.jpeg)
Hranice mezi Íránem a Pákistánem je přívětivá, ale potřebuje čas.
Když pominu to, že jsme se pokoušeli přejít 30. června, ale víza do Pákistánu nám platila až od 1. července, čímž jsme získali jeden den volna v klimatizovaném karavanseraji, jak jsem psal minule, stejně náš přechod přes hranici, trval dva dny. A když započítám i eskortu přes Balučistán a Sindh, až na hranice Panjabu, zabral pět dní.
Čas zde má jinou hodnotu, než v naší uspěchané Evropě.
Na Íránské straně se o všechny naše formality postaral Hamid, placený Íránskou vládou. Když jsme již ve správný den, tedy 1. 7. přijeli na íránskou hranici, u první boudičky na vjezdu do areálu hraničního přechodu nám vrátili Carnet du passage, když se předtím přes překladač ujistili že: "Troubles with visa are solved?" a my odjeli k vlastní budově na hranicích, která je velká a moderní. Jako Evropané dostáváme přednost před místními ve frontě u pasové kontroly a chodíme si s papíry tam a zpět. Někdy se až stydíme před sekýrovanou frontou místních Íránců a Pákistánců, kteří si přes určitou lajnu, nesmí podat ani kapesník.
Postupně dostáváme výstupní razítka na vložená vytištěná víza v našich pasech, a pak přichází Hamid a doprovází nás na Custom servis. To, už v autě, předjíždíme všechny čekající kamiony a Hamid nám vyřízuje, během několika chvil, razítka na Carnetu. Pak se už jen rozloučí a my se pokoušíme narvat do vrat, za kterými začíná Pákistán. Když se po půl hodině fronta pohne, kamioňáci nám udělají místo a my přijíždíme k prvnímu domečku.
Byl jsem tu před 20 lety a ač jsem na íránské straně nic nepoznával, o tomhle domečku bych přísahal, že tu byl. Hliněná podlaha, zaprášené trosky psacího stolu, a za ním rozesmátý voják v zelené dlouhé košili a volných kalhotách. Šamír kamíz. Kontroluje pasy a vytištěná víza a posílá nás o pár metrů dál k immigration office. Ta je již v novějším domě, před kterým se k nám přihlásí místní veksláci a ochotně nám ukazují cestu. Úředník se od stolu, kde běžně pracuje, přemístí do vedlejší místnůstky, kde nám sejme elektronicky otisky prstů, dá razítko na vytištěné víza i do pasů, a jsme úředně v Pákistánu. Před budovou vyměníme dva milióny riálů za pár set rupií a sto dolarů za 26.000 rupií.
Teď, po nějakou dobu, bude mít stovka hodnotu 8 korun a tisícovka 80 Kč. Jenže proces zdaleka není u konce. Řadíme se za dva íránské osobáky a čekáme před bránou na vojáka, kterého jsme potkali na těch sto metrech od imigračního a který slíbil, že tu bude hned. Přichází jiný a odvádí si mě do boudičky. Kontroluje pas, víza a dává mi malinký papírek s ručně psanou poznámkou. Pak, asi tak po 20 minutách, přichází ten voják co slíbil, že tu bude hned a na mobil si fotí kde co. Víza z Íránu, Pákistánu, pasy, zvací dopis, karnet. Jdu do auta pro Satyu a i její papíry jsou ofocené. Pak se otevírají vrata a my dle instrukcí: "Následujem tohle auto." Malinký suzuki osobáček nás dovádí za hradbu s ostnatým drátem, která z venku vypadá trochu jako šroťák, protože se kolem ní povalují trosky rozebraných aut. Za hradbou na dvorku už je jich jenom pár. Jsou to dva přízemní domky spojené zdí s vraty. Policejní stanice.
Parkujeme, a pán u psacího stolu na dvoře nám oznámí, že se zrovna probudil, a že se jde osprchovat a pak že uděláme: "Paperwork." Je jedenáct a sluníčko se začíná předvádět. Teplota stoupá nad 40, a my se dozvídáme, že Custom servis, tedy razítka do Carnetu a zlegalizování pobytu Míci v Pákistánu, proběhne v 5 odpoledne. Na čekání tady máme pokojíček s rozbitou sedačkou a malinkou koupelničkou. Kdysi se kdosi pokoušel to místo udělat hezké, ale pak běžela léta, rozbilo se okno, opadaly dlaždičky, a vše ožižlal pouštní písek. Máme před sebou mnoho hodin na koberci a zhora ventilátor fouká horký vzduch.
Posloucháme mluvené slovo a občas propadáme do ulepeného klimbání.
V šest večer si k nám do auta sedne voják se samopalem, a dojíždíme asi tak půl kilometru na Custom servis. Po cestě míjíme obrovské parkoviště, kde se z nádherných starých pomalovaných pákistánských náklaďáků přendává zboží na nudné novější íránské.
Prominentně zajíždíme na dvorek a ujímají se nás milí úředníci. Dostáváme čaj a mezitím si s námi přichází popovídat jeden z nich. Líbí se mu naše auto a když si po všech papírech nalepíme pákistánskou vlaječku, je nadšený. Loučíme se s tím, že se zase potkáme za dva měsíce.
