Profesorka Václavíková - jako vždy v nažehleném bílém plášti, s tupírem a červenou linkou upjatých úst - upře svůj rentgenový zrak na moji minisukni.
"Tak kolik času potřebujete na rozmyšlení?"
Ví, že vektory nedám. A těší se na to, jako celé ty poslední tři roky.
Nechápe, že to nechápu.
Nemůže to chápat, utěšuji se filosoficky, abych nemusela hledat v hlavĕ vektorové útržky.
Horor, dostat Václavku. Snaží se mermomocí udělat z klasického čtyřletého gymnázia školu se zaměřením matematicko-fyzikálním. Jen pro to, že tu učí i ona. A v tom se jí snaží zabránit naše skupinka opozičníků, co místo vyhrávání přírodovědných soutěží věčně leží v knížkách a recituje do školního rozhlasu.
Od páté třídy na základce mi fyziku hlava nebere. Dorazilo záhadné "a" a "b" a ta nekonečná prázdnota za nimi... Zlatá násobilka.
"Mě to nejpravděpodobnější nezajímá," oznamuji světu a hlavnĕ rodičům. "Já chci fantazii!"
Těžká práce.
Vysadila jsem a už nikdy se nezapla. Jako spousta jiných, přiznejme si.
Takže teď stojím před čtyřkou a tohle je poslední opravné zkoušení. Čtyřka se nenosí, jsem z dobré rodiny a chci na vysokou. Píše se rok před revolucí a ledy tají... pro mě ovšem hlavně v dějepise a v literatuře.
Václavka na to nehraje.
Třída napjatě mlčí a každý ještě rychle hledá správné stránky v učebnici. Po mně mají přijít na řadu ještě dva nebožáci.
Zaklepání. Lvice nerada pouští kořist.
"Dále!"
Do dveří se vsune černá palice. A rozesmátá řada zubů.
"Dobrý den, promiňte, že ruším, ale jsem tu správně u paní profesorky fyziky paní Václavíkové?"
Polije mě horko.
Takže teď stojím před čtyřkou a tohle je poslední opravné zkoušení. Čtyřka se nenosí, jsem z dobré rodiny a chci na vysokou. Píše se rok před revolucí a ledy tají... pro mě ovšem hlavně v dějepise a v literatuře.
Václavka na to nehraje.
Třída napjatě mlčí a každý ještě rychle hledá správné stránky v učebnici. Po mně mají přijít na řadu ještě dva nebožáci.
Zaklepání. Lvice nerada pouští kořist.
"Dále!"
Do dveří se vsune černá palice. A rozesmátá řada zubů.
"Dobrý den, promiňte, že ruším, ale jsem tu správně u paní profesorky fyziky paní Václavíkové?"
Polije mě horko.
Robert. Můj kluk. Co blázní?
"Ano, prosím. Co si přejete ?"
Prófka zůstává ledová, třída ani nedýchá.
"Aha, tak jsem Vás konečně našel, to jsem rád. Já jsem z matematicko-fyzikálního gymnázia třídy kapitána Jaroše," říká a za zády mu vyčuhuje překrásný pugét barevných růží. "Byl jsem vyslaný jako delegace, abych vám, paní profesorko, popřál k vašim dnešním narozeninám."
"Ano, prosím. Co si přejete ?"
Prófka zůstává ledová, třída ani nedýchá.
"Aha, tak jsem Vás konečně našel, to jsem rád. Já jsem z matematicko-fyzikálního gymnázia třídy kapitána Jaroše," říká a za zády mu vyčuhuje překrásný pugét barevných růží. "Byl jsem vyslaný jako delegace, abych vám, paní profesorko, popřál k vašim dnešním narozeninám."
Robert udělá pár kroků směrem k bílému postrachu a kytku s gestem rošťáka Belmonda přidrží obdarované před brýlemi.
Václavka je paf.
"To jste ovšem špatně informováni," nabere šéfka po chvilce dech. "Já dnes narozeniny nemám. Dnes není Aleny!"
Třída zařičí smíchy.
Václavka je paf.
"To jste ovšem špatně informováni," nabere šéfka po chvilce dech. "Já dnes narozeniny nemám. Dnes není Aleny!"
