PROČ (NE)OSLAVOVAT SMRT ANEB MEJDAN DUŠÍ NAD MEXIKEM - NAPSALA RADKA MYŠKOVÁ

Smrt na tom byla v našich zeměpisných šířkách donedávna podobně jako sex. Tabuizovaná, vytěsňovaná, její odér patřil jen do vymezených prostor. Našli jste ji na hřbitově, v márnici nebo za nemocniční plentou. Jenže témata smrti i sexuality přitahují pozornost. Představují intenzivní zkušenost a prosakuje z nich tajemství. Zatímco sexu se v posledních pár desítkách let začalo dařit lépe – má svoje speciální obchody, pózuje na stránkách časopisů a jako botox nabobtnává obsahy sociálních sítí, smrt si k nám teprve hledá cestu. Donedávna některým naháněla takovou hrůzu, že se báli vyslovit její jméno. Jenže teď nám sem poslala svého sluhu Covida, který jí buduje docela slušný PR. Najednou je smrt něčím, co reflektuje společenské hodnoty a pro mocipány je snad více než kdy předtím báječným nástrojem manipulace.
Jsou ale místa na světě, kde je smrt oslavována podobně jako život. Zvu vás na nejpůsobivější mejdan do země, kde je pojetí smrti spolu se státní vlajkou považováno za symbol národní hrdosti.
Tady je ukázka slavnostního průvodu, který každoročně zdobí ulice hlavního města Mexico City.
Mexičané mají totiž tři tak zvané totemty mexického národa. První je Panna Marie Guadalupská, známá jako Virgen de Guadalupe. Druhým se stal Benito Juaréze – vůbec první prezident Mexika indiánského původu – tedy někdo jako Barack Obama v USA. A do třetice je to svátek Día de Muertos. Den mrtvých, jenž je po tisíciletí žijící oslavou smrti a časem, kdy se zesnulí stávají živými.

Hlavní symboly Mexika najdete převážně na suvenýrech…. dělá se s nimi dobře byznys 

Oslava Dne mrtvých má ve šroubovici své DNA propleteny dva světy. Je pletencem tradice původních obyvatel země opeřeného hada a zavlečeného katolicismu z dob dobití Mexika Španěly v 16. století. Přestože katolíci se na smrt nijak zvlášť netěší a bojí se jí, „katoličtí Mexičané“ ji vnímají trošku jinak. Smrti prokazují respekt, ale zároveň si ji dosti veselým způsobem připomínají. Často s hudebním rámusem. Na hroby zvou klasické mariachi, nebo vytahují své MP3 přehrávače. Přimontují je k něčemu, co z dálky připomíná reproduktory a chlubí se slovy: „repráky hír a repráky hír“ ….. zkrátka hudba patří ke Dni mrtvých jako Slunce k Měsíci.

Poprvé si takový posmrtný mejdan, kde si spolu zatančí živí a mrtví, dopřáli už 3000 let před Kristem. Pro mexické indiány nebyla nikdy smrt koncem. Naopak se radovali z toho, že se mrtví mezi živé brzy navrátí. Spíš než že život končí smrtí věřili, že nový život pochází ze smrti. Mayové dokonce zastávali názor, že život je jako květina. Nejprve se rozvíjí a posléze pomalu zavírá.
Křesťanství vložilo do bujaré párty pro mrtvé symbol kříže. Jeho čtyři cípy znázorňují čtyři světové strany. Orientační body, které slouží „příletu“ i „odletu“ duší zesnulých do našeho světa. Mix kultur a tradic vytvořil takový nábožensko-společenský diamat, že byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Přípravy této velkolepé události trvají několik dní až týdnů. Hlavní rej duší nad Mexikem však vypukne 1. a 2. listopadu. V tu dobu do Mexika přiletí z Kanady a USA stamilióny motýlů monarchů. Jejich přílet je po staletí brán jako návrat duší odejivších na druhý břeh. (O tom, jak je propojená migrace motýlů do Mexika s lidskou duší jsem psala minule – dejte si: https://vysehradka.cz/z-duse/proc-nechceme-byt-vsichni-motyli/
Hřbitovy pokryjí vrstvy darů a květů. Hřbitovní design je natolik impozantní, že by ho Mexiku záviděl kdejaký květinový imperialista z Holandska. Nejenom že mnoho Mexičanů na hrobech jí a pije, ale množí na nich i spí…..včetně dětí… U nás by to bylo možná považováno za zneuctění památky zesnulého, ale v Mexiku je to přirozená věc.
I nevěřící Tomášové na vlastní kůži pocítí přítomnost něčeho, co zrychluje tep v žilách, rozkmitává srdce a vyvolává husí kůži po celém člověku. Zároveň vás “To” ale dovede stavu obrovské pokory, laskavosti, dojetí, slz a následné až euforické radosti…. To všechno “samo od sebe”….. Nepotřebujete dělat nic než se dívat a poslouchat… Uslyšíte takové “zvláštní šumění”…. a vůni…. občas vane víc, občas míň…. ale je tam pořád… a vy nechcete odejít…. chce s těmi indiány zůstat na hřbitově a prožít tady s nimi noc… noc, která vám pravděpodobně znění život... jako ho změnila mně.Noc z 1. na 2. listopad na hřbitově ostrova Patzcuaro – pravděpodobně “nejpůsobivějším” hřbitově v Mexiku, kde se odehrávají duchovní oslavy až do svítání následujícího dne…

Zatímco hřbitovy pokryje tajemství, ulice měst zaplaví lebky, kostlivci a další symboly smrtelnosti. Mexičané tančí, radují se a zpívají. Mexiko v těch dnech připomíná legendární Karneval v Rio de Janeiru s jedinou tématikou. Tou je živá oslava smrti.

