„Odteď budu jíst jenom zeleninu. A hlavně zelí! Za vsí na družstevním ho rostou metráky!“ broukala si radostně. Do kroku. Nanynka- jak jí u nich v Nošovicích říkali, byla totiž ženou činu. Chňapla košík, nazula roztomilé růžové holínky velikosti čtyřicet osm a pochodovala k poli za dědinou, až se kostelík na návsi otřásal. Na poli právě probíhala sklizeň. Nanynka se zastavila na kraji pole.
„Nemůžu tam jen tak vlítnout a začít rvát hlávky.“ uvažovala.
„Taky se asi budu bořit a plést na poli se traktorům. Navíc i těch pár hlávek by mohlo být bráno jako polní pych. Ale když budu sbírat jen jednotlivé odpadlé listy- co mi kdo může?“ takto sama sebou uklidněna začala Nanynka sbírat odpadlé lupení. Bořila se. Ale vidina štíhlé postavy ji poháněla hlubokou brázdou kupředu. Bohužel s určitými metabolickými těžkostmi, které ovšem původně stály za tímto geniálním nápadem. Mýlila se jen v tom, že jí nikdo nic nemůže. Přesněji, že jí každý může…
„Haló! Co vy tam osobo?! No vy, ano! Cože? Pár lupínků? Ale to je naše lupení! Že je nesbíráme? To je naše věc a naše hospodaření! My je zaoráme a poslouží jako organická hmota v půdě!“
Byl to Josef Hamr nejmladší. Syn- dříve by se řeklo- předsedy zemědělského družstva, v té době ředitele zemědělské akciové společnosti. Ukázkový blb, povoláním syn, osmým rokem studující čtyřletou zemědělskou fakultu a člen místní organizace hnutí ANO. Zlí jazykové tvrdili, že byl i v Gestapu. Ovšem objektivně bylo třeba uznat, že tato organizace ukončila činnost mnohem dříve, než tam mohl vstoupit. Přitom starej Hamr byl vcelku normální chlapík, dalo se s ním mluvit, snad ho lidi i měli rádi.
Nanynka se narovnala a přátelsky zvolala:
„Ahoj Pepíčku, to jsem já, Nanynka! Pamatuješ? Chodili jsme spolu do školy!“
„Teď hlídám úrodu! Ve službě neznám bratra, natož nějakou Nanynku! Okamžitě vysyp obsah košíku a opusť pole stejnou brázdou, kterou jsi na něj přišla! Jinak ti ten košík rozšlapu!“ A aby bylo vidět, že jen tak nevyhrožuje, namířil si to k Nanynce. Než se vzpamatovala, byl u ní a košík opravdu rozšlapal.
„Tos neměl,“ pronesla temně Nanynka. Začali se pošťuchovat až spadli do rygolu, co tu vyryla Nanynka svými osmačtyřicítkami. Nejprve Nanynka a na ní spadl Pepíček. Všem, kdo je dosud pozorovali, tak zmizeli z očí.
„To mi zaplatíš.“ pokračovala Nanynka. „Všem řeknu, žes mě znásilnil!“
„Nic ti platit nebudu!“ vyštěkl Josef. „Znásilnění bys musela prokázat - co stopy?“
„Jaký stopy chceš? Ležíš na mně! Můžeš si vybrat!“
Pepa se zalekl. Hned ale otočil.
„Nic ti platit nebudu. A abych ti zmizel, tak vstoupím do armády.“
„Pepo, pokud vím, máš plochý nohy, astma a jsi barvoslepý. Myslíš, že tě budou chtít do naší profesionální armády? A co by ti na to řekli rodiče?“
„To je mi jedno. Tak když ne do armády, tak se dám k policajtům, to je podobný!“
„Hmm, tak tomu bych i věřila…“ utrousila Nanynka, sebrala rozšlapaný prázdný košíček a hrdě odkráčela k domovu.
„Kyprá krása taky krása. Ale vůl zůstane volem. I u policajtů.“
Dnes už vše známe jen z písně a ve fabrikách na polích kolem Nošovic čeští Pepíčci vyrábí korejská auta. Jenže o tom už se tam nezpívá.
Zadání:
Inspirujte se písničkou Šla Nanynka do zelí a sepište příběh Nanynky v jiném žánru či stylu.
