Tajně jsem doufala, že se setkám s jejich dušemi. Opatrně, nevěřícně mě zkoumaly. V horách, v lesích, ve stepích. Vlny Černého moře hrozily, že mě utopí, i když jsem křičela: „To jsem já, vaše holčička.“
Trvalo jim léta, než mně přijaly.
„Eskandře, máš hotové úkoly do školy? A nezapomněl jsi napsat dopis tatínkovi?“
„Ano, mami, úkoly hotové, dopis na stole, můžeš si ho přečíst.“
Zejnab čte dopis, doplní několik svých slov a složí papír do tvaru trojúhelníku. Tak bez obálky posílaly zprávy na frontu svým mužům ženy a děti otcům.
„Zítra ráno, synku, prosím, odnes dopis na poštu. A teď, honem do postele.“
Zejnab si přehodila přes ramena šálu a šla zkontrolovat dvůr, slepičí kurník a krávu s čerstvě narozeným teletem. Všude byl klid, jen srdce Zejnab slyšelo něžné zvonění třpytivých hvězd na jasném nebi. Kvetoucí zahrada zahalila klidnou noc jemnou vůní. Pěticípé bílé květy kdoule voněly po růžích a bylo jich tolik, že nebylo vidět listí stromu.
Hrušeň Bera rostoucí do tvaru pyramidy kvetla jemně růžově. Oba stromy slibovaly bohatou úrodu. Zejnab si představovala, jak se jí sladko-kyselý plod rozpouští v ústech, jako máslo a zanechává po sobě jemnou mandlovou příchuť. Taková je ta oblíbená hruška Bera.
Už viděla, jak rodina usedne k jednomu stolu plnému oblíbeného jídla. Doufala v brzký návrat milovaných z války – svého muže Ahmeda a dvou synů, kteří šli bránit vlast spolu s otcem.
Kvetoucí sad jí připomněl poslední noc před loučením s Ahmedem v létě roku 1941. Seděli spolu na lavici, nemluvili, jen se pevně objímali a jakoby předávali jeden druhému to, co mohou vědět jen oni: rodinná tajemství, starosti, radosti ze čtyř dětí – nejstarší dcery Nurgul, synů Ibrahima, Mustafy a nejmladšího Eskandera…
Dotek ruky Eskandera přerušil vzpomínky. „Mami, pojď domů, nemůžu usnout, pořád myslím na tátu a bráchy.“
„Já taky, miláčku, já taky. Ale podívej se nahoru, hvězdy nám slibují krásný a šťastný den. Až se vrátí naši hrdinové po válce, bude všechno fajn, můj miláčku. Osvobodili Krym od fašistů, osvobodíme celý svět. Milostivý Alláhu, chraň naše milované. Včera dostala Nina Petrovna oficiální oznámení, že její manžel padl v bitvě u Kyjeva. Musíme jí pomoct. Zítra jí odnes mléko a vejce. Víš, jak u nás říkají: ‚I kdyby práh vdovy ze zlata byl, každý dar zmírní její bolest ze ztráty.’
„Mami, zapomněl jsem ti říct, strýček Ali nám donesl nové ovčí rouno, to staré je zanesené kalem, už nečistí tak dobře vodu v prameni.“
„Pojď spát, synku.“
„A můžu dnes spát s tebou, mami?“
„Copak?“
„Nevím, prostě chci byt s tebou.“
Zejnab byla trochu překvapená. Od doby, co otec a bratři jsou ve válce, myslel si, že je dost velký na to, aby hledal útočiště v náručí matky. Zejnab přitiskla syna k sobě, teplo jeho těla a pravidelné dýchání, upevnila naději v lepší budoucnost. Ovšem den začal jinak, než slibovala klidná noc a třpytivý daleký vesmír. Zejnab probudilo vytí psů. Co je mohlo zneklidnit? Možná někdo zemřel?
Naléhavé bušení na dveře a hrubý povel v ruštině definitivně Zejnab a Eskandera probudil z hlubokého spánku. Byly 4 hodiny po půlnoci.
„ Otvírejte dveře, zasraní Tataři. Podle rozkazu Národního komisariátu vnitřních děl, vás deportujeme.“ Hrozný název nechvalně proslulé NKVD, přinutil Zejnab otevřít dveře. Byl to jeden z těch vojáků, pro které celá ulice připravila pohoštění na oslavu osvobození Krymu. Nechtělo se jí uvěřit, že to jsou stejní vojáci.