Třída zařičí smíchy.
I moje roztřesená maličkost na stupínku se pomalu probírá.
Robert mě ignoruje. Celý svůj úsměv sebevědomého maturanta vĕnuje rozehrané komedii.
"Jé, tak to mi řekli špatně! Je mi líto, že jsme se spletli. Nezlobte se. Ale ta kytice přesto patří vám, přijměte ji jako uznání za zásluhy o přírodní vědy na brněnských školách..."
Robert mě ignoruje. Celý svůj úsměv sebevědomého maturanta vĕnuje rozehrané komedii.
"Jé, tak to mi řekli špatně! Je mi líto, že jsme se spletli. Nezlobte se. Ale ta kytice přesto patří vám, přijměte ji jako uznání za zásluhy o přírodní vědy na brněnských školách..."
Václavka se odjedovaťuje. "No, tak to děkuji, děkuji vám," bere si růže a začíná si prohlížet mého přítele způsobem, který u ní v análech našeho úctyhodného ústavu ještě nikdy nikdo nezaznamenal. "Vy už jste asi v maturitním ročníku, že?"
Kámoška Jana na mě ze třetí řady mrkne. Jediná ze třídy Roberta zná. A ví.
"Bom-ba," slabikují neslyšnĕ její rty.
"Skočím pro vázu, paní profesorko!" troufnu si nabídnout a projde to. A zatímco prófka probírá s nečekaným vetřelcem, která universita v republice je pro nadějné fyzikáře asi nejlepší, pomalu couvám ke dveřím a na chodbu.
"Bom-ba," slabikují neslyšnĕ její rty.
"Skočím pro vázu, paní profesorko!" troufnu si nabídnout a projde to. A zatímco prófka probírá s nečekaným vetřelcem, která universita v republice je pro nadějné fyzikáře asi nejlepší, pomalu couvám ke dveřím a na chodbu.
Návrat mi trvá dlouho, ba předlouho, neb ta proklatá váza ani školník nejsou jako na potvoru k nalezení. Když se konečně vrátím, po Robertovi už sice není ani stopy, ale u tabule už vektoruje můj následovník. A protože se ten další nebožák do látky zaplete, ale v podstatě je připravený, opravuje ho Václavka až skoro do zvonění.
"Příště přijdete na řadu zase vy, Sabino!" oznámí mi rezolutně, než opustí třídu s nosem ponořeným do růží.
"Vy to prostě dohnat MU-SÍ-TE!"
Nemusím. Neboť nechci. Příště jsem jako tak často, když se zkouší, s angínou v posteli. Přespříště je státní svátek a závěrečnou písemku jsem schopná alespoň z části opsat od milosrdného souseda. K další mluvené seanci už nikdy nedojde.
Na vysvědčení se skvěje krásná břichatá trojka. Rodina se nestydí.
I když taky ví.
"Vy to prostě dohnat MU-SÍ-TE!"
Nemusím. Neboť nechci. Příště jsem jako tak často, když se zkouší, s angínou v posteli. Přespříště je státní svátek a závěrečnou písemku jsem schopná alespoň z části opsat od milosrdného souseda. K další mluvené seanci už nikdy nedojde.
Na vysvědčení se skvěje krásná břichatá trojka. Rodina se nestydí.
I když taky ví.
Původní verze se dvěma konci:
Stojím u tabule a potím krev.
Profesorka Václavíková, jako vždy v nažehleném bílém plášti, s tupírem a červenou linkou upjatých úst, upře svůj rentgenový zrak na moji minisukni." Tak kolik času potřebujete na rozmyšlení ?"
Ví, že to nedám. A těší se na to, jako celé ty poslední tři roky.
Nechápe, že to nechápu. Nemůže to chápat, utěšuji se filosoficky, abych nemusela hledat v hlavĕ vektorové útržky. Snaží se mermomocí udělat z klasického čtyřletého gymnázia školu se zaměřením matematicko - fyzikálním. Jen pro to, že tu učí i ona. Horor, dostat Václavku. Já s naší skupinkou opozičníků, co leží věčně v knížkách a místo vyhrávání přírodovědných soutěží recitují do školního rozhlasu, se jí v tom samozřejmě snažíme zabránit.
