Když naše společnost odehnala od vlády Otce, Syna a Ducha Svatého, nahradila ho Prosperitou, Ziskem a Trvalým Růstem. Ale když už nemáme Bibli, stejně musíme mít nějaké anály, kde si můžeme ověřit jestli jdeme dobře, a jestli se nám daří.
Jedním z nich je Kurzovní Lístek, který nám kdykoliv řekne v jakém poměru jsou naše peníze k jiným.
Írán má ale své vlastní anály, a s těmi našimi, a s celým západem nepeče. Spíš peče na nás.
Když jsem si před cestou hledal kurzovní lístky všech měn se kterými budeme zacházet, aby nás nějaký filuta neoškubal, našel jsem si, že za jeden US dolar, máme dostat 42 000 Riálů. Pravda je ale taková, že jeden dolar měníme za 570 000 Riálů. Tedy za vyměněnou stodolarovku jsem dostal 57 000 000 Riálů.Když jsem hned za hranicí dotankoval 26 litrů nafty, cena byla 160 000 Riálů. Pumpař si ode mne vzal dvě stotisícovky, a ukázal abych jel. Nechal jsem mu tedy 40 000 dýško, a pak jsem si spočítal, že těch 26 litrů stálo 8 Korun Českých, i s tím dýškem.
Teď, třetí den se již v měně orientujeme. 100 000 jsou 4 Kč, milion 40. Situaci sice komplikuje to, že Íránci ještě navíc počítají v Tomanech, a jeden Toman je 10 Riálů, ale už víme kolik přibližně mohou chtít, a podle toho jim odpočítávám z balíků co nosím v tašce přes rameno, bankovky. Ještěže jsem před třiceti léty vexloval marky, protože z té doby umím pořád ještě parádně přepočítávat hotovost, a hotovost mě navíc baví. Když se, již sama o sobě abstraktní, hodnota peněz, změní na virtuální pšouky jedniček a nul, je z toho, logicky prd radost. Takže si tady užívám.
Ale nejen s bankovkami.
Přechod z Turecka do Íránu byl lehký. Také proto, že se všemi razítky pomohl místní obíhač, který bývá na každé pořádné (rozuměj divoké) hranici. Na dotaz, kolik za to bude chtít, odpověděl, že tolik, kolik mi řekne srdce. "Ach, jo," pomyslel jsem si: "Pán neví, že na cestách jsem opatrný škrt." Oběhal během 20 minut všechna razítka do Carnetu du Passage, pasů atd. a pak trval na tom, že se mnou zajede zemí nikoho, pro povinné ručení do Íránu. Tam jako jediný kdo mluvil Anglicky tlumočil, a ejhle stálo to nejdřív 50 a po smlouvání 40 dolarů. Zaplatil ale za mne kartou, a 40 doláčů strčil do kapsy.
Celá komedie kolem toho, která obsahovala i mé demonstrativní odcházení, pánovo demonstrativní odcházení a zamykání kanceláře, obíhačovo zoufání, nad mojí odměnou pro něj (5, pak 10 a nakonec 10 dolarů a 200 tureckých lir) předvádění, že jen tričko stojí 30 dolarů, že úředník přijel jen kvůli mně, atd. k cestování na východě prostě patří, a vyhnout se mu nedá. Určitě ne bezplatně.
Ale i to jednou skončilo a my byli v Íránu. První den jsme přespali kousek od hranic s Azerbajdžánu, a pak jeli podél ní kaňonem biblické řeky Ares. Území, které kdysi bylo napjatou hranicí mezi rozpínajícím se carem, později bolševikem, je dnes klidné, protože Putin se roztahuje na Ukrajině, v Gruzii a v Moldávii. Tak jsme mohli v klidu navštívit arménský pravoslavný klášter sv. Štěpána, založený údajně již v roce 62! (víte, že Arméni byli první národ, který přijal křesťanství? Ano? Tak to jste asi pravidelní čtenáři našich blogů, nebo jiní podobní kabrňáci.)
A o kus dál karavanserai Khaje Nazara, který tam stojí od dob hedvábné stezky, a je dodnes pěknou čajovnou.
Ještě ten den jsme ale vystoupali do výšky 1800 m. n. m, abychom si hned ráno dopřáli pěšky posledních 500 výškových metrů a zase jednou navštívili hrad Babak. Oba jsme na něm byli častěji než na Karlštejně. To znamená podruhé.
Zase nám bylo záhadou proč někdo takový hrad měl vůbec potřebu dobít. Je dobře 1000 výškových metrů nad první osadou, a nemohl nikoho ohrožovat. Když jsme se pachtili nahoru prskal jsem: "Halt s Willem Dohodou by je tady udrželi, jak dlouho by chtěli", když jsem viděl, že úplně nahoru se dá jít jen jedinou uzounkou kamennou pěšinkou. "Vůbec bych sem žádné vojsko neposílal. Dva hraničáři by byli až dost." Ale zřejmě v té době vojáci neměli stratéga mých kvalit nebo Hraničáře, a tak se dodnes hrad pyšní tím, že byl Araby dobit jako poslední.