Nakládáme "našeho" vojáka a vracíme se zpět za plot policejní stanice. Je pondělí večer, a konečně teplota klesá. Pomohl jsem chlapíkům vyměnit v "klimatizaci" přírodní rohože, které jsou zvlhčovány vodou a přes které se do místnosti vojáků žene vzduch ventilátorem. Je to veliká bedna, která dokáže opravdu ochladit. Už chápeme, že se jim celé odpoledne dobře spalo. Chlapi si všimli, že Satyjka dnes opravdu trpěla vedrem, a tak máme slíbeno, že zítra se budeme moci chladit s nimi. Eskorta do Quetty, která je přes Balučistán nezbytná, totiž odjíždí až pozítří.
Sedíme na dvorku s posádkou, jeden z nich vaří a my uvažujeme jestli budeme spát pod širákem nebo v autě. No, můžeme to zkoušet, myslíme si. Víme už, že nás, tady na malinkém policajtském dvorku čekají dvě noci.
Pak přijde večer, pak mladá noc. Jeden z policistů odkudsi přinesl tašku místního chleba (asi centimetr tlusté šišaté placky tak 70 na 30) a druhý dovařil misku něčeho, co bychom v Čechách nazvali řídký kuřecí guláš. Jiný z chlapíků v černé šamír kamíz uniformě a s nezbytným samopalem na rameni, přitáhl na dvorek velkou rohožku a pozvali nás na večeři.
Představte si to.
Uprostřed pouště, za hradbou, která nás chrání proti větru a písku, za milosrdné tmy, kdy i slunce šlo spát a teplota si toho začíná všímat, sedíme na staré rohožce v kruhu se sedmi policajtama. Kolem nás se válí samopaly, uprostřed je miska, a do té si namáčíme kousky placek. Probíhá lehká konverzace s těmi kteří znají pár anglických slovíček. Všichni se usmíváme, všichni mírně opilí celodenní teplotou skoro padesáti stupňů, a někteří navíc upoceným klimbáním které si dopřávali. Přežili jsme další den, a i tím jsme bratři. Lapení vyšší mocí na tomto dvorku. A tak se bratrsky dělíme o chleba a omáčku. Nezáleží odkud jsme přišli ani kam jdeme. Teď jsme tady. Spolu.
Tohle dokáže zařídit jen cestovka GODS WILL. Nikdo jiný.
První noc v Pákistánu spíme v autě a jde to. Je ráno. Teplota se ještě neprobudila, slunce již ano. Využívám toho že je povaleč a než začne dohánět slunce na obloze, pustíme se s mojí ženou do čištění vařiče a opravy přenosného ventilátoru. Na to za jízdy není čas. Policisté se zájmem sledují naše šikovné ruce a nebo možná moje kufříky s nářadím. Když končím, Satya se pustí do jednoho ze svých dorodang, a u mne si policisté objednávají několik drobných oprav. Jedna je přidělat zásuvku na klimatizaci, která jim chladí vodu v sudu, kterou pak lijí do té historické klimatizace, kde jsem jim den před tím vyměnil rohožky. Váhám. Mají fázi také vlevo? Také označují stejně barevně dráty? Svěřuji se náčelníkovi. "Zkus to!", odpoví. Tak to zkusím a vychází to. Konečně jsem našel něco, co mohu komentovat: "Your country, my country, same," v angličtině, které on rozumí.
Ale je toho mnohem víc. On i já, oni i my nebo vy, všichni chceme stejné věci. Mít co jíst, kde spát, být někým milován a někoho milovat a v čase, co máme vyměřený, dělat co nás baví. All country same. Jen ty cestičky volíme, nebo nám byly voleny, jiné. A také máme jiné možnosti. Limitují nás těla, talenty, rodina, stát, společnost ve které žijeme, a naše víry. Ale jinak jsme svobodné bytosti, ne?
Opravy se protáhli do odpoledne, kdy už teplota dávno dohonila slunce a ve výsledku jejich společného soutěžení nás všechny zalévá pot. Několikrát jsme se šli polít horkou vodou na záchod, (jiná prostě z kohoutku neteče) a policisté chodí v mokrých uniformách celý den. Ani si je na polévání nesundávají. Z tetelícího vzduchu se zrodilo několik nových spolucestovatelů.
Nejdříve Youtuber Ibrahim z Maroka, který se živí cestovatelskými videi. (IBra traveler) Vystudovaný právník, z městečka u Alžírských hranic, který si po koncipientských létech uvědomil, že chce pokračovat v Youtuberování, a opravdu to dotáhl do stádia, že ho to uživí. Teď reportoval o cestě po zemi na jih Pákistánu. Jsem rád, že jsme se poznali.
Budu mít nabito, až si zase nějací rodiče přijdou stěžovat, jaký pitomý nápad s budoucností má jejich ratolest. Pomocí tohohle příběhu, půjde mnohem snáze dostat do hry otázky jako: Čím vaše dítě opravdu žije? Co proto je ochotno udělat? Atd.
Satya se zúčastňuje hovoru a u toho děla dorodango.
Po Ibrahimovi se zjevují dva nejméně pravděpodobní Poláci. Jeden z nic se jmenuje Sebastian Kawa, je nejlepší bezmotorový pilot na světě, a s kamarádem sem přitáhli za dodávkou složené letadlo. Chystá se přeletět K2 na větroni ze Skardu. V 8500 m n.m. s jedinou možností na vzlet a přistání na sto kilometrů vzdáleném letišti.
Je pozoruhodné, co všechno musíme my lidé udělat proto abychom byli štastní.
Celé pondělí nám policisté tvrdili, že pojedeme druhý den ráno. Nedal jsme si ani šlofíčka, abych v noci lépe spal. Satya také ne. Dělala dorodango.
