Vydrž, bude líp - napsal Marek Bucko

Prolog

Srnec doběhne k Čertovu jezeru. Na okolí se snáší hustá mlha. Střela pod lopatkou ho bolí. Nějaký pud ho táhne k počátku Jezernímu potoka, který právě z Čertova jezera vytéká. Slyší hlasy pronásledujících lovců, přesto náhle ví, že vše bude v pořádku, že bude líp…
„Kde je ten srnec? Tady je krvavá stopa! No, ale tady končí! Ztratili jsme ho! Pojďte, světla ubývá a za chvíli tu i pro tu mlhu nebude nic vidět.“ A lovci mizí v potemnělém lese…

Maruška
„Podívejte, to mám pro taťku. Pěknej svetr ne? A k tomu mu dám tady ten dort a přáníčko. 

Co mu říkáte? To je vtipný, že jo!“ Maruška otevírá předtištěné rádoby vtipné přání a strká pod nos pokladnímu v hypermarketu.
„Paní, nevyndávejte zboží z obalů před zaplacením!“
Maruška se zakaboní:
„Vždyť je to jenom přáníčko, které jsem vyndala z obálky…“
„Je to zboží a vyndala jste ho z obalu. Váš svetr, ani co tam píšou, mě nezajímá! A vyndejte z toho košíku všechno! Cože?! Jak koupila jinde?! No, tak to sem ale netahejte! Od toho tam máte ty klece uzamykatelný! To mě ale nezajímá, že nevíte, jak to používat! Je tam návod jak pro… prostě to musíte pochopit i vy!“ podívá se na Marušku úsečně.
„Jak nezajímá? Proč se na mě mračí? Co mi spílá pořád? Vždyť by měl být rád, že u nich nakupuju! Mám jenom radost, že jsem pro taťku sehnala k narozeninám všechno, co jsem potřebovala. 

A všechno na jednom místě! U nás v Rudě bych běhala od Vietnamce k Vietnamci, do COOPu, 

do textilu… Tady v Tescu v Klatovech je to všechno na jednom místě. Nechápu, proč je ten chlap 

na pokladně tak napruženej. Kdovíjaký fofr tu nemají. Paní Zítková u nás v Jednotě si na pár slov čas vždycky najde. 

I ten Tomáš u Nguyenů (i když se tak určitě nejmenuje). Vždycky alespoň pochválí, že „paní šuší.“

A tenhle tady… Zkazil by člověku celý den! 

Ještě se musím stavit v lékárně pro ty prášky, co mi napsali… Beru je… No, od té doby, co tu není mamka. Maminka vždycky říkala: Neboj, když tě něco trápí, přejde to, bude líp. S těma lékama tak můžu prostě nějak fungovat. Teď to říká táta: „Vydrž, bude líp!“ 

A tak si to opakuju a věřím, že bude líp.

Pokladní Radek
„Čtyřko, můžete se zavřít, pět minut pauza!“
„Vy mně taky šéfe! Pět minut… Záchod, sváča, cígo? Hmm, asi záchod. A tam cígo, i když se to nesmí. Svačit na záchodě už nebudu. To už bych si připadal jako echt debil… Tak si připadám stejně. Kdybych si mohl aspoň říct, „KDYBYCH SE LÍP UČIL“… Jenže když pomyslím na svého šéfa… Tak spíš „KDYBYCH SE HŮŘ UČIL“… 

Jenže kde vzít v Sušici práci se škraloupem. Blbá bouračka, blbý pivo a jeden rum. A debilní kamarádi. No, kamarádi… Nikdo se tam za mnou nestavil, ani slovo na omluvu… Měl jsem pocit, že jsem v pohodě, dál už jsem pil jenom džus. Jenže s vodkou. A o tý jsem nevěděl… Ani mi neřekli, kdo mi to tam lil. Stejně je to jedno, na takovou blbost by asi žádný soud nebral zřetel. V krvi jsem to měl já a basta. 

„Jménem republiky!“ 

Už to nikdy nedostanu z hlavy. Kaplan mi tam říkal: „Věřte, Radku, že bude lépe…“

Kapitán Bárta
„Tak to jsme tu dlouho neměli!“ zakroutil hlavou kapitán Martin Bárta. „Dva pohřešovaní během dvanácti hodin.“
„Mně to zas tak divný nepřijde,“ odvětí mladý strážmistr. „Není to zdaleka poprvé, co tu nějakej lufťák zabloudil. Vyspí se blbeček v lese a když potom půjde za rámusem, najde nějakou pilu, nebo silnici 

a bude po akci.“
„No bravo, strážmistře, měl byste si podat přihlášku na vysokou policejní… S takovým brilantním úsudkem. Jenže dnes se nejedná o žádný vožralý Pražáky, co zabloudili, když šli močit za potok! 