Írán je plný pasteveckých ale i toulavých psů. Jsou to obrovská stvoření, s ustřihanýma (nebo okousanýma?) ušima, a nám nezbývá než se s nimi kamarádit. Dělám to tak že s nimi vedu dlouhé řeči typu: "Ty jsi určitě moc hodný pes, protože kdybys nebyl, musel bych se tě bát, a to bys jako hodný psí kamarád určitě nechtěl, viď?" a odpovědí je mi často vrtění pahýlu ocasu, a já vím že mi rozumí. Kromě toho, prostě potřebujeme z auta taky někdy vylézt, a kolem něj vařit, tak co nám zbývá? Satyjka si někdy na obranu schovává v tlapičce kamínek, a já se modlím aby nedošlo na to, že by ho musela použít.
Pod Babakem jsme kupovali naftu, a není to tady v současné době s palivem tak jednoduché jako v roce 2018. První nákup byl sice 30 haléřů za litr, ale pod hradem už chtěl pán za 90 litrů 2 000 000, to znamená skoro 90 haléřů za litr, a pak to bylo ještě horší! Dokonce jsem při jednom tankování zaplatil nehorázné 2 koruny!!! Navíc nemají naftu všude, a jednou jsme museli jet i s panem farmářem k němu na statek, aby nám nalil ze své cisterničky.
Díky těmto cenám, si ale můžeme užívat třeba tak, že si jednou denně dopřejeme oběd v restauraci. Například dvakrát mix špíz, to znamená jeden jehněčí a jeden kuřecí, s rýží, nakládanou zeleninou, litrovou lahví ayaranu (slaný, řídký jogurt s mátovou příchutí) a dva čaje za 4 300 000 Riálů, tedy asi 170 Kč. To se vejde do našeho budgetu.
V Ardabilu, v prvním velkém městě, jsme vyřídili další dvě důležité věci.
Za tu první se nejdříve musím omluvit Turecku. Milé Turecko, dlouho jsme si mysleli, že se nestaráš o kanalizaci, a že jsi smradlavé, všude kam jsme přijeli. Prosím přijmi naši omluvu, nesmrdělo jsi ty, ale my. Tedy, respektive naše druhá autobaterie, která se rozbila, a při dobíjení během jízdy vypouštěla sirovodík. Je nám líto, že jsme podezírali Tebe.
Ano, je to tak, autobaterie k topení a svícení odešla a smrděla. Pozoruhodným jevem je, že na zdroj zápachu přišla Satya. Ona to byla, co položila našemu chytráčkovi (Google) pro mne absurdní otázku: "Něco nám v autě smrdí, co by to mohlo být?" a on odpověděl, že autobaterie. A to máme na palubě rozdělané činnosti podle prastarých zavedených pořádků, jako že já třeba řídím a Satya třeba myje nádobí, a tohle nespadalo do její gesce! Taková je to žena!
Tak, teď máme novou z Ardabilu, stejně výkonnou, za 32 000 000 riálů. (1220 Kč)
Další věcí k vyřízení byl Internet. Před 5 lety nebylo možné jako turista SIM kartu dostat, ale letos s pomocí překladače, paní v kanceláři Irancellu, vyplnila složitý dokument, ofotila několikrát pas a víza, já to celé potvrdil otiskem ukazováku a podpisem, a pak nám až do večera šel internet. Náš telefon Satya navíc vybavila VPN a tak jsme mohli i přijmout několik WhatsAppových zpráv, než nám přišla sms, že chybí kopie mého domácího ID, a telefon byl zablokován.
To už jsme byli ale dávno z Ardabilu pryč a projížděli jsme Barevnýma horama.
Když jsme později zastavili v maličkém městě, našli jsme tam ochotného chlapíka, který našel jiného a ten nám to s Irancellem vykomunikoval, a my máme funkční SIM kartu s 50 GB za 100 Kč, a VPN přístupem i k zakázanému obsahu. Ostatně tak jako každý Íránec.
Včera jsme spali pod pískovcovým "hradem" u kterého nás napadaly například myšlenky na to, v jakých časových šmouhách my lidé prožíváme naše osudy, oproti matce Zemi, jejíž čas logicky, tedy geologicky, plyne v tisících našich roků, a jak jsou všechny naše starosti malicherné proti, řekněme, takovému vrásnění, sedimentaci či erozi. Nebo jsou naše bolesti a radosti jejich tryskovou obdobou?
