Z tvých ataků mi třeští leb,
Necítím se ani coby za mák,
za nehet a za řeč, ani za nic.
Už nevnímám nesmysl gejzírů
tvé paviánštiny a vím,
že budu ještě muset sehrát
ten úskočný tanec střepitý
mezi letícími talíři.
Vím to! I že ztichneš
nad tím nadělením a spolu
(já smetáček, ty lopatku)
si vybavíme kousek,
tak, že kousek po kousku,
svatebního dne a návodného rituálu.
Střepy budou zvlhlé
v slzách odplavenou hysterií,
a pak si dáme kafe.
A ten vzteku rarach nezboptnatělý,
však znovu boptnající, nepozorován,
jak první buňky rakoviny, si počká.
A proto musím jednat rychle.
Rychle nakoupit sady, kompletní sady
květnatých poglazurovaných
pukavých tříštěnců.
Na svátky hysterie musím být
vždy připraven.