Vyjíždíme za tmy. Do Quety je to 600 kilometrů po rozbité silnici. Kolem silnice jsou obrovské balvany a rygóly. Jedeme jako blázni i kolem stovky. Asi 6 autobusů, my, ti Poláci a jejich průvodce, co si je přijel vyzvednout, a spousta vojáků.
Nikde se nesmí stavět. Když potřebuju naftu a brzdím u pumpy, malého domečku v poušti, hned je tu pickup, vojáci se samopaly seskakují, kontrolují jestli nejsem šizen, počítají cenu a peníze dávají pumpaři. Jsou arogantní a já si nemohu pomoct a stydím se. Za ně, za tenhle svět.
Valíme se nocí dál. Satyjka klimbá a já se začínám bát, že usnu. Vzpomínám na dobu před 20 lety, kdy jsem tudy jel autobusem.
Tehdy autobus zastavili nějací ozbrojenci, s řevem vyházeli z autobusu stovky krabic pracího prášku, který někdo asi pašoval nebo dovážel z Íránu, pak přinesli rohož, čaj a velitel přepadu, autobusák a majitel zboží, u čaje, v klidu debatovali o výši výpalného. Pak tři čtvrtě zboží naložili zpět, a jelo se dál. Tehdejší cesta se mi teď zdála mnohem bezpečnější než usínat za volantem ve stovce.
Nesmím zastavit, ale když je pauza na čůrání, jsem tak unavený, že zatímco Satya vaří magorák z hromady černého čaje, padám do asi tak půlhodinového kómatu.
Policisté sedí kolem auta a čekají. Halaluja, že nemají jak zavolat náčelníkovi. Ten si mne při odjezdu konvoje zastavuje, a vynadá, že na mne všichni už půlhodiny čekají. Nehádám se. Mlčím. Myslím, že jsem nám zachránil život a jemu kariéru tím, že jsem si dal šlofíka. Piju magorák, který je hořký, asi jako život ve vesničkách, co v poušti míjíme, a začíná svítat. Osídlení kolem silnice se zvětšuje, ale my to pořád valíme skoro stovkou, mezi kameny, rigoly, domky. V každé vesničce jsou všechny křižující cestičky osazeny vždy vojákem se sapíkem. Všechna probouzející se doprava je blokována. Konvoj se valí dál.
Pak Queta. To už je po deváté dopoledne, a doprava, přesněji frenetická pákistánská doprava, je v plném proudu. Víc jak miliónové město je ale všude, kde projíždíme zmražováno v pohybu možná stovkami vojáků. Připadám si jako nějaký podělaný diktátor. Na nádraží konvoj nechává stát autobusy, a nejdříve všichni doprovodíme Poláky do drahého hotelu, a pak dva pickupy nás do levnějšího.
Kolem desátý končíme, za 7000 rupek (cca 500 Kč), v cestovatelském hotýlku, ale ještě nemůžeme jít spát. Čekáme na policisty, kteří si nás odvezou na jednu, pak na druhou a nakonec na třetí stanici. Bez jejich doprovodu nesmíme udělat ani krok. Jsou korektní a nápomocní. Jednomu se zmíníme o SIM kartě, tak s námi zastaví v obchodě a máme za cca 120 Kč SIM s 50 GB na měsíc. (Hele neholí nás doma?) Je odpoledne, když jsme v hotelu a máme papíry, nutné k zítřejší cestě z Quety ven. Dvě A4.
V hotelu Bloom Star potkáváme Katalánce, co na Vespě ujel podobnou cestu jako my. Satyjka jde spát a já se ještě pokouším sehnat peníze z bankomatu a nějaké jídlo. Hostel nemá restauraci. Musím počkat na policisty. Nesmím sám na krok! Policisté vezmou mě i Katalánce a nejprve nás dopraví k bankomatu, a mě na nákup do luxusního supermarketu. Co si sakra o nás Evropanech myslí? Odmítám to, a tak následuju s policisty v rikše Katalánce na Vespě po opravnách, kde si potřebuje nechat zavařit nosič na skútru.
Připadám si jak dítě v hračkářství, které se nesmí ničeho dotknout. Všude kolem ten shon ruch a pestrost východoasijské země, který mám tak rád, ale já sedím v rikše s policajtem se sapíkem. Všude kolem se vaří místní dobrůtky, a oni mne odvezli do nějakého podělaného Shoping Mollu! Nakonec mi povolí nákup Chicken carry a čapáty na ulici a doprovodí mě na hotel, kde se na snídaňoobědovečeříme a odpadnem. V hlavě mi hučí, ale vše milosrdně zakryje hukot ventilátoru na stropě.
Druhý den ráno vstaneme, jak to jde brzo. Už víme že z Balučistánu se nedostaneme bez eskorty. Před šestou ráno ji objednáváme přes recepčního. Ale naše auto je zabarikádováno třemi jinými auty hostů. Hlídač sežene klíče a já za dohledu hotelového policisty, postupně na ulici vyvážím auta hostů, abych mohl vyjet tím svým. Všechny mají volanty na druhé straně, dva jsou automaty, jedno je tak moderní, že mi trvá chvilku než najdu tlačítko Start, místo klíčku. Ojetiny z Japonska na mne mluví, mrkají barevně a na displejích oslovují znakovým písmem. S úlevou se chápu volantu naší staré dobré Míci, a čekáme na eskortu. Policisté si nás předávají z jednoho okrsku do druhého. Mezitím vždy rituál: fotí pasy, víza, nás a auto. Děláme si čárky. Postupně nás doprovázeli: čtyři policisté na motorkách, třináctkrát v pickupech, a dvakrát jsme měli policistu v autě.