Od páté třídy na základce mi to hlava nebere. Dorazilo záhadné a a b a ta nekonečná prázdnota za nimi, a byl konec. Zlatá násobilka.
"Mě to nejpravděpodobnější nezajímá," oznamuji světu a hlavnĕ rodičům, "já chci fantazii!"
Těžká práce. Vysadila jsem a už nikdy se nezapla. Jako spousta jiných, přiznejme si.
Takže stojím před čtyřkou a tohle je poslední opravné zkoušení. Čtyřka se nenosí, jsem z dobré rodiny a chci na vysokou. Píšeme rok před revolucí a ledy tají, pro mě ovšem hlavně v dějepise a v literatuře.
Václavka na to nehraje.
Třída napjatě mlčí a každý ještě rychle hledá správné stránky v učebnici. Po mně mají přijít na řadu ještě dva nebožáci.
Zaklepání. Lvice nerada upustí na moment od kořisti.
"Dále !"
Do dveří se vsune černá palice. A rozesmátá řada zubů.
"Dobrý den, promiňte, že ruším, ale jsem tu správně u paní profesorky fyziky paní
Václavíkové ?"
Oblije mě horko. Robert. Můj kluk. Co blázní ?
"Ano, prosím. Co si přejete?"
Prófka zůstává ledová, třída ani nedýchá.
"Aha, tak jsem Vás konečně našel, tak to jsem rád. Já jsem z matematicko - fyzikálního gymnázia Tř. Kpt. Jaroše a byl jsem vyslaný jako delegace, abych Vám, paní profesorko, popřál k Vašemu dnešnímu svátku."
Za zády mu vyčuhuje překrásný pugét barevných růží. Robert udělá pár kroků směrem k bílému postrachu a kytku s gestem rošťáka Belmonda přidrží obdarované před brýlemi.
Václavka je paf.
"To jste ovšem špatně informováni," nabere šéfka dech, "já dnes žádný svátek nemám. Dnes není Aleny!"
Třída zařičí smíchy. I moje roztřesená maličkost na stupínku se pomalu probírá z paralýzy.
Robert mě ignoruje. Celý svůj úsměv sebevědomého osmnáctníka vĕnuje rozehráté hře.
"Jé, tak to mi spolužáci řekli špatně ! To je mi líto, že jsme se spletli. Nezlobte se. Ale ta kytice přesto patří Vám, ta je za zásluhy o přírodní vědy na brněnských školách..."
"No tak to děkuji, děkuji Vám. A Vy už jste asi v maturitním ročníku ?" Václavka se odjedovaťuje. Bere si růže a začíná fixovat mladého způsobem, který u ní v análech našeho úctyhodného ústavu
ještě nikdy nikdo nezaznamenal.
Kámoška Jana na mě ze třetí řady vlevo mrkne. Jediná ze třídy Roberta zná. A ví.
"Bomba." slabikují neslyšnĕ její rty.
"Já Vám skočím pro vázu, paní profesorko!" troufnu si. Projde to. Prófka probírá s mým Robertkem, která universita v republice je pro nadějné fyzikáře asi nejlepší. Třída se postupně zapojuje do rozhovoru a já pomalu couvám ke dveřím na chodbu.
Návrat mi trvá dlouho, ba předlouho, neb ta proklatá váza ani školník nejsou jako na potvoru k nalezení. Když se konečně vracím, vektoruje už u tabule můj následovník a po Robertovi ani stopy. A protože se ten další nebožák do látky zaplete, ale v podstatě je připravený, dovysvětluje a opravuje ho naše notorická vzdělavačka Václavka až skoro do zvonění.
"Příště přijdete na řadu zase Vy, Sabino!" oznámí mi rezolutně, než opustí třídu s nosem ponořeným do růží.
"Vy to prostě dohnat MU-SÍ-TE!"
Nemusím. Neboť nechci. Příště jsem jako tak často, když se zkouší, s angínou v posteli, popříště je státní svátek a závěrečnou písemku jsem jako obvykle schopná alespoň z části opsat od milosrdného souseda. K další mluvené seanci už nikdy nedojde. Na vysvěčku se skvěje krásná břichatá trojka. Rodina se nestydí. I když taky ví.
