ON: Odpusť. Tvůj úsměv mě zahřeje u srdce, ale už nemám sílu přetvařovat se. Cítím, jako bych nosil na zádech stokilové závaží, které nelze setřást. Tíží mě náš svět, omezený časoprostor a jeho pravidla. Tíží mě vlastní existence a předurčenost osudu.
ONA: Nechápu to. Jsi přece emočně vyzrálý a racionální člověk! Proč by ses měl v sobě ztrácet uprostřed života?
ON: Stojím a tápu. Nevím, jakým směrem se vydat, kde je mé místo.
ONA: Ráda bych ti ukázala cestu ven z prázdnoty, ale i já se v tobě začínám ztrácet. Co tě trápí?
ON: Rozhlédni se kolem sebe. Současnost otevřela dveře nepřebernému množství svobod, ale nakladla nám pod nohy i nástrahy. Možnost prožívat bezpohlavní či polyamorní lásku a přitom nutnost udržet rodinu. Máme kdykoliv a kdekoliv přístup k informacím, až surfování na netu pohltilo veškerý náš čas a ovládlo naši mysl. Nedokážeme už rozlišovat dobro od zla, neuvědomujeme si, že se přes sociální sítě vedou hybridní války, že tam začíná zneužívání, kuplířství, migrace. Přidejme k tomu globální oteplování. Nekonečné lijáky a vichry střídané nesnesitelnou výhní a bouřemi. To snadno rozdmýchá naše pochybnosti. Nebudu ti lhát, vyzkoušel jsem dost z těch svobod, požitků a užitků a přebral jsem. Stal jsem se na nich závislý jako na droze. A náhle se u mě vytratila schopnost těšit se ze života. Je to bludný kruh – čím více svobody mám, tím více se v sobě ztrácím a tím více ubližuji lidem kolem sebe. Podívej se na nás dva. Jsi plná života a já muž na odchodu, troska, kterou ze sebe vyplivla konzumní společnost.
ONA: Chápu to. Žijeme v absurdní době. Uprostřed znečištěných průmyslových čtvrtí hledáme panenský klid. Zavaleni smrští informací a pouček se snažíme najít životní uspokojení. Tudy však cesta nevede. Jak si tedy představuješ svou budoucnost?
ON: Bojuji se svou podstatou muže. Mám být silný a ochranitelský nebo plačtivá baba? Země se stále točí kolem své osy, ale nás dnešní svět vychyluje do stran. Občas mám pocit, že hlavou narážím do tvrdé nepoddajné země a naděje budoucnosti mizí v propadlišti dějin. Destrukce společnosti je nezvratná. Já se zatím přimknu k tomu, co mi bylo předurčeno.
ONA: Promiň, netušila jsem, že máš tak temné myšlenky. Věřím, že řešení je v našem nitru. Pokud se od vnějšího tlaku oprostíš a pocítíš svou vnitřní svobodu, vrátí se ti sny, chuť do života a naděje. Můžu pro tebe něco udělat?
ON: Přestaň mne milovat, prosím. Jsem trosečník prázdnoty.
TICHO