Kousek pod Quetou, kde tekla řeka a koupaly se tam i ženy (oblečené samozřejmě) nás nechali také vykoupat. Teplota už se zase blížila padesátce, a tak jsme se vykoupali také oblečení, aby osvěžení zůstalo trochu déle.
Na jedné zastávce, když jsme zase čekali na další eskortu, vyvěral pramen. Místo bylo zastřešeno proti horku domečkem. Byl jsem ještě vlhký z koupání v řece (i ta byla teplá) ale už jsem zase zahříval, a tak aby mne policista ochladil, poléval mně hlavu a záda hrnkem chladivé vody. Vlastně se o nás hezky starali.
Mysleli jsme, že se policistů zbavíme na hranicích Balučistánu, ale zbavili jsme se jich jen na malou chvíli před hranicí, kdy nesehnali jiné. To nám umožnilo se zastavit v místní džabě (tak říkáme lidové pouliční restauraci, ale je to v Hindi). Pak nás ale zase zastavili a provázeli až na dálnici a dál po ní. Už končil Balučistán, když jsme se dozvěděli, že nás musí doprovodit ještě přes Sindh, až na hranice Punjabu! To už byla zase noc, ale chtěli jsme je mít z krku a tak jsme dojeli až na odpočívadlo, kde jsme byli volní.
V eskortách jsme od hranic ujeli 1200 km.
Byli jsme zase grogy. Byla sice noc, ale teploměr ukazoval 42 stupňů. Vykoupali jsme se na záchodech, které jsou tomu uzpůsobené, ale hned po pár minutách jsme stejně byli mokří potem. Během noci klesla teplota na 33 stupňů a my v tom dokázali spát v autě. Nejsou ty naše těla úžasná?
Další den jsme pokračovali po překvapivě dobré dálniční síti dál na cestě na sever. Do hor, do chladu a k řekám. Ještě jednou jsme přespali na odpočívadle, tentokrát v kopcích, kde už bylo docela snesitelných 30, a v noci dokonce 25 stupňů. Další den na dálnici a kolem poledne jsme byli v Peswaharu. Tady jsme chtěli skončit, prohlédnout si pověstný bazar a konečně zastavit.
Nešlo to.
Ten den začínal Muharram, důležitý měsíc pro šítské muslimy, kterých je v Pákistánu asi jen čtvrtina a mezi nimi a sunitskou většinou, se čekali rozbroje. Peswahar byl pro turisty zavřený.
Dali jsme si oběd a museli pokračovat dál na sever. Vyšplhali jsme do předhůří a v přijatelné výšce našli guesthaus, kde jsme zakempovali na zahradě. Od rána jsem se necítil dobře, ale ten večer jsem odpadl s vysokou horečkou a průjmem.
Zůstali jsme jeden den, léky zabrali a mohli jsme po několika dnech letu rozpálenou zemí, spočinout v laskavých třicítkách. Vařili jsme si bezpečné diety, Satya dělala Dorodango a další den konečně vyjeli do opravdových hor.
Měla to být krátká 170 kilometrová cesta k jezeru Mahundanat. Byla to ale opravdová džípáková paráda, která trvala od rána až do večera.
Jsme u krásného vysokohorského jezera. V noci tu bylo 12 stupňů! Přes den to je na mikinu, a na úbočí okolních hor jsou zbytky sněhu, v dohledu ledovce.
Jsme v oblasti, kam jsme se chtěli dostat a pomalu zapomínáme na všechny útrapy před tím. Není to univerzální popis, sedící na vlny života?
Seznámili jsme se s čerstvě graduovaným Envrem. Je magistrem sociálních prací, ale pracuje s bratry zde v guesthousu Open sky Glam. Nabízí tři chatičky se skleněným stropem pro sledování hvězd.
Vysvětlil nám, proč každý muž, se kterým jsme dosud mluvili, chce mít 10 dětí. On sám je z deseti dětí. Celá jejich rodina, včetně třech přivdaných žen, žije pohromadě. Všichni dávají peníze do společné kasy a tu spravuje táta. Oni všichni pečují o něj, a on o jim velí a dává na ně pozor. Nikdo z dětí si nedovolí odpočívat, když táta pracuje. Vidíme to denně kolem sebe. V restauracích, obchodech, všude po škole (někdy se nám zdá, že i ve školní době) děti pomáhají tátovi. Spousta mužů, kteří v tomto systému vyrostli, o takové postavení stojí.
To vysvětluje, jak se Pákistán dostal z necelých 50 milionů v roce 47 na současnou půl miliardu obyvatel!
Nechť jste na vrcholku své životní vlny, a máte takové postavení jaké si přejete.
Čas zde má jinou hodnotu, než v naší uspěchané Evropě.
Na Íránské straně se o všechny naše formality postaral Hamid, placený Íránskou vládou. Když jsme již ve správný den, tedy 1. 7. přijeli na íránskou hranici, u první boudičky na vjezdu do areálu hraničního přechodu nám vrátili Carnet du passage, když se předtím přes překladač ujistili že: "Troubles with visa are solved?" a my odjeli k vlastní budově na hranicích, která je velká a moderní. Jako Evropané dostáváme přednost před místními ve frontě u pasové kontroly a chodíme si s papíry tam a zpět. Někdy se až stydíme před sekýrovanou frontou místních Íránců a Pákistánců, kteří si přes určitou lajnu, nesmí podat ani kapesník.
