Je to můj pradědeček Svoboda, statný osmdesátník a spolubydlící mých mladých rodičů, kteří se i s dětmi k němu a k prababičce nakvartýrovali.
Říkáme mu dědo, protože jiné dědečky nemáme. Ti mladší muži v naší rodině nesnesli režim a zemřeli dřív. Jen děda Svoboda, už věčnost v důchodu, věrný svému jménu sice vrávorá, ale pořád drží.
"Ať žije císařpán! Ať žijeeee!" křičí bývalý sokol a legionář.
A u dalšího kmene: "Za císaře pána bylo líp!!"
Nos přimáčklý na skle, uši vyslané až na kopec mezi třešně, snažím se zneviditelnit, aby mě babi neodtáhla od poutavého divadla. Marně.
"Poď poď, to není nic pro tebe." A už mě táhne, asi směrem k Večerníčku.
"To je ten císařpán z Rumcajse, babi? Jak říkal děda? A co bylo líp?"
"Ale prosím tě, na to jsi ještě moc malá, tomu nemůžeš rozumět!"
Ach jo. Jako vždycky. Drží nás od něj dál, mě i bráchu.
a odmlouvá mámě, která jinak diriguje všechny a všechno. To, jak pase slepice, o kterých si už dávno myslím, že by se mohly pást i samy, vždyť u nás se objeví jeden trabant za hodinu, a ještě jede krokem.
Děda je nevypočitatelný. Občas namaluje nĕkteré mé pannĕ panence propiskou vousy, které pak máma zoufale dře kartáčem, až je z panenky Verunky starý sumec. Občas taky zavře jen tak ze sportu některou z mých kamarádek, kterými se jeho dům jen hemží, do obří botárny mezi staré škrpále, a nechá ji tam beze světla alespoň chvilku vychladnout .
Mám z něj trochu strach, ale zároveň mu tak nějak věřím. Má něco vážného a zkoumajícího v pohledu, kterým se na mě dívá. Na mě i na bráchu.
Po hlasitém návratu z hospody, který zaznamenala a okomentovala i většina sousedů, drží všechny tři ženské generace nějakou dobu svého sokola doma.
Děda sedí na tarásku u branky a pozoruje naši přípravu na vybiku, čili čmárání klackem do pískového plácku před domem s haranty z ulice.
"Já budu Eseseser, první, první, řekla jsem to první !!!"
Zuřivě čmárám dlouhé klikyháky, až se mi potí culíky.
Hranice SSSR je obrovská. Skoro NE - KO- NEČ- NÁ. To dobře vím, protože na ni ve škole z lavice pořád zírám.
Chci být taky obrovská. A nekonečná. A hlavně chci taky někdy vyhrát, nestává se mi to až tak často, míč mě tak nějak skoro vždycky trefí, nohy nereagují tak rychle, jak jim poroučím, a kluci z ulice ve mně mají lehký a oblíbený terč. Čím je země, kterou představuji, větší, tím větší je šance, že doběhnu včas.
A navíc, v SSSR je přece všechno tak úžasné a velké, jak říká paní učitelka, jednou se tam určitě vypravím.
Je po hře. Vybili mě stejnĕ dost často, zadnice je zadnice. Ani ta Sibiř mě nezachránila.
Když jdu přes společnou verandu na záchod, potkám dědu. Tentokrát nebručí. Zlobí se.
"Jak můžeš chtít být Rusko? Jak jenom můžeš? Ty největší svině! Největší darebáci, který kdy Pánbůh stvořil!!"
Div že mě neplácne. Začínám natahovat.
"Ježiši, dědo, proč to říkáš? Vždyť to je ta nejlepší země ze všech. Vždyť nás zachránili! Ve válce nás zachránili! Přijeli a zachránili nás!!!"
"Jo," hřmí děda. "Jenomže přijeli dvakrát! DVAKRÁT!! A podruhý je nikdo nezval, hajzly!"
Dědovy oči se plní slzami. Moje už tečou. Křičím.
"Jak dvakrát??? Kdy jako...?"
Ženské ruce nás od sebe odtáhnou, dědu někam zavřou a mě postupně uklidní. Asi oblbovákem buchtičkou s třešněmi, tím dudlíkem našich dětských dní.
Opět nic nevysvětleno. Opět to věčné: "Jsi ještě malá, jednou se to dozvíš, jednou to pochopíš.
Ale s dědou Svobodou se o tom proboha už nikdy nebav, slyšíš ?"
Hlavně on už se o tom se mnou nikdy nebavil. Nahnaly mu strach, ty ženské psycholožky.
Z mé nedovřené papuly a z možných následků. Zase je tak nějak ticho po pěšině.
A tak si o tom jenom povídám s holkama, čtu a myslím.
K paní učitelce s tím nejdu, když má ráda to Rusko.
Na příští vybiku se dostavím krokem loudavým a váhavým. Beru do ruky klacek.
Budu to mít raz dva.
Čmárám Francii.