„Davaj, davaj, ševelis!“ řval na ni rusky. „Máte 15 minut na sbalení věcí, jen 4 kila, jídlo, nože a nůžky nebrat,“ rozkazoval ozbrojenec.
Bylo 18. května 1944, den, který měl být podle hvězd hezký.
První věc, kterou si Zejnab rozhodla vzít, byla kabelka s dokumenty, fotografie rodiny, dopisy od manžela a synů a malý balík v hedvábném kapesníku. To sbalila, když na Krym vpadla německá vojska pro případ evakuace, ale netušila, že ty věci bude potřebovat k deportaci. Eskander chytil fotoaparát a školní brašnu.
Ulice na okraji města byla plná zmatených lidí. Křik žen, pláč dětí, nářky starců, všechno se slilo v jeden hrozivý zvuk, který se nepodobal ani zvuku bouřlivého moře, ani vichru,co smete na své cestě všechno jako pírko. Byl to hlas lidského zoufalství a volání k vyšším silám. Mizely hvězdy, zbledla luna, jakoby se styděly za to, co předpověděly. Téměř u každého domu se hromadily matrace, polštáře, šicí stroje a jiné domácí vybavení.
Nina Petrovna tahala do svého dvora jejich bučící krávu, za kterou běželo vyděšené tele. Zejnab v duchu děkovala sousedce za starost o krávu, ale pak uviděla, jak se Nina Petrovna bezostyšně hrabe v cizích věcech. Víra v dobrý úmysl té ženy byla pryč.
Jeden voják strhl Eskanderovi foťák a zařval: „ A to je co, smradlavý Tatare, foťák? Neříkej, že umíš fotit?!“ provokoval kluka.
„Umím, vrať mi ho, je to dárek od táty.“
„A kde je tvůj zbabělý otec, utekl s Němci?“ urážel dál chlapce.
„To není pravda! Můj táta je hrdina, má medaili za odvahu, má nejvyšší vyznamenání řad Hrdiny Sovětského svazu. Počkej, až se vrátí, zabije vás.“
„No, no štěně, už se třesu strachy, tvůj otec se nevrátí. Vysmíval se voják. Eskender zaťal pěsti a chystal se vrhnout na vojáka, ale ten skolil chlapce na zem. Zejnab klekla vedle syna, objala ho a šeptala: „Uklidní se, synku, on má zbraň a je větší než ty. Skryj svou hrdost, musíš žít. Musíme žit, aby nás našel táta, Nurgul a tví bratři.“
Na nádraží, kam svezli národ, čekali na ně u dobytčích vagonů další vojáci. Zejnab poznávala další vojáky, se kterými ještě včera seděli u jednoho stolu. Proč se dnes odvděčují lidem tímto způsobem?
„Do vagonů!“ rozezněl se nad davem rozkaz z amplionu. Lidé strnuli, zmlkly i děti, které ještě před chvílí plakaly. V tom neskutečném tichu bylo slyšet jen soptění lokomotivy a ranní klekání zvonu pravoslavného kostela. Pak vzduch prořízl další urážlivý povel:
„Na co čekáte, tatarské mordy, pohyb, pohyb! Dobytku dobytčí doprava, co jste si mysleli, že vás povezou 1. třídou? To by bylo až moc pocty zrádcům a přisluhovačům Němců.“
Zejnab se snažila pochopit, proč jim tak říkají a proč si nesměli vzít věci, které Tatary živily: šicí stroje, zemědělské nářadí, ani věci denní potřeby, postele, talíře ani konvice na umývání, které patří do každé muslimské rodiny.
To asi není deportace, asi je vezou na popraviště.
Dav nereptal. Jejich kroky a sotva slyšitelný dech připomínal šelest stromů a žalostivý pláč kojenců a malých dětí zněl jako hlas raněného ptáka, který se vznášel nad nimi. Lidé pokorně lezli do vagónů bez reptání, bez naděje, tiše, jak padají na podzim ze stromů uschlé listy, poslušně, jako předurčení ke zkáze, pokorně lezli do vagonů. Vagon zaplnili tak, že se nedalo sednout. Vedle sebe se tísnili lidé známí i cizí. Nebyli mezi nimi ani Rusové ani Ukrajinci. Teď teprve Zejnab došlo, proč se na Krymu před nedávnem provádělo sčítání lidu a proč kladli důraz na národní příslušnost.
