„Rébus“
Alena Zouvalová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Dal jsi tomu pár chvil než ses sám sebe začal ptát kde jsou zdi a až potom, že to možná bude ještě trochu jinak – co děláš ty a ta tahle ta zaplivané postel v lese?
Vstal jsi, neobratně, a promnul si oči. Studily tě nohy, a když jsi shlédl dolů, zmátlo tě to, protože jak se zdálo, na nohou jsi měl boty. Opřel ses o postel a podíval se na jejich podrážky, ale žádné tam nebyly, jen tvá bosá chodidla, mokrá od rosy. Vypadal jsi tak zmateně, šrotovalo ti to. Zkusil ses znovu rozhlédnout. Okolí bylo zahaleno mlhou, takže všechno co jsi viděl bylo jen pár okolních stromů.
Na posteli jsi něco spatřil. Vypadalo to jako malinký zápisník a byla tam i nezavřenÁ propiska, která udělala pár čar na matraci.
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Dal jsi tomu pár chvil než ses sám sebe začal ptát kde jsou zdi a až potom, že to možná bude ještě trochu jinak – co děláš ty a ta tahle ta zaplivané postel v lese?
Vstal jsi, neobratně, a promnul si oči. Studily tě nohy, a když jsi shlédl dolů, zmátlo tě to, protože jak se zdálo, na nohou jsi měl boty. Opřel ses o postel a podíval se na jejich podrážky, ale žádné tam nebyly, jen tvá bosá chodidla, mokrá od rosy. Vypadal jsi tak zmateně, šrotovalo ti to. Zkusil ses znovu rozhlédnout. Okolí bylo zahaleno mlhou, takže všechno co jsi viděl bylo jen pár okolních stromů.
Na posteli jsi něco spatřil. Vypadalo to jako malinký zápisník a byla tam i nezavřenÁ propiska, která udělala pár čar na matraci.
Vzal jsi zápisník do rukou, jistý, že jsi ho nikdy dřív neviděl, a přesto byl nadepsaný tvým jménem. S polknutím jsi ho otevřel na první straně. Stálo tam: „Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi ani co je za den…“
Zadání:
Napište příběh v DU-formě, který záčíná větou:
Probudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi, ani co je za den.
Alžběta Káninská
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Možná bylo pondělí, ale kdo to mohl vědět? Tvoje končetiny se ti zdály jako z gumy, neuvěřitelně zvláštní pocit, a všechno okolo jako kdyby se houpalo a vlnilo. Že bys toho včera moc vypil?
Ne, vždyť už léta abstinuješ, to je přeci nesmysl. Cosi ti v záblescích proběhlo hlavou. Bílá místnost, muž s koženě neupřímným úsměvem… a pak? Co bylo pak?
Pokusit se podrbat na hlavě se náhle zdá jako neproveditelný úkon, hlava je nějak moc daleko od těla, ruka k ní putuje celé věky. Co se to včera dělo?
Usmívající se muž k tobě přes nablýskaný stůl přisunul papír, spousta textu, který jsi samozřejmě jen lhostejně přelétl očima, a pak propiska - vynechávala, vybavuješ si matně - kterou jsi na papíru zvěčnil svůj podpis.
“Tak, pane Fraisi, a teď už se o všechno postaráme my.”
Jenže o co “o všechno”? Co tím ten úlisný člověk myslel…? Doktor, napadlo tě náhle, ten člověk musel být doktor. Bílý plášť, ano, kolem krku mu dokonce visel stetoskop, samozřejmě, jistěže to musel být doktor!
A teď mysli! Co se dělo potom?
Naložili tě na vozík a pak pohled na neměnný šedivý strop… někam tě vezli. Proboha, co jsi to podepsal? Nejraději by sis ohmatal tělo, trup i končetiny, abys zjistil, zda ti něco nechybí - mám všechny orgány? - ale svět okolo se ti vysmívá a paže tě neposlouchají.
Určitě na tobě museli testovat nějaké nelegální látky…! V panice se ti prudce rozbušilo srdce, nemůžeš dýchat, cosi kousek od tebe hlasitě píská. Teď, teď to přijde, umírá -!
Ale náhle se z nebe snesl anděl. Osoba v bílém rouchu a s dlouhými světlými kadeřemi spletenými do tlustého copu se sklonila ke tvé tváři.
“Pane Fraisi, tak už jste se nám probudil? To jste tedy čilý! Po operaci tlustého střeva většinou pacienti spí až do druhého dne. Chcete zapnout televizi?”
Budíček
Barbora Pernicová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi ani co je za den. Na tváři cítíš ostrý chladný vítr, který dovnitř proudí pootevřeným oknem. Cítíš pach potu. Na prstech u nohou tě něco lechtá. Pavučiny. Koutkem oka vidíš, jak po zdi leze tlustý pokoutník. Nad sebou vidíš prkna horní postele a na nich škrábance, kresbičky a sprosté básničky. Po zádech ti přebíhá mráz a cítíš ochromující strach. S velkou námahou se zvedáš a pokládáš nohy na studenou prkennou podlahu. Rozškrabanou rukou, plnou komářích štípanců, bereš kliku a otevíráš dveře. ,,Ranní rozcvička!", slyšíš křik a píšťalku. ,,Co tam stojíš, chatka číslo 5, obout tenisky a deset koleček kolem celého tábora! Jinak u Vás bude letecký den!
