U nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je také hodně památných buků. Památné stromy jsou chráněné zákonem. Ochranáři do nich namlátili tlusté hřebíky s tabulemi o jejich ochraně, turisti cedule tu s červenou, tu zelenou nebo modrou značkou. O mnohých z nich se říká, že pamatují Žižku. Mají romantické názvy: Brčálnický buk, Buk na Číhadle, Buk nad fořtovnou a tak podobně.
Buk, o kterém chci vyprávět, žádný takový název nemá. Prostě je to buk a místo, kde roste, se jmenuje U buku. Dnes už je památný buk na pokraji smrti a je z něj jen torzo někdejšího velikána. Ještě před čtyřiceti lety býval mohutným stromem s košatou korunou. Ovšem už tenkrát jeho kůra dávno nebyla tou hlaďounkou bělošedou plochou. Už tenkrát vykazoval všechny znaky zasloužilého starocha, také Žižkova souputníka.
Chodívali jsme k němu se školou. S vilémovskou školou. V Nových Vilémovicích byla jednotřídka pro žáky první až čtvrté třídy. Dohromady tak nejvíce patnáct děcek. Vycházka k buku byla na celé dopoledne. U buku jsme posvačili a potom naprosto pravidelně počítali, kolik je nás třeba, abychom mohutný strom obejmuli, a drželi se přitom za ruce. Čtyři páry dětských rukou tenhle úkol zvládly.
Později jsme se odvážili při svých toulkách dojít k buku sami, bez doprovodu dospělých. A při jedné z těchto samostatných výprav se to stalo. Dodnes mi při vzpomínce na onu událost běhá mráz po zádech a nenalézám žádné logické vysvětlení. Všechna dřívější vyprávění o důvodech památnosti tohoto stromu jsou nic proti skutečnosti, pro kterou je buk památný pro mě. Tož poslyšte příběh, který se kdysi stal partě vilémovských kluků.
Opustili jsme kamenitou kostrbatou cestu a podél hranice převážně smrkového lesa se při hledání křemenáčů sunuli loukou až ke vstupu do lesa svažujícího se do Račího údolí. Už nám došlo, že domů asi žádné houby nepřinesem. Bylo sucho. Příroda praskala suchem, všechny kaluže vyschly už před týdnem. Snad i proto, že stín lesa poskytoval jakž takž přijatelnou teplotu a vidina Račího potoka nás lákala, vydali jsme se k němu. Za hromového hulákání a hraní si na vojáky jsme se ocitli dole. Tak nějak automaticky jsme nejprve sedli na mohutné kořeny buku a hned potom chtěli zopakovat tradiční objímací rituál. Obstoupili jsme strom a chytili se za ruce. Tonda, Kája a já. Podařilo se. Drželi jsme se a už to mohlo být odbyté a mohli jsme vlítnout do potoka a potom jít zkoumat válečné ruiny bývalého německého tábora pro zajaté letce.
„Kluci,“ ozval se Kája, jen co jsme přerušili kruh, „je to nějaký divný.“
„Co je divnýho? Co plašíš?“ optal jsem se.
„No, jsme tři a dycky musíme být aspoň čtyři, abychom buk obchytli, ne?“ Tohle byla pravda.
„Šak už sme velcí, už sme vyrostli, tak proto,“ zamyslel se Tonda.
„Prdlajs. Tak moc sme nevyrostli,“ jsem řekl já.
„Tak pojďme, zkusíme se chytnout znova,“ vybídl nás Kája. Obstoupili jsme strom a snažili se vsunout dlaně do dlaní.
„Kájo, držíš?“ zeptal jsem se.
„Držím.“
„A koho se držíš?“
„No levou Tondu a pravou tebe.“
„Tondo a ty držíš koho?“ ptal jsem se dál.
„Pravou Káju a levou tebe.“
„Tak ju stiskni.“
„Kterou, pravou?“
„Ne pravou, stiskni levou, tu co se držíme spolu. Tak stiskni.“
„Šak už jsem stiskl. Hned jak si řikal, abych stiskl, tak sem tě stiskl.“
„Nekecej, nestiskl.“ Teď stisknu já tebe, tak bacha. Teď stiskám.“
„Tak stiskej!“ vyhrkl Tonda.