Při naší letošní návštěvě Íránu se chováme mnohem uvolněněji, než dřív. Objevili jsme koupání pod mosty, kam není vidět, a já se ve tmě osprchuji i jen tak u auta. Možná to je proto, že jsme tady autem podruhé (já byl ještě před 20 lety autobusem), možná proto, že jen projíždíme, a možná proto, že jsme prostě větší lišky!
Přátelé, mějte se také miliónově, a jestli kolem sebe máte něco, co se vám jeví jako podezřelý projev okolí, mrkněte jestli chyba není na vaší straně. V každém případě mrkněte na náš blok.
Teď, třetí den se již v měně orientujeme. 100 000 jsou 4 Kč, milion 40. Situaci sice komplikuje to, že Íránci ještě navíc počítají v Tomanech, a jeden Toman je 10 Riálů, ale už víme kolik přibližně mohou chtít, a podle toho jim odpočítávám z balíků co nosím v tašce přes rameno, bankovky. Ještěže jsem před třiceti léty vexloval marky, protože z té doby umím pořád ještě parádně přepočítávat hotovost, a hotovost mě navíc baví. Když se, již sama o sobě abstraktní, hodnota peněz, změní na virtuální pšouky jedniček a nul, je z toho, logicky prd radost. Takže si tady užívám.
Ale nejen s bankovkami.
Přechod z Turecka do Íránu byl lehký. Také proto, že se všemi razítky pomohl místní obíhač, který bývá na každé pořádné (rozuměj divoké) hranici. Na dotaz, kolik za to bude chtít, odpověděl, že tolik, kolik mi řekne srdce. "Ach, jo," pomyslel jsem si: "Pán neví, že na cestách jsem opatrný škrt." Oběhal během 20 minut všechna razítka do Carnetu du Passage, pasů atd. a pak trval na tom, že se mnou zajede zemí nikoho, pro povinné ručení do Íránu. Tam jako jediný kdo mluvil Anglicky tlumočil, a ejhle stálo to nejdřív 50 a po smlouvání 40 dolarů. Zaplatil ale za mne kartou, a 40 doláčů strčil do kapsy.
Celá komedie kolem toho, která obsahovala i mé demonstrativní odcházení, pánovo demonstrativní odcházení a zamykání kanceláře, obíhačovo zoufání, nad mojí odměnou pro něj (5, pak 10 a nakonec 10 dolarů a 200 tureckých lir) předvádění, že jen tričko stojí 30 dolarů, že úředník přijel jen kvůli mně, atd. k cestování na východě prostě patří, a vyhnout se mu nedá. Určitě ne bezplatně.
Ale i to jednou skončilo a my byli v Íránu. První den jsme přespali kousek od hranic s Azerbajdžánu, a pak jeli podél ní kaňonem biblické řeky Ares. Území, které kdysi bylo napjatou hranicí mezi rozpínajícím se carem, později bolševikem, je dnes klidné, protože Putin se roztahuje na Ukrajině, v Gruzii a v Moldávii. Tak jsme mohli v klidu navštívit arménský pravoslavný klášter sv. Štěpána, založený údajně již v roce 62! (víte, že Arméni byli první národ, který přijal křesťanství? Ano? Tak to jste asi pravidelní čtenáři našich blogů, nebo jiní podobní kabrňáci.)
A o kus dál karavanserai Khaje Nazara, který tam stojí od dob hedvábné stezky, a je dodnes pěknou čajovnou.
Ještě ten den jsme ale vystoupali do výšky 1800 m. n. m, abychom si hned ráno dopřáli pěšky posledních 500 výškových metrů a zase jednou navštívili hrad Babak. Oba jsme na něm byli častěji než na Karlštejně. To znamená podruhé.
Zase nám bylo záhadou proč někdo takový hrad měl vůbec potřebu dobít. Je dobře 1000 výškových metrů nad první osadou, a nemohl nikoho ohrožovat. Když jsme se pachtili nahoru prskal jsem: "Halt s Willem Dohodou by je tady udrželi, jak dlouho by chtěli", když jsem viděl, že úplně nahoru se dá jít jen jedinou uzounkou kamennou pěšinkou. "Vůbec bych sem žádné vojsko neposílal. Dva hraničáři by byli až dost." Ale zřejmě v té době vojáci neměli stratéga mých kvalit nebo Hraničáře, a tak se dodnes hrad pyšní tím, že byl Araby dobit jako poslední.