Skoro bych si ho v těch blonďatých sedmnácti tehdy za to vzala, toho kučeravého anděla strážného, tak mĕ ten jeho zásah dojal.
Navíc přesedlal z vektorů na architekturu, takže jsme začali mluvit jazykem alespoň podobným.
Pár týdnů po události s kyticí nás Václavka zmerčila, jak randíme s Robertem v aleji za školou.
Žádní brněnští kolegové jí existenci Delegace studentů fyzikářů na Matematicko - fyzikálním gymnáziu Tř. Kpt. Jaroše navzdory jejímu usilovnému pátrání nepotvrdili.
Lvice incident přesto přešla. Mimo třídu a plášť měla formát.
Jo, Robertku, kdo má halt tu fantazii....
I když on chápal i ty vektory, do prčic!!
Editace pro knihu:
Stojím u tabule a potím krev.
Profesorka Václavíková - jako vždy v nažehleném bílém plášti, s tupírem a červenou linkou upjatých úst - upře svůj rentgenový zrak na moji minisukni.
"Tak kolik času potřebujete na rozmyšlení?"
Ví, že vektory nedám. A těší se na to, jako celé ty poslední tři roky.
Nechápe, že to nechápu.
Od páté třídy na základce mi matiku hlava nebere. Dorazilo záhadné "a" a "b" a ta nekonečná prázdnota za nimi... Zlatá násobilka.
Takže teď stojím před čtyřkou a marně hleldám v hlavĕ vektorové útržky. Tohle je totiž poslední opravné zkoušení. Čtyřka se nenosí, jsem z dobré rodiny a chci na vysokou. Píše se rok před revolucí a ledy tají... pro mě ovšem hlavně v dějepise a v literatuře.
Václavka na to nehraje. Snaží se mermomocí udělat z klasického čtyřletého gymnázia školu se zaměřením matematicko-fyzikálním. Jen pro to, že tu učí i ona. A v tom se jí snaží zabránit naše skupinka opozičníků, co místo vyhrávání přírodovědných soutěží věčně leží v knížkách a recituje do školního rozhlasu.
Třída napjatě mlčí. Mnozí ještě rychle hledají správné stránky v učebnici. Po mně mají přijít na řadu ještě další nebožáci.
Zaklepání.
"Dále!" křikne nervózně. Lvice nerada pouští kořist.
Do dveří se vsune černá palice a rozesmátá řada zubů: "Dobrý den, promiňte, že ruším, ale jsem tu správně u paní profesorky fyziky. paní Václavíkové?"
Polije mě horko.
Třída napjatě mlčí. Mnozí ještě rychle hledají správné stránky v učebnici. Po mně mají přijít na řadu ještě další nebožáci.
Zaklepání.
"Dále!" křikne nervózně. Lvice nerada pouští kořist.
Do dveří se vsune černá palice a rozesmátá řada zubů: "Dobrý den, promiňte, že ruším, ale jsem tu správně u paní profesorky fyziky. paní Václavíkové?"
Polije mě horko.
Robert. Můj kluk!
"Ano, prosím. Co si přejete?"
Prófka zůstává ledová, třída ani nedýchá.
"Aha, tak jsem Vás konečně našel, to jsem rád. Já jsem z matematicko-fyzikálního gymnázia třídy kapitána Jaroše," říká a za zády mu vyčuhuje překrásný pugét barevných růží. "Byl jsem vyslaný jako delegace, abych vám, paní profesorko, popřál k vašim dnešnímu svátku."
"Ano, prosím. Co si přejete?"
Prófka zůstává ledová, třída ani nedýchá.
"Aha, tak jsem Vás konečně našel, to jsem rád. Já jsem z matematicko-fyzikálního gymnázia třídy kapitána Jaroše," říká a za zády mu vyčuhuje překrásný pugét barevných růží. "Byl jsem vyslaný jako delegace, abych vám, paní profesorko, popřál k vašim dnešnímu svátku."
