Na Radima je spoleh. Přišel z práce přesně v 18:30, aby potkal všechny příchozí, a aby jim všem stihnul povykládat svůj náročný den. Zase byla zácpa na Evropské a jemu to jako vždy totálně pokazilo den. Dnes mají doma rodinnou oslavu, vnouček má své první narozeniny. Koupil velký bagr, jak mu poradil jeho syn. Z kuchyně se vane vůně jeho oblíbených smažených řízků.
Samozřejmě hosty vyhlíží venku s cigaretou, oblečen do svých hnědých menčestráků a zelené kárované vesty. V ruce drží popelník a v levé kapse má klíče od branky. Radim dojíždí do práce do Prahy a tvrdí, že to děsně nemá rád.
„Já tu Prahu nesnáším, je tam tolik aut, že se to nikdy nedá normálně projet.“
Každého, kdo přijede, odchytí hned u vchodu, což mu umožňuje získat posluchače a opakovat svoje nepříjemné zážitky a stěžování se na dnešní provoz.
Soused odvedle, který slyší našeho dědu přes plot, mávne na pozdrav a přikyvuje. Děda, šťastný, že ulovil dalšího posluchače, doplňuje: „Ten vůl si myslel, že je snad na silnici sám, nebo co…“
Soused odvedle, který slyší našeho dědu přes plot, mávne na pozdrav a přikyvuje. Děda, šťastný, že ulovil dalšího posluchače, doplňuje: „Ten vůl si myslel, že je snad na silnici sám, nebo co…“