Vlaky plné krymských Tatarů, jeden za druhým odjížděly na východ. Nad prázdnými domy a ulicemi neklidně létala hejna ptáků. Krávy, ovce, kozy, slepice a husy bečely, mečely, kvokaly, kejhaly, hlasem, jaký jim dal Bůh. Přišel čas krmení a pastvy, ale majitelé byli pryč. Možná i ti němí tvorové poznali, že je čekají krušné časy. Hlas strachu a nejistoty splynul v jeden nikým neřízený sbor. Domy pod taškovou střechou statečně mlčely, ale i ony měly strach. Kdo je bude milovat, kdo se o ně postará.
Vlak jel bez zastávky dva dny. Vůz se plnil sténáním, pláčem dětí, modlitbou starců. Ostrý zápach moči, menstruační krve a těžký zápach potu ztěžoval dýchání. Ženy se ostýchavě snažily schovat zakrvácené šaty, muži odvraceli oči, aby je neuváděli do rozpaků. Lidé se styděli, že všechny potřeby museli vykonávat vedle cizích lidí. Ta vůně života zkoncentrovaná v malém prostoru zabíjela. Vedle sebe jeli na východ mrtví i živí. K zápachu života se vplížil zápach smrti. Zejnab ještě více trápila starost o dceru než všechny hrůzy kolem. Co je s ní, kde je, ve kterém vlaku je? A co když i ona jede s nimi, ale v jiném vagoně?
Na první zastávce se s rachotem otevřela vrata vagonů. Prudkým náporem kyslíku lidé omdlévali a padali u trati. Mezi živými byli i mrtví, kteří byli celou cestu opřeni jeden o druhého. Nohy od nehybného stání ztuhly. Mozek zakalený hladem, žízní a únavou nemyslel. Slova „ hej, Tataři, běžte se napít, tam je napajedlo“, najednou probudila mozek, ale nohy sloužily málokomu. Většina lezla po čtyřech. Ti, kteří už byli u pramene, do sebe nedočkavě strkali.
„Hej, smradlaví Tataři, do fronty, máte tolik času, kolik potřebuje naše lokomotiva!“ zařval voják, kterému vedle pušky visel Eskanderův foťák.
Zejnab běhala od vagonu k vagonu a volala: „Nurgul, Nurgul.“
Nikdo jí neodpovídal, zklamaná šla pomalu ke studni, kde se vytvořila dlouhá fronta. Pochopila, že nemá šanci se k vodě dostat a sedla si na zem. Přišel k ní Eskander, v dlani měl trochu vody a tváře nafouklé jako křeček. Dal matce napít z rukou a pak přitiskl své rty k matčiným. Voda z jeho úst smíchaná se slinami byla hustá a trochu nasládlá. Zejnab dojetím, nevěděla co říci, jen syna něžně objala. Chtěla říci něco milého, ale nešlo jí to, knedlík v krku zavřel cestu slovům.
Znovu zazněl rozkaz: „Do vagonů!“
Matka a syn zamířili jako ostatní k vagonům. To, co uviděli po návratu, bylo hrůzostrašné. Na zemi leželi mrtví spolucestující. Oči mrtvých se nehybně dívaly na pozůstalé. Shrbený stařec šel k vojákovi.
„Dovolte nám prosím pohřbít naše zesnulé.“
„O to se postarají funebráci. Běž do vagonu a zkontroluj, jestli tam nejsou další mrtvoly.“
V rohu vozu nehybně seděl chlap bez rukou a nohou, před nedávnem se vrátil z fronty. Takovým invalidům říkali „samovar“. Zůstal jim jediný důležitý úd – orgán pro vyměšování a rozmnožování. Byl mrtvý.
Stařík nevěděl, co dělat.
Z venku se zase ozval hlas strážce: „Spěchej, pokud tam je mrtvola, shoď ji dolů.“
Stařík se nemohl pohnout. Lidé u vagónu odvrátili oči. Nemohli pochopit nelítostný rozkaz. Stařec potáhl mrtvého „samovara“, jako pytel brambor k východu, slezl z vagonu a stáhl nebožtíka dolů.