Robert udělá pár kroků směrem k bílému postrachu a kytku s gestem rošťáka Belmonda přidrží obdarované před brýlemi.
Václavka je paf.
"To jste ovšem špatně informováni," nabere šéfka po chvilce dech. "Já dnes svátek nemám. Ani narozeniny."
"Dnes není Aleny?"
Třída zařičí smíchy.
Václavka je paf.
"To jste ovšem špatně informováni," nabere šéfka po chvilce dech. "Já dnes svátek nemám. Ani narozeniny."
"Dnes není Aleny?"
Třída zařičí smíchy.
I moje roztřesená maličkost na stupínku se pomalu probírá z ohromení.
Robert mě ignoruje. Celý svůj úsměv sebevědomého osmnáctníka vĕnuje rozehrané komedii.
"Jé, tak to mi řekli špatně! Je mi líto, že jsme se spletli. Nezlobte se. Ale ta kytice přesto patří vám, přijměte ji jako uznání za zásluhy o přírodní vědy na brněnských školách..."
Robert mě ignoruje. Celý svůj úsměv sebevědomého osmnáctníka vĕnuje rozehrané komedii.
"Jé, tak to mi řekli špatně! Je mi líto, že jsme se spletli. Nezlobte se. Ale ta kytice přesto patří vám, přijměte ji jako uznání za zásluhy o přírodní vědy na brněnských školách..."
Václavka se odjedovaťuje. "No, tak to děkuji, děkuji vám," bere si růže a začíná si prohlížet mého přítele způsobem, který u ní v análech našeho úctyhodného ústavu ještě nikdy nikdo nezaznamenal. "Vy už jste asi v maturitním ročníku, že?"
Kámoška Jana na mě ze třetí řady mrkne. Jediná ze třídy Roberta zná. A ví.
"Bom-ba," slabikují neslyšnĕ její rty.
A zatímco prófka probírá s nečekaným vetřelcem, která universita v republice je pro nadějné fyzikáře asi nejlepší, troufnu si nabídnout: "Skočím pro vázu, paní profesorko!"
Projde to. Pomalu couvám ke dveřím a na chodbu. Jsem pryč dlouho, ba předlouho, neb ta proklatá váza ani školník nejsou jako na potvoru k nalezení. Když se konečně vrátím, po Robertovi už není ani stopy a u tabule vektoruje můj vcelku dobře připravený následovník. Ale protože se ten nebožák do látky zaplete, opravuje ho Václavka až do zvonění.
"Bom-ba," slabikují neslyšnĕ její rty.
A zatímco prófka probírá s nečekaným vetřelcem, která universita v republice je pro nadějné fyzikáře asi nejlepší, troufnu si nabídnout: "Skočím pro vázu, paní profesorko!"
Projde to. Pomalu couvám ke dveřím a na chodbu. Jsem pryč dlouho, ba předlouho, neb ta proklatá váza ani školník nejsou jako na potvoru k nalezení. Když se konečně vrátím, po Robertovi už není ani stopy a u tabule vektoruje můj vcelku dobře připravený následovník. Ale protože se ten nebožák do látky zaplete, opravuje ho Václavka až do zvonění.
"Příště přijdete na řadu zase vy, Sabino!" oznámí mi rezolutně matikářka, než opustí třídu s nosem ponořeným do růží.
"Vy to prostě dohnat MU-SÍ-TE!"
Nemusím. Neboť nechci. Příště jsem jako tak často, když se zkouší, s angínou v posteli. Přespříště je státní svátek a závěrečnou písemku jsem schopná alespoň z části opsat od milosrdného souseda. K další mluvené seanci už nikdy nedojde.
Na vysvědčení se skvěje krásná břichatá trojka. Rodina se nestydí. I když taky ví.
"Vy to prostě dohnat MU-SÍ-TE!"
Nemusím. Neboť nechci. Příště jsem jako tak často, když se zkouší, s angínou v posteli. Přespříště je státní svátek a závěrečnou písemku jsem schopná alespoň z části opsat od milosrdného souseda. K další mluvené seanci už nikdy nedojde.
Na vysvědčení se skvěje krásná břichatá trojka. Rodina se nestydí. I když taky ví.
