MŮJ TÁTA PAVEL
Ester Vargová
Jednoduše řečeno - můj táta. Abych uvedla nepolíbeného do děje, můj otec vystudoval základní školu, stavárnu a následně i ČVUT s výborným prospěchem. Nejednou za dobu mých studií nezapomněl podotknout: „Já jsem dostával prospěchový stipendia a tobě tady dělá problém velká násobilka?!“ Sama jsem si s přibývajícím věkem došla k názoru, že inženýr ze mě pravděpodobně nikdy nebude a že táta se s tím jednou třeba taky srovná. Každopádně dospívání a potažmo i soužití s mým otcem pro mne nebylo vždy jednoduché. Můj otec totiž žije na planetě OCD, kde se vše řídí podle zvláštních řádů a pravidel.
Tak třeba: Pavel (tedy můj otec) přijde z práce přesně ve 14:30, sundá si bundu, pověsí ji na její místo (které samozřejmě nesmí být obsazené) a srovná její límec, přijde do kuchyně a pokládá na stůl vždy vedle sebe peněženku, krabičku cigaret a hodinky ve stejné vzdálenosti od sebe. Hodinkám natahuje řemínek tak aby nebyl ohnutý a peněženka musí ležet tak aby otevíráním směřovala ke dveřím.Má patnáct stejných triček a kalhot, toleruje jen jeden prací prášek, nesnáší když se přepne skladba která ještě nedohrála.
Tak třeba: Pavel (tedy můj otec) přijde z práce přesně ve 14:30, sundá si bundu, pověsí ji na její místo (které samozřejmě nesmí být obsazené) a srovná její límec, přijde do kuchyně a pokládá na stůl vždy vedle sebe peněženku, krabičku cigaret a hodinky ve stejné vzdálenosti od sebe. Hodinkám natahuje řemínek tak aby nebyl ohnutý a peněženka musí ležet tak aby otevíráním směřovala ke dveřím.Má patnáct stejných triček a kalhot, toleruje jen jeden prací prášek, nesnáší když se přepne skladba která ještě nedohrála.
Vyvede ho taky z míry když se v chodníku najde chybějící dlažební kostka která ruší ornament .. takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Jsou to drobné rituály a obsese které fungují cyklicky a nikdy přes ně nejede vlak. Kdybych měla ale ještě něco zmínit, bude to rozhodně proces vybalování nákupu. Táta vyndá na stůl všechny nakoupené položky a kontroluje účet zdali všechno sedí.
„Nerozumim tomu, proč se mě vždycky ta ženská ptá, jestli chci účtenku? To jí mám jako nechat svůj doklad o koupi?!“ mručí pod vousy.
„Nerozumim tomu, proč se mě vždycky ta ženská ptá, jestli chci účtenku? To jí mám jako nechat svůj doklad o koupi?!“ mručí pod vousy.
Následně kontroluje datum expirace všech produktů a podle datumů spotřeby cpe jogurty a další do lednice. Na tohle je třeba dávat si extra pozor. Jednou takhle vcházím do obýváku s jogurtem v ruce.
„Jakou to máš příchuť?“ ptá se táta jízlivě.
„Nevim, ježiš, vanilkovej.“
„Vanilkovej? Ten byl ještě dneska ráno vzadu, ukaž datum, dělej!“
BRÁCHA
Emma Petit
Pamatuji dobu, kdy jsem mladšího bratra nechtěla ani vidět. Slyšet přesněji řečeno. Pořád byl tak nepříjemně hlasitý a ufňukaný. Nikdo z jeho tří starších sourozenců na něj neměl náladu ani trpělivost. Měli jsme přece důležitější věci na práci na prvním stupni základky než poslouchat nové objevy předškoláka, které jsme sami už dávno objevili. Překvapivě se mu nelíbilo, že jsme radili, ať už radši mlčí. Rady vždy s hlasitým nářkem odmítal. Jak tak rostl, naučil se vyprávět své poznatky komukoli, kdo měl uši a uspokojil tak své řečnické potřeby.
S nástupem do školy však vášnivé povídání neuznávaly paní učitelky. Takové chování přece nehodí na půdu vzdělávacího ústavu. Faktem, je že si povzdechly nad dalším členem naší rodiny a pokračovaly v napravováním rušivých elementů k jejich ideálům. Věřte tomu, nikdo z nás nebyl z těchto učitelek nadšený. A rozhodně nepřidávalo vídat ve škole i své sourozence. Nestačí snad, že se na ně musíme koukat už doma? Proto byly naše pozdravy na chodbách, v podobě vztyčeného prostředníčku. Mohli jsme se minout během krátké přestávky nebo jsme stáli každý na konci chodby, ale pokaždé jsme se takto pozdravili. Gesto vzniklo nějak intuitivně a v podstatě jsme si tak ukazovali jeden pro druhého respekt.
„Nevim, ježiš, vanilkovej.“
„Vanilkovej? Ten byl ještě dneska ráno vzadu, ukaž datum, dělej!“
Neochotně podávám tátovi jogurt a následně dostávám ve svých skoro dvaceti letech výklad o tom, že uspořádání v lednici má svůj řád, který je třeba dodržovat. Holt můj táta je prostě zvláštní, sociálně trochu neobratný, řádem posedlý, ale vlastně nejchytřejší a nejhodnější týpek, který má vše vypočítaný do poslední minuty, kterého znám.
BRÁCHA
Emma Petit
Pamatuji dobu, kdy jsem mladšího bratra nechtěla ani vidět. Slyšet přesněji řečeno. Pořád byl tak nepříjemně hlasitý a ufňukaný. Nikdo z jeho tří starších sourozenců na něj neměl náladu ani trpělivost. Měli jsme přece důležitější věci na práci na prvním stupni základky než poslouchat nové objevy předškoláka, které jsme sami už dávno objevili. Překvapivě se mu nelíbilo, že jsme radili, ať už radši mlčí. Rady vždy s hlasitým nářkem odmítal. Jak tak rostl, naučil se vyprávět své poznatky komukoli, kdo měl uši a uspokojil tak své řečnické potřeby.
S nástupem do školy však vášnivé povídání neuznávaly paní učitelky. Takové chování přece nehodí na půdu vzdělávacího ústavu. Faktem, je že si povzdechly nad dalším členem naší rodiny a pokračovaly v napravováním rušivých elementů k jejich ideálům. Věřte tomu, nikdo z nás nebyl z těchto učitelek nadšený. A rozhodně nepřidávalo vídat ve škole i své sourozence. Nestačí snad, že se na ně musíme koukat už doma? Proto byly naše pozdravy na chodbách, v podobě vztyčeného prostředníčku. Mohli jsme se minout během krátké přestávky nebo jsme stáli každý na konci chodby, ale pokaždé jsme se takto pozdravili. Gesto vzniklo nějak intuitivně a v podstatě jsme si tak ukazovali jeden pro druhého respekt.
Teď, když už všichni nebydlíme pod jednou střechou, těžko se přiznává, že si navzájem můžeme sdílet naše nové objevy jen sporadicky. Po letech se ukázalo, že je vskutku zajímavé, co ten druhý může říct. „Tobě tvá milovaná sestra tak chybí, viď?“ vznese mamka otázku, když pozoruje, jak se do sebe opět slovně rýpeme. Tiše navážeme oční kontakt a jako kdo z koho, vytasí ten rychlejší naše pozdravné gesto.