Postupně dostáváme výstupní razítka na vložená vytištěná víza v našich pasech, a pak přichází Hamid a doprovází nás na Custom servis. To, už v autě, předjíždíme všechny čekající kamiony a Hamid nám vyřízuje, během několika chvil, razítka na Carnetu. Pak se už jen rozloučí a my se pokoušíme narvat do vrat, za kterými začíná Pákistán. Když se po půl hodině fronta pohne, kamioňáci nám udělají místo a my přijíždíme k prvnímu domečku.
Byl jsem tu před 20 lety a ač jsem na íránské straně nic nepoznával, o tomhle domečku bych přísahal, že tu byl. Hliněná podlaha, zaprášené trosky psacího stolu, a za ním rozesmátý voják v zelené dlouhé košili a volných kalhotách. Šamír kamíz. Kontroluje pasy a vytištěná víza a posílá nás o pár metrů dál k immigration office. Ta je již v novějším domě, před kterým se k nám přihlásí místní veksláci a ochotně nám ukazují cestu. Úředník se od stolu, kde běžně pracuje, přemístí do vedlejší místnůstky, kde nám sejme elektronicky otisky prstů, dá razítko na vytištěné víza i do pasů, a jsme úředně v Pákistánu. Před budovou vyměníme dva milióny riálů za pár set rupií a sto dolarů za 26.000 rupií.
Teď, po nějakou dobu, bude mít stovka hodnotu 8 korun a tisícovka 80 Kč. Jenže proces zdaleka není u konce. Řadíme se za dva íránské osobáky a čekáme před bránou na vojáka, kterého jsme potkali na těch sto metrech od imigračního a který slíbil, že tu bude hned. Přichází jiný a odvádí si mě do boudičky. Kontroluje pas, víza a dává mi malinký papírek s ručně psanou poznámkou. Pak, asi tak po 20 minutách, přichází ten voják co slíbil, že tu bude hned a na mobil si fotí kde co. Víza z Íránu, Pákistánu, pasy, zvací dopis, karnet. Jdu do auta pro Satyu a i její papíry jsou ofocené. Pak se otevírají vrata a my dle instrukcí: "Následujem tohle auto." Malinký suzuki osobáček nás dovádí za hradbu s ostnatým drátem, která z venku vypadá trochu jako šroťák, protože se kolem ní povalují trosky rozebraných aut. Za hradbou na dvorku už je jich jenom pár. Jsou to dva přízemní domky spojené zdí s vraty. Policejní stanice.
Parkujeme, a pán u psacího stolu na dvoře nám oznámí, že se zrovna probudil, a že se jde osprchovat a pak že uděláme: "Paperwork." Je jedenáct a sluníčko se začíná předvádět. Teplota stoupá nad 40, a my se dozvídáme, že Custom servis, tedy razítka do Carnetu a zlegalizování pobytu Míci v Pákistánu, proběhne v 5 odpoledne. Na čekání tady máme pokojíček s rozbitou sedačkou a malinkou koupelničkou. Kdysi se kdosi pokoušel to místo udělat hezké, ale pak běžela léta, rozbilo se okno, opadaly dlaždičky, a vše ožižlal pouštní písek. Máme před sebou mnoho hodin na koberci a zhora ventilátor fouká horký vzduch.
Posloucháme mluvené slovo a občas propadáme do ulepeného klimbání.
V šest večer si k nám do auta sedne voják se samopalem, a dojíždíme asi tak půl kilometru na Custom servis. Po cestě míjíme obrovské parkoviště, kde se z nádherných starých pomalovaných pákistánských náklaďáků přendává zboží na nudné novější íránské.
Prominentně zajíždíme na dvorek a ujímají se nás milí úředníci. Dostáváme čaj a mezitím si s námi přichází popovídat jeden z nich. Líbí se mu naše auto a když si po všech papírech nalepíme pákistánskou vlaječku, je nadšený. Loučíme se s tím, že se zase potkáme za dva měsíce.
Nakládáme "našeho" vojáka a vracíme se zpět za plot policejní stanice. Je pondělí večer, a konečně teplota klesá. Pomohl jsem chlapíkům vyměnit v "klimatizaci" přírodní rohože, které jsou zvlhčovány vodou a přes které se do místnosti vojáků žene vzduch ventilátorem. Je to veliká bedna, která dokáže opravdu ochladit. Už chápeme, že se jim celé odpoledne dobře spalo. Chlapi si všimli, že Satyjka dnes opravdu trpěla vedrem, a tak máme slíbeno, že zítra se budeme moci chladit s nimi. Eskorta do Quetty, která je přes Balučistán nezbytná, totiž odjíždí až pozítří.
Sedíme na dvorku s posádkou, jeden z nich vaří a my uvažujeme jestli budeme spát pod širákem nebo v autě. No, můžeme to zkoušet, myslíme si. Víme už, že nás, tady na malinkém policajtském dvorku čekají dvě noci.
Pak přijde večer, pak mladá noc. Jeden z policistů odkudsi přinesl tašku místního chleba (asi centimetr tlusté šišaté placky tak 70 na 30) a druhý dovařil misku něčeho, co bychom v Čechách nazvali řídký kuřecí guláš. Jiný z chlapíků v černé šamír kamíz uniformě a s nezbytným samopalem na rameni, přitáhl na dvorek velkou rohožku a pozvali nás na večeři.
Představte si to.