Mexická barevnost a kreativita kvete právě v době oslav Dne mrtvých…. Co kdyby takhle vypadala smrt? Báli bychom se jí?

Jako každá oslava má i tahle svou dekoraci, speciální pochutiny, tanec, hudbu a samozřejmě hosty. Hlavními účinkujícími celého mejdanu jsou Duše zemřelých.
A i když se jedná o smrt, která nikdy nevíme, kdy se zjeví, její oslavy mají svůj řád. Mexičané věří, že 1. listopadu se vrací na náš svět duše dětí. Následující den se zjevují duše dospělých.
Esence nebožtíků má přilákat vůně kouzelné oranžové květiny „flor de muerto neboli flor de cempacuchil“. Pro nás Evropany je to „obyčejný“ afrikán – ta žlutá kytka s podivným smradem, kterou naše mamky osévají na Dušičky hroby. Pro Mexičany je to ale mystická květina. Její vůně i záře je magickým navigátorem, který láká přilétající esence mrtvých.Vůně afrikánů láká duše zemřelých … v listopadu jsou jeho zlatavé květy snad úplně všude…
Ty směřují k oltáři. „La ofrenda“ nebo taky „el altar“ jsou středy vesmíru, kolem kterých se Día de Muertos točí. Jsou to umělecká díla vznikající doma, ve veřejných prostorách i na hřbitovech. Pokrývají je dary pro zesnulé, jejich fotografie, svíčky, květiny, sezónní ovoce, předměty k uctění památky zemřelého a symboly, které nebožtíka připomínají. Takže kdybych umřela já, měla bych tam nejspíš foťák a knihu o duši. Ofrendu Valdy Matušky by zdobila kytara, Shakespeare by na ni měl knihu a politici krabici od vína, která by byla plná bankovek.

A co by to bylo za mystery, kdyby na oltáři chyběly základní čtyři žily: leží na něm voda ve džbánu, aby duchové mohli uhasit žízeň po daleké cestě. Vítr je demonstrován papírovou dekorací, která je vyvěšena do éteru. Svíčka, na jejímž vrcholu plápolá oheň, je symbolem světla, které provází cestu duše. A zemi představuje jídlo, zejména chléb pro mrtvé.

„Pan de muertos“ neboli chléb mrtvých je speciální kynuté sladké pečivo z mouky. Celiaci si na něm tudíž nepošmáknou. Nicméně chutí asi nejvíc připomíná koblihu, čímž tady rozhodně nechci propagovat žádnou politickou stranu. Je to takový malý mazanec mající uprostřed bochánek, který symbolizuje lebku. Od ní vedou čtyři válečky vytvářející kříž nebo hvězdici jako symbol kostí. V Mexiku je tahle dobrota tak populární, že ji prodávají na každém rohu buď v základní verzi, nebo se zvláštním tuningem: pocukrovanou, naplněnou čokoládou nebo vanilkovým krémem. Někdy cukr obarví na červeno, aby symbolizoval lidskou krev… To je potom joooo pošušňáníčko.

A snad na žádném oltáři nesmí chybět malé lebky „calaveras“. Vesele malované lebčičky mají být též servírovány duchům. Ale do úst je smí vložit i lidé. Cukrová lebka je připomínkou duše v očistci. Její konzumace nese symbolický a rituální význam – rozpuštěním cukru v ústech konzumujícího je smrt pokořena či odvrácena! Sníš-li lebku, pokoříš smrt. To se s patřičných důvodů nelíbilo církvi. Udržování strachu ze smrti neslo přece jenom církevním spolkům jisté výhody. A tak milá zlatá církev v 18. století prodej těchto bombíček s příchutí smrti zakázala. A prohlásila, že je to hřích. A byl šlus…. Naštěstí ne na dlouho… Teď už se v Mexiku zase hojně prodávají. Cukrové, keramické, dřevěné, z korálků, vyšívané…. No prostě máte strach, že otevřete limonádu, a vyskočí na vás lebka.

Día de los muertos je mega-piknik živých s mrtvými. Právem se stal jednou z nejzajímavějších folklórních událostí na světě. Nejbarevnější a pro někoho nejbizardnější svátek v zemi je natolik impozantní, že si ho do hledáčku svého miliardářského byznysu vzal i Walt Disney. Animovaný film Coco z jeho ateliéru vás katapultuje do překrásného a barevné Říše mrtvých tak, že odtamtud nebudete chtít odejít….

Ale Den mrtvých není jen barevný průvod, fiesta ne hrobech, nebo film…. Je to časoprostor, ve kterém si podají ruce živý a zesnulí. Moment, kdy začíná nevětší hřbitovní hostina, na kterou jsou zvaní všichni – dospělý, děti i mrtví. Jejich přítomnost je oslavována veselím a vzájemnou lidskou štědrostí. Svátek se tak promění v nekonečný tanec tmy a světla, hudby a ticha, života a smrti. Alespoň na dva dny mohou společně sdílet dva životy. Jeden, který znají oni a druhý, o kterém zatím nemají ani potuchy….

Autorka publikuje své blogy na stránce VyšehRadka.