Jsou to místní. Marie Louková, dvacet let, studentka a Radek Mulač, třicet dva roků, zaměstnán jako pokladní v Tescu v Klatovech.“
„Já bych to stejně neviděl tak černě, šéfe. Holka bude u nějakýho kluka, prostě jí přileh noční košili 

a ten Mulač někde leje. Já kdybych dělal v Tescu, tak chlastám taky… Neseděl ten Mulač náhodou? 

A kdo to nahlásil?“
„No konečně začínáte uvažovat jako policajt! Loukovou nahlásil otec. Měl včera narozeniny a nevěří, že by dcera nepřišla domů. Je na něj hodně fixovaná. A Mulače byl nahlásit kolega z práce. Nepřišel na směnu.“
„Louková… Nějaká Louková před asi třemarokama spáchala…“
„Fakta! Strážmistře, fakta. Tělo se nikdy nenašlo, bylo to odloženo. No vidíte! To byla její matka!“
„Fakta šéfe, jak můžete říct BYLA, když se nenašlo tělo?“ ušklíbne se strážmistr. Bárta se zamračí, mávne rukou a diktuje:
„Takže vyslechnout spolužáky, rodiče, kolegy a zažádat o lokalizaci mobilů! Ať to fičí a hlásit průběžně výsledky!“ 

Ví, co je v těchto případech třeba. Dříve, či později něco určitě vyplave.
„Shoda šéfe!“ Strážmistr vtrhne do dveří a mává nějakým papírem.
„Sakra, neumíte se zahlásit?“ kaboní se Bárta.
„Pane kapitáne, dovolte mi abych…“
„No dobrá, dobrá, tak teda k věci. Jaká shoda?“
„Lokalizovali oba mobily. Oba na jednom místě! Okolí Čertova jezera, vtok do Jezerního potoka! 

Dost přesně.“
„Oba v ten samý čas? A za co vlastně ten Mulač seděl? Bohužel nám to začíná nějak hrát…“
„Tak to jsem nezjišťoval…“ Bárta věnoval strážmistrovi pohled, který by uměl zatlouct hřebík…
„Jasně, jasně! Pádím to všechno zjistit.“
„To zjistíte potom! Vezměte auto, zavolejte techniky a jedeme se tam podívat. A pusťte tu fňuknu! Nejedeme na oběd!“

Epilog
Po příjezdu na místo a ohledání se nic nezjistí. Psovod se motá v kruhu a skončí vždy asi padesát metrů 

od břehu. 

Kapitán jde k hladině jezera. Kousek od vyústění Jezerního potoka se na hladině dělá vír. 

Bárta na něj soustředěně kouká. Do toho nečekaně promluví:
„To jsem blázen, támhle k nám jde srnec. Teď, za světla a když je tu tolik lidí. Vypadá to, že je zraněnej. Teče mu krev z boku a nemůže na levou přední nohu.“ Bárta s sebou trhne.
„Toho nechte myslivcům, my jsme tu kvůli něčemu jinému,“ a kouká stále na vír na jezeře. 

„Víte, co je to Coriolisova síla?“
Strážmistr krčí rameny.
Bárta pokračuje: „To jezero je dost široký. Jak to, že se ksakru točí doleva? A kde je ten srnec? 

To snad není možný, ta zatracená mlha spadla jako opona!“
„Šéfe, tady jsme hotoví,“ přeruší ho v uvažování strážmistr. „O čem přemýšlíte?“
Bártovi se nechce podřízenému vyprávět o trablích s rozvodem, tahanicích o děti a o majetek.
Kouká na vodu, uvažuje o hledaných, myslí na to, co mohli s manželkou udělat jinak... a najednou ho obestoupí zvláštní klid. Pocítí trochu chlad.
„Šéfe, jedeme?“
„Ještě to tu, mlaďas, projděte v širším okruhu, jestli nám neunikly nějaký stopy,“ odvětí Bárta nezvykle vlídně. A aniž by nad tím nějak přemýšlel, pronese: „A nebojte, cejtím to, stačí vydržet, bude líp…“

Zadání:

Napiš tajemný příběh ze Šumavy.