Veronika se posadila do houpacího křesla. Zachumlala se do své oblíbené starorůžové deky (ačkoliv růžovou barvu oficiálně nesnášela, tuhle deku měla skutečně ráda) a položila si právě uvařený šípkový čaj na parapet okna. Jakmile to udělala, jakoby odnikud se vyloupla kočka. Zamňoukala a začala se jí otírat o nohy vyčuhující z deky. Veronika jen protočila panenky. S těžkým povzdechem vstala a nasypala kočce do misky opodál granule. Pohled na spokojenou kočku, která se s chutí pustila do žrádla, Veroniku obměkčil a odpustila jí i to, že musela vstát ze svého nejoblíbenějšího místa v chalupě.
Tahle mladá, ani ne třicetiletá žena, totiž udělala před několika měsíci jedno ze svých největších životních rozhodnutí – pořídila si chalupu téměř na úplné samotě, na okraji jedné malé středočeské vsi.
Ptáte se, jestli byly okamžiky, kdy tohoto rozhodnutí litovala? Ano, bylo jich mnoho. Vyvažovaly je ale chvíle, kdy se utvrzovala v tom, že lepší rozhodnutí vlastně ani udělat nemohla. Chvíle, kdy mohla ráno po probuzení vyjít na zápraží bosa, jen v noční košili a s hrnkem v ruce, aniž by ji někdo soudil, že je neupravená, nenamalovaná, neučesaná… Díky soukromí, které jí chalupa a její okolí poskytovaly, mohla prostě jen BÝT.
Veronika se zamyslela a zavzpomínala na teplé letní dny. Ještě před pár týdny si užívala svého nového obydlí a upřímně ani moc nemyslela na to, jaké to tady asi bude, až se ochladí. Opět se uvelebila v křesle a teplá deka kolem ramen jí připomněla, že jen ta už brzy stačit nebude. Veronika bude muset být žena činu, sehnat a naštípat dříví. Zadumaně sáhla po stále ještě teplém hrnku s čajem, i když je pravda, že v nevytopené místnosti vychladl rychleji, než by její obyvatelka čekala.
Veroničiny myšlenky se začaly stáčet víc a víc k praktickým věcem, jako bylo dřevo, vytápění chalupy, obstarání kočky, až pojede na služební cestu, že si ani nevšimla, že skoro přestalo pršet. Najednou se ozval táhlý zvuk, jako když větev škrábe vlivem větru o okno. Veronika se polekala. Stejně tak její kočka, která zaprskala a s nepříjemným výrazem se stočila do klubíčka ve svém pelíšku. Veronika nechápala, co to mohlo být. Ze svého houpacího křesla sice dosáhla na okenní parapet, ale neseděla tak blízko, aby měla plný výhled z okna. Venku se mezitím už úplně setmělo. Opatrně se v křesle nahnula tak, aby viděla na celé okno. Nic. Tma. Pomyslela si, že to byla skutečně nějaká větev ze stromu. Počkat… Žádné stromy na téhle straně zahrady přece neměla.
Veroniky se začínal zmocňovat nepříjemný pocit. Nemohla tu tíseň, která jí začala svírat srdce, snést. Fyzicky se jí začalo dělat špatně a dala by v tu chvíli cokoliv za to, kdyby seděla ve svém starém bytě uprostřed panelákového sídliště. Pořád ještě napůl seděla a napůl stála, opírajíc se o okenní parapet. Upřeně hleděla ven do tmy. V tom něco bleskurychle proběhlo těsně kolem okna. Veronika se lekla tak, až měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Nemohlo to být zvíře, okna měla poměrně vysoko… Zaječela a odskočila od okna. A zase! Tentokrát „to“ běželo na druhou stranu. Napůl šílený strach, napůl sžíravá zvědavost ji po pár vteřinách donutily přiblížit se k oknu. Žena mžourala do tmy, mhouřila oči a snažila se zpozorovat sebemenší pohyb. Chybějící pouliční lampy na okraji vsi by se jí teď velice hodily… Následoval okamžik, který si Veronika bude ještě hodně dlouho pamatovat. Přímo proti její tváři se v okně objevila jiná tvář. Dívali se sobě navzájem do očí. Veronika pociťovala hrůzu a zároveň byla fascinována tím, co vidí. Když opatrně poodstoupila, viděla v záři pokoje, že tmavě hnědé oči, jež na ni upřeně hleděly, jsou usazené v jelení lebce, která zakrývala mužskou tvář pod ní. Přímo z hlavy muže, nikoliv z lebky jelena, pokud tedy viděla dobře, rostly mohutné jelení parohy. Tělo mělo stvoření
porostlé zvířecí srstí. Ta chvíle, kdy na sebe hleděli, se zdála nekonečnou… V tu ránu stvoření vydalo zvuk jelena v říji. S tím rozdílem, že ryk byl tak desetkrát hlasitější a agresivnější. Veronika si instinktivně zacpala uši a pevně k sobě semkla víčka. Opatrně oči otevřela, ale jelení muž byl pryč. Věděla, kdo ji přišel navštívit… Byl to Cernunnos.