Írán je plný pasteveckých ale i toulavých psů. Jsou to obrovská stvoření, s ustřihanýma (nebo okousanýma?) ušima, a nám nezbývá než se s nimi kamarádit. Dělám to tak že s nimi vedu dlouhé řeči typu: "Ty jsi určitě moc hodný pes, protože kdybys nebyl, musel bych se tě bát, a to bys jako hodný psí kamarád určitě nechtěl, viď?" a odpovědí je mi často vrtění pahýlu ocasu, a já vím že mi rozumí. Kromě toho, prostě potřebujeme z auta taky někdy vylézt, a kolem něj vařit, tak co nám zbývá? Satyjka si někdy na obranu schovává v tlapičce kamínek, a já se modlím aby nedošlo na to, že by ho musela použít.
Pod Babakem jsme kupovali naftu, a není to tady v současné době s palivem tak jednoduché jako v roce 2018. První nákup byl sice 30 haléřů za litr, ale pod hradem už chtěl pán za 90 litrů 2 000 000, to znamená skoro 90 haléřů za litr, a pak to bylo ještě horší! Dokonce jsem při jednom tankování zaplatil nehorázné 2 koruny!!! Navíc nemají naftu všude, a jednou jsme museli jet i s panem farmářem k němu na statek, aby nám nalil ze své cisterničky.
Díky těmto cenám, si ale můžeme užívat třeba tak, že si jednou denně dopřejeme oběd v restauraci. Například dvakrát mix špíz, to znamená jeden jehněčí a jeden kuřecí, s rýží, nakládanou zeleninou, litrovou lahví ayaranu (slaný, řídký jogurt s mátovou příchutí) a dva čaje za 4 300 000 Riálů, tedy asi 170 Kč. To se vejde do našeho budgetu.
V Ardabilu, v prvním velkém městě, jsme vyřídili další dvě důležité věci.
Za tu první se nejdříve musím omluvit Turecku. Milé Turecko, dlouho jsme si mysleli, že se nestaráš o kanalizaci, a že jsi smradlavé, všude kam jsme přijeli. Prosím přijmi naši omluvu, nesmrdělo jsi ty, ale my. Tedy, respektive naše druhá autobaterie, která se rozbila, a při dobíjení během jízdy vypouštěla sirovodík. Je nám líto, že jsme podezírali Tebe.
Ano, je to tak, autobaterie k topení a svícení odešla a smrděla. Pozoruhodným jevem je, že na zdroj zápachu přišla Satya. Ona to byla, co položila našemu chytráčkovi (Google) pro mne absurdní otázku: "Něco nám v autě smrdí, co by to mohlo být?" a on odpověděl, že autobaterie. A to máme na palubě rozdělané činnosti podle prastarých zavedených pořádků, jako že já třeba řídím a Satya třeba myje nádobí, a tohle nespadalo do její gesce! Taková je to žena!
Tak, teď máme novou z Ardabilu, stejně výkonnou, za 32 000 000 riálů. (1220 Kč)
Další věcí k vyřízení byl Internet. Před 5 lety nebylo možné jako turista SIM kartu dostat, ale letos s pomocí překladače, paní v kanceláři Irancellu, vyplnila složitý dokument, ofotila několikrát pas a víza, já to celé potvrdil otiskem ukazováku a podpisem, a pak nám až do večera šel internet. Náš telefon Satya navíc vybavila VPN a tak jsme mohli i přijmout několik WhatsAppových zpráv, než nám přišla sms, že chybí kopie mého domácího ID, a telefon byl zablokován.
To už jsme byli ale dávno z Ardabilu pryč a projížděli jsme Barevnýma horama.
Když jsme později zastavili v maličkém městě, našli jsme tam ochotného chlapíka, který našel jiného a ten nám to s Irancellem vykomunikoval, a my máme funkční SIM kartu s 50 GB za 100 Kč, a VPN přístupem i k zakázanému obsahu. Ostatně tak jako každý Íránec.
Včera jsme spali pod pískovcovým "hradem" u kterého nás napadaly například myšlenky na to, v jakých časových šmouhách my lidé prožíváme naše osudy, oproti matce Zemi, jejíž čas logicky, tedy geologicky, plyne v tisících našich roků, a jak jsou všechny naše starosti malicherné proti, řekněme, takovému vrásnění, sedimentaci či erozi. Nebo jsou naše bolesti a radosti jejich tryskovou obdobou?
Při naší letošní návštěvě Íránu se chováme mnohem uvolněněji, než dřív. Objevili jsme koupání pod mosty, kam není vidět, a já se ve tmě osprchuji i jen tak u auta. Možná to je proto, že jsme tady autem podruhé (já byl ještě před 20 lety autobusem), možná proto, že jen projíždíme, a možná proto, že jsme prostě větší lišky!
Přátelé, mějte se také miliónově, a jestli kolem sebe máte něco, co se vám jeví jako podezřelý projev okolí, mrkněte jestli chyba není na vaší straně. V každém případě mrkněte na náš blok.
21.06.2024
Yakeen publikuje své zážitky z cest na yakovo-blog.cz.