„Prosím vás, dovolte toho člověka pohřbít, vždyť za nás bojoval proti Němcům,“ žadonil stařec před vojákem.
Zazněl výstřel, odpověď byla krátká, nevratná.
„Řekl jsem vyhazovat mrtvé, není čas kopat hroby! Kdo teď pohřbí tebe? Má ještě někdo zájem o pohřeb?“
Všichni mlčeli a poslušně lezli do vagónu.
Mladá žena s dítětem v náručí, které už nedýchalo, se vydala k Volze. Zahlédl ji jeden voják, když byla po kotníky ve vodě. Bez rozmyšlení po ní střelil. Šedé vlny mohutné řeky kolébaly na svém povrchu dvě bezvládná těla a vzápětí je pohltil vír do nekonečných hlubin.
Tato příhoda zasáhla srdce Zejnab jako šíp. Pochopila, že může najít dceru jedině tehdy, když zůstane naživu. Rozhodla se, že při nejbližší příležitosti musí z vlaku utéct.
Brzy se příležitost vyskytla. Vlak zastavil. Vrata se otevřela. Jas makového pole oslnil nejen deportované, ale i jejich stráž. Vojáci odhodili zbraně a vrhli se jako smyslů zbavení do květů rudých jako krev. Kdo by u nich čekal takovou lidskou radost!
Zejnab využila chvilku nepozornosti ochranky, sklouzla z vagonu a vytáhla za sebou Eskandera. Ležela mezi mrtvolami a šeptala: „Synku,vydrž, vydrž, miláčku, dělej mrtvého.“
Oba dva během dlouhé cesty zhubli a ztratili sílu a z přívalu čerstvého květnového vánku omdleli. Blízko se ozvaly kroky vojáka. Zejnab ležela nehybně, voják si jich naštěstí nevšiml. Mrtvol bylo každý den tolik, že už si jich ani nevšímal. Jemné lístky máku se dotýkaly tváře Zejnab a tichý šelest šeptal do ouška: „Jsem tu, miláčku, má milovaná květinko, jsem tu, tvůj Ahmed.“
Teplé rty se něžně dotkly úst Zejnab. Nikdy dříve ji polibek neunášel tak daleko, do jiného světa. „Jsem tu, tvůj Achmed.“
Teplé chvějící se rty se něžně dotkly úst Zejnab. Všechno bylo jako v dalekém mládí, jako první polibek, který ji unášel někam do neznámého, ale dlouho očekávaného snu. Pohlazení otce a matky vždy uklidnilo, ukonejšilo a dávalo pocit bezpečí. Ale pohlazení Achmeda bylo jiné. Nikdy dříve pohlazení neotevřelo tolik neznámých pocitů. Co se to stalo s jejím tělem. Chvělo se a toužebně tulilo k tělu Achmeda, které vonělo slunečním teplem. Na chvíli se jejich oči střetly. V jeho očích nebyl ten dobře známý veselý, jiskřivý pohled, v tom pohledu bylo něco záhadného. Byla v tom otázka a odpověď zároveň:
„Miluješ mne? Já tebe až do konce života.“
Její roztoužené tělo necítilo bolest, cítila jen to, že vstupuje do ní něco, co patří milovanému a teď patří i jí. A měla pocit, že se vznáší někam vysoko, až ke hvězdám.
Byl to jen makový sen. Realita byla jiná. Bylo to makové pole jak tehdy na Krymu, ale před 25 lety. První a jediné dceři dali jméno Nurgul - Jas květin. Na památku toho prvního milování v makovém poli. Ze vzpomínek na dceru jí celým tělem projela prudká vlna bolesti a sevřela jí srdce. Křičela, ten křik stoupal k nebi.
„Kde, kde je má dcera, odpověz!?“
Eskander, vyděšený křikem matky, plakal a zlobně trhal květy. Zejnab procitla, vyděsil ji zlobný výraz syna.
„Eskandře, drahý, netrhej květy, ty za náš smutek nemůžou, pojď ke mně, pojď, promiň mi ten křik.“
Rudé ruce syna objaly matku, aby nalezly útěchu a matka ho tiskla tak, jako by objímala celou svou rodinu. Slunce stálo vysoko, unavilo matku a syna, zachránce spánek je ukolébal.