Časné vstávání
Emma Petit
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána. Spal by si dál, protože ti po cestě tahle tvrdá matrace opravdu nepomohla. Po cestě, říkáš si. Nevybavuješ si, že zrovna cestuješ a už za boha neřekneš odkud kam. Faktem je, že nepoznáváš ani tapetu na stěně, ke které jsi na boku otočený. Zavřeš si na moment oči, třeba tě to přenese do doby, kdy jsi byl ještě při smyslech. Ke smyslům ani nedošlo a ty jsi upadl zpátky do spánku. Krátkého, neboť tě vytrhlo jakési ťukání.
„Už jsi vzhůru? Pospěš si prosím tě, ať vyrazíme včas“ ozvalo se a familiární hlas tvé matky, která už běhá po penzionu a uklízí po vašem přespání.
Pokusit se podrbat na hlavě se náhle zdá jako neproveditelný úkon, hlava je nějak moc daleko od těla, ruka k ní putuje celé věky. Co se to včera dělo?
Usmívající se muž k tobě přes nablýskaný stůl přisunul papír, spousta textu, který jsi samozřejmě jen lhostejně přelétl očima, a pak propiska - vynechávala, vybavuješ si matně - kterou jsi na papíru zvěčnil svůj podpis.
“Tak, pane Fraisi, a teď už se o všechno postaráme my.”
Jenže o co “o všechno”? Co tím ten úlisný člověk myslel…? Doktor, napadlo tě náhle, ten člověk musel být doktor. Bílý plášť, ano, kolem krku mu dokonce visel stetoskop, samozřejmě, jistěže to musel být doktor!
A teď mysli! Co se dělo potom?
Naložili tě na vozík a pak pohled na neměnný šedivý strop… někam tě vezli. Proboha, co jsi to podepsal? Nejraději by sis ohmatal tělo, trup i končetiny, abys zjistil, zda ti něco nechybí - mám všechny orgány? - ale svět okolo se ti vysmívá a paže tě neposlouchají.
Určitě na tobě museli testovat nějaké nelegální látky…! V panice se ti prudce rozbušilo srdce, nemůžeš dýchat, cosi kousek od tebe hlasitě píská. Teď, teď to přijde, umírá -!
Ale náhle se z nebe snesl anděl. Osoba v bílém rouchu a s dlouhými světlými kadeřemi spletenými do tlustého copu se sklonila ke tvé tváři.
“Pane Fraisi, tak už jste se nám probudil? To jste tedy čilý! Po operaci tlustého střeva většinou pacienti spí až do druhého dne. Chcete zapnout televizi?”
Budíček
Barbora Pernicová
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi ani co je za den. Na tváři cítíš ostrý chladný vítr, který dovnitř proudí pootevřeným oknem. Cítíš pach potu. Na prstech u nohou tě něco lechtá. Pavučiny. Koutkem oka vidíš, jak po zdi leze tlustý pokoutník. Nad sebou vidíš prkna horní postele a na nich škrábance, kresbičky a sprosté básničky. Po zádech ti přebíhá mráz a cítíš ochromující strach. S velkou námahou se zvedáš a pokládáš nohy na studenou prkennou podlahu. Rozškrabanou rukou, plnou komářích štípanců, bereš kliku a otevíráš dveře. ,,Ranní rozcvička!", slyšíš křik a píšťalku. ,,Co tam stojíš, chatka číslo 5, obout tenisky a deset koleček kolem celého tábora! Jinak u Vás bude letecký den!
Časné vstávání
Emma Petit
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána. Spal by si dál, protože ti po cestě tahle tvrdá matrace opravdu nepomohla. Po cestě, říkáš si. Nevybavuješ si, že zrovna cestuješ a už za boha neřekneš odkud kam. Faktem je, že nepoznáváš ani tapetu na stěně, ke které jsi na boku otočený. Zavřeš si na moment oči, třeba tě to přenese do doby, kdy jsi byl ještě při smyslech. Ke smyslům ani nedošlo a ty jsi upadl zpátky do spánku. Krátkého, neboť tě vytrhlo jakési ťukání.
„Už jsi vzhůru? Pospěš si prosím tě, ať vyrazíme včas“ ozvalo se a familiární hlas tvé matky, která už běhá po penzionu a uklízí po vašem přespání.
Dveře
Natálie Hovorková
Natálie Hovorková
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Co jsi včera dělal? Ožral jsi se, tak je to. Proto tě hlava bolí. Vstal jsi a hledal vodu. No, žádná tu není, máš smůlu. Najednou jsi si vzpomněl na den. Včera byl pátek 13. V práci se ti nedařilo. Teď jsi se teprve rozhlédl po místnosti. Nic krom postele a dveří a žárovky na stropě tu není. Pomalu otevřeš dveře, už abys vypadnul. Ty tě přivedou na chodbu s divnými obrazy s roztékajícími se figurami. Na konci chodby jsou další dveře. Šáhneš na kliku, a ucítíš za sebou cizí horký dech.
