Vždycky jsem byla prostě divná, nebo minimálně praštěná. Nikdy jsem mezi ostatní moc nezapadala. Když jsem byla malá holka, ostatní děti mě braly bez předsudků, někdy jim moje chování dokonce přišlo vtipné, a dalo by se říct, že jsem v kolektivu byla oblíbená. Zlom nastal na základní škole při nástupu do šesté třídy. Bylo mi dvanáct, a ještě jsem ani náznakem netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě od teď čeká…
„Tak se na vás podíváme! No je vás tu hodně… Dobrý den, já jsem Edita Marlíková, vaše nová třídní učitelka. Mám vás tady abecedně na seznamu, tak ho teďka budu číst nahlas a vy se mi vždycky přihlásíte, až řeknu vaše jméno. Musím si teď zapamatovat tolik nových jmen, tak se prosím soustřeďte, ať se nemusím opakovat a zbytečně mi to nekomplikujete. Takže začínáme. První je…eh…Carmel Jasmín…“ Nová třídní se pátravě rozhlédne po třídě, a pohledem sklouzává od jednoho kluka ke druhému. Zřejmě se domnívá, že mezi nimi najde Jasmína. Bože, fakt je to moje jméno tak komplikovaný? „Paní učitelko,“ s povzdechem zvednu ruku. „Jsem tady.“ Zmateně se na mě podívá. „Eh, ty, ty jsi Jasmín? Nebo Carmel? Co z toho je jméno?“ Otráveně obrátím oči v sloup: „Jmenuju se Jasmin, (:K:)armel je moje příjmení.“ Zmatení zůstává, ale učitelčin pohled se přece jen trochu vyjasní. „Aha, chápu, takže Jasmína, viď?“ „Ne,“ odseknu poměrně nezdvořile a začínám být vážně naštvaná. „Jsem opravdu Jasmin, tak jak to tam máte napsané.“ „No dobře, není třeba hned zvedat hlas.“ Podrážděně mě okřikne a pak se uraženě odvrátí a čte další jména. No to mi ta šestka teda pěkně začíná, pomyslím si kysele. Už teď vím, že s paní Marlíkovou se nebudeme mít zrovna v lásce. A ještě k tomu je matikářka! No ta mě bude tuplem nesnášet, až uvidí moje počítací dovednosti. Schopná jsem maximálně tak ve slovních úlohách, a to jenom díky tomu, že kromě čísel obsahují i text. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, zavřu oči a modlím se, ať tenhle pekelný den brzo skončí a já můžu domů. Neztrácej naději, říkám si v duchu. Zítra snad bude všechno lepší…
Zlom nastal až při nástupu do šesté třídy. Ani náznakem jsem tehdy netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě ve dvanácti letech potká…„Dobrý den, já jsem Edita Marlíková, vaše nová třídní. Tak se na vás podíváme! No, je vás tu hodně…“ rozhlédne se učitelka pátravě po žácích, které se po odchodu mnoha dětí na víceletá gymnázia spojili ze tří tříd dohromady. „Mám vás tady abecedně na seznamu. Teď ho budu číst nahlas a vy se mi vždycky přihlásíte. Musím si teď zapamatovat tolik nových jmen, tak se prosím soustřeďte, ať se nemusím opakovat. Takže začínáme. První je… eh… Carmel Jasmín…“ Nato pohledem sklouzává od jednoho kluka ke druhému. Zřejmě se domnívá, že mezi nimi najde nějakého Jasmína.
Bože, fakt je to moje jméno tak komplikovaný?
„Paní učitelko,“ zvednu s povzdechem ruku. „Jsem tady.“
Zmateně se na mě podívá: „Eh, ty… ty jsi Jasmín?“ a dodá: „Nebo Carmel? Co z toho je jméno?“
Když slyším, jak už podruhé vyslovuje Carmel s „C“, otráveně obrátím oči v sloup: „Jmenuju se Jasmin. A (:K:)armel je moje příjmení.“
Zmatení zůstává, ale učitelčin pohled se přece jen trochu vyjasní: „Aha, chápu, takže Jasmína, viď?“
„Ne,“ začínám být vážně naštvaná. „Jsem opravdu Jasmin tak, jak to tam máte napsané.“
„No dobře, dobře… není třeba hned zvedat hlas,“ uraženě se odvrátí a čte další jména.
No, to mi ta šestka teda pěkně začíná, pomyslím si kysele. Už teď je mi jasné, že s paní učitelkou Marlíkovou se nebudeme mít zrovna v lásce. A ještě k tomu je matikářka! To mě bude tuplem nesnášet, až uvidí moje počítací dovednosti. Schopná jsem maximálně tak ve slovních úlohách, a to jenom díky tomu, že kromě čísel obsahují i text.
Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, zavřu oči a modlím se, ať tenhle pekelný den brzo skončí a můžu domů.
Neztrácej naději, říkám si v duchu. Zítra snad bude všechno lepší…
