19. října 2024

Abiturientský raz - napsala Alena Magulová

Tak fajn, mám na to přesně tři neděle. A bude to vážně šlágr. Jednadvacet dní mě dělí od malin přezrálých. Znáte to, ne? Fenomén zvaný abiturientský sraz.
Kolik se jen o něm napsalo sond, úvah, reportáží, esejů, článků, fejetonů, příběhů…
Ale žádný se dopodrobna nezaobíral podstatnou měrou STRACHEM.
Ano, mám přesně na mysli ten plíživý a neodmávnutelný strach z konfrontace.
Čeho se bojíš, Aleno? Nevíš? Vidíš!
Tak se uklidníme, podýcháme.
Je ti, holka, šedesát, maturovala jsi před dvaačtyřiceti lety a dobře chápeš, že čas malin nezralých odvály sňatky, rozvody, porody, plastiky, majetková vyrovnání, reparáty.
Z čeho máš tedy STRACH? Z Alter Ega Dalibora Vrány? A kde bys vzala Velorex?
Jasně, chápu, někteří spolužáci Tě naposledy viděli jako čerstvou osmnáctku s zářivou pletí, tělíčkem štíhlým, bez jaterních skvrn a žilnatých karfiolů.
Ale no tak, ostatní na tom budou nemlich stejně, vždyť mládí není zásluha.
Takže, rozum do hrsti, tři týdny a k tomu impuls na restart těla i ducha.
Týden první: v hlavní roli STRIVECTIN. Oční sérum zatočí s kruhy, váčky i sníženým sebevědomím.
Týden druhý: tortura v podobě korektoru na hallux valgus, ( a opravdu budeš spolužákům ukazovat pokřivené klouby a vbočené palce ? )
Týden třetí: povislé břicho, povislá prsa a povislá trvalá… Otázka týdne zní: Čím zakrýt? Jak omluvit? No ano, těžký porod, prsní gravitace posílená leností nosit zdravotní podprsenku, a dále… vždyť jsem tak těžce busy.
Nu, a je tu ono magické datum. Už mám za sebou duševní volby mezi tepláky s telenovelou a ohřátou pizzou a odvahou vstoupit do jámy lvové, pardon, pronajatého salonku v restauraci U Nebožtíka hned vedle kolínského gymplu.
Ještě chvíli bojuji s touhou schovat se za habrový porost a účastnit se soukromé tipovací Fortuny. Takže KDO JE KDO ?
No ne, Vlasta? Ta štíhlá holka s hřívou blonďatých vlasů?
Je to ta kymácející se paní s náběhem na endoprotézu a se špatným melírem?
A kde je Mirek? Nedostižitelný erotický guru všech oktavánek ?
Očividně u piva. Vždyť Plznička má také hezké tvary a rozvášní fantasii.
Mé libido, kam ses mi ztratilo?
Tlačí mě korzet, stahovací kalhotky a slza v levém oku, nadechnu se a jdu….
Cestou si prohrábnu ofinku, zkontroluji ve výloze přesnost nanesení lesku na rty a otevřu dveře:
„Andělová, Andělová, jak můžete žít smysluplný život bez znalosti goniometrických funkcí? Jak vůbec můžete v noci spát bez zvládání funkce cotangens?“
Bleskne mi hlavou, že docela dobře a najednou jsem šťastná.
No jo, holt dobrý ročník, 1964. Čas malin uzrálých.