Uprostřed pouště, za hradbou, která nás chrání proti větru a písku, za milosrdné tmy, kdy i slunce šlo spát a teplota si toho začíná všímat, sedíme na staré rohožce v kruhu se sedmi policajtama. Kolem nás se válí samopaly, uprostřed je miska, a do té si namáčíme kousky placek. Probíhá lehká konverzace s těmi kteří znají pár anglických slovíček. Všichni se usmíváme, všichni mírně opilí celodenní teplotou skoro padesáti stupňů, a někteří navíc upoceným klimbáním které si dopřávali. Přežili jsme další den, a i tím jsme bratři. Lapení vyšší mocí na tomto dvorku. A tak se bratrsky dělíme o chleba a omáčku. Nezáleží odkud jsme přišli ani kam jdeme. Teď jsme tady. Spolu.
Tohle dokáže zařídit jen cestovka GODS WILL. Nikdo jiný.
První noc v Pákistánu spíme v autě a jde to. Je ráno. Teplota se ještě neprobudila, slunce již ano. Využívám toho že je povaleč a než začne dohánět slunce na obloze, pustíme se s mojí ženou do čištění vařiče a opravy přenosného ventilátoru. Na to za jízdy není čas. Policisté se zájmem sledují naše šikovné ruce a nebo možná moje kufříky s nářadím. Když končím, Satya se pustí do jednoho ze svých dorodang, a u mne si policisté objednávají několik drobných oprav. Jedna je přidělat zásuvku na klimatizaci, která jim chladí vodu v sudu, kterou pak lijí do té historické klimatizace, kde jsem jim den před tím vyměnil rohožky. Váhám. Mají fázi také vlevo? Také označují stejně barevně dráty? Svěřuji se náčelníkovi. "Zkus to!", odpoví. Tak to zkusím a vychází to. Konečně jsem našel něco, co mohu komentovat: "Your country, my country, same," v angličtině, které on rozumí.
Ale je toho mnohem víc. On i já, oni i my nebo vy, všichni chceme stejné věci. Mít co jíst, kde spát, být někým milován a někoho milovat a v čase, co máme vyměřený, dělat co nás baví. All country same. Jen ty cestičky volíme, nebo nám byly voleny, jiné. A také máme jiné možnosti. Limitují nás těla, talenty, rodina, stát, společnost ve které žijeme, a naše víry. Ale jinak jsme svobodné bytosti, ne?
Opravy se protáhli do odpoledne, kdy už teplota dávno dohonila slunce a ve výsledku jejich společného soutěžení nás všechny zalévá pot. Několikrát jsme se šli polít horkou vodou na záchod, (jiná prostě z kohoutku neteče) a policisté chodí v mokrých uniformách celý den. Ani si je na polévání nesundávají. Z tetelícího vzduchu se zrodilo několik nových spolucestovatelů.
Nejdříve Youtuber Ibrahim z Maroka, který se živí cestovatelskými videi. (IBra traveler) Vystudovaný právník, z městečka u Alžírských hranic, který si po koncipientských létech uvědomil, že chce pokračovat v Youtuberování, a opravdu to dotáhl do stádia, že ho to uživí. Teď reportoval o cestě po zemi na jih Pákistánu. Jsem rád, že jsme se poznali.
Budu mít nabito, až si zase nějací rodiče přijdou stěžovat, jaký pitomý nápad s budoucností má jejich ratolest. Pomocí tohohle příběhu, půjde mnohem snáze dostat do hry otázky jako: Čím vaše dítě opravdu žije? Co proto je ochotno udělat? Atd.
Satya se zúčastňuje hovoru a u toho děla dorodango.
Po Ibrahimovi se zjevují dva nejméně pravděpodobní Poláci. Jeden z nic se jmenuje Sebastian Kawa, je nejlepší bezmotorový pilot na světě, a s kamarádem sem přitáhli za dodávkou složené letadlo. Chystá se přeletět K2 na větroni ze Skardu. V 8500 m n.m. s jedinou možností na vzlet a přistání na sto kilometrů vzdáleném letišti.
Je pozoruhodné, co všechno musíme my lidé udělat proto abychom byli štastní.
Celé pondělí nám policisté tvrdili, že pojedeme druhý den ráno. Nedal jsme si ani šlofíčka, abych v noci lépe spal. Satya také ne. Dělala dorodango.
Ale pak, z ničeho nic, v okamžiku, kdy se začíná stmívat, poplach!
Okamžitě musíme všeho nechat, nasednout do auta, a šup, šup, ŠUP! Konvoj přes nebezpečná území, vyjíždí teď! Dělejte, dělejte! Nedovolí mi ani se vyčůrat. Za hrozného shonu halabala naházíme věci do auta, včetně Satyi dorodanga. Honem, honem vyjíždíme z brány, venku už čeká spřežení, které v Evropě vidíte málo kdy, ale tady v poušti mezi Íránem a Pákistánem působí jako zjevení: dodávka VW a za ní dlouhatananánský štíhlý vlek s letadlem. Zařazuju se za něj a…..další tři hodiny čekáme než je konvoj celý poskládaný. Na korbách mnoha pickupů Toyota sedí desítky vousatých ozbrojených týpků v neprůstřelných vestách a různých uniformách. Ty nejdivočejší mají na černých montérkách Antiteroristic Komando. No, jsme rádi, že jsou na naší straně. Na autech mají kulomety a každý z nich samopal.
