Zasloužené
Marie Rysová
Seděl v trávě a křičel, možná minuty, možná hodiny. Nechal vítr ať ho šlehá do obličeje a jeho vzlyky se ztrácely v tichu. Chtěl být sám, nechat se válcovat těmi všemi pocity, věděl, že je to zasloužené. Nebýt jeho, byla by tu ještě s námi, byla by tu s ním. Vždyť i v tom dopise psala, že odchází ode všech, ale hlavně od něj.
Osudová minuta
Emma Petit
Marie Rysová
Seděl v trávě a křičel, možná minuty, možná hodiny. Nechal vítr ať ho šlehá do obličeje a jeho vzlyky se ztrácely v tichu. Chtěl být sám, nechat se válcovat těmi všemi pocity, věděl, že je to zasloužené. Nebýt jeho, byla by tu ještě s námi, byla by tu s ním. Vždyť i v tom dopise psala, že odchází ode všech, ale hlavně od něj.
Osudová minuta
Emma Petit
Koukám na ní a v hlavě se mi zamlžuje. Slíbili jsme si přece, že se jednou zase v dobrém potkáme, ale teď jsem neměla odvahu ji vyrušit. Už je stejně pozdě, elegantně vystupuje z metra a já jen tiše pozoruji. Mizí mi před očima, tak jako naše dávno zapomenutá minulost.
Poslední vlak
Alena Zouvalová
Alena Zouvalová
Sledoval, jak se vlak pomalu začal rozjíždět a uvědomil si, že udělal hroznou chybu. Takhle to nemůže skončit, měl by být uvnitř, měl s ním odjet. Rozběhl se podél nástupiště. Ještě je šance, ještě to zvládne. Mohl by naskočit, hodit všechno za hlavu a nepromrhat alespoň jednu šanci. Madlo vedle dveří bylo na dosah, ale vlak zrychloval. Doběhl na konec nástupiště a sledoval jak jeho naděje na šťastný konec mizí v dáli.
Tichá noc
Matúš Šimončič
Je zima. Zkurvená zima. A ešte aby nebola, uprostred decembra v pustom bielom pekle, menom Stalingrad. Alebo už je január? Nikto z chlapov umiestnených na treťom poschodí rozbombardovaného paneláku si nebol istý. To ale nič nemenilo na tom, že führer vojakom sľúbil dobité Rusko koncom septembra a sviatky strávené v teple a pohodlí domova. Kaprál Schulz sa pozrel okolo seba. Nevidel toho moc, keďže mali velením zakázané akékoľvek svetlo, to znamenalo že si v byte bez steny a stropu, s voľným výhľadom na námestie a hlavnú cestu nemohli ani zakúriť. Pozrel sa na jedného z mladých chlapcov. Ten nehybne ležal na bruchu s guľometom opretým o plece a namiereným na ulicu pod nimi. Nevedel či spí alebo chudák umrzol. Druhý z nich bol v klbku schúlený v najteplejšom kúte a za mizivého svetielka z cigarety pevne zovretej v jeho perách niečo písal na zdrap papiera. Kaprál k nemu podišiel, vytiahol mu cigaretu z úst a sám si z nej potiahol.
“Komu píšeš?” spýtal sa ho.
“Mame,” odvetil mladík. “Sľúbil som jej, že sa vrátim na Vianoce.” Kaprál z úst vypustil veľký mrak dymu a podal cigaretu späť mladíkovi.
“Nie tieto Vianoce. Už žiadne.”
Hrdina
Natálie Hovorková
Natálie Hovorková
Procházel jsem se parkem a kolem mě prošla paní se svým psíkem. Bílým vlčákem. Takového jsme měli, když jsem byl malý. S rodinou jsme bydleli v domečku nedaleko útesů. Jednoho dne jsem se s rodiči pohádal a utekl do deště, za mnou náš pes Falco. Byl jsem naštvaný, a tak jsem se rozhodl kopat do kamenů. Na jednom takovém mi ale podjela noha a já se řítil ke kraji útesu. Těsně před pádem mě Falco chytil za rukáv. Bohužel jak zachránil mě, mně se ho zachránit nepovedlo.
Falco se mi pomalu ztrácel, jak padal dolů mezi útesy.
Následky bouře
Regina Knapíková
Regina Knapíková
Parkem se prohnala děsivě silná bouřka, jakou jsem dosud nezažil. Snažil jsem se zdržovat v blízkosti mé milé a našeho hnízda s vejci, ovšem vítr je shodil až na zem. Skořápky se rozbily a má milá si poranila křídla. Nemohla odletět a po chvíli i zemřela. Zbyl jsem jen já.
S naraženým zobáčkem jsem lapal po dechu. Cítil jsem krev a celý svět se mi točil. Prožil jsem nejhorší noc svého života.
Další den jsem se nemohl hnout z místa. Ležel jsem v parku docela sám, schoulený a dýchavičný. Chodily kolem mě skupiny lidí a nikdo si mé bolesti nevšímal. Nebyl jsem pro ně dost důležitý jako jiní živočichové.
Když v tom si mě všimly dvě dívky. Když jedna zvedla do rukou telefon a začala o mě povídat nějaké paní, svitla mi troška naděje. Ano, to jsem já, říkal jsem si, když jsem uslyšel své jméno. Holub hřivnáč. Dívky mě daly do krabice a někam mě odnášely. Bylo tam ale dusno a veliká tma. Bál jsem se a znova začal lapat po dechu a šustění papíru mi připomnělo včerejší zážitek. Asi je už pro mě moc pozdě. Viděl jsem jen tmu a oči se mi klížily. Zavřel jsem je už navždycky.
Kateřina Hošková
Ludvík stál u okna a pozoroval rodinu dole na nádvoří. Bylo slunné odpoledne a pacienti se svými návštěvami trávili čas venku. Pozoroval rodiče, kteří seděli s babičkou v županu na lavičce, zatímco jejich děti pobíhaly kolem.
Babička se usmívala na prohlížela si obrázek, který zřejmě namalovalo jedno z jejích vnoučat.
Za Ludvíkem nikdo nepřišel. Jeho žena zemřela, nebyl to ani měsíc. Děti nikdy neměli.
Při pohledu na šťastnou rodinu venku, sklopil zrak a vrátil se do své postele.
Doufal, že už to nebude dlouho trvat.
Dům
Alena Zouvalová
Dívala se z okna auta na ten starý dům. Tohle byla poslední šance – mohla vyběhnout ven, vejít dovnitř, naposledy si projít každý pokoj, nasát vzduch, vůni dřeva, zajít do zahrady a utrhnout si jablko nebo švestku. Ale neudělala to. Jen se dívala, a dům se začal vzdalovat, až zmizel úplně.
Pozdě
Barbora Pernicová
Okolím rybníka se rozléhalo jenom cákání vody. Vypotácel se z rybníka a položil zmodralé tělo do trávy. Pozdě. Dcera už nedýchala.
