníci řízení zesnuli... hmm. Eduarde, proč jste nedodržel dohodu?“
„Bratr tehdy žádal příliš a já neměl dostatek peněz.“ pokrčí Eduard rameny.
„To vás však nezbavovalo povinnosti si s bratrem promluvit a situaci smírně vyřešit. Takto to Oskar chápal jako podraz, bratrskou zradu, která jen zvětšila jeho hněv a podepsala se na jeho zdravotním stavu.“
Eduard se dívá do země. „Ostatně i na vašem zdraví, že? Oba jste těžce onemocněli a svým nemocem podlehli v děsivém utrpení jeden po druhém. Chcete něco dodat na svou obhajobu, Eduarde, Oskare?“ pozvedne obočí.
Eduard vyhrkne: „Snad jen, pane soudce, že jsem skutečně nikdy matce neublížil. A soudním sporem s bratrem jsem chtěl spravedlivě vyřešit bezvýchodnou situaci.“
„Dobře a vy, Oskare?“
Oskar pohlédne zpříma soudci do očí: „Eduarda jsem vychovával a miloval. Nepomyslel bych si, že se ke mně zachová jako křivák. Dal mne k soudu. Taková potupa, sílila ve mně zloba a bobtnala rakovina. Lituji však, že jsem ho podezříval z okrádání matky. Měla opravdu mírnou demenci.“
Soudce se zamyslí. „Měl bych vynést rozsudek. Co s vámi? Byli jste již dostatečně potrestáni na zemi. Protrpěli jste si pár let v bolestech. Rozhodnu tedy, že se musíte opět naučit jeden druhého milovat a otevřít si svá srdce. Prohodím vám tentokrát role. Eduard bude starší zodpovědný bratr a Oskar mladší ochraňovaný bratr. Ať se stane cokoliv, nesmíte nikdy nechat přerůst vaši zlobu v nenávist. Rozuměli jste?“
„Ano, pane.“ vyslovíme naráz
Promění nás v sedmiletého a patnáctiletého kluka.
Najednou se mi vybaví pozemská vzpomínka z Eduardovy paměti. Slyším z vedlejší místnosti matčiny vzlyky a otcův řev. Vrátil se zrovna zpitý domů. Třesu se. Jedna rána páskem do matčina těla, druhá rána... Stáčím se v koutě svého pokoje do klubíčka. Bouchnou dveře, přichází zachránce. Můj starší bratr na otce křičí a pak nastane ticho. Vše mi dochází. Musíme stát při sobě.
Proč jsme na to zapomněli?