Okamžitě musíme všeho nechat, nasednout do auta, a šup, šup, ŠUP! Konvoj přes nebezpečná území, vyjíždí teď! Dělejte, dělejte! Nedovolí mi ani se vyčůrat. Za hrozného shonu halabala naházíme věci do auta, včetně Satyi dorodanga. Honem, honem vyjíždíme z brány, venku už čeká spřežení, které v Evropě vidíte málo kdy, ale tady v poušti mezi Íránem a Pákistánem působí jako zjevení: dodávka VW a za ní dlouhatananánský štíhlý vlek s letadlem. Zařazuju se za něj a…..další tři hodiny čekáme než je konvoj celý poskládaný. Na korbách mnoha pickupů Toyota sedí desítky vousatých ozbrojených týpků v neprůstřelných vestách a různých uniformách. Ty nejdivočejší mají na černých montérkách Antiteroristic Komando. No, jsme rádi, že jsou na naší straně. Na autech mají kulomety a každý z nich samopal.
Vyjíždíme za tmy. Do Quety je to 600 kilometrů po rozbité silnici. Kolem silnice jsou obrovské balvany a rygóly. Jedeme jako blázni i kolem stovky. Asi 6 autobusů, my, ti Poláci a jejich průvodce, co si je přijel vyzvednout, a spousta vojáků.
Nikde se nesmí stavět. Když potřebuju naftu a brzdím u pumpy, malého domečku v poušti, hned je tu pickup, vojáci se samopaly seskakují, kontrolují jestli nejsem šizen, počítají cenu a peníze dávají pumpaři. Jsou arogantní a já si nemohu pomoct a stydím se. Za ně, za tenhle svět.
Valíme se nocí dál. Satyjka klimbá a já se začínám bát, že usnu. Vzpomínám na dobu před 20 lety, kdy jsem tudy jel autobusem.
Tehdy autobus zastavili nějací ozbrojenci, s řevem vyházeli z autobusu stovky krabic pracího prášku, který někdo asi pašoval nebo dovážel z Íránu, pak přinesli rohož, čaj a velitel přepadu, autobusák a majitel zboží, u čaje, v klidu debatovali o výši výpalného. Pak tři čtvrtě zboží naložili zpět, a jelo se dál. Tehdejší cesta se mi teď zdála mnohem bezpečnější než usínat za volantem ve stovce.
Nesmím zastavit, ale když je pauza na čůrání, jsem tak unavený, že zatímco Satya vaří magorák z hromady černého čaje, padám do asi tak půlhodinového kómatu.
Policisté sedí kolem auta a čekají. Halaluja, že nemají jak zavolat náčelníkovi. Ten si mne při odjezdu konvoje zastavuje, a vynadá, že na mne všichni už půlhodiny čekají. Nehádám se. Mlčím. Myslím, že jsem nám zachránil život a jemu kariéru tím, že jsem si dal šlofíka. Piju magorák, který je hořký, asi jako život ve vesničkách, co v poušti míjíme, a začíná svítat. Osídlení kolem silnice se zvětšuje, ale my to pořád valíme skoro stovkou, mezi kameny, rigoly, domky. V každé vesničce jsou všechny křižující cestičky osazeny vždy vojákem se sapíkem. Všechna probouzející se doprava je blokována. Konvoj se valí dál.
Pak Queta. To už je po deváté dopoledne, a doprava, přesněji frenetická pákistánská doprava, je v plném proudu. Víc jak miliónové město je ale všude, kde projíždíme zmražováno v pohybu možná stovkami vojáků. Připadám si jako nějaký podělaný diktátor. Na nádraží konvoj nechává stát autobusy, a nejdříve všichni doprovodíme Poláky do drahého hotelu, a pak dva pickupy nás do levnějšího.
Kolem desátý končíme, za 7000 rupek (cca 500 Kč), v cestovatelském hotýlku, ale ještě nemůžeme jít spát. Čekáme na policisty, kteří si nás odvezou na jednu, pak na druhou a nakonec na třetí stanici. Bez jejich doprovodu nesmíme udělat ani krok. Jsou korektní a nápomocní. Jednomu se zmíníme o SIM kartě, tak s námi zastaví v obchodě a máme za cca 120 Kč SIM s 50 GB na měsíc. (Hele neholí nás doma?) Je odpoledne, když jsme v hotelu a máme papíry, nutné k zítřejší cestě z Quety ven. Dvě A4.
V hotelu Bloom Star potkáváme Katalánce, co na Vespě ujel podobnou cestu jako my. Satyjka jde spát a já se ještě pokouším sehnat peníze z bankomatu a nějaké jídlo. Hostel nemá restauraci. Musím počkat na policisty. Nesmím sám na krok! Policisté vezmou mě i Katalánce a nejprve nás dopraví k bankomatu, a mě na nákup do luxusního supermarketu. Co si sakra o nás Evropanech myslí? Odmítám to, a tak následuju s policisty v rikše Katalánce na Vespě po opravnách, kde si potřebuje nechat zavařit nosič na skútru.
Připadám si jak dítě v hračkářství, které se nesmí ničeho dotknout. Všude kolem ten shon ruch a pestrost východoasijské země, který mám tak rád, ale já sedím v rikše s policajtem se sapíkem. Všude kolem se vaří místní dobrůtky, a oni mne odvezli do nějakého podělaného Shoping Mollu! Nakonec mi povolí nákup Chicken carry a čapáty na ulici a doprovodí mě na hotel, kde se na snídaňoobědovečeříme a odpadnem. V hlavě mi hučí, ale vše milosrdně zakryje hukot ventilátoru na stropě.