Veronika se zamyslela a zavzpomínala na teplé letní dny. Ještě před pár týdny si užívala svého nového obydlí a upřímně ani moc nemyslela na to, jaké to tady asi bude, až se ochladí. Opět se uvelebila v křesle a teplá deka kolem ramen jí připomněla, že jen ta už brzy stačit nebude. Veronika bude muset být žena činu, sehnat a naštípat dříví. Zadumaně sáhla po stále ještě teplém hrnku s čajem, i když je pravda, že v nevytopené místnosti vychladl rychleji, než by její obyvatelka čekala.
Veroničiny myšlenky se začaly stáčet víc a víc k praktickým věcem, jako bylo dřevo, vytápění chalupy, obstarání kočky, až pojede na služební cestu, že si ani nevšimla, že skoro přestalo pršet. Najednou se ozval táhlý zvuk, jako když větev škrábe vlivem větru o okno. Veronika se polekala. Stejně tak její kočka, která zaprskala a s nepříjemným výrazem se stočila do klubíčka ve svém pelíšku. Veronika nechápala, co to mohlo být. Ze svého houpacího křesla sice dosáhla na okenní parapet, ale neseděla tak blízko, aby měla plný výhled z okna. Venku se mezitím už úplně setmělo. Opatrně se v křesle nahnula tak, aby viděla na celé okno. Nic. Tma. Pomyslela si, že to byla skutečně nějaká větev ze stromu. Počkat… Žádné stromy na téhle straně zahrady přece neměla.
Veroniky se začínal zmocňovat nepříjemný pocit. Nemohla tu tíseň, která jí začala svírat srdce, snést. Fyzicky se jí začalo dělat špatně a dala by v tu chvíli cokoliv za to, kdyby seděla ve svém starém bytě uprostřed panelákového sídliště. Pořád ještě napůl seděla a napůl stála, opírajíc se o okenní parapet. Upřeně hleděla ven do tmy. V tom něco bleskurychle proběhlo těsně kolem okna. Veronika se lekla tak, až měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Nemohlo to být zvíře, okna měla poměrně vysoko… Zaječela a odskočila od okna. A zase! Tentokrát „to“ běželo na druhou stranu. Napůl šílený strach, napůl sžíravá zvědavost ji po pár vteřinách donutily přiblížit se k oknu. Žena mžourala do tmy, mhouřila oči a snažila se zpozorovat sebemenší pohyb. Chybějící pouliční lampy na okraji vsi by se jí teď velice hodily… Následoval okamžik, který si Veronika bude ještě hodně dlouho pamatovat. Přímo proti její tváři se v okně objevila jiná tvář. Dívali se sobě navzájem do očí. Veronika pociťovala hrůzu a zároveň byla fascinována tím, co vidí. Když opatrně poodstoupila, viděla v záři pokoje, že tmavě hnědé oči, jež na ni upřeně hleděly, jsou usazené v jelení lebce, která zakrývala mužskou tvář pod ní. Přímo z hlavy muže, nikoliv z lebky jelena, pokud tedy viděla dobře, rostly mohutné jelení parohy. Tělo mělo stvoření
porostlé zvířecí srstí. Ta chvíle, kdy na sebe hleděli, se zdála nekonečnou… V tu ránu stvoření vydalo zvuk jelena v říji. S tím rozdílem, že ryk byl tak desetkrát hlasitější a agresivnější. Veronika si instinktivně zacpala uši a pevně k sobě semkla víčka. Opatrně oči otevřela, ale jelení muž byl pryč. Věděla, kdo ji přišel navštívit… Byl to Cernunnos.