„Už jsem stiskal aspoň třikrát,“ odpověděl jsem a dostal trošku strach. Fakt je, že jsme na sebe vůbec neviděli. Když se naše těla přitiskla ke kmeni, mohli jsme se dívat, jak chtěli a viděli jsme jen konec svých rukou, jak drží ruce další. No jo, ale čí?
„Tady někdo kecá a dělá si z nás prču,“ prohlásil Kája a dodal: „Nejlíp bude, když to nějak přeměříme.“ Chvíli jsme debatovali o nejlepším způsobu, ale pak Tonda vyndal z kapsy tepláků smotaný špagát. Čert ví, na co ho měl, ale teď se báječně hodil. Stoupli jsme si nejdříve do řady, chytili se za ruce, všichni rozpažili a první a poslední měl v dlani konec ušmiknutého provazu. Teď jsme věděli, že je špagát tak dlouhý, jak jsme roztažení my všichni. Kája uchopil jeden konec a stoupl si ke stromu stejně, jak stál předtím. Tonda šel s druhým koncem kolem buku, a když došel na konec šňůry, přiložil ji ke kmeni. Zůstal jsem zírat nevěřícně na výsledek. Do spojení obou konců šňůrky chybělo asi metr a něco. Délka tak akorát pro jedny ruce navíc. Ty mezi námi ovšem prokazatelně nebyly.
„Normálně to není možný. Někdo z nás cigání. Nedrží se a říká, že se drží,“ rozohňoval se Tonda.
„Jó?“ obrátil se na něj Kája, „a jak by to jeden asi dokázal? To by museli cigánit dva. A já to teda nejsu.“
„Já taky ne,“ pospíšil jsem si z odpovědí.
„Řikal Hanzl, myslivec, že prý tady od války straší. Že je to kvůli těm letcům, co tu někteří byli zastřelení,“ nechal se slyšet Kája.
„A kdes to slyšel, takovou blbost,“ namítl jsem.
„U obchodu to chlapi říkali, abys věděl,“ odpověděl uraženě. „Tak na to deme znovu,“ Kája zavelel a my ostatní jsme se opět přitiskli na zvrásnělou kůru velikána.
„Všeci roztahnite ruky. Teď!“ žádal jsem přiškrceně. Sám jsem rozpažil, co jen to šlo a levačkou i pravačkou uchopil cizí dlaně. Když jsme si stoupali ke stromu, byl tentokrát po mé pravici Tonda a vlevo měl být Kája a na jednoho z nich bych neměl vůbec dosáhnout, že jsme dohromady na buk krátcí. Ale nic naplat, drželi jsme se všichni, kruh byl uzavřen. Opět jsme všichni navzájem vyzkoušeli stisk a na stranu k Tondovi a od něj dál stisk nefungoval.
„Juro?“ ozval se Tonda, „když už mě nestiskáš, jak jsme domluvení, máš ruku teplou, nebo studenou?“
„Proč?“
„Proč, proč!!! Studenou, nebo teplou?“
„No jasně, že teplou.“
„No a já držím studenou, úplně jak z potoka.“
„Ty vole, fakt!“ Prudce jsem, se ze stisku vysmekl. Dlaň, která měla být Tondova, byla studená. Vůbec jsem si to předtím nějak neuvědomil. Od stromu jsem úplně vyděšený odskočil a ocitl se až na cestě. Tonda udělal to samé, stejně tak Kája. Chytil jsem Tondu za ruce. Dlaně měl suché a teplé, vždyť bylo horko, třicet ve stínu určitě. Tak co to sakra …
Chvilku jsme byli potichu, kvapně pak odcházeli od buku směrem k domovu, na zbořenisko lágru nebylo ani pomyšlení a lézt do potoka se nám už vůbec nechtělo. Vždyť nás všecky strachem až rozklepala zima. Pak jsme o tom spolu mluvili, ale nikdo na nic nepřišel, co se nám to u buku stalo. Kdo naši trojici doplnil při jeho objímání, jsme nevypátrali a nezjistili. Jediné vysvětlení by mohli být ti angličtí letci. Na posmrtný život a na duchy nevěřím, ale už jsem hodně zviklaný. Doma, když jsem to vyprávěl, mně samozřejmě nikdo nevěřil. Kdo by taky věřil desetiletému klukovi, že s námi buk objímaly cizí studené tajemné ruce.
A tak, pokud se někdy octnete u památného buku v Račím údolí, zkuste jej obejmout. Ale pozor na počet dlaní, hlavně těch studených.