Druhý den ráno vstaneme, jak to jde brzo. Už víme že z Balučistánu se nedostaneme bez eskorty. Před šestou ráno ji objednáváme přes recepčního. Ale naše auto je zabarikádováno třemi jinými auty hostů. Hlídač sežene klíče a já za dohledu hotelového policisty, postupně na ulici vyvážím auta hostů, abych mohl vyjet tím svým. Všechny mají volanty na druhé straně, dva jsou automaty, jedno je tak moderní, že mi trvá chvilku než najdu tlačítko Start, místo klíčku. Ojetiny z Japonska na mne mluví, mrkají barevně a na displejích oslovují znakovým písmem. S úlevou se chápu volantu naší staré dobré Míci, a čekáme na eskortu. Policisté si nás předávají z jednoho okrsku do druhého. Mezitím vždy rituál: fotí pasy, víza, nás a auto. Děláme si čárky. Postupně nás doprovázeli: čtyři policisté na motorkách, třináctkrát v pickupech, a dvakrát jsme měli policistu v autě.
Kousek pod Quetou, kde tekla řeka a koupaly se tam i ženy (oblečené samozřejmě) nás nechali také vykoupat. Teplota už se zase blížila padesátce, a tak jsme se vykoupali také oblečení, aby osvěžení zůstalo trochu déle.
Na jedné zastávce, když jsme zase čekali na další eskortu, vyvěral pramen. Místo bylo zastřešeno proti horku domečkem. Byl jsem ještě vlhký z koupání v řece (i ta byla teplá) ale už jsem zase zahříval, a tak aby mne policista ochladil, poléval mně hlavu a záda hrnkem chladivé vody. Vlastně se o nás hezky starali.
Mysleli jsme, že se policistů zbavíme na hranicích Balučistánu, ale zbavili jsme se jich jen na malou chvíli před hranicí, kdy nesehnali jiné. To nám umožnilo se zastavit v místní džabě (tak říkáme lidové pouliční restauraci, ale je to v Hindi). Pak nás ale zase zastavili a provázeli až na dálnici a dál po ní. Už končil Balučistán, když jsme se dozvěděli, že nás musí doprovodit ještě přes Sindh, až na hranice Punjabu! To už byla zase noc, ale chtěli jsme je mít z krku a tak jsme dojeli až na odpočívadlo, kde jsme byli volní.
V eskortách jsme od hranic ujeli 1200 km.
Byli jsme zase grogy. Byla sice noc, ale teploměr ukazoval 42 stupňů. Vykoupali jsme se na záchodech, které jsou tomu uzpůsobené, ale hned po pár minutách jsme stejně byli mokří potem. Během noci klesla teplota na 33 stupňů a my v tom dokázali spát v autě. Nejsou ty naše těla úžasná?
Další den jsme pokračovali po překvapivě dobré dálniční síti dál na cestě na sever. Do hor, do chladu a k řekám. Ještě jednou jsme přespali na odpočívadle, tentokrát v kopcích, kde už bylo docela snesitelných 30, a v noci dokonce 25 stupňů. Další den na dálnici a kolem poledne jsme byli v Peswaharu. Tady jsme chtěli skončit, prohlédnout si pověstný bazar a konečně zastavit.
Nešlo to.
Ten den začínal Muharram, důležitý měsíc pro šítské muslimy, kterých je v Pákistánu asi jen čtvrtina a mezi nimi a sunitskou většinou, se čekali rozbroje. Peswahar byl pro turisty zavřený.
Dali jsme si oběd a museli pokračovat dál na sever. Vyšplhali jsme do předhůří a v přijatelné výšce našli guesthaus, kde jsme zakempovali na zahradě. Od rána jsem se necítil dobře, ale ten večer jsem odpadl s vysokou horečkou a průjmem.
Zůstali jsme jeden den, léky zabrali a mohli jsme po několika dnech letu rozpálenou zemí, spočinout v laskavých třicítkách. Vařili jsme si bezpečné diety, Satya dělala Dorodango a další den konečně vyjeli do opravdových hor.
Měla to být krátká 170 kilometrová cesta k jezeru Mahundanat. Byla to ale opravdová džípáková paráda, která trvala od rána až do večera.
Jsme u krásného vysokohorského jezera. V noci tu bylo 12 stupňů! Přes den to je na mikinu, a na úbočí okolních hor jsou zbytky sněhu, v dohledu ledovce.
Jsme v oblasti, kam jsme se chtěli dostat a pomalu zapomínáme na všechny útrapy před tím. Není to univerzální popis, sedící na vlny života?
Seznámili jsme se s čerstvě graduovaným Envrem. Je magistrem sociálních prací, ale pracuje s bratry zde v guesthousu Open sky Glam. Nabízí tři chatičky se skleněným stropem pro sledování hvězd.
Vysvětlil nám, proč každý muž, se kterým jsme dosud mluvili, chce mít 10 dětí. On sám je z deseti dětí. Celá jejich rodina, včetně třech přivdaných žen, žije pohromadě. Všichni dávají peníze do společné kasy a tu spravuje táta. Oni všichni pečují o něj, a on o jim velí a dává na ně pozor. Nikdo z dětí si nedovolí odpočívat, když táta pracuje. Vidíme to denně kolem sebe. V restauracích, obchodech, všude po škole (někdy se nám zdá, že i ve školní době) děti pomáhají tátovi. Spousta mužů, kteří v tomto systému vyrostli, o takové postavení stojí.
To vysvětluje, jak se Pákistán dostal z necelých 50 milionů v roce 47 na současnou půl miliardu obyvatel!
Nechť jste na vrcholku své životní vlny, a máte takové postavení jaké si přejete.
11.07.2024
Yakeen publikuje své zážitky z cest na yakovo-blog.cz.
