8. září 2022

PROČ (NE)CHCEME BÝT VŠICHNI MOTÝLI - NAPSALA RADKA MYŠKOVÁ

Santuario de la Mariposa Monarca, “El Rosario”, MN
Kdyby nebyla ta věc, co se jmenuje jako mexický pivo, ale není to mexický pivo, tak bych teď seděla v Mexiku. Ležela bych v lůně jehličnatých lesů pohoří Sierra Madre a nad hlavou bych uzřela rej duší. “Běžný smrtelník“ by viděl houfy motýlů -monarchů stěhovavých. Ale já jsem přesvědčená, podobně jako místní indiáni, že jsou to stamilióny zemřelých duší. Okřídlení krasavci a krasavice se vracejí z USA a Kanady, kde se rozmnožují.
Délka jejich poutě předčí průměrný životní cyklus motýla, který je zhruba dva měsíce. Okřídlenci, kteří se vracejí do Mexika, jsou prapravnoučata těch, kteří tu byli minulý rok. V tomhle jsou monarchové mistři. Jsou jediným druhem motýla na světě, který něco takového dokáže. 
Za rok na cestě tam a zpět, kterou provázel život a smrt, urazili asi 7000 kilometrů. To z nich dělá největší cestovatele z říše hmyzu. Záhadou je nejen jejich dlouhý let, ale především to, jak se každý rok dostanou další a další generace motýlů zpět do Mexika. Na místo, které neznají a kde nikdy předtím nebyli. 
Koukněte na tohle úchvatné video, natočené speciálně upraveným dronem – maskovaným kolibříkem! Mimochodem kolibřík je taky velmi silné duchovní stvoření:)
Usedají do korun jehličnanů v srdci Mexika. Jednak jsou hnaní potřebou přečkat zimu, a podle mě taky zahajují oslavy Dia de los muertos – Dne mrtvých.
Danaus plexippus - Michoacán, Mexico
Hlavní hvězdy téhle duchovně – přírodní show otevírají bránu oslav, která nemá na světě obdoby. (Něco jako naše Dušičky, ale úplně jinak… o tom příště). Před pár lety, když jsem tam právě takhle ležela, my o těchto okřídlených hvězdách vyprávěl Don Jorque. Místní staroušek, jehož rozvaha, klid a hloubka vrásek kolem očí i na rukou mě ujišťovala, že pamatuje Mexiko, ještě když v něm Mayové stavěli největší pyramidu světa.
A protože teď, právě teď koncem října tahle nádherná mysteriózní stvoření přistávají na své mexické základně, pokusím se vám mystické vyprávění aztéckého dědouška přetlumočit.
„To bylo tak, seňorita. Asi víte, že staří Řekové dali slovu „psyché“ význam „duše.“ Proto je psychologie nauka o duši. A uvidíte-li v řecké mytologii zpodobnění dívky s motýlími křídly, není to nikdo jiný, než Psýché. Pozemská dívka, jenž byla obdarována tak zářivým půvabem a krásou, že se do ní zamiloval samotný božský Éros – syn bohyně krásy Afrodity. (Zase za to může ženská...) Ale co možná nevíte je to, že slovo „psyché“ znamená též „motýl.“

Na světě nehledejte většího podobenství s vývojem člověka a stádia života motýla. My lidé, stejně jako motýl, pocházíme z vajíčka. Housenka nám připodobňuje světský život v obavách o matriál, pachtění se za penězi a slávou, nenažranost. Kukla symbolizuje zámotek, do kterého je potřeba se zamotat, spočinout a projít proměnou. Kokon je jako lidské tělo, ale není totožný s naším skutečným já. Je to jen dům, kde nějakou dobu žijeme. Zemřít je jako přestěhovat se z jednoho domu do druhého – mnohem krásnějšího... A pak... pak se zrodí Dospělec! Vyletí motýl!

Všechny zrady, křivdy, urážky a ponížení jsou odpuštěny. Jsem dospělí – přijímáme zodpovědnost za své činy i jejich následky. Motýl otevírá nové dveře a hlásí, že v důvěře a zranitelnosti je síla. Neví, jestli může létat, ale otevře svá křídla s dokonalou důvěrou a zjistí, že ač jsou stvořena z jemnosti, umožňují ladný let. A k tomu aktivují svá tykadla. Antény – sluhy orientace. Anténa je identická lidské intuici. Když chybí, létá motýl v kruhu. Nenajde cestu. Podobně jako člověk motající se v bludném kruhu. A ještě jejich oči – seňorita. Tisíce jednotlivých čoček. Díky nim mají dar vidět jasný obraz. Taky umí vnímat ultrafialové vlnové délky, což u lidí naznačuje jasnovidecké schopnosti…

A víte co je nejzajímavější, seňorita. Že proměna je pro motýla stejně přirozená, jako pro nás dýchání. Když ji my lidi pozorujeme, ani ve snu by nás nenapadlo, že by se některá fáze měla přeskočit nebo naopak urychlit. Tím by motýl zahynul. Ale mi lidi ze změny bojíme jak čert kříže. Nemáme s ní trpělivost. Nevěříme, že je v náš prospěch, že nás povznese, zkultivuje a přivede k radosti. Potřebujeme přestat mít strach, že když skočíme, tak umřeme. Potřebujeme věřit, že poletíme, že nás to povznese, protože to je naše přirozenost. Potřebujeme se naučit přejít od lezení po zemi k dotyku nebe. To samotné může být smysl lidského života. Koneckonců, všichni bojujeme za to, abychom byli motýli. 
Když se naučíme důvěřovat svým vlastním nevyzkoušeným křídlům, pochopíme motýlí vzkaz, že život je radostný tanec.“ …. pověděl pan Jorque … a pak už mlčel, protože už nebylo třeba slov.

A pak jsem dlouho pozorovala tanec stamiliónů okřídlených duší. Poletovali v korunách a posedávali na kmenech. Tančili v tichu. Motýli totiž nedokáží vydat žádný zvuk a snad nejen v Mexiku se říká, že jsou jedinými živými bytostmi na zemi, které komunikují přímo s Bohem. Hnědo-černý samet na povrchu jejich křídel vytvořil přírodní dekoraci, která do očí naservírovala důkaz o tom, že Bůh není jenom laskavost, ale taky kreativita. Snad i proto je biosférická oblast, kde monarchové přečkávají zimu, zapsaná na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. 

Od té doby, kdykoliv jsem otevřela knihu o dávných kulturách, vyskočil na mě motýl… symbol duše, transformace, znovuzrození. Možná to nebyl monarcha, ale nesl poselství o vzletu, vzkříšení a změně. Docela bych teď potřebovala nějakého takového motýla zase zahlédnout. Nějak se nám víc než kdy jindy staví do popředí ty přízemní housenky, co se neotřele pasou na našich proměnách a tloustnou, ale ne a ne se zakuklit. U některý ani nelze předpokládat, že z nich kdy budou motýli.

Ale třeba se v rámci housenkového kanibalismu požerou navzájem. Nebo je skolí nějaký virus. 
A my, motýli, se konečně zase budeme moci rozletět... a volně dýchat.


Autorka publikuje své blogy na stránce VyšehRadka.