Je poslední srpnový den a já se vydávám na cestu do Dolních Kounic, malebného městečka na jižní Moravě. Mým cílem je klášter Rosa coeli, jehož jméno v překladu znamená Růže nebes.Ranní slunce teprve začíná probouzet krajinu, když parkuji své auto před branou klášterního areálu. Je teprve osm hodin ráno a pokladna s komentovanou prohlídkou se otevírá až v deset. Mám tedy dvě hodiny času, abych se mohl v klidu porozhlédnout po okolí a nasát atmosféru tohoto místa.
Procházím se po okolních uličkách, které dýchají svou historií. Staré domy s oprýskanými fasádami, jako by šeptaly děje času dávno minulých. Vzduch voní létem, které se navzdory teplotám pomalu chýlí ke konci. V dálce slyším vzdálené zvony kostela, jejich zvuk se nese nad střechami domů.
Když se konečně otevírá pokladna, jsem mezi prvními návštěvníky. Kupuji si vstupenku a s napětím očekávám začátek prohlídky. Průvodkyně, starší dáma s laskavýma očima a hlasem plným vášně (pro historii), nás vítá a začíná vyprávět osud kláštera.
Její slova mě takřka unášejí zpět. Téměř vidím před sebou zakladatele kláštera, Viléma z Pulína, jak v roce 1181 pokládá základní kámen jako akt pokání za své hříchy. Slyším modlitby prvních jeptišek, které sem přišly z Louňovic. Cítím vůni kadidla a vnímám i tlumené zpěvy liturgie. Jak procházím ruinami, ranní slunce vytváří fascinující hru světel a stínů na kamenných zdech. U jedné z nich se ve větru lehce pohupuje vysoká bílá růže, jako by to byla sama Rosa coeli, která zde zapustila kořeny. Tento obraz je tak působivý, že se mi na okamžik tají dech.
Stoupám po točitém schodišti a náhle se přede mnou otevírá pohled na celý klášterní komplex. Vznešené zbytky kdysi velkolepých budov, svědkyně slávy i úpadku. Průvodkyně líčí dramatické okamžiky historie – finanční potíže premonstrátek, ničivý vpád husitů, mor, choleru, záplavy i skandální aféru probošta Martina Göschla.
Procházím křížovou chodbou a průvodkyně připomíná pověst o zvláštních energetických bodech. Stojím uprostřed a skutečně cítím jemné brnění po celém těle. Je to jen sugesce, nebo možná vnímám energii tohoto místa?
Rosa coeli je jako ta živá růže u zdi kláštera – skládá se z momentů vznešenosti i pádu, z okamžiků hluboké víry i lidských slabostí. Příběh, který odráží celou věčnost, se všemi vzestupy i pády.
Růže nebes, ve mně zanechala stopu, která jen tak nevybledne. A já vím, že se sem budu chtít vrátit, abych znovu mohl vnímat to kouzlo, tu magii, kterou toto místo vyzařuje. Už teď plánuji noční prohlídku za svitu loučí.
