Byl halloween, posledního října. Na komerční americké svátky u nás doma nehrajeme, nikdy mě ani nebavily horory nebo strašidelné příběhy. Jsem, řekla bych, racionální typ. Musela jsem ale ocenit, jak se tomuto dni přizpůsobilo počasí – pršelo už asi 4 hodiny v kuse, zataženo, vítr… zkrátka tak akorát na to, schoulit se doma u televize do deky a uvařit si čaj. Manžel měl noční, takže jsem si mohla v klidu pustit Lásku nebeskou bez jakýchkoliv chlapských poznámek.
Zapálila jsem si svíčku, udělala si skořicový čaj a hodlala si volný večer o samotě náležitě užít. Miluju ten příběh spisovatele, který se zamiluje do holky, která mu chodí uklízet. I když jsem ten film viděla už stokrát, vždycky se do ně zaberu na sto procent. Zrovna jsem koukala na scénu, kdy vítr rozfouká první náčrty spisovatelovy nové knihy do rybníka, když se ozvala šílená rána. Srdce se mi skoro zastavilo. Šlo to z půdy.
Bydlíme ve starém domě po mých prarodičích, takže tu občas divné zvuky slýcháme, ale tohle bylo jiné. Jako by na půdě spadlo něco těžkého. Zaposlouchala jsem se a čekala, co bude dál.
Za chvilku zase. A zase. Jako by na půdě někdo tancoval. Přiznám se, že teď už jsem měla docela nahnáno. Ale co, říkala jsem si. Však na žádné duchy nevěříš, musí to mít racionální vysvětlení, jdi se tam podívat!
Dodala jsem si odvahu, vyzbrojila se starou těžkou baterkou a vydala jsem se po schodech na půdu. Před dveřmi jsem ještě jednou svoje rozhodnutí zvážila, ale zvědavost zvítězila. Otevřela jsem dveře a nakoukla. Nikdo na mě nevyskočil, byl tam klid. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam řádil nějaký duch nebo zloděj. Vešla jsem dovnitř a rozhlížela se. Baterkou jsem si svítila do všech koutů a hledala zdroj hluku, který jsem slyšela. A pak jsem ho uviděla. Pod starou židlí se krčilo malé černé kotě. Muselo se vlézt oknem, které je jen kousíček nad zídkou, která dělí náš a sousedův pozemek. Došla jsem k němu a vzala ho do náruče. „Pojď, dám ti trošku mléka, a pak zjistíme, komu jsi utekl